Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Žiju, aneb desetinu mám za sebou

1. února 2015 v 20:03 | Telenta |  malby a kresby
Takže, oficiálně mám za sebou první zkouškové.
Obě zkoušky, jak z chemie, tak z biofyziky, jsem dala na první pokus. Prožila jsem si prvotní nervování a vyšilování, přiživené tím, že jsem neměla páru, do čeho to lezu. Přistoupila jsem na občasné, ale nutné pití kafe. Já, která jsem nikdy moc nemusela ani takové cappuccino (doufám, že to píšu dobře). Jinak jsem u toho ale zkrátka nevydržela neusínat. Skoro všechny otázky, které jsem si vytáhla, jsem nechtěla, tak doufám, že v letním semestru, zejména pak u té zkoušky z anatomie, se mi to nějak vynahradí.

Chtěla jsem napsat článek o tom, co se teď děje, ale... ono se vlastně nic moc neděje.
Snad kromě včerejšího plesu, se nestalo nic, co by stálo za zmínku.
Až budu příště chtít takhle někam jít a zjistím, že tam skoro nikdo z mých kamarádů nebude, snažte se mě prosím zastavit. Ne že by se tam snad kvůli tomu odehrála nějaká katastrofa, ale úplně miluju ty lidi, kteří vás buď moc nemusí, anebo možná jen pořádně neví, co si o vás myslet (zrovna v tomhle případě se mi to nedaří pořádně rozlišit... možná obojí?). Každopádně ve výsledku se k vám chovají, jako byste byli vzduch a vy si připadáte blbě už jen když ho pozdravíte. Leč co se dá dělat, když jediný člověk, se kterým tam jdete, se s ním kamarádí, že? Blahořečím své schopnosti odpoutat se od reality téměř ve všech situacích a při tom se tvářit, že dávám pozor a sleduji konverzaci.

Aby tu aspoň něco bylo, přidám dva své rychlovýtvory, kterými jsem se odreagovávala při učení.

Snad budu mít teď v těch dvou týdnech volna víc času i na blog...


Neměla jsem úplně v plánu to sem dávat, ale mě se ta ryba prostě líbí...

 

Bilancování

5. ledna 2015 v 18:35 | Telenta |  Můj důvěrníček
S tím bilančním článkem sice přicházím trochu pozdě, přeci jen je už 5. ledna.
Dneska jsem ale psala z průběžný test z anatomie, konkrétně z trávičáku, a trochu jsem ten fakt, že to má rozsah 200 stran, podcenila, takže jsem posledních pár dní na psaní článků neměla úplně čas ani náladu.
Ale nějak jsem to dneska napsala a nezbývá než doufat, že alespoň na to C to bude stačit.

2014

Rok plný změn, který mám ale paradoxně celý tak zvláštně zamlžený. Jako by se ani nestal, jako by to byl jen nějaký sen.
Možná že těch změn bylo prostě jen tolik, že to můj mozek odmítá zaznamenat, ačkoliv se bojím toho, že to nebude zrovna jen tím. Už 2013 jako bych neprožila, ale zasekla se v roce 2012. Ten poslední mi připadal skutečný. Nemám tušení proč a doufám, že ty další roky začne moje hlava brát na vědomí.
Dalo by se říct, že v loňském roce jsem si splnila všechno, co jsem chtěla.
  • přežila jsem přípravy na maturitní ples a nikoho u toho nezabila, i když to bylo těsné, obzvláště s jedním jedincem, či spíše jedinkou, nikdy jsem ji moc nemusela, ale to jak na mě řvala do telefonu, protože jsem si nezapamatovala, že nechce stůl do uličky a ještě mi byla při tom schopná vyčíst, že jsem jí ten telefon nezvedla hned, protože jsem měla ještě hodinu... ne, radši o tom nepřemýšlet, nechci se zase rozčílit, tohle má být optimistický článek
  • zvládla jsem i samotný maturitní ples, který se sice vyvíjel úplně jinak, než jsem si představovala, ale nakonec to nebylo vůbec špatné (více si můžete přečíst zde)
  • koncert hudby Dannyho Elfmana z filmů Tima Burtona (oba dva jsem i naživo viděla)
  • úspěšně jsem odmaturovala, dokonce na samé jedničky
  • dostala jsem se na zubní lékařství
  • s rodiči jsem se podívala do Vídně (zde)
  • překvapení v podobě pohledu od třídní z výletu, který jsme jí dali při příležitosti maturitního plesu (zde)
  • Made od Metal (no dobrá, mělo to své slabší chvilky, ale tak... odkaz zde)
  • s Hrbem jsme se vydali do Říma (zde)
  • koncert Machinae Supremacy
  • podařilo se mi celkem bez obtíží sžít se s novým režimem na vysoké, včetně takových věcí jako je dojíždění, koleje atp.
  • v našem kruhu je většina lidí normálních a dokonce se se mnou od začátku baví a zdá se, že jim to nečiní žádné obtíže, jak úžasná změna oproti gymplu, různým kroužků a tak..., nejspíš to bude tím, že jsme se tam sešli skoro samí introverti a nikdo z nich nepotřebuje vysvětlovat, že když chvíli nemluvíte a zíráte si do blba, neznamená to, že jste nepřístupní, smutní, divní...
  • zatím jsem zvládla všechny testy a zápočty na první pokus, teď ještě aby tak vypadaly i ty zkoušky a bude to super
  • spousta nových knih, filmů, hudby, seriálů, her, které jsem za těch dvanáct měsíců objevila
  • už umím ten mikromotor a turbínu jakžtakž držet a něco s ní i do zubů vyvrtat, aby to vypadalo tak jak mělo a neodcházela při tom s levým rukávem pláště úplně promočeným (fakt, že za rok bych tohle měla provádět na živých lidech, mě ale stále neuvěřitelným způsobem děsí)
  • Vánoce byly správně o pohádkách, cukroví a dalším jídlu, dohánění spánkového deficitu, pohody (to pak měl někdo dost času a nechával si tu anatomii na poslední chvíli, ehm, ehm...) a rozhádání se rodiny při hraní Aktivit (tedy já s bratrancem jsme byli v klidu, to ti ostatní měli pořád nějaký problém... ale nakonec se všichni zase usmířili, vážně)
  • Silvestr byl neplánovaný, jen ve třech a poklidný (čtyřech, pokud se počítá i náš kocour)
Koukám, že ke konci jsem rozepisovala spíš o tom, co mi udělalo v poslední době radost, než o nějakých celoročních úspěších.
I přesto jsem ale do nového roku vstupovala trochu posmutnělá, zčásti z nejasných, zčásti z jasných důvodů, o kterých se to ale nechci rozepisovat.


A co do příštího roku?
  • udělat zkoušky, teď v zimním a nejlépe i v letním semestru... nejlépe na první pokus... no, můžu doufat
  • pokud možno najít si někoho, kdo by se mnou byl ochotný bydlet, klidně zase na koleji, jen někoho jiného
  • jet alespoň na nějaký festival, koneckonců Metalfest budu mít hned za rohem, bohužel v tu dobu bude za rohem i zkouška z anči, tak uvidíme
  • pokusit se s E. uskutečnit náš nedávný nápad jet o prázdninách do Anglie do Derbyshire, konkrétně do okolí Peak District... ale to je opravdu zatím jen takový sen
  • nevzdat se úplně čtení, kreslení, psaní, hraní a dalších věcí i během semestru, i když je toho času docela málo, a nadále tak likvidovat hromádky nepřečtených knih, nezrealizovaných nápadů atd.


Vánoce, Vánoce... přicházejí?

22. prosince 2014 v 13:18 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nevím, jestli je to tím počasím, faktem, že se všichni rozhodli nám nacpat zápočtové testy do jednoho týdne, a nebo prostě něčím v mojí hlavě, že nějak vůbec nejsem schopná vnímat blížící se Vánoce. Zřejmě vším dohromady. Ne, že bych na to měla zrovna čas a pohodu, když jsem si ještě do pátku musela do hlavy cpát poznatky o pufrech, PCR a podobných věcech.
Mám už zabalené dárky, pekla jsem cukroví, dokonce jsem v sobotu už i první dárky dostala, ale vánoční atmosféra pořád nikde. Možná bych měla vyzkoušet bratrancův recept na nasávání vánoční atmosféry a jít se napít vaječňáku.

Na Vánoce jsem se neskutečně těšila. Lépe řečeno na to, že budu moct být doma. Se spolubydlící si vážně dvakrát nesedíme a pro někoho, kdo je rád aspoň část dne úplně sám, je tahle kombinace naprosto vražedná. Takže zatímco většina lidí se netěší do školy, já se netěším na kolej, kde musím snášet takové věci, jako že když jsem nemocná a chci si odpočinout a zopakovat si věci na zápočet z první pomoci, který píšu druhý den, tak si ta dotyčná osoba, s níž sdílím pokoj, musí přitáhnout nějakou kamarádku a bez přestávky tam s ní řvát a pouštět si nějaká videa od dvou odpoledne až do devíti večer. Nějaké moje prosby či žádosti jdou naprosto mimo.
O takových drobnostech, jako že musím uklízet jenom já, přiškvařených nánosech rýže na vařiči nebo že pod pojmem "vynést koš" si představuje, že vyndá ten pytel, postaví ho vedle koše a pak čeká až ho já zázračně zmizím, škoda mluvit.
Jedna z mála fajn věci je, že když je tam sama, je poměrně tichá.
Ten jeden semestr to s ní snad ještě nějak vydržím. Budu muset.

(Mimochodem, opět jsem změnila vzhled. Nemůžu si pomoct, pořád jsem s něčím nespokojená. Myslím, že je jen otázkou času, kdy tu nechám čistě bílou stránku s černým textem.)


V sobotu jsem byla na Hobitovi (ano, byla to taková ptákovina, jakou jsem očekávala, ale když už jsem viděla i ty dva předchozí...) a dostala jsem od Hrba již zmiňované první dva vánoční dárky. Kdy si myslí, že budu mít čas hrát Mass Effect, to netuším, čímž ještě prohloubil moje zoufalství, že pořádně nestíhám nic, co bych chtěla. Kupí se mi tu čím dál tím větší hromádka nepřečtených knížek, v počítači nezhlédnuté seriály a nehrané hry a v hlavě neuskutečněné nápady, kterých vždycky přibývá v závislosti na zvětšujícím se objemu učiva. Když si vzpomenu, jak jsem si na gymplu někdy zoufala, že nemám čas, mám chuť si teď za to nafackovat. Ale to je asi normální. Nepochybuju o tom, že se budu chtít profackovat, až nastoupím do práce a vzpomenu si na tohle.

Jak si to tak zpětně pročítám, zní to strašně pesimisticky. Já pesimista jsem, takže se asi ani není čemu divit, ale už dávno jsem se naučila, že je dobré vždycky počítat s tím nejhorším, pak můžete být akorát příjemně překvapeni.
Ve skutečnosti je mi docela fajn. Vlastně mám poprvé v životě až hmatatelný pocit, že se nějak měním. Zatím se zdá, že k lepšímu. Těžko se to popisuje, ale jako bych najednou vnímala svět, lidi a vůbec všechno okolo pod nějakým jiným úhlem pohledu. A ačkoliv je mi jasné, že celou svojí osobnost od základů nepřekopu (ani bych nechtěla), tak s věcmi, které mi na sobě vadí, lze něco dělat. Jen je nutné to vážně chtít a něco pro to udělat. Ne, že bych tohle nevěděla dlouho, ale teď jako by mi to teprve začalo docházet v celém rozsahu věci.
Že by se ke mně zpoza rohu pomalu plížila dospělost? Anebo na mě jen zamává, ukáže mi vztyčený prostředníček a zlomyslně si odhopsá zase pryč? Trochu se obávám, že to druhé. Jsem koneckonců pesimista.
 


Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

4. prosince 2014 v 21:29 | Telenta |  Povídky
Další z článků na téma vybrané z jedné, dnes tak populární, "writing challenge", tentokrát Místo, které existuje pouze ve tvé mysli.
Možná jsem se toho chopila trošičku jinak, než by to udělala většina lidí. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale když se mi zdají sny, pravidelně se mi v nich opakují některé lokace. Je to pomalu jako když jezdíte na prázdniny na pořád stejná místa. Párkrát jsem se je už snažila zachytit, ale je to těžké. Ze snů si většinou odnáším hlavně pocitové vjemy, ale chtěla jsem se po tom zkoušení z lebky (mám AB, jupijou!), trochu odreagovat a dneska jsem to dokončila.
V tomhle článku jich zmíním jen pár, jedny z těch pro mě nejdůležitějších (ano, mluvit o neexistujících místech ze snů, jako o důležitých, je možná trochu na hlavu, ale co...).
Mimochodem, pokud se tu někdo zabýváte psychologií, nevíte, co se mi tím mé podvědomí snaží sdělit? :D
A prosím, snažte se to nebrat moc vážně, přeci jen sny příliš logické nebývají.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

Už tu jsem zase.
Z vysokých stěn a sloupů se odlupují vybledlé barvy, dlaždice jsou popraskané a pokryté vrstvou špinavé vody a bahna. Opatrně přejíždím prsty po hlavě kamenné ryby, její ocasní ploutev sahá až ke stropu a z pusy jí pomalu vybublává pramínek vody, který s tichým pleskáním stéká na zem.
Vydám se dál, projdu dveřmi a zastavím se u ochozu, shlédnu dolů na velký bílý bazén. Je starý a zašlý, stejně jako všechno kolem, ale v jeho chladných vodách se hbitě pohybuje několik postav. Zamávám jim a usměju se. Jeden z nich mi mávne zpátky. Ještě chvilku pozoruji plavce a malbu lodi na rozbouřeném moři, která se táhne podél celé tribuny. Divoce na ní tančí odlesky světla a vlny vypadají stejně skutečně jako voda v bazénu. Pak se otočím a vydám se zpátky.
Vyhlédnu z obrovského otvoru, ocelová mračna, která ostře kontrastují se zářivou záplavou světel a hluku, který se valí z lunaparku pod nimi.
Dolů je dobrých sto metrů volného prostoru. Nebojím se, vím, že se mi nemůže nic stát a tak skočím.

Za pár okamžiků se už procházím uličkami přecpanými lidmi, kteří se tlačí ve frotnách na horské dráhy, na vodní jízdy i pro cukrovou vatu a popcorn. Nejen lidi, všimnu si. Támhle se hrne na jakousi adrenalinovou atrakci kočka v obleku. Okolostojící ji hlasitě povzbuzují, zatímco si vlézá do malé kabinky, která se za ní s chrčením zaklapne. Pak se přístroj spustí a kočka i s kabinou létá vzduchem, točí se a sviští, přísahala bych, že s úsměvem na rtech. Světla blikají jako šílená, veselá hudba nabývá na intenzitě, dav ryčí. Radši mizím, začíná mě z toho bolet hlava.

Dál bloumám uličkami, až se zarazím u nízké tmavé budovy, na jejímž štítu jsou vylepeny obrázky aligátorů. Nahlédnu dovnitř, není tam ale ani živáčka. Obezřetně vejdu dovnitř. Je tu jen jedna dlouhá místnost, osvětlovaná pouze slabými blikajícími žárovkami. Po levé straně se táhne koryto vody a na její hladině se kolébá loďka. Odvážu ji a odrazím od břehu. V tichosti pluji dál do místnosti, a jak postupuji, břeh na pravé straně mizí, až kolem není nic jiného než voda. Zaslechnu za sebou nějaký zvuk. Prudce se otočím, nic ani nikoho ale nevidím. Uklidním se a pádluji dál.
Nevím, odkud se vzali, ale najednou jich tu bylo aspoň tisíc. Velcí, děsiví, se silnými zuby a skusem. Aligátoři obklopují loďku ze všech stran a strkají do ní. Chci vykřiknout, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejsem schopná přimět k činnosti jediný sval v těle. Vím, že jsem mrtvá.
Pevně semknu víčka k sobě, chci to mít rychle za sebou a pak se tu najednou objeví on. Vytáhlý kluk s krátkými černými vlasy a v plandavé košili. Chytne mě za ruku. Nemusí nic říkat, vím, co mám dělat.
Utíkáme jako o život. Vlastně ne jako. My opravdu utíkáme o život. Skáčeme z jednoho aligátora na druhého, dech se nám krátí. Přestávám vnímat čas, soustředím se jen na svoje nohy. A pak doskočím na pevninu. Rozrazíme dveře a vpadneme do rušné uličky, do bezpečí. Rozesmějeme se. Chci se ho na něco zeptat, ale ve chvíli, kdy z něj na chvilku spustím oči, zmizí.

A pak… pak se probudím.
Zase.

Pouze dialogy, prosím!

29. listopadu 2014 v 23:53 | Telenta |  Povídky
Občas na blozích vídám všemožné psací výzvy a říkám si, že bych možná nějakou mohla zkusit. Když si ji ale prostuduji důkladněji, obvykle v ní najdu pár témat, která mi zkrátka nevyhovují (obzvláště pak psaní básní) a nechám to být. Nakonec jsem si ale řekla, proč bych si občas nemohla napsat něco krátkého, jen na odreagování s tím, že si vyberu téma, které se mi zrovna zamlouvá?
Uvidím, jestli se to uchytí, prozatím tu máte jeden pokusný výkřik do tmy na téma:

Pouze dialogy, prosím!

"Myslíš, že to má smysl?"
"Hm?"
"Tohle všechno."
"Co jako?"¨
"Co teď děláme?"
"Jedeme autobusem na kolej a učíme se."
"A chceme to?"
"Nevím… Asi ano."
"A proč?"
"Protože chceme být lepší."
"Ale proč bychom měli být lepší? Proč se zbytečně namáhat, když stejně naprosto jasně víme, že v ničem nebudeme nikdy vynikat natolik, abychom s tím prorazili? Za takových sto let po nás už ani pes neštěkne a všem bude úplně ukradený, jak jsme se kdy snažili a co jsme si kvůli tomu odpírali!"
"Vidíš to moc černě."
"Opravdu?"
"Pořád jen přemýšlíš o budoucnosti. Co se takhle na chvilku zaměřit na přítomnost, hm?"
"Co s ní?"
"Jsme její součástí. Ovlivňujeme ji. Tomu se říká vytvářet dějiny, víš?"
"Vytvářet dějiny? My? Dějiny píšou vlivní a mocní, ne obyčejní lidé jako my."
"Možná se o nás nikdy nebude psát v učebnicích, ale nemyslíš, že právě takoví lidé často uskutečňují plány těch, o kterých se pak učíme ve škole?"
"Beztak to nemění nic na faktu, že žít je vlastně k ničemu. K čemu nám to je? Umíš si to představit? Že tady jednoho dne nebudeš? Že všechny tvoje věci, které jsi kdy vytvořil, věnoval jsi jim svůj čas, energii a péči, prostě zmizí?"
"Ne, že by mě ta vyhlídka nějak těšila, ale nemůžeme si užívat fakt, že prostě jsme? Že nám byla dána ta možnost bytí? Není to úžasné, že chodíme, dýcháme, mluvíme, přemýšlíme? Nejsme snad šťastní, když jsme s někým, koho máme rádi a na kom nám záleží? Když se nám něco podaří? Nebo i když si jen sníme s otevřenýma očima o věcech, které bychom chtěli prožít? Nebo i jen to, že tohle teď a tady píšeme?"
"To je možná pravda, ale uvědomuješ si, jaký je poměr takových šťastných chvil a chvil, kdy na ně čekáme? Skoro každý den teď žijeme stylem' 'vstát z postele, přežít den, padnout do postele a těšit se na víkend, že pojedeme domů'. Copak nám to snad vyhovuje?"
"Samozřejmě, že ne. Ale o tom snad život je, ne? Kdyby nám všechno hned a bez problémů spadlo do klína, nevážili bychom si toho. Pamatuješ si, co říkal doktor Vlach ze Saturnina? 'Prožíváme-li idylu příliš dlouho, přestaneme ji vnímat.' Nebo tak nějak to bylo. My tu jsme od toho, abychom se učili. Abychom byli lepšími, abychom udělali svět lepším, i když třeba jen v malém měřítku. Abychom odsud neodcházeli s pocitem, že jsme nedokázali vůbec nic."
"A jsme zpátky u problému. Co kdybychom chtěli dělat něco jiného, než co nám přikazují naše povinnosti?"
"Už jsi někdy slyšel o tom, že k tomu, aby se dalo třeba cestovat nebo podnikat zajímavé věci, jsou dost často potřeba peníze?"
"No, to ano, ale…"
"A pokud chceš peníze, obvykle se nevyhneš, ani těm povinnostem, které se ti nemusí zrovna zamlouvat."
"Chápu…"
"Hele, už jsme tady, musíme vystupovat. Umíme to už dost dobře na to zkoušení?"
"A vážně si myslíš, že to má vůbec nějaký smysl?"


- Ty hlasy v mojí hlavě

Další články


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz