na Blog.cz

A je to tady.

Tedy bylo to tady.

V sobotu jsem oslavila své osmnáctiny. Již třetím rokem jsem čekala na nějaké prozření, dospění doplněné fanfárami a záblesky světla. Zase nic a to jsem si letos dělala velké naděje. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že žádné "zmoudřete snadno a rychle" se patrně konat nebude, stejně jako s tím, že mi nepřijde dopis z Bradavic, a ještě v padesáti si budu připadat pořád stejně pitomá. Ale stále ještě neztrácím naději, jelikož zázraky se dějí.

Vzhledem k tomu, že naše rodina tyhle věci poměrně dost prožívá (na rozdíl od většiny ostatních, jak jsem zjistila), nejprve se konal oběd, kdy si mě posadili do čela stolu, aby na mě měl zbytek (přesněji 10) rodinných (nebo alespoň částečně rodinných) příslušníků dobrý výhled. Tohle jsem vůbec nikdy nějak moc nechápala. Mají snad lidi nějakou nutkavou potřebu sledovat oslavence, jak žvýká těstovinový salát?

Pak jsem byla nahnána do obývacího pokoje, postavena pod obraz, kamerována svým krutým bratrancem a (nakonec to nejlepší) obdarována.

Kdyby se na mě konstatně nezíralo a nefotili mě, bylo by to lepší, v jeden okamžik jsem pociťovala nesmírně silnou touhu vsáknout se do gauče.

Navečer ještě dorazili i naši známí, takže nás ve výsledku bylo 17.

Ale dárečky moooc fajn. Spousta sov.

A nový foťák. Zdá se, že si na sebe budeme muset ještě nějaký čas zvykat a já budu muset přemoct svou lenost a náhlédnout do uživatelské příručky, abych zjistila, co všechno se s tím vlastně dá dělat.

Tohle jsou první dvě fotky:

Zde vidíte jeden z dárků - soví hodinky na krk. Dostala jsem je i společně se soví pohádkou (kterou tu tedy nevidíte). Tady mě někdo dobře zná =D

A tady jsou spolu i se zbytkem, zavěšeným na mém "cetka stojánku". Pokud to vezmu shora, obdržela jsem vážku, ovčí brož (již je na kabátě), L (upřímně se divím, že někdo z mých příbuzných uchoval v paměti, že mám ráda Death Note =D), vlastnoručně vyrobené náušnice a pak samozřejmě ty hodinky. když si to tak procházím kolem a kolem a ještě jednou dokola, je to vlastně všechno až na keramickou sovu, náramek se sovou (ano, mám úchylku na sovy), čokoládu a květiny.

Ach ano. A samozřejmě tu fotoknihu, kterou mi nechali udělat rodiče.

Má to přes 50 stránek a všichni si to nesmírně nadšeně prohlíželi (všichni kromě mě). Dobře...možná že za 20 let to ocením víc.

Tak nechť vám slouží křídla a máte stále teplé hnízdo

P.S. Máte taky někdy ten neodbytný pocit, že se musíte stočit do klubíčka a litovat se (pokud nejste až příliš unavení) až z toho nakonec usnete?

Tak jsem si po dlouhé době zase hrála se samospouští.

Ehm...jo, něco z toho vylezlo ^^

Díky naší paní zástupkyni, která nás má ráda, patříme k několika třídám, které dnes i zítra zůstávají doma kvůli maturitám, abychom nezabírali třídy a nerušili. Ne, že bych si stěžovala. A vzhledem k tomu, že nikdo není doma, mám čas a dostatečný prostor k páchání takovýchto činností.

Kdo viděl Faunův labyrint, pochopí..

Vzhledem k dnešnímu dopolednímu a zčásti odpolednímu nemámnicnapráci, jsem se rozhodla, že bych možná mohla něco udělat s tím obrázkem pro Temnářku, který si u mě nedávno vyžádala.

Abych pravdu řekla, už dřív jsem uvažovala o tom, že bych nakreslila něco nebo někoho z Podmoří, ale nějak jsem k tomu pořád neměla odvahu, až tohle mě nakoplo a řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.

Tak jsem to tedy zkusila...

Ehm...nevypadá to úplně přesně tak, jak jsem zamýšlela, ale na první pokus to ještě ujde. Zvlášť ten střih šatů se tam nějak objevil, ani si nejsem jistá jak =D

Tááákže, jako pokusného králíka mého umu jsem si vybrala Kerdeu, jednak proto, že je drobná (a vzhledem k mé výšce nevýšce je každý malý hrdina vítán), má rusé vlasy, a pak taky, že jsem si nevšimla, že by u čtenářů byla nějak příliš oblíbená a nemůžu si pomoct, ale soucítím s ní.

Možná budu experimentovat dál.

Tak, jsem připravena na ukamenování =D

Již během velikonočních prázdnin jsem se konečně dostal do Prahy na výstavu Krištofa Kintery - Výsledky analýzy v Městské knihovně.

A nutno říct, že toho nelituji

Vzhledem k tomu, že jsem v Městské knihovně nikdy dřív nebyla, bylo zapotřebí zjistit si trasu a doufat, že náš orientační nesmysl tentokrát necháme doma.

Trefili jsme hned na první pokus (johó!). Ačkoliv menší obtíže se přeci jen vyskytly. Jako například: Vážně se tam leze těmahle malýma dveřma? Vážně je možný, že tu je tolik schodů? a nakonec Sakra! To vypadá jako sámoška, určitě tu jsme špatně! A špatně to nebylo, pokladna v podobě sámošky byla součástí výstavy...

Kromě zakoupených lístků jsme dostali do ruky a A3 plánek knihovny s popisky všech vystavovaných objektů (nejvíce mě dostal patrně název: Lehni si a sviť).

Již z tohoto zážitku byste mohli začít tušit, že to nebude nudná výstava plná krajinek a zátiší.

Jednak zde bylo vše dovoleno, focení, prohlížení si objektů z minimální vzdálenosti a dokonce se na ně mohlo i sáhnout. V galeriích něco naprosto nevídaného.A potom, většina objektů byla nějak světelně nebo zvukově doprovázena, a když jsem se důvěřive nahnula nad Mluviče (viz níže), abych si ho lépe prohlédla, a on na mě vážně promluvil, málem jsem v úleku prorazila uměle přidanou stěnu, za kterou byl schovaný.

Nevyfotila jsem všechno a rozhodně to není v žádné úžasné kvalitě, ale myslím, že tady to ani není potřeba.

A navíc, kdybyste se snad rozhodli, že se ještě půjdete podívat (čas máte do 13. května), tak vám přece nebudu ukazovat všechno ^^.

Po velice dlouhé době se konečně objevil den, kdy nemusím doma dělat něco do školy.

Je to až znepokojivě podezřelé...ale nestěžuji si.

Tak jsem ho kromě čtení, zírání do zdi a občasného povzdechu, že jsem "tak mooooc ospalá" využila také k opětovnému zhlédnutí hodinového filmu Microcosmos. Pokud jste ho ještě neviděli, a nevadí vám členovci, mohu jen doporučit.

A jak jsem se tak v poklidu dívala...prásk! A měla jsem v hlavě obrázek. Nemeškala jsem a přenesla jsem ho i na papír.

Ehm, není to žádné veledílo, jen poměrně rychlá práce s tuší ^^