Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Strach

5. ledna 2009 v 20:49 | Telenta |  Povídky
Předem se omlouvám za všechny pravopisné chyby, které najdete.


Pomalu se probouzím , bojím se ale otevřít oči. Bojím se toho co uvidím, lépe řečeno toho co neuvidím. Dýchám zhluboka a snažím se nevnímat chlad, který začíná prostupovat celým mým tělem. Dobře až napočítám do deseti tak oči otevřu. Jedna, dva… říkám si potichu…tři, čtyři,pět…hlas mi začíná trochu nabírat na síle…šest, sedm, osm…to už skoro křičím, převážně ze strachu, co spatřím až řeknu…deset! Prudce se vymrštím ze studeného betonu, s očima široce otevřenýma. Panebože, panebože, panebože!!! Nevidím vůbec nic. Všude okolo mě se rozprostírá černočerná tma. Bylo by úplně jedno jestli bych nechala oči zavřené, výsledek by byl stejný. Nějakou dobu tam jen takhle sedím a pokouším se uklidnit a posbírat své zmatené myšlenky. Narovnám se a začínám zkoumat místo okolo sebe. Teprve teď si uvědomím, že mám svázané ruce tenkým, ale pevným provazem. Není utáhnutý úplně napevno, ale osvobodit
ruce si nemůžu. Nohy naštěstí svázané nemám, takže se můžu postavit. Pravděpodobně jsem v nějaké podzemní místnosti, ale jak jsem se sem dostala to vůbec netuším…
Najednou se zarazím, já si totiž nevzpomínám vůbec na nic. Moje jméno, rodina, přátelé, domov, kolik mi je přesně let, kdo vlastně jsem? Nejsem schopná si vybavit ani jedno. Vím jen to, že tady jsem se rozhodně neocitla z vlastní vůle, na tolik zvrácená snad nejsem, abych se dala dobrovolně nechat svázat a dát se na takovéhle místo, přemítám. Už jsem se úplně uklidnila, tep se mi zklidnil a dýchám pravidelně. Zvláštní, většina lidí by se asi takhle rychle nedala do pořádku, třeba jsem na takovéhle situace zvyklá, napadne mě. Posadím se zpátky na zem do tureckého sedu, zavřu oči a pokouším se na něco si vzpomenout, na něco, co by mi objasnilo, co se teď děje. Kap, kap…rytmicky padají na beton maličké kapičky studené vody ze stropu. Najednou se mi v mysli objevil obraz velkého černého auta (nedokážu říct přesně jakého, protože je tma a všechno je osvětlené jen jednou, blikající pouliční lampou na rohu ulice ), které prudce zastavuje vedle chodníku, na kterém stojím. Bylo to všechno strašně rychlé a rozmazané, ale i tak jsem cítila malé uspokojení, že moje paměť není úplně ztracená. Snažím se vzpomenout si na nějaké detaily, znovu a znovu si tuhle zatím jedinou vzpomínku na můj život přehrávám v hlavě. Asi po půl hodině to vzdám a jako obvykle, když se o něco konečně přestanete snažit,
spadne vám to rovnou do klína, tak mě problesklo hlavou jméno. Emily. Kdo je sakra Emily? Že bych to byla já? Zřejmě ano, když je to úplně první jméno, které se mi vybavilo…
Znovu se postavím na nohy a protáhnu si je, protože mi za tu dobu
co jsem seděla úplně zdřevěněly. Váhavě udělám
jeden krok dopředu s rukama nataženýma před sebe. Pak druhý, třetí. Najednou jsem se dotknu konečkama prstů kamenné, vlhké zdi. Pocítila jsem štěstí, když jsem té stěny dotkla, možná proto, že jsem našla něco, čeho se dá chytit, něco známého, co dokážu poznat,něco, co dokazuje, že nejsem v
nějakém nekonečném prostoru bez tvaru.
Přitisknu k ní svojí tvář a zchladím si svoji rozpálenou tvář od strachu a nejistoty, která mě svírá. Jestli je to tedy místnost, musí mít logicky i dveře, uvažuji, mohla bych zkusit jít podél zdi, potom bych na ně musela určitě narazit. Takže už o něco rychlejším krokem vyrážím do tmy přede mnou. Jdu těsně u stěny, hřbetem ruky se dotýkám stěn. Vypadá to, že místnost je kulatá, protože jsem zatím nenarazila na žádný roh, ale cítím, že nejdu úplně rovně, ale do mírného oblouku. A pořád nic. Jak dlouho už asi jdu? Půl hodiny? Hodinu? Den? Nejsem vůbec schopná určit čas. Jak je ta místnost proboha velká? Ty dveře tu přeci musí být, nebo že by tu snad nebyly­? Mohla jsem to tu obejít několikrát a nemusela jsem si toho vůbec všimnout. Sundám si nohou jednu botu a nechám ji ležet na zemi, jestli tu dveře opravdu nejsou a já se tady prostě jen pořád točím dokola, budu o ní muset zakopnout. Jen co nohou bez boty došlápnu, cítím, jak moje bavlněná ponožka okamžitě nasála vodu z podlahy. I když to není moc pohodlné, tak kráčím vytrvale dál. Jistě si umíte představit, jak mi bylo, když jsem po chvíli o svoji botu skutečně zakopla. Žádné dveře. Jsem tu prostě zazděná, svázaná, opuštěná a ani nevím proč. Rozbrečím se. Proč? Proč? Opakuju si a buším pěstmi do té chudinky boty, jako by za to mohla ona.
Z mého zoufalství mě vytrhne až tiché zapištění, které se ozve pár stop ode mě. Zvednu hlavu, a co nevidím. Krysa. Stoupne si na zadní a podezíravě se na mě zadívá malýma korálkovýma očima. Bože, pomyslím si, jako by nestačilo, že tady tvrdnu, ale oni tu ještě musí být i krysy.
Najednou se rozběhne do středu místnosti. Slyším, akorát vyděšené vykviknutí a po pár vteřinách se ozve hlasité šplouchnutí. Co to bylo? Je tady snad nějaká studna? Seberu všechnu svoji zbývající odvahu , kleknu si a po čtyřech se vydávám směrem,
jakým běželo to malé stvoření. Opatrně ohmatávám cestu přede mnou, až konečně šáhnu do prázdna a málem přepadnu přes okraj.Když zase bezpečně sedím na betonu, tak si sundám i druhou botu a hodím jí do jámy. Po chvíli napjatého ticha se ozve :žbluňk. Ano opravdu je tam voda. Tak takhle to na mě někdo nastražil, abych se hezky zabila sama, až to tu budu prozkoumávat. Tahle krysa mě zjevně pro tuhle chvíli zachránila. Ovšem stejně se nic nemění na tom, že pokud se odtud brzo nedostanu, tak umřu hladem. Schoulím se vedle propasti do klubíčka. Kdo vlastně jsem? Pomyslím si a pak skoro okamžitě usnu vyčerpáním.
O ČTYŘI DNY POZDĚJI
Už nemůžu. Nic se nezměnilo, jen to, že se teď jen sotva pohnu. Mám hlad a ani žízeň vodou ze země moc dobře zahnat nejde. Nemůžu ani spát, protože i sny jsou děsivé a nedají mi ani chvilku klidu, který by mi měly přinášet a skoro pořád brečím.
Vzpomínky jsou stále rozmazané a nic konkrétního jsem se z nich nedověděla. Pořád nevím, proč mi někdo dělá něco takového. Mám pocit, že mě někdo
pozoruje, i když tu nejsou žádná okna. Často si teď říkám, jak musí být smrt krásná, ale vždy mě něco odradí od toho skočit do jámy.
Ale dnes mě nic nezastaví, pomyslím si a z posledních sil se doplazím ke
strži. Pomalu se posadím, nohy přehoupnu
přes okraj, zadívám se dolů a snažím se alespoň něco zahlédnout. Marně. Jen tma. A pak se
vší silou odrazím. Vlasy i oblečení mi vlají v náhlém proudu vzduchu, který se kolem mě vytvořil. Padám a padám a padám, připadá mi, že to snad nikdy nebude mít konce. Konečně ucítím náraz a najednou jsem v ledové vodě, zalykám se, dusím se, ale strach nemám. Těším se na smrt, je to pro mě vysvobození. Těsně před tím
než nastane konec, si na všechno vzpomenu, kdo jsem, proč
tu jsem, na moji rodinu, přátele a hlavně na tu kvůli které tu jsem.
Emily.
Sestřičko moje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tina TraumatiQ→tvoje milované sb:) Tina TraumatiQ→tvoje milované sb:) | Web | 6. ledna 2009 v 15:34 | Reagovat

krásna poviedka to si sama vymyslela?Fakt sa ti podarila dúfam že bude aj pokračovanie neviem sa dočkať.

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 23. dubna 2010 v 12:16 | Reagovat

Dočteno. :-)
Trochu mi to připomnělo povídku Jáma a kyvadlo od E.A. Poe, to ohledávání místnosti, ta studna... Jinak musím říct, že máš moc hezký styl, žádné zadrhávání, žádné úděsné gramatické chyby, takhle napsanou knížku bych si klidně přečetla. :-) No a abych jenom nechválila: Tu a tam se najde místo, které by chtělo trošku opravit, tam chybí čárka, tam jsou dvě podobná slova, z nichž jedno by chtělo nahradit synonymem (uklidnit,zklidnit - myslím), třeba to O ČTYŘI DNY POZDĚJI bych normálně přepsala třemi hvězdičkami, protože to zaprvé vypadá v próze líp a zadruhé hrdinka stejně neví, jak dlouho v kobce byla. Jinak, co se týče zápletky, je trochu slabší, asi hlavně proto, že jsi čtenáři úplně zatajila, o co vlatně v povídce jde a ani si nijak nenaznačila, takže má člověk z toho useknutého konce takový pocit nedodělanosti. Chtělo by to v průběhu aspoň naznačit, co mezi sebou ty dvě ségry měly, třeba retrospektivně, pomocí vzpomínky, nebo podobně. Tak doufám, že těch několik konstruktivně kritických slov nezboucháš, já totiž karate neumím. :-D
Vyjádřeno procenty 80% ze 100% a vzhledem k tomu, že jsme na blog.cz a co tu někteří vyrábějí za běsy - pět hvězd, protože se mi to fakt líbilo. :-)

3 Telenta Telenta | 23. dubna 2010 v 15:00 | Reagovat

[2]: Och, tak jsem se konečně od někoho dočkala nějaké normální kritiky :-)
Tohle je jedna z mých starších povídek (a je to na ní vidět :-D ). Teď, když si to znovu pročítám, tak tam vidím spousty nedomyšleností, například, jak může vidět tu krysy, když je tam abslutní tma? Ale už jsem byla moc líná, na to přepisovat to.
Jinak s tím Poem, máš pravdu. V tu dobu jsem na něm úplně ulítavala a četla jsem od něj všchno,co jsem našla od Havrana až po Vraždy v ulici Morgue :-D

4 eL eL | Web | 31. července 2010 v 14:30 | Reagovat

Pěkná povídka... jen bych ráda věděla, proč se tam dostala kdvůli svojí sestře Emily? Jinak povedené...

5 Telenta Telenta | Web | 31. července 2010 v 14:43 | Reagovat

[4]: Jak už jsem psala v minulém komentáři. Je to tak trochu nedomyšlené. V zásadě tam šlo o to, že ji její sestra udala a jakési společenství ji takhle v podstatě zabilo. Měla jsem to vymyšlené trochu detailněji, ale ne zas tak moc, vzhledem k tomu že to byla moje první povídka a ne jen nějaká blbost a je to na tom opravdu vidět, ale svým způsobem ji mám ráda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz