Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Tajemná černá kočka

30. října 2009 v 0:23 | Telenta |  Slohovky
Dávám sem mojí další domácí slohovku, na téma příběh se zvířetem.
Měl být reálný a ručně psaný na A4, což znamená, že u mě se odehrával někde na pomezí reality a fantazie a na počítači mi vyšel stránku a čtvrt dlouhý.
Doufám, že to nebude vadit:)

Tajemná černá kočka

Osnova
1) Už zase jsem zaspala!
2) Zkratka uličkami
3) Záhadný útok černé kočky
4) Musím jít domů
5) Jak mi kočka zachránila život

Já to nestihnu, nestihnu, nestihnu… znělo mi v hlavě, zatímco jsem napůl šla, napůl běžela na vlakové nádraží. Dneska ráno jsem opět zaspala, ale copak můžu za to, že mi nezazvonil budík, ačkoliv jsem si naprosto jistá, že jsem ho včera večer nastavila? Probudila mě až moje ne příliš dobře naladěná máma, která byla zrovna na odchodu do práce a celkem rychle mě dostala z postele.

Rozhodla jsem se jít zkratkou přes vedlejší uličky. Takové úzké, páchnoucí, s olupující se omítkou domů, a na které byste po setmění nevstoupili ani, za zlaté prase. Znáte to? Chodím tudy nerada, ale co se dá dělat, kdybych šla mojí normální trasou, nestihla bych vlak určitě, takhle mám alespoň malou nadějí, že se do školy možná dostanu. Když jsem vkročila na toto, z mého pohledu nebezpečné území, nasadila jsem, co nejvyšší rychlost jakou jsem dokázala, takže jsem se pravděpodobně pro těch pár kolemjdoucích jevila spíš jako odlétající vesmírná raketa s ohromným batohem na zádech, než jako vzorná studentka spěchající do na hodinu matematiky.

Na konci jedné uličky jsem se najednou prudce zastavila. Lépe řečeno, byla jsem donucena zastavit se, a to velkou černou kočkou, která se mi drze postavila do cesty a vztekle na mě syčela. Přešlápla jsem z nohy na nohu a na sucho polkla. Normálně bych si jí nevšímala a šla dál, ale tahle vypadala opravdu hodně rozzuřeně. "Jedeš!" zkusila jsem na ni křiknout, ale dočkala jsem se jen dalšího hlasitého zaprskání a vyceněných špičáků. Opatrně jsem udělala krok vpřed. V tu chvíli se na mě kočka vrhla a zakousla se mi do nohy. "Au!" zavřískla jsem, když mně ostré drápky jako jehličky projely skrz kalhoty a zabořily se mi do nohy. Navíc se brzy přidaly i zoubky. Měla jsem pocit, že chce tu mojí nebohou nohu snad ukousnout a dát si ji k svačině. Pokusila jsem se ji setřást. Bezvýsledně. Chtěla jsem ji sundat rukama. Nic, jen jsem utržila pár dalších škrábanců do předloktí. Když už byla bolest téměř nesnesitelná a propadala jsem temným myšlenkám, jak budu chodit nadosmrti s kočkou na lýtku, ozvala se hlasitá rána, zrovna kousek od místa, kde jsem vedla svůj beznadějný zápas. Ne zrovna ohlušující, ale bohatě stačila na to, aby se běsnící zvíře vyděsilo a stále prskající zmizelo za nejbližším kontejnerem. V tom okamžiku jsem se dala do běhu a za tři minutky jsem byla na nádraží. Pozdě, samozřejmě.

Povzdechla jsem si a poraženě se vydala směrem domů. Cestou jsem přemýšlela o tom, proč se ta kočka rozhodla, že zakousne zrovna mě a ještě v tuhle dobu? Kdyby se to stalo odpoledne, tak jsem naštvaná jenom já, ale teď budou i rodiče, až se dovědí, že nejsem ve škole. Žádný další vlak ani autobus už nejedou a než bych se tam dostala pěšky, byl by pravděpodobně už konec vyučování, takže mi nic jiného nezbývalo. Radši jsem zavolala mámě hned, než abych jí to pak musela vysvětlovat doma z očí do očí. Kupodivu to vzala docela v klidu a slíbila, že mi na dnešek napíše omluvenku a k obědu si mám ohřát omáčku ze včerejška, pro jistotu mi třikrát zopakovala, že je v ledničce v prvním patře, protože s mojí schopností přehlédnout věci, na které se zrovna dívám, bych taky hrnec nemusela najít.

Celý den jsem příjemně strávila u televize a knížky s ovocným čajem a opájela jsem se pocitem, že ostatní se učí a já si užívám slastného nicnedělání. Najednou se ozvala moje oblíbená písnička. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to je můj mobil, na kterém jsem si opět změnila vyzvánění. Byla to moje kamarádka Míša. "No, ahoj Ivo, představ si, jaký jsi měla štěstí, že jsi dneska nebyla ve škole!" ani mě nepustila ke slovu, v tom je ona mistryně, a rychle mluvila dál. "Normálně se urval kus zářivky a spadnul přesně na místo, kde sedíš ty! Fakt neuvěřitelný, kdybys tam byla, tak tě to možná zabilo a…", dál už jsem ji neposlouchala a zůstala jsem jen zírat s otevřenou pusou. Kdybych ten vlak stihla, pravděpodobně bych umřela nebo byla zraněná. Nebýt té kočky, seděla bych v lavici, když se to stalo. Zachránila mi zdraví a možná i život.
Že by mě chtěla jen zdržet, abych se mi nic nestalo?
To se asi už nikdy nedozvím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám dál psát?

Ano
Ne

Komentáře

1 Gamepage SB Gamepage SB | Web | 30. října 2009 v 14:29 | Reagovat

jen obíhám  a Ahoj SB a prosba u mě je párty Halloweenská tak se stav a dal/a bys pozvánku na svůj blog prosím pa  http://fanouseknaruta.blog.cz/0910/hallowen

2 chocolate-lady chocolate-lady | Web | 30. října 2009 v 20:10 | Reagovat

Ahoj máš rada japonsko?Ak áno pozri na môj blog a zenechaj aj komentár,pretože som dnes založila blog a chcem aby som mala vysokú návštevnost pomôžeš mi s tým?

3 Tammy Tammy | Web | 30. října 2009 v 22:48 | Reagovat

Nejdříve jsem si říkala co to bude. A proč je kočičkia "ta zlá". No na konci se to všechno vysvětlilo a já si oddychla (miluju zvířata xD). Nicméně velmi zdařilé :). Tak mě napadá, že mít tebe ve slohu naše učitelka zblázní se štěstím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz