Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Jako Karkulka

6. prosince 2009 v 21:22 | Telenta |  Slohovky
Tak tohle je jedna z mých dalších domácích slohovek:)

Jako Karkulka

Nina seděla na zemi ve svém pokojíčku a soustředěně vystřihovala cosi z dlouhého pruhu červené látky, který našla na půdě ve staré roztrhané krabici. Pečlivě se držela předkreslených tahů černým fixem, ale bylo jí teprve šest let, takže výsledek, byl přece jen trošku kostrbatý. Její matka nakoukla do pokoje, a když spatřila, že si její dcera spokojeně hraje a nechystá se obrátit svůj pokoj vzhůru nohama, zavřela tiše dveře a šla si na chvilku odpočinout do ložnice po namáhavém dni v práci.

Nina si stoupla, zvedla svůj výtvor a přejela ho kritickým pohledem. Byla se sebou velice spokojená. Jen je škoda, že se mi nikde nepodařilo sehnat tu správnou čapku, myslela si a postavila se před zrcadlo. Přehodila si přes ramena svůj nově udělaný pláštík a pod bradou si ho sepnula spínacím špendlíkem, který si vzala z košíku s šitím. Potom vylezla na židli, utrhla kus papíru a tiskacím písmem na něj napsala: Maminko du k babyčce. Zítra ráno zase přídu. Nechala ho ležet na stole a vzala do ruky nachystaný košík se sušenkami a pomerančovým pitíčkem. V předsíni si obula tmavé červené boty na suchý zip, a pak opatrně, aby maminku neprobudila, vyklouzla z domovních dveří ven do setmělé ulice.
Tak a teď jsem jako skutečná Červená karkulka, říkala si, zatímco procházela ztichlým městem. Máma mě určitě pochválí, jak jsem šikovná a hodná, že sama zajdu k babičce, když má teď tu chřipku. Navíc to ani není moc daleko. Doprava, doleva, na křižovatce rovně, doleva… Ale, kde to vlastně jsem? Zastavila se a zamračeně se rozhlížela okolo sebe. Vůbec to tady nepoznávala.
Nakonec se rozhodla, že bude nejlepší vrátit se zpátky cestou, kterou se sem dostala, ale kudy to vlastně bylo? Začala se bát. Už byla úplná tma, ulice byly skoro prázdné a lidi, co tudy chodili, byli najednou strašidelní, světla aut byla oči draků, zdálo se, že jindy hodní pejsci ji chtějí roztrhat na kousíčky a všude bylo plno tajemných a děsivých zvuků. Nekontrolovatelně se roztřásla, jak strachem, tak i zimou a po tváři jí stékaly slzy velké jako hrachy. Pevně si přitiskla proutěný košík na prsa, zamotala se víc do svého pláštíku a dál se beznadějně motala městem, které jí najednou připadalo úplně cizí.
Když už měla pocit, že prošla všechny ulice i uličky a nohy jí přestávaly poslouchat, svezla se nešťastně na zem u paty jedné z lamp pouličního osvětlení, a protože ke všemu dostala také strašný hlad, snědla celý balíček sušenek, které byly původně určené babičce.
Nevěděla, jak dlouho tam seděla a tiše vzlykala, ale z ničeho nic přímo před ní prudce zabrzdilo auto a někdo z něj vystoupil. Hrozně se vylekala, poplašeně vyskočila a začala utíkat jako o život. Při běhu jí vířily hlavou myšlenky jako zběsilé.Kdo to jen může být? Nějací lupiči dětí? Co když mě chytnou a pak mě někomu prodají!? Najednou se ovšem zarazila. Tenhle hlas, co na ni volá, přece zná! Překvapeně se otočila a opravdu ji uviděla. Maminka, celá ubrečená, k ní pospíchala a křičela na ni.
"Nino! No, tak Nino! To jsem přece já! Pojď ke mně!"
Nina se na zlomek sekundy zarazila, ale pak se rozeběhla s voláním zpátky.
"Mami!" vyjekla, když se jí vpadla do náruče a nasála do nosu tu jedinečnou "maminkovskou" vůni, kterou žádný jiný člověk na světě nemá. Dál si už ničeho nevšímala, a když se v autě usadila do sedačky, během několika vteřin tvrdě usnula.
Jedno ale věděla jistě. Na tohle "Karkulkovské" dobrodružství nikdy nezapomene.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz