Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Jak Kryšpínek hledal domov

11. dubna 2010 v 7:00 | Telenta |  Povídky
Možná, že někteří z vás si pamatují na Bonga a Berunku, kteří vznikli při učení se na zeměpis. Nedávno se k nim při biologii přidal Kryšpínek a o dějepis mě napadlo několik příběhů, které by mohli prožít a tady máte první z nich=)

Jak Kryšpínek hledal domov

Jednoho sychravého podzimního rána se u velkého přeplněného kontejneru na plasty probudil Kryšpínek.
Netušil, co je zač, kde je, co tady dělá, zda má nějakou rodinu, kamarády a domov, či někdy chodil do školy, a hlavně jestli dává přednost hořké nebo mléčné čokoládě s jahodovou příchutí.
Jediné, co najisto věděl, bylo, že se jmenuje Kryšpínek a má ukrutný hlad.

Pomalu se vyštrachal na všechny čtyři tlapky a prudce se oklepal, až ho obrovská kožnatá ušiska, ne nepodobná těm sloním, pleskala po tvářích. Zaklonil hlavu a zavětřil. Právě, když se vítr zlehka stočil na severozápad, ucítil něco velmi lákavého. Nedokázal to lahodné cosi přesně identifikovat, ale instinkty mu jasně velely: Běž tam! Nijak se tady nevzpíral a zvesela si to hopkal po liduprázdných, chladných ulicích městečka. Všude okolo něj se válely, plynuly a táhly jako karamel dlouhé cáry mlhy, přes něž nebylo vidět ani na špičku svého nosu, pod nohami mu šustilo a podkluzovalo pestrobarevné spadané listí a nad tím vším se vznášelo tíživé ticho, jen občas přerušované zamňoukáním zatoulané kočky.
Kryšpínek odhodlaně postupoval dál za zdrojem pachu a snažil se při tom neuvíznout v některém z kanálů, nepravidelně rozmístěných po celé šedivé, lesknoucí se silnici.
Právě procházel kolem dětského hřiště s rezavými, oprýskanými prolézačkami a mokrým pískovištěm, když tu najednou šlápl na něco měkkého. Na něco živého! Polekaně vyskočil snad stopu do vzduchu a zmateně a vystrašeně se rozhlížel na všechny strany.
"Jsi snad slepej?!" ozvalo se podrážděně zezdola.
Kryšpínek se upřeně zahleděl na zem a pátravě přimhouřil oči. Přímo před ním rozzlobeně poskakovala jakási malá chlupatá kulička černé barvy s pleteným pruhovaným kulichem na hlavě a ze dvou tmavých kukadel mu sršely blesky.
"Velice se omlouvám. Neviděl jsem vás,"spustil Kryšpínek kajícným tónem.
"Jaký neviděl?! To je nějaká omluva k tomu, abyste se po mně procházel?" nedal se mužíček a zahrozil mu drobnou pěstičkou.
"Když vy jste hrozně prťavý… To je pak snadné vás přehlédnout."
"A je to zase tady. Pořád ta samá písnička. Když vy jste hrozně prťavý!" pitvořil se po něm. "A to si vážně myslíte, že tohle vám dává právo mě jen tak zašlápnout? Kdybyste ten krok dokončil, tak jsem natáhnul bačkory!" pokračovala kulička, založila si ruce v bok a začala rytmicky podupávat tenkou nožičkou, obutou v zelené piditenisce.
Kryšpíek se na okamžik zarazil.
"Ne to mi takové právo, samozřejmě nedává," potichu hlesnul.
"To bych si tedy vyprosil. A který vy vlastně jste? Nikdy jsem vás tu nezahlédl," změnil téma trpaslík.
"Abych pravdu řekl, tak já vlastně nevím, kdo přesně jsem. Ale jmenuji se Kryšpínek, to je naprosto zaručené."
Mužíček pokýval hlavou.
"Tak, tak jméno je nejdůležitější. Zbytek už je vedlejší"
"Vážně?"
"Ano. Já jsem Bongo."
"Velice mě těší, že vás poznávám," řekl Kryšpínek, posadil se a začal zuřivě vrtět oháňkou s malou bambulkou na jejím konci.
"Hm,"zabručel oslovený. "Už víte, kde bydlíte?"
Kryšpínek zavrtěl hlavou.
"To vám budeme muset něco najít. Nemůžete se tu jen tak poflakovat. Ještě by vás mohli vyhmátnout lidi a co potom?"
"Lidi?"
"Takový velký, divný, chodící věci, který nemají nic jiného na práci, než nás otravovat. Ale nejhorší jsou ty jejich malí smradi," zaskřípal rozezleně zuby Bongo. "Pořád mi bourají dům a provádějí další lotroviny! Kdo je na ně zvědavý?!"
Kryšpínek mužíčkův výbuch se zájmem sledoval a v jeho hlavičce mu skoro slyšitelně začala šrotovat ozubená kolečka, a čím rychleji se otáčela, tím větší touha po poznání těch lidí ho spalovala.
"Myslíte, že bych je mohl někdy potkat?" zeptal se a v očích mu zajiskřilo.
"To nebude až tak velký problém. Za chvíli všichni vylezou z těch baráků a věřte mi, že jich tu bude víc, než byste si přál."
"Jsou strašliví?" otázal se Kryšpínek.
"Spíš je strašlivé to jejich chování. A samozřejmě ty odporné plechové kraksny, do kterých každé ráno lezou, a ty je pak vozí z místa na místo jako koně," odtušil Bongo a upravil si čapku.
"Já bych je tak chtěl poznat," vydechl zasněně Kryšpínek. "Možná bych u nich mohl i bydlet a blíž je prozkoumat…"
"Blázníte?!"
"No, z vašeho vyprávění mi přijdou docela zajímaví. A třeba vůbec nejsou tak špatní," rozvíjel svoji teorii Kryšpínek.
"Jak myslíte. Ale nechoďte pak za mnou s brekem. Hele, támhle vám jeden člověk zrovna jde!" ukázal prstem Bongo na pána ve středních letech s koženou aktovkou v ruce, jež právě vycházel ze dveří cihlového činžovního domu a jeho silueta matně vystupovala z kupy mléčně bílé mlhy.
"Kryšpínek se otočil a s vyplazeným jazykem cupital k chodci. Na hlad úplně zapomněl.
Jeho krátké nožičky mu ovšem nedovolovaly jít příliš rychle, takže než se stačil dostat ke svému cíli, muž se mu nenávratně ztratil z dohledu. Zklamaně svěsil uši a ohlédl se zpátky na Bonga. Už tam nebyl. Zůstalo jen prázdné hřiště. Kryšpínek si povzdechl a vydal se ulicí dál.
oddělovač2
Teď už se po městě promenádovala spousta lidí spěchajících do práce, do školy, venčících psy, pár nadšenců, kteří běhali v parcích, oblečeni v přilnavých šatech, dobře pohlcujících pot, a několik klábosících důchodců před samoobsluhami. Žádný z nich si ovšem Kryšpínka, poskakujícího kolem jejich bot, ani nevšimnul. Byli naprosto pohlceni svými vlastními starostmi, na cestu se nekoukali, a tak byl nebohý Kryšpínek několikrát málem pošlapán, jako prve Bongo. Pobíhal od jednoho velikána k druhému několik hodin, nicméně stále se stejným výsledkem. Uvažoval nad tím, že se Bongo možná mýlil. Nikoliv strašlivé chování, nýbrž bytosti obdařené neuvěřitelnou schopností ignorace všeho menšího než jorkšír. Poháněn svou touhou nicméně pokračoval vytrvale dál. Okolo poledne začal pomalu ztrácet naději, když tu najednou…
"Jééé!" ozvalo se za ním hlasité zapištění a v příští vteřině ho svírali dvě ručky, na jedné z nich byl navlečen prstýnek s třpytícím se srdíčkem z časopisu.
Kryšpínek naprázdno zahrabal packami ve vzduchu a přidušeně vykviknul. Útočník si ho obrátil tváří k sobě. Byly to malá holčička se dvěma blonďatými copánky svázanými rudými mašlemi a taškou na zádech. Mohlo jí být sotva sedm let, avšak nad Kryšpínkem se tyčila jako obr. Vycenila na něj své lehce zažloutlé zuby a zvedla si ho do úrovně jejích očí.
"Ty šeš mi, ale roštomilej! Hned bych ši tě odnešla domů!" zašišlala na něj a poté si ho přitiskla k obličeji. Ne, že by se to Kryšpínkovi nějak zamlouvalo (strašně jí páchlo z pusy), ale aspoň se ho nesnažila rozdrtit podrážkou boty, takže zatnul zuby a poslušně držel. Děvčátko ho ještě chvilku muchlovalo, a pak se najednou zarazilo. Shodilo batoh z ramen, otevřelo malou přední kapsičku a narvalo do ní Kryšpínka.
"Tady se budeš mít dobře," poplácala ho po hlavičce a zatáhla za zip.
Kryšpínek se nervózně zavrtěl ve svém vězení, ve kterém mu dělal společnost nedojedený chleba se šunkou, jenž vylézal ze špatně zabaleného žlutého ubrousku a pár puntíkovaných pinetek. Zalezl si do rohu, trošku se občerstvil svačinou, a když dožvýkal, stočil se do úsporného klubíčka a překryl si obě oči svýma plandavýma ušima. Jak dívenka kráčela cestou k domovu, celá brašna se natřásala a houpala a Kryšpínek vážně uvažoval o tom, zda je možné mít mořskou nemoc i na suchu nebo to je jen tím chlebem. Ano, sice dosáhl to ho, co chtěl, ale s takovouhle dopravou tedy nepočítal. Ale možná to nakonec bude stát za to a on si nakonec najde své útočiště.
Netušil jak dlouho takhle poskakoval, ale když ho holčička vylovila ven, rozprostírala se všude kolem něj hromada věcí, počínaje postelí, skříní, stůlem a židlí až po panenky, lego, plyšáky a terárium se starým opelichaným křečkem, který celým svým zjevem dával jasně najevo, že už moc dlouho na tomto světě pobývat nebude. Roztřeseně se postavil na všechny čtyři a začal se zaujatě rozhlížet kolem a očichávat světlou plovoucí podlahu, která pokrývala pokojíček. Děvčátko odhodilo bundu s mikinou do kouta, křiklo na Kryšpínka, že se hned vrátí a hbitě vyklouzlo ze dveří. Kryšpínek se v zamyšlení posadil a počal vrtět ocáskem v tak přesných intervalech, až připomínal metronom. Připadal si jako vetřelec. Vetřelec na neprobádaném území. Nelenil tedy a vydal se na průzkum terénu.
Právě, když ryl čenichem kolem plastového odpadkového koše, zpoza kterého vyletovaly chuchvalce prachu, vrzly panty a dovnitř vrazila holčička.
"|Tak jsem tady!" zahalekala jako na lesy. V ruce držela balíček máslových sušenek. Odložila je na skříňku a jala se vytahovat drobounký dřevěný nábyteček a porcelánové nádobíčko včetně konvičky a cukřenky. Když bylo vše na svém místě, usadila na štokrlata dvě panenky v nadýchaných pastelových šatičkách a pentlemi ve vlasech.
"No, pojď sem," natáhla se ke Kryšpínkovi, a ten se k ní v předtuše pohoštění vrhnul. Pak, že jsou strašliví, říkal si, zatímco se uveleboval na jednom z křesílek. Nakouknul s očekáváním do šálku. Nic tam ovšem nebylo. Svraštil obočí. Co to má znamenat? Dřív než dostal jakoukoliv odpověď, ucítil, jak mu něco zavadilo o ouška. Prudce se otočil a spatřil, jak mu jeho nová panička přidělává na hlavu bílý, krajkový čepec. Zaškubal sebou a snažil se čapku setřást. Marně.
"Pššš, pššš. Buď hodný. Jen ti to tady zavážu. Uvidíš, jak ti to bude slušet A víš co? Budu ti říkat Amálka."
Kryšpínka obcházely mdloby. Amálka…
"Amálko, tohle je Adélka a Růženka," představila mu jeho nové mlčenlivé společnice, které poslušně seděly na místě a bezvýrazně hleděly do svých hrníčků. Potom jim jejich hostitelka dala každému po jedné sušence, nalila jim imaginární čaj (prý pravý čínský) a zahájila hostinu.
Kryšpínek, lehce přidušen příliš utaženou šňůrkou od čepečku, naprázdno polkl a zlehounka se zakousl do naservírovaného keksu.
oddělovač2
Jak čas plynul, Kryšpínkova situace se neustále zhoršovala. Byl přinucen jezdit s Barbie a Kenem v jejich růžovém mercedesu, nosit na hlavě umělohmotný kovbojský klobouk, ve kterém vypadal jako ten největší idiot pod sluncem, a v neposlední řadě hrát si na veterináře a nemocné zvířátko. Zrovna mu byla diagnostikována jakási smrtelná nemoc, když se ozvalo hlasité klapnutí domovních dveří.
"Jsem doma!" ozval se zezdola jasný ženský hlas.
"Mami!" vypískla holčička, popadla neohrabaně Kryšpínka a seskákala s ním po rozvrzaném schodišti až do předsíně.
"Mami, mami, dívej, co jsem dneska našla cestou ze školy!" hopkala a mávala mamince Kryšpínkem před očima.
"Fuj! Říkala jsem ti snad stokrát, že nemáš domů tahat žádný zvířata," odvrátila žena zhnuseně obličej.
"Ale, no tak! Já si ho chci nechat. Prosím! Pěkně prosím."
"Už jsem řekla, že ne. Máš přece Harryčka," argumentovala matka.
"Já vím. Ale…"
"Prostě ne. Bůhví, kde se to válelo, a co to má za nemoci. Takovouhle hnusnou krysu v baráku rozhodně nechci," zakončila konverzaci maminka, vytrhla Kryšpínka z dceřina sevření a rázným pohybem ho vyhodila na příjezdovou cestičku před bytem. Kryšpínek opsal ve vzduchu ukázkový oblouk a tvrdě přistál na kamenných studených dlaždicích. Vlastně byl docela rád, že byl vykopnut. Nebyl si totiž moc jistý, jak dlouho by byl schopen se zdravým rozumem přežívat tohle opečovávání.
oddělovač2
Bongo měl pravdu, říkal si, zatímco se snažil nějak zvelebit krabici od rádia plnou bělounkého, měkkého a hřejivého polystyrenu. Lidé mají strašlivé chovaní a bude lepší se jim vyhýbat.
"Tak co, vy náš dobrodruhu?" ozval se znenadání ze tmy posměšný hlas.
Nebyl to nikdo jiný než Bongo. Jako by věděl, že o něm právě přemýšlí.
"Měl jste pravdu," přiznal poraženě Kryšpínek a svěsil uši.
Mužíček se ušklíbnul.
"Jako vždy… Takže už vás ty choutky na bratříčkování se s lidmi definitivně přešly? A domov jste si taky našel?"
Kryšpínek kývl.
"Myslím, že jsem si s nimi zažil víc než dost. A tahle krabice mi perfektně vyhovuje."
"Tak v tom případě přijďte za mnou v sobotu na čaj, někdo by se s vámi chtěl seznámit."
"Eh?"
"Jedna moje známá. Takový třeštidlo. Berunka se jmenuje."
"Aha. Tak jí vyřiďte, že se moc těším."
"Jo, jo vyřídím. Dobrou noc, sousede!" mávnul Bongo na pozdrav.
"Dobrou," zazíval Kryšpínek a sotva zavřel oči, spal jako špalek a na jemném polystyrenovém polštáři se mu zdálo o máslových sušenkách.
skenování0006
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Mám dál psát?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz