Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Kroužky

11. srpna 2010 v 11:00 | Telenta |  Moje názory
Každý určitě do nějakého chodil nebo stále chodí a dobře ví, jak to tam chodí.

Už delší čas hodlám toto téma trocho rozpitvat a dneska (to jest 30. 7.) jsem na to dostala docela chuť, takže nebudu zbytečně otálet, až mě zase opustí a pustím se do psaní.
Jsou jich spousty ať už hudební, výtvarné, pohybové a já nevím jaké ještě, ale jejich základní fungování je většinou víceméně stejné. Samozřejmě budu čerpat pouze ze svých vlastních zkušeností s tímto zabíječem volného času, takže někdo se s tímto názorem možná úplně neztotožní.
V první řadě bych se ráda zastavila u mého prvního většího počinu, na kterém bych chtěla názorně ukázat přesně to, co mi na kroužkách nejvíce vadí, a to jest aerobic. Spousta lidí mi tvrdí, že si mě nedokáže představit něco takového dělat, nicméně vězte, že jsem se mu téměř pět let závodně věnovala a svého času mě to i bavilo.


Všechno začalo celkem normálně a poklidně. Po mém nastoupení jsem nejdřív cvičila (nebo se spíš
10-01-23-1154-001

plácala) ve velké skupině mých vrstevníků jen tak pro zábavu a neřešila jsem jak musím být dobrá nebo co všechno musím umět. Potom si mě a jednoho kluka, kterému dřív nikdo neřekl jinak než Josífku (nicméně teď asi preferuje jiný druh oslovení), trenérka vybrala, jakožto největší talenty. Od té doby jsme trénovali odděleně a hlavně víc než ostatní souběžně se staršími holkami, s nimiž jsme se dělili o tělocvičnu. Začali jsme si nacvičovat první sestavu, poprvé jsme vystupovali před publikem (dodneška si to živě pamatuji, bylo tu v kulturáku a tančili jsme pro jakési sdružení důchodců), vše bylo naprosto v pohodě a troufám si tvrdit, že to bylo to nejlepší období z mé aerobikové dráhy. A trvalo do okamžiku, kdy k nám přidali další holku, čímž jsme vytvořili tým. Jen o pár měsíců později s námi začaly cvičit další dvě a stali jsme tím pádem již skupinou. Což o to, tohle samotné by nijak nevadilo, byla tak větší zábava, dokonce jsme měli i sami pro sebe celou tělocvičnu, ale pomalu začalo něco bublat pod povrchem…
Některé aktivní maminky tam vysedávaly celé tréninky a vybavovaly se s trenérkou, tím pádem jejich děti automaticky závratně vzrostly v její oblibě. Moje máma na něco takového neměla čas, jelikož normálně pracovala jako většina obyčejných smrtelníků, takže mě  po hodině vyzvedávala vždycky babička a od ní si mě pak máma teprve odvážela domů.
Ačkoliv jsme nyní závodili ve skupině, rozhodla se trenérka nechat i naši dvojici jako to bylo dřív, protože jsme dle jejího názoru byli dobří. A pak se to stalo. Zhruba dva měsíce před závody jsem dostala angínu a dva týdny jsem nemohla cvičit. Když jsem se pak vrátila, bylo mi suše oznámeno, že ve dvojici už prostě nebudu, protože si to Josífek natrénoval s Verčou a jelikož jsem tady těch čtrnáct dní chyběla (což je přestupek, za který by se měl dávat trest smrti oběšením), tak mám holt smůlu. Zkrátka mě chladnokrevně vyšachovali. Jaká to náhoda, že Verčina máma byla jednou z těch, které tam sedávaly a pomáhaly klubu, co to jen šlo. Abych pravdu řekla, docela mě to tenkrát vzalo.
Po tomhle incidentu mi celý ten slavný aerobic (ačkoliv mi bylo teprve deset) začal dost lézt krkem a při příležitosti skončení školního roku, jsem sekla i s ním. Krátce na to odešel i Josífek, který tam nechtěl chodit beze mě a postupně odpadávaly i holky, až na tu bezpáteřní mrchu (promiňte mi to označení), která cvičí dodnes.

A tohle je jedna z věcí, které nechápu.
Proč se i okolo malých dětí musí dít takovéhle intriky? Proč někdo nemůže něco dělat jen pro radost, ale musí se z něho řádně sedřít kůže, aby byl co nejlepší? A jak tohle můžou dospělý vůbec provádět? No, jo chtějí mít pro svoje děťátko to nejlepší, i kdyby to mělo být na úkor ostatních.

S něčím podobným se setkávám i nyní na výtvarce, i když v podstatně menším měřítku. Tady se to dělí spíš na kastu oblíbených, nezajímavých a neoblíbených, z nichž já se střídavě pohybuji někde mezi těmi nezajímavými a oblíbenými, podle toho co zrovna říkám, dělám apod. Aspoň že tady rodiče žádnou moc nemají a všechno závisí jen na jednotlivci.

A pak je tu karate.
Občas si říkám, proč tam vůbec ještě chodím nechávat do sebe mlátit, ale víte co? Tady mi jednoduše nesmírně vyhovuje kolektiv a přístup k nám.
To co mi na všech zájmových kroužcích vždy vadilo, to neskutečné draní se nahoru za každou cenu, podlézání trenérům či učitelům a samotný způsob učení, jak to všichni berou smrtelně vážně, a pokud tam člověk jednou nepřijde, tak je hned ten "zlý" a proto se s ním nebudeme bavit.
Tohle se na karate neděje, každý prostě dělá, co umí, neexistuje tam žádné nadržování, nikdo nikoho neodsuzuje za jeho názory nebo za to co dělá a neřeší se, jestli je dotyčnému osm, dvacet nebo čtyřicet let. Podle mě je to malý zázrak, že je něco takového v drtivé záplavě dychtivých rodičů, dětí a snadno ovlivnitelných a úplatných učitelů. Bohatě mi stačí občas slyšet, co se děje v hokejových nebo fotbalových klubech pro děti a hned jsem ráda, že do sebe nechávám občas bolestivě nicméně spravedlivě praštit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luss Summers Luss Summers | Web | 11. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

Já to mám takové ve škole,protože moje jedna spolužačka,má za taťku ředitele dvou kin,a ještě k tomu je politik.Takže všichni učitelé,jí pořád chválí,a berou jí jako něco víc,ale to by se ještě dalo přežít.Ale potom její maminka(jak jí ona říká),furt něco jí dává,a prostě jednoduše    se do ní v žívá...a dnes si pořád pamatuju,jak to ta její maminka na mně sváděla,ty její pocity,nálady,koníčky...Ajaj!Rozkecala jsem se :-D pěkný článek :-)

2 veruce veruce | Web | 13. srpna 2010 v 18:12 | Reagovat

Podobně mě vyšachovali v kroužku na vybíjenou, byla jsem vybrána, abych reprezentovala školu (cca pátá třída) a nakonec to místo mě dostala holka jen proto, že ji tam přihlásila její matka - učitelka :-?

3 Telenta Telenta | Web | 16. srpna 2010 v 20:42 | Reagovat

Jo, nadržování je úplně všude :-D

4 dadulka dadulka | Web | 27. října 2011 v 8:17 | Reagovat

A proto je lepší dělal individuální sporty! Já nikdy nebyla "týmový" hráč, natož kolektivní typ :-D Naštěstí jsem měla soudné rodiče a hlavně tvrdou palici, takže jsem si svůj volný čas organizovala po svém už od útlého věku 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz