Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Oxford 2010 (1/2)

19. srpna 2010 v 22:03 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak jsem se statečně vrhla do boje s mojí leností a po dlouhém přemlouvání sama sebe, jsem se pustila do sepsání rekapitulace mých čtrnácti dnů v Oxfordu.

K mému velkému překvapení jsem se v den odletu vůbec nebála, dokonce jsem ani nebyla nervózní. Mně to bylo prostě jedno (zřejmě se ve mně plnou silou probudilo těch 25% flegmatika).

Když jsem s rodiči dorazila na místo setkání, říkali jsme si, jestli jsme tam skutečně správně, jelikož se kolem nás nikdo, kdo by vypadal na to, že by také jel do Anglie, nevyskytoval. Naštěstí se ukázalo, že jsme tam byli jen zbytečně brzo a po chvíli se  tam začalo slézat docela hodně lidí.
Ovšem delegátka stále nebyla nikde k nalezení. Netrpělivost jedněch rodičů vedle nás dokonce vyústila v hádku mezi nimi. Bylo to docela dobré rozptýlení, pozorovat je=D
S asi dvacetiminutovým zpožděním, způsobené špatnou dopravní situací v Brně, se delegátka přece jen objevila společně s dalšími zoufalci z Moravy, Slezska a Slovenska, kteří s ní přijeli na letiště autobusem.


Mimochodem všimli jste si někdy, jak je první dojem naprosto klamný? Mě se to, v tomhle případě, opět potvrdilo, ale to bych odbočovala.

Myslím, že nemá příliš cenu popisovat cestu, která probíhala, oproti mému očekávaní, naprosto hladce, snad jen stojí za zmínku, že ty housky, co rozdávají v letadle, jsou skutečně nehorázně odporné.
Co se týká navazování vztahů s ostatními, tak v tomto ohledu byl první den dosti krušný. V letadle jsme seděli každý jinde a popovídala jsem si tam jen s jednou holkou, která ovšem jela do Brightonu, takže jsem ji viděla poprvé a naposledy. Když jsme pak čekali před terminálem 4 na autobus, panovalo mezi námi takové to neskutečně tíživé a trapné ticho, které bylo přerušeno pouze přichodem jedno z  policajtů, který se s námi pustil živě do diskuze (tedy spíš monologu): "First time in England, he? Oh, don´t be afraid, because you have the best guy here! Me."
No, ne že by mě to příliš uklidnilo...
Mlčení nadále pokračovalo i v autobuse (kde jsem si krátila čas pozorováním oveček, kterých mají v tomto kraji skutečně požehnaně) i později před recepcí, kde jsme zaplatili depozit a snažili se s námi komunikovat někteří ze staffáků. Těch málo, co bydlelo v rezidenci (včetně mě), dostali klíče a pro ty, kteří bydleli v rodinách, přijeli taxíky.
A pak už jsem se, kromě mých spolubydlících, s nikým do zítřka neviděla.

Tady přestanu vyprávět úplně chronologicky, jelikož líčit každý den zvlášť se všemi detaily by bylo trochu moc zdlouhavé a mohlo by se stát, že byste při čtení nešťastnou náhodou zemřeli.

Pokoj, ve kterém jsem bydlela byl víc než dobrý, zvlášť když si pak vzpomenu na některá katastrofální ubytování na lyžácích... Dokonce jsem to měla i s hudebním doprovodem, jelikož Turkyně bydlící hned vedle mě si dnem i nocí (a to není metafora) zpívala s rádiem i bez rádia. Jen to střešní okno, mě neskutečným způsobem vytáčelo, jelikož bylo na mojí velikost poněkud vysoko, takže pokud jsem zatoužila vyvětrat si, musela jsem napřed absolvovat lezení a balancování na stole.

Další nepříjemná věc bylo jídlo. Nejenom že britská kuchyně skutečně není příliš vyhlášená a některé jejich kombinace mě nepřestávaly udivovat, ale i samotný kampus s jídelnou byl vzdálený od rezidence zhruba tak 1,5 km, takže o procházky lesem a veverky v něm jsme neměli nouzi. Jak jsme zhruba po prvních třech dnech zjistili, tak dvě z vydavatelek jídla byly Slovenky, takže jsme si tam s nimi občas pokecali.

Druhý den jsme dopoledne psali rozřazovací test, který měl dvě části-písemnou a konverzační. Mimo jiné jsem se tak dozvěděla, že jeden z těch učitelů má za manželku Češku, ale to jen tak na okraj.
Dostala jsem se do levelu N, neboli Upper-intermediate a podařilo se mi v něm zůstat až do konce kurzu. Jen s těmi učiteli to bylo kapánek vachrlaté.
První týden, kdy jsme měli Tahira a Agniezsku, tak to bylo naprosto v pohodě. Dokonce mě to vyučování bavilo a ty čtyři hodiny uběhly jako voda. Ovšem druhý týden s Jasonem a Esmee byl k uzoufání. S Esmee to ještě jakžtakž šlo, ale s Jasonem to byly galeje. Děsně mě to s ním nebavilo (jeho s námi zjevně také ne) a neustále jsem se dívala na hodinky, kdy už probůh budeme mít přestávku.
Aspoň že jsmen neměli žádnou gramatiku, jen mluvení...
Nehledě na to, že k nám ten týden přeřadili Gonçala, který by s klidem mohl kandidovat na post Blbce roku. Výhru by měl určitě jistou. A ať jsem si sedla kam jsem chtěla, stejně mě s ním dali do skupiny...skutečně žalostné.
I když nejvíc mě asi vytočil poslední den, kdy mi nejdřív nevěřil, že Anglie je součástí Velké Británie, a pak když mi nechtěl věřit, že Ewan McGregor hrál Obi-Wana Kenobiho. Ve chvíli, kdy ho začal psát jako Obi one kenobi, neovládla jsem se, vyrvala jsem mu ten papír z rukou a přepsala jsem to. Vážně jsem měla občas neskutečné nutkání, ukopnout mu tu jeho kebuli.
Ale je to docela paradox, když se dvěma cizinci to bylo výborný a s rodilými Brity to stálo za strarou bačkoru. Za tu jejich nudnost zřejmě mohlo to počasí... (mimochodem už jsem pochopila, proč psal Shakespeare jen tragédie).

Druhý týden, kdy jsme na rozdíl od toho minulého měli vyučování dopoledne, se poněkud změnilo i složení naší třídy, jelikož nás tam bylo skutečně pomálu a nás museli nějak pospojovat. A tak ode mě odtrhli i toho jednoho Slováka a ocitla jsem se tak sama samojediná Češka v obležení Portugalců, Rusů a Španělů. Obzvlášť vtipné pak bylo, když jsem měla pracovat ve skupince Portugalců a Španělů, kteří si mezi sebou vesele povídali svými jazyky a já jsem na ně většinu času jen tak zírala a usmívala se jak idiot. Aspoň že ta Vitórie tam byla a občas mi něco přeložila, abych přibližně věděla o čem je řeč. Stejně to byl vůbec nejlepší člověk z naší třídy a naše společná básnička The stuff, která zní jako bychom opěvovali drogy, napsána za pouhých deset minut se pro nás stala nezapomenutelnou.

Poslední pátek jsem úspěšně zvládla přijímání certifikátů se vším tím objímáním a pochvalným poplácáváním po zádech. Dokonce jsem se přemohla a i s tím Jasonem jsem se objala, i když jsem to původně neměla v plánu.
Nezasloužil si to, zloun jeden.

oxford
Tohle celá ta naše Česko-slovenská parta na letišti v Ruzyni v Oxfordských mikinách (černou bohužel neměli, tak jsem se musela spokojit s tmavě modrou):)
Ani se mi tomu nechce věřit, ale po některých se mi skutečně stýská.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tammy Tammy | Web | 21. srpna 2010 v 11:29 | Reagovat

S tím Obi-wanem mě teda naštval! A já vždycky říkám, že kdo nezná hvězdné války je nevzdělanec :-D  :-D :-D

2 Figo Figo | Web | 2. března 2011 v 21:52 | Reagovat

Jé konečně někdo kdo taky vycestoval. :D Já chci jet o prázdninách do Brightonu. :) A pro mě bys klidně mohla vyjmenovat celé dny. Nicméně, jestli se něčeho vážně bojím, tak ej to přesně to, že ostatní se budou bavit svými jazyky - španělštinou, francouzštinou.. a já na ně budu čumět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz