Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Nevyřešitelné otázky

6. září 2010 v 22:50 | Telenta |  Povídky
Tak jsem opět něco stvořila.
Chm, je to takové trochu...zvláštní. Nikdy předtím jsem nic s podobnou tématikou nenapsala, tak to berte trošku s rezervou=D
Vážně jsem měla divnou náladu...



Naďa seděla za svým velkým dřevěným psacím stolem a rozladěně ťukala dlouhým nehtem, z něhož se olupoval fialová lak, do učebnice biologie. Druhou rukou křečovitě svírala ouško hrnečku s vychladlým neoslazeným čajem. Krátce usrkla, jako by tekutina byla stále vroucí a přejela si špičkou jazyka mokré ty. Stáhla brvy a zlobně upřela zrak na obrázek s mamuty, který pro ni nakreslil její mladší bratr.
Celý svět nedává smysl, pomyslela si rozladěně. Celý svět nedává smysl a každému je to úplně jedno.
Již odmala byla zvědavá víc než zdrávo, neustále hladová po nových informacích a tak se ptala na vše, co jí přišlo na mysl. K její nelibosti se jí ovšem většinou nedostávalo uspokojivých odpovědí.
Chtěla vědět úplně všechno. Toužila po pochopení běhu celého světa až do nejmenších a nejmalichernějších detailů. Otázky jí v hlavě tryskaly jako gejzír a následně se v ní honily jako stádo
DSCN0273
splašených koní. Svíraly ji, drtily, drásaly svými nelítostnými spáry a pošklebovaly se, jelikož na ně nikdy neměla nalézt odpověď.
Dokud byla malá, omlouvaly se její dotazy tím, že má příliš bujnou fantazii. Všichni se jejími neobvyklými problémy dobře pobavili, a potom se smíchem tvrdili, že z toho jednou vyroste. Čas plynul jako voda v potoce, ale Naďa své smýšlení nezměnila ani o píď. Rodiče si zoufali, spolužáci ve škole se jí smáli a ředitelka psala Nadiným rodičům pobouřené dopisy, že se jejich dcera neumí slušně chovat a nebere v potaz, že učitelé se musí v hodinách věnovat nejenom jejím hloupým výmyslům. Naučila se tedy ovládat svoji neukojitelnou zvídavost, potlačila ji, zadupala hluboko do svého nitra, zamkla na sedm západů a nechávala si své otázky pro sebe.
Povzdechla si a potřásla hlavou. Do čela jí okamžitě spadaly kaštanové pramínky vlasů, které jediným rázným shrábnutím dostala zpět na své místo za ušima.
Ano, čím jsou lidé starší, tím víc zalézají do svých soukromých tmavých šuplíků a nezajímá je cokoliv mimo ně.

Prudce vstala a přešla pokoj. Nohy, zdřevěnělé od dlouhého sezení na tvrdé židli, se jí trochu podlamovaly. Vzala za kliku a rychle seběhla, za hlasitého dupání, do přízemí.

"Mami! Jdu na chvíli ven!" křikla z předsíně, zatímco zápasila s knoflíky u kabátu a zároveň se snažila nazout si boty, což bylo poněkud komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Učení počká…
"Ale za světla buď doma! A vezmi si deštník!" ozvala se z obýváku odpověď, která na okamžik přehlušila jakési nadšené výskání v televizní soutěži.
"Jasně!" Dokončila poslední kličku na tkaničkách a otevřela dveře. Do tváře ji uhodil mrazivý vítr. Zimomřivě se otřásla a zachumlala se víc do své proužkované šály, ruce strčila do kapes. Vydechla a od jejích úst se vznesl malý chomáček mléčně bílé páry.
Jo, léto už je definitivně v tahu. A proč musí být po létě zrovna podzim?
Vyrazila. Bezcílně bloumala po městě, sluchátka v uších, zcela ponořená ve svých vlastních myšlenkách. Nevnímala lidi kolem sebe a autům věnovala pozornost pouze při přecházení silnic, kdy měly slušnou šanci udělat z ní nevýznamný mastný flek na asfaltu.

***

Naďa se pohodlně rozvalovala na jedné z mála neobsazených a nezničených laviček na břehu řeky, lýtka jí příjemně bolela a v dlaních si přehazovala rozpálený plastový kelímek s horkou čokoládou, zakoupený v nedaleké cukrárně. Stiskla v zubech reflexně žluté brčko a počala ho systematicky rozkousávat. Jeden z jejích mála zlozvyků, kterému se nikdy nedokázala ubránit.

Když se okraj brčka již začal povážlivě třepit, něco se jí otřelo o nohy. Něco živého! Nadskočila, tlumeně vyjekla a jediným trhnutím si vyškubla sluchátka z uší. Zpod lavičky se na ni upíral vážný pohled dvou jasně zelených očí, svítících z noční černoty kožíšku.
"Tys mě ale vyděsila," vynadala Naďa svému narušiteli a vztáhla konečky prstů k růžovému čumáčku s hmatovými vousky. "Ale jsi moc pěkná." K jejímu překvapení kočka před jejím dotekem neutekla, ba neobtěžovala se ani uhnout o jediný centimetr. Očichala ji a otřela se jí chlupatou hlavičkou o ruku. Pak se přikrčila, jediným plavým skokem se dostala do dívčina klína a opatrně přešlapovala zrohovatělými tlapkami po jejích stehnech.
"Ehm, tedy pěkný kocourek," opravila se.
Ani se příliš nepozastavila nad faktem, že se k ní tohle malé zvířátko chovalo, jako kdyby se znali již spoustu let. Svět přece nedává tak úplně smysl…

Kocourek se stočil do úhledného klubíčka, zamhouřil oči a začal rozvážně vrnět. Drbala ho na hřbetě, mezi lopatkami, pod bradou a přitom mu šeptala do špičatého ouška svoje strasti a nářky. Představila si, co by jí teď asi řekla máma a chtě nechtě se musela zasmát.
"Kdybys tak uměl mluvit," zamumlala a zkřehlými prsty mu projela hebkou srst.

Netušila, jak dlouho tam jen tak seděla a vedla svůj lítostivý monolog, kterému pozorně naslouchala poklidně odpočívající šelmička, ale když se podívala na nebe, bylo již zbarvené do ruda, zapadajícím sluncem.
"No, do hajzlu! Matka mě zabije!" zanadávala a vmžiku se vymrštila na nohy. Kocour dopadl se slabým zaduněním na zem a rozhořčeně zaprskal, polekaný a rozladěný Nadinou nenadálou změnou chování. Dívka si natáhla vlněné rukavice, které vždy nosila v kapsách kabátu, vyhodila prázdný kelímek s rozkousaným brčkem do blízkého odpadkového koše a klusem vyběhla směrem k domovu. Na konci cesty se pojednou zarazila a ohlédla se přes rameno. Kocour stále seděl uprostřed chodníku, mrskal ocáskem a kroutil ho do otazníku, jako nevyřčenou otázku. Naďa se k němu otočila čelem a pod botami jí zašustilo pestrobarevné spadané listí. Pomaloučku, pomaloučku zvedla ruku a mávla jí na pozdrav černému stvoření. Kocour si ji změřil hodnotícím pohledem, hlavu nakloněnou.
Připadala si jako idiot.
***

Poprchávalo, mlha obtáčela svými chapadly celé město a Naďa si to rázovala ztichlými ulicemi. Taška ji pleskala do stehen a teklo jí z nosu. Popotáhla a rozhlédla se po temných domech. Tohle počasí jí plně vyhovovalo, většina lidí byla zalezlá ve svých vyhřátých bytech a domech, neumírala tropickým vedrem, ani jí neumrzaly prsty. Jen kdyby si nezapomněla ty kapesníky…
Nesoustředila se na to, kam ani kudy jde, prostě šla. Doslova a do písmene tam kam ji nohy nesly.
Byla tedy krajně překvapená, když se před ní vynořil hranatý obrys oprýskané lavičky, na níž strávila celé včerejší odpoledne. Chvíli na ni nechápavě zírala, pak jen pokrčila rameny a usadila se na chladné dřevěné laťky, které měly dříve snad zelenou barvu. Sepjala ruce a zavrátila hlavu. Šedo. Šedo a bílo, které bylo občas protnuté holou větví stromu, připomínající ostrý pařát.
"Dobré odpoledne přeji," ozval se tichý, hluboký vrnivý hlas.
"He?!" Naďa se divoce rozhlédla na všechny světové strany. Nikde nikdo. Stáhla obočí. Co má zas tohle znamenat? Že by mi už definitivně přeskočilo? Na místo vedle ní přistálo pohublé černé tělíčko.
"Neumíte zdravit, slečno?" Kocour na ni upřel kritický zelený pohled svých očí a škubnul uchem.
"D-dobrej," vydechla Naďa, pusu dokořán ve tváři nevěřícný výraz. Štípla se do předloktí. Nic se nedělo.
"No, ne že byste měla nějaké skvělé vychování, ale je to dostačující. Jsou horší." Přešlápl z tlapky na tlapku a obtočil si ocasem přední nohy. "Takže," pokračoval dál, "co s tím hodláte dělat?"
"S čím?"
"S těmi vašimi problémy. Pokud mě paměť neklame, tak jste mi jich včera svěřila víc než dost."
"Ehm, to vážně nevím. Prostě se s tím nějak srovnám. Jako jsem to dělala doteď."
"Chm. A to vám bude stačit?" protáhle mňouknul a naklonil se k ní. Dívka mlčela.
"Mohu vám pomoct," zavrněl. "Tedy mohu se o to pokusit. Samozřejmě za předpokladu, že o to budete stát."
"Nejsem si jistá, že byste mi mohl nějak pomoct. Nehledě na to, kočky nemluví," zavrtěla hlavou a zabodla zrak do blátivé země.
"Vážně, ne?"
"Ne."
"Hmmm…"
Padlo hluboké ticho. Ticho, které by se dalo krájet jen dobře nabroušeným nožem.
"To se takhle vybavujete s každým?" prolomila mlčení Naďa a skousla si spodní ret.
"Ne. Jen s těmi, u kterých vidím jistý potenciál k prozření, rozvíjení se,… Nazvěte si to, jak chcete. V mluvení jste vy lidi přece přeborníci. Často mluvíte, na můj vkus, až příliš."
"Jo, mluvíme hodně. Ale nikdo ne k tomu, o co se zajímám já."
"A proto jsem tady já," narovnal se a rázně švihnul ocasem.
"Takže… Takže vy víte všechny ty věci, co chci zjistit?" zeptala se lehce roztřeseně.
Přikývnutí.
"A můžete mi to říct?" Nadě se na okamžik napjaly vzrušením všechny svaly v těle.
"To nemohu."
Už, už se nadechovala, že mu řekne něco pěkně od plic, ale zvíře ji předběhlo. "Na to musíte přijít sama, slečno," mňouknul, hlas nepatrně podbarvený pobavením.
"Sama?" zopakovala a protáhla obličej. "Vážně si myslíte, že jsem to nezkoušela? Nikde jsem se nic nedozvěděla," ohrnula nos.
"Protože jste hledala na špatných místech," prsknul kocour. "Pamatujte, já vám ty odpovědi ukázat nemůžu, mohu vás k nim jen… pošťouchnout. Dát vám malou radu."
"A ta zní jak?" povytáhla Naďa pravé obočí a založila si ruce na prsa.
"Dívejte se srdcem."
"Prosím?"
"Dívejte se srdcem!" řekl, zdůrazňuje každou slabiku. Naďa na něj nechápavě civěla se spadlou sanicí.
"Poslyšte," začal kocour o něco přívětivějším tónem, "vy lidi jste přišli na spoustu zajímavých a prospěšných věcí díky vašemu myšlení, vaší logice a rozumu. To všechno je moc pěkné, ale zapomínáte na jednu z těch nejdůležitějších věcí, která osvětluje mnohé. Věřit. Dívat se na okolní svět i srdcem, nejenom prostým rozumem bez citu. Pak byste byli ještě mnohem lepšími, než jste teď." Kocour se na chvilku odmlčel a nehnutě hleděl do mezery mezi laťkami lavičky. "A taky byste se nemuseli ve všem přespříliš pitvat. Není to zdravé."
Dívka se na něj nedůvěřivě dívala.
Zvedl se vítr, zacloumal větvemi, rozfoukal kaštanové vlasy a mlha se pohnula. Černá šelmička se s tygřím zívnutím prohnula, protáhla si tlapy a seskočila s cáknutím do bláta.
"Takže svou povinnost jsem splnil, je na čase se rozloučit," otočil se klidně k vykulené Nadě. "Rozhodněte se sama, co s mou radou uděláte. Závisí to jen a jen na vás. Přeji vám pěkný zbytek dne."
"Taky. Taky pěkný večer." Otočil se a s elegancí vlastní všem kočkám se rozeběhl k řadě stromů.
"Počkejte!" vyhrkla Naďa a zamávala ve vzduchu paží jako praporem.
"Ano?" zastavil se kocour, jednu nohu ve vzduchu a ohledl se.
"Jak se jmenujete?"
Povzdechnutí. "Copak na tom záleží? I kdybych se jmenoval Přemysl Brambůrek, tak to na našem rozhovoru nic nezmění," zamručel. Znělo to jako uchechtnutí.
A pak…pak zmizel jako pára nad hrncem.

Naďa se obrátila směrem k domovu, v hlavě větší zmatek než kdy dřív.
"Přemysl Brambůrek…" převalovala na jazyku jako obzvlášť chutné sousto.

Vida, i kocouři mají smysl pro humor.
                                                                         ***      
     
Slunce zrovna vycházelo, protrhávalo svými jemnými zlatými prstíky mlhu a nebe křižovaly houfy odlétajících ptáků. V ulicích se hemžily davy lidí pospíchající za svými povinnostmi i radostmi, auta jezdila v nekonečných kolonách sem a tam a Naďa pospíchala do školy. Trochu popotahovala, hleděla k východu a chápala.
Teď už chápala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tomík Tomík | 7. září 2010 v 16:22 | Reagovat

Moooooc! :-D

2 Tomík Tomík | 7. září 2010 v 16:36 | Reagovat

Ne, vážně, tohle se opravdu líbilo, skvělá práce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz