Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Listopad 2011

Podloubí, náušnice a růže

22. listopadu 2011 v 15:33 | Telenta
The Phantom of the Opera

Tuhle povídku jsem začala psát už minulé úterý ve škole. Zadání bylo jen aby obsahoval tři slova a to: podloubí, náušnice a růže.
Nějak se mi to zalíbilo a doma jsem to trochu rozšířila...
Měla jsem trochu divnou náladu a nutno říct, že je to na tom vidět ^^
Původně jsem chtěla dát ty fotky do samostatného článku, ale postupem času jsem zjistila, že k té povídce tak nějak patří.



Ráno mě probudilo pronikavé pípání budíku. Vstala jsem, oblékla jsem si na sebe to první, co jsem uviděla a bez snídaně jsem vyšla ze dveří do probouzející se mlhavé ulice. Bezcílně jsem bloumala po městě, ztracená ve svých myšlenkách. Mám tyhle procházky ráda, pomáhají mi pročistit si hlavu.
Začalo poprchávat. Samozřejmě, že jsem si zapomněla deštník doma, zákon schválnosti opět zafungoval. Přidala jsem do kroku a utíkala jsem se schovat do blízkého podloubí. Doběhla jsem právě včas. Celá zadýchaná jsem se zastavila a v příštím okamžiku z ocelově šedého nebe začaly padat tlusté nekonečné provazce vody. Přitáhla jsem si bundu blíž ke krku a rozhlédla jsem se okolo sebe. Před zářící výlohou místního zlatnictví stála mladá, velice bledá, dívka a soustředěně si prohlížela vystavené šperky. V ruce křečovitě svírala rudou růži. Váhavě jsem k ní přistoupila.
Tyhle stříbrný náušnice jsou moc hezký, nemyslíte?" oslovila jsem ji. Ani nevím, proč jsem to udělala.
"Hm…" odtušila. "Ano, to ano." Na chvilku se otočila ke mně, a pak se její zrak znovu stočil směrem k výloze. Až teď jsem si všimla jejího oblečení: dlouhé, tmavé trochu ušmourané šaty, které dnes na ulicích příliš běžně nespatříte.
"Strašné počasí," plácla jsem ve snaze pokračovat v rozhovoru. Svým způsobem, který jsem nebyla schopná objasnit ani sama sobě, mě ta dívka fascinovala.
"Já ho mám docela ráda," odpověděla, nezdálo se však, že by jí na počasí ve skutečnosti příliš záleželo. Zaostřila jsem na místo, které tak upřeně pozorovala ve snaze najít předmět, co upoutával její pozornost. Možná ten prsten?
Mlčely jsme. S každou sekundou bylo ticho těžší a těžší, narušované jen neúnavným pleskáním dešťových kapek o dlažební kostky. Dívka si povzdechla, sklopila oči a zlehka se dotkla konečky prstů skla výlohy.
"Možná vám to bude připadat vlezlý,"odhodlala jsem se znovu promluvit a hlas mi přeskočil, "ale jak se jmenujete?"
"Na jméně nezáleží," odtušila. "Mnohem důležitější je vědět kdo jste a proč tu jste."
"A proč jste tu vy?"
Dívka na mne pohlédla a smutně se pousmála. "To je dlouhá historie, asi by vás to příliš nezajímalo."
"Ten prsten… Má s tím něco společného?" ukázala jsem na tenký stříbrný kroužek zdobený rudými granáty.
"Ano…" povzdechla si. "Tak moc bych chtěla…" Skousla si spodní ret a po tváři se jí skutálela velká slza. "Prosím, odejděte," vzlykla.
A tak jsem odešla.

Druhého dne ráno, které bylo stejně pošmourné jako to předešlé, jsem pospíchala do práce. Tentokrát jsem si deštník doma nenechala. Když jsem míjela zlatnictví pod podloubím, kde jsem včera potkala onu bledolící dívku, zarazila jsem se. Pořád tam stála. Tak drobná, světlovlasá, v tmavých šatech a růží v jemných prstech hleděla do výlohy. Vypadala, že od doby, kdy jsem ji včera opustila, se vůbec nepohnula a lidé okolo ní procházeli, jako by ji neviděli. Rychle jsem pohlédla na hodinky na svém zápěstí. Ne, dneska se tu nemůžu zdržovat. Už takhle jdu pozdě.

Třetího dne tam byla znovu, nevnímající své okolí, pohled pevně upřený na prsten. Okolo proběhlo malé rozesmáté dítě s aktovkou na zádech a vrazilo do ní. Ani se nepohnula. Jen tam stála, ruce složené na prsou, hlava nakloněná na stranu.
Čtvrtý den se opakovalo to samé. Pátý také. A šestý, sedmý, osmý… Brzy jsem to přestala počítat. Neodvažovala jsem se za ní zajít, natož na ni promluvit. Bála jsem se a nechtěla jsem, aby se zase rozbrečela. Ne kvůli mně.
Možná se mi to jen zdálo. Možná to byla jen nějaká hra světla a stínu, ale den ode dne mi připadal, její světlé oči orámované černou ohrádkou řas, které se odrážely ve skle výlohy, ztrápenější a ztrápenější. Chtěla jsem jí pomoct. Ale jak? Jak pomoct někomu, koho vůbec neznám? Který o mou pomoc zřejmě ani nestojí? A co je vlastně zač? Myšlenky mi splašeně vířily hlavou jako každé ráno, kdy jsem ji beze slova míjela.
Najednou mi myslí problesknul nápad. Nápad, který se mi nezdál až tak moc hloupý jako všechny předešlé. Otočila jsem se na podpatku a zamířila jsem zpátky ke zlatnictví. Věděla jsem, že jestli to neudělám hned teď, neodvážím se už nikdy. Zrychlila jsem tempo. Taška mě pleskala do stehen a začalo mě nepříjemně píchat v boku. Nemám zrovna dobrou fyzičku.
Během pěti minut, které mi připadaly jako celá věčnost, jsem dorazila ke svému cíli. Rychle jsem vystoupala po třech nízkých schodech, otevřela jsem těžké dveře zlatnictví a bez dechu jsem vpadla dovnitř. Dívka si mne ani nevšimla.
Připadala jsem si jako v horečce. Točila se mi hlava a hlas se mi třásl, když jsem starého prodavače s kulatými brýlemi a milým úsměvem, žádala o vystavený stříbrný prsten s granáty. O chvilku později jsem už stála před obchodem, v ruce pevně svírajíc igelitovou taštičku. Tentokrát se na mě dívka dívala. Oči doširoka otevřené, spodní ret se jí slabě chvěl. Přistoupila jsem k ní. Bylo slyšet, jak nasucho polkla. Beze slova jsem jí vtiskla tašku do ruky studené jako led. Překvapeně ke mně vzhlédla.
"Děkuji," sotva slyšitelně zašeptala a po tváři jí přeběhl slabý náznak úsměvu. Pak jemně kývla na pozdrav, otočila se a pomalým rozvážným krokem odešla pryč, růži v pravé ruce, taštičku v levé. Ještě dlouho jsem tam stála a hleděla za ní, i když mi již dávno ztratila z dohledu v houstnoucím davu lidí.
Tenkrát jsem ji viděla naposledy.

Chobůůů!

6. listopadu 2011 v 17:59 | Telenta |  digitální tvorba
V poslední době se té písničky jednoduše nemůžu zbavit. Zpívám si ji o hodiny, když jdu domů, když jím, když piju, před usnutím...
Již se zařadila i mezi mé sprchové hity.

Chobotnice s cylindrem.
Tedy, měla to být chobotnice s cylindrem. Nikdy dřív jsem chobotnice nijak moc nekreslila, tak to radši příliš nesrovnávejte s žijícími druhy ^^ Každopádně, pokud byste nevěděli, jak dělá chobotnice, pak vězte, že to je: "Chobůůů!" (osobní zkušenost).


Ano, jsem barbar. Kreslila jsem do učebnice.
Na mou obranu je však nutno říct, že už bylo hodně pozdě a s nynějším nádherným počasím se mi chtělo neskutečně spát. Navíc ještě probíráme v biologii žahavce, tak proč ne, že?


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz