Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Prosinec 2011

Svítící vlasy

23. prosince 2011 v 19:53 | Telenta |  Můj důvěrníček

Ale teď už vážně.
Kde je ten SNÍH?!
K Vánocům je prostě potřeba (a proto tomu již několikátý rok tak není).
Nějak mi přijde, že se s tím vytrácí i ta pravá vánoční atmosféra, i když teď už si je můj mozek alespoň ochotný připustit, že jsou již zítra (což znamená poslední čokoládičku v adventím kalendáři...fňuk).

Když jsem včera asi okolo sedmé dorazila domů, zmocnila se mě nutkavá potřeba přestěhovat si pokoj. Většinou se mi to stává minimálně tak jednou do roka, a když to na mě přijde, nedá se s tím absolutně vůbec nic dělat a chtě nechtě musím jít šoupat skříněmi.
Vylepšovala jsem asi do deseti, i když ve výsledku jsem akorát prohodila místo dvou lampičkám, vyměnila jsem nebo sundala nějaké obrázky a byl mi sem nastěhován můj osobní malý vánoční stromeček, který jsem za pomoci mého statného kocoura zkrášlila všemi možnými ozdobami, které už nejsou potřeba a jen si tak smutně leží v krabici. Dokonce jsem našla i světýlka v podobě svíček po bratranci. Hůůů!
Co mě ovšem vytočilo, byl ten velký hlavní stromeček v obýváku. Vždycky ho máme červeno-zlatý a teď si máma najednou usmyslí, že bude červeno-bílý! Takže červené bambulky, malí keramičtí andělíčci a mašličky z bílé organzy. Noooo...nejdřív se mi to vůbec nelíbilo, ale když jsem se na to před chvíli podívala znova, musela jsem uznat, že to je docela pěkně. Jiné, ale pěkné. Popravdě...ano, nemám ráda, když je něco jinak, než na to jsem zvyklá. Ani ne tak nemám ráda, jako spíš si na to pomalu zvykám.
No co, hlavně, že vosí (soví) úly jsou stále stejné.


Zpívající velryby

21. prosince 2011 v 21:56 | Telenta |  malby a kresby

Tak jsem měla chuť udělat něco jednoduchého, rychlého a pokud možno infantilního.
Myslím, že se mi to docela povedlo.
Ano, jsou to zpívající velryby a nezajímá mě, že je tam nevidíte. Prostě tam jsou a basta.


Zpívající velryby zblízka:


A opět stvoření bez očí. Nemůžu si pomoct, prostě je musím kreslit, i když si říkám, že bych už neměla.


Pojďte sovičky, budeme si hrát

19. prosince 2011 v 15:51 | Telenta |  Můj důvěrníček


Upřímně, venku to (tedy minimálně u nás) na prosinec přiliš nevypadá.
Spíš trpím vtíravým pocitem, že brzo začnou kvést sněženky a v korunách stromů začnou šveholit hejna ptáků, díky čemuž se, navzdory všudypřítomné vánoční výzdobě, nemůžu dostat do té správné zimně-vánoční nálady. Chce to stromeček, pak by to snad mému mozku mělo konečně dojít. Nebo možná pomůže ten čaj s honosným názvem Vánoční čas, který se tu přede mnou držel v utajení, jak jsem před pár minutami zjistila. Tak uvidíme, kestli to není nějaký úplný hnus.
Nicméně je tohle naprosto úžasné přemítací období. Ostatně téměř jako každý konec roku. Ne, že bych si dávala nějaká předsevzetí, už teď je mi jasné, že bych je s největší pravděpodobností nedodržela. Prostě jen přemýšlím, co se ten rok událo, co dobrého, co špatného, co bych vylepšila, co bych chtěla (ne, že by se mi povedlo zrovna všechno, ale sem tam se něco najde ^^).

Hůůůů...

Ehm, vlastěn to, co se vám snažím sdělit, je to, že si nikdo nechce hrát s mými sovičkami (ne, živé sovičky bohužel ještě nemám, zatím mám jen dvoje na uši a jednu na krk), tak jsem je popadla a šla je vyvenčit sama. Každopádně, pokud byste měli někdy zájem si se sovičkami o něčem pohoukat, zajisté by vás uvítaly s otevřenou náručí, mám silné podezření, že už mě nemohou vystát.

Už jsem říkala, že jsem si v poslední době nějak podezřele příliš zalibovala v podivných bezokých obličejích? Kreslím je pomalu na každém kroku. Dokonce má jeden z nich tu čest být zvěčněn na plátně. Tedy za přepokladu, že se dokopu a dodělám to do finální podoby.

Mé vlasy žijí svým vlastním životem...

6. prosince 2011 v 21:01 | Telenta |  malby a kresby
Tak jsem se po delší odmlce rozhodla pokračovat v rozvíjení nápadu, že moje vlasy žijí svým vlastním životem (tedy jaký nápad! to je holý fakt. ať dělám, co dělám, kdykoliv si je nějak učešu, během chvilky vylezou. prostě si dělají, co se se jim zachce), a protože zítra jedeme se školou pryč a ve čtvrtek je den otevřených dveří, takže učení taky žádné, měla jsem na to dostatek času. Ne, jako včera, že jsem se nervovala s tím, že nám chemikářka, která byla poslední tři týdny nemocná, vzkázala, že píšeme z chemie a to skoro od začátku školního roku. O tom testu z francouzštiny a zákeřném diktátu radši nemluvě.


Každopádně tady to máte.
Vzhledem k tomu, že mám děravou hlavu, tak je to jen nafocené, protože ve chvíli, kdy jsem to slavnostně připíchla na nástěnku, uvědomila jsem si, že jsem to chtěla ještě naskenovat. A vážně, vážně se mi nechtělo to sundat a pak znovu nandavat.
Tak někdy příště.


Tak, a teď ti ukradnu nos...

1. prosince 2011 v 20:58 | Telenta |  Můj důvěrníček
A za tohle stejně může naše francouzštinářka. A taky jedna kamarádka...

Hola.
Víte, co je vtipné? Ve škole, na obědě, cestou domů, při koupání se i večeři si vždycky říkám, co napíšu, co se mi stalo milého i nemilého, zajímavého i natolik nudného, že by to uspalo i chcíplou ponožku. Pak zasednu k počítači, spustím Word, zhruba pět minut zírám na blikající kurzor, načež ho zase zavřu, v hlavě dokonalé vzduchoprázdno, popřípadě nutkavá potřeba dělat něco jiného.
Je to jak nemoc. Tedy, ne že bych neměla nemoci dostatek tak jako tak. Minulý týden jsem i zůstala dva dny doma, nicméně mám stále potřebu trochu si sem tam zachrchlat nebo zredukovat zásobu papírových kapesníčků. Upřímně, začíná mě to dosti obtěžovat.
Překvapivě škola ani zas tak moc ne. Já vím, stěžuju si, že musím ráno vstávat, a že se musím doma učit (ehm, tedy učit...dá se otevření sešitu, chvilka usilovného zírání na stránku a následný přechod k nějaké bohulibější činnosti považovat za učení? ale tak ve čtvrtletí mi vycházejí jen dvě 1-2, zbytek jedničky, takže to asi bude vážně fungovat^^). Na druhou stranu, mě to baví... o prázdniny se většinou dřív nebo později začnu strašlivě nudit (já fakt něco takovýho řekla?!). Ne úplně tak klasicky, ale svým vlastním způsobem (ach, mé vyjadřovací schopnosti se čím dál tím víc zlepšují...za chvíli tu začnu slintat a huhlat si nesmysly).

Nicméně na vánoční prázdniny se těším. Zejména proto, že budou ty Vánoce, že ano. Stromeček, cukroví, pohádky, světlíška, štědrovečerní večeře a dárečky. Taky to dávám najevo a vytvořila jsem si z odstřižku stříbrného vánočního řetězu (ne toho klasického "chlupatého", toho tenkého složeného ze spousty kuliček) náramek a hrdě ho nosím již třetí den. Kupodivu se i líbí a nejsem nazývána bláznem^^(tedy dnes jsem bláznem nazvaná byla, kamarádce se něco nezdálo na mém výrazu po hodině tělocviku). Ti z vás, kteří mají to štěstí a vlastní adventní kalendář, si dneska mohli vyloupnout a patřičně vychutnat první čokoládu. Já si budu muset počkat do Mikuláše. Tedy pokud se rodi...ehm Mikuláš nerozhodne, že v sedmnácti již na nějaké čokoládičky nemám nárok. Doufám, že ne. Každý potřebuje čokoládu. To ví všichni.

V úterý jsme byli se školou v Praze. Jeli jsme do kina Světozor podívat se na francouzský film Nous, princesses de Clèves. No, že by mě to vyloženě nějak uchvátilo, to se říct nedá, ale ani nebylo to ani nezajímavé. Film byl dokumentární, snažil se přinutit diváky přemýšlet, což se většině mých vrstevníků v kině zjevně bytostně nechtělo (soudím podle počtu spících). Trvalo to okolo hodiny, osobně bych to stáhla tak na polovinu, stejně se ve většině věcí opakovali a myslím, že by si tak udrželi pozornost podstatně větší části publika.
Po skončení filmu jsme měli asi ještě hodinku k dobru, takže jsem se opět ocitla, kde jinde než v Luxoru a domů jsem odjížděla o tři knížky těžší (proč já to jen dělám? zavázala jsem se, že se teď budu chvíli věnovat povinné četbě! a zdá se, že mi to opět bude překaženo...samozřejmě, já za to nemůžu^^).

Hm, tak to by bylo asi vše.
Žblept.*procítěně*
Vaše Telenta





© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz