Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Leden 2012

Vídeň

30. ledna 2012 v 20:45 | Telenta |  Můj důvěrníček

Salut!
Vážně, jste měli dojem, že jsem po smrti (opět)?
Patrně ne, vzhledem k tomu, že to tu nikdo nečte, ale ono by stejně nebylo o čem psát. Jdu do školy, učím se, přijdu ze školy, civím do zdi nebo do něčeho jiného, pokouším se učit na druhý den, jdu spát atak dále a tak dále... Prostě nic. Popřípadě něco, o čem se mi na blog psát nechce.
Díkybohu se to teď trochu uklidnilo, když je tedy zítra to vysvědčení, ale náš fyzikář už se třese na to, jak bude ve středu celou hodinu zkoušet, jelikož jsme podle něj banda líných povalečů, která se vůbec neučí. Ha ha.
Dalším "problémem" je i to, že jsem po dlouhém hledání konečně našla žánr, který mi jde psát a výsledný příběh (alespoň zatím) nevypadá, jako kdyby ho sesmolil můj sedmiletý bratr, když zrovna neměl do čeho píchnout. A jde to psát tak nějak samo a na psaní článků mi nezbývá moc času ani chuť.

Jedna z mála opravdu zajímavých věcí, která se nedávno udála, a to můj čtvrteční výlet s výtvarkou do Vídně.
Tedy, původně měli jet převážně žáci ZUŠky, ale ono se to nakonec nějak zvrtlo a z těch dvaceti, co nás jelo, bylo žáků pouze sedm.
Popravdě, zezačátku se mi tam moc nechtělo, k čemuž výrazně přispíval fakt, že se odjíždělo ráno v pět a vraceli jsme se v jednu ráno druhého dne (ta nultá hodina tělocviku byla skutečně lahoda).
Nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Kromě toho neskutečného mrazu, kvůli němuž jsem ani nemohla (nebo spíš nechtěla) fotit, protože stáhnout si rukavice, prohrabávat batoh a následně fotit stále bez těch rukavic, bylo jednoduše nemožné. Minimálně pro teplomilného člověka jako jsem já.

Samotná cesta do Vídně proběhla nad očekávání dobře. Dala jsem si sluchátka do uší, zabalila jsem se do mikiny (jelikož v zadní části autobusu byla neskutečná zima, pár jedinců dokonce spalo s rukavicemi...) a pustila si svou osvědčenou uspávací kombinaci kapel. nevím, jestli jsem to už někdy zmiňovala, ale takovéhle dlouhé cesty mám strašně ráda.
Nikdy opravdu tvrdě neusnu, jen se vznáším v takovém polospánku, kdy se mi občas zdají i sny, ale pořád jsou propojené s realitou, mohu-li to tak říct. V tomhle stavu mi obvykle vyskakuje v hlavě jeden nápad za druhým, a pokud jsem zrovna víc vzhůru obvykle začínám filozofovat, což se v mém případě rovna katastrofě.
V tomhle případě jsem se konkrétně zabývala tím, jak ve mně někteří lidé zanechali nesmazatelnou stopu a pořád si k nim zachovávám zvláštní specifický vztah, i když jsem je už dlouho neviděla a byla jsem s nimi třeba jen pouhých čtrnáct dní. Necítila jsem k nim lásku ani žádné hluboké přátelství, ale stejně tam v koutku mého mozku pořád sedí a čekají. Na co? To netuším.

Do Vídně jsme dojeli okolo půl jedenácté a hned jak jsme všichni vyskákali z autobusu, byli jsme nahnáni do Albertiny, kde kromě stálé expozice měl velkou výstavu i belgický surrealistický malíř René Magritte. Nesmírně mě potěšilo, že tam byl i obraz s milenci a dýmkou, které podle Magrtitta dýmkou vlastně není ^^ Nutno říct, že ve stálé expozici toho bylo opravdu hodně, což byla zároveň i tak trochu smůla, jelikož mi ke konci už všechno splývalo dohromady a to byla teprve první galerie. Z toho, co si vzpomínám, byl tam zajisté Monet, Picasso, Modigliani a dokonce pár obrazů tedy spíš obrázků od Michelangela a Rafaela.
Potom jsme dostali (na můj vkus) až moc dlouhý rozchod, kdy jsme s kamarádkou běhaly v centru Vídně, zmrzlé jak polární lišky, s občasným zastavením se v obchodě, abychom alespoň trochu roztály a hypnotizovaly jsme hodiny a vybízely jsme je, aby sebou laskavě koukly hejbnout. (A mimo to jsme taky drbaly a drbaly a drbaly, dokud nám nazačaly omrzat i držky, což značně komplikovalo správnou artikulaci.)

Když konečně odbilo půl páté a my jsme se vydali směrem k Muzejní čtvrti do Mumoku, odhodlala jsem se dokonce napsat sms a dobrovolně jsem si sundala rukavice, v důsledku čehož mi málem odpadl palec pravé ruky.
Do Mumoku jsem se těšila.
Nebylo tedy překvapením, že dvě patra rekonstruovaly, v jednom nebylo nic a v těch dvou, kde dokonce nějaké obrazy byly, taky nebylo zrovna přecpáno. (Jen ten obrovský modrý plyšový pavouk nesoucí název Modrá vdova, byl naprosto geniální!) Tak jsme se s kamarádkou posadily před obrazy Andyho Warhola, civěly a nechávaly jsme odpočívat své nebohé uťapkané nohy.

Když jsme načerpaly dostatek nových sil, usoudily jsme, že tady už opravdu k vidění nic není a s námahou jsme se přeplazily do protějšího Leopold museum, kde měl zrovna velkou výstavu Egon Schiele (hů hůůůů! ^^) našlo se tam i několik obrazů jeho učitele Gustava Klimta. Na rozdíl od Mumoku, tady to bylo nacpané až k prasknutí. Ani jsem si nestihla projít úplně všechno. (Ale nakradla jsem si několik letáčků. muhaha!)
V dolním patře jsem tu narazila na velice...ehm, zvláštního rakouského umělce jménem Hermann Nitsch. Na fotografii vypadal jako takový hodný milý vousatý pán, který se zajisté vyžívá v malování krajinek, ale ono houby.
Já snesu hodně, ale tohle bylo vážně moc. Možná to bylo přiživené i tím, že jsem byla hodně unavená a hladová, ale i tak... Z některých fotek se mi až zvednul žaludek. Možná jsem suchar, ale jeho zálibu v orgiích a rituálech, obnášejících obětování zvířat, ukřižování, hrooooomady vnitřností a spoooousty nahých lidí, popřípadě lidí v bílých róbách... Nic moc. Obzvlášť ta videa.

A než jsem se nadála, už jsme zase jeli domů.
Aspoň že nám cestou zpátky zatopili i v zadní části autobusu...


Moje šála Kvído a ty ostatní záležitosti

5. ledna 2012 v 20:50 | Telenta |  Můj důvěrníček

Ehm...nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale nějak začínám propadat kouzlu francouzských písniček.
Zejména těch starších. A tenhle Belgičan, Jacques Brel, mi v poslední době přímo učaroval. Hlavně tahle písnička Dans le port d'Amsterdam. Je to příjemné odpočinutí pro uši.
Kromě toho se na tu fotku moc hezky kouká, má svoje kouzlo. Škoda, že už je 34 let po smrti.

Hm, ani si nejsem tak úplně jistá, proč to tu vlastně píšu. Řekněme, že mám prostě jen velice silné nutkání něco někomu sdělit, které je zřejmě zapříčiněno dnešním "velice krásným počasím".
Navzdory tomuto krásnému počasí mám celý den podezřele dobrou náladu, která mě neopustila ani teď. Dokonce mi ji nezkazil (tedy, ne na dlouho) fakt, že vedení školy se zase potřebovalo hrabat v tom, jak to bude se semináři, takže mi seberou hodiny anglické konverzace a španělštinu, které jsem měla tenhle rok poprvé, díky tomu, že jsem šla na humanitní větev. Pokud bych chtěla pokračovat, musela bych si to vzít jako seminář a vzhledem k tomu, že můžeme mít jen tři, je to poměrně problematické. Kromě toho jsem si po několika velkých ohnivých hádkách mě samé se sebou a bušení hlavou do stolu konečně vybrala chemii, biologii a dějepis a nehodlám se v tom už víc nimrat.
Mohla bych si ublížit.
Ale na co si, sakra, vybírat větev, když se to pak všechno zruší?!

Jinak byl dnešek takový příjemně ospalý. Minimálně odpolední španělština byla nesmírně uspávající, takže jsem se svoji spolusedící řešila, zda nás cestou domů nesežerou vlci, když už je tma a ve volných chvílích jsem ji otravovala třásněmi mojí šály a mávala jsem jí s nimi pod nosem. Pojmenovala jsem je Kvído a zjišťuju, že se mi to jméno moc líbí. Já si vůbec libuju ve zvláštních jménech... Kvído, Hildegarda, Emílie, Olinka. Předem lituji mé případné budoucí děti. Nebo alespoň kočky.

Je to zvláštní, když končíme vyučování a ve škole už kromě uklízeček nikdo není.
A teď jdete tou chodbou, venku je zataženo, se stromy lomcuje prudký vítr, o okna se rozpleskávají dešťové kapky, zdaleka ne všechna světla stále svítí. Obvyklý ruch zmizí, slyšíte jen rozléhající se kroky a svůj dech.
Nechtěla bych, aby mě někdo ve škole zamknul a já tam musela zůstat přes noc (což se nám jednou díky uklízečkám dychtícím po teple svého domova málem povedlo). Alespoň ne sama a ne v zimě.

Daleko horší ovšem bylo vylézt do toho nečasu ven a plazit se domů. V takovéhle dny by se mělo zůstat v posteli pod peřinami, rozhodně by to bylo zdravější.
Naštěstí kamarádce Kvído až tak moc nevadil a šla se mnou domů. Musely jsme vypadat vážně vtipně. Stejně jako všichni ostatní lidé, kteří se opovážili vystrčit nos ven. Na zádech batoh narvaný k prasknutí, před sebou napřažený otevřený deštník jako štít (prostě muselo foukat na tu špatnou stranu), v obličejích odhodlaný výraz, jenž nevynikl tak, jak by měl, jelikož jsem díky zvýšené větrnosti měla neustále prameny vlasů v obličeji. Společně s deštníkem tak tvořily naprosto neproniknutelnou hradbu, přes niž jsem neviděla ani ň. Na přechodech to bylo dost na obtíž. Ale tak dorazila jsem domů v celku, takže lze považovat cestu za úspěšnou.

Doma byl odstrojen stromeček *fňuk, fňuk*
Ale k večeři byly palačinky *mňam mňam*

Takže tím bych zakončila dnešní výlev, který nikomu absolutně nic neřekl, ale mně se udělalo líp.
Jezte palačinky, chovejte se hezky ke kočičkám a čistěte si zuby
Vaše Telenta


Jedna fotka z léta.
Už jsem ji tu jednou zveřejňovala, ale přijde mi, že se k tomuhle dni hodí.

Sůva k sůvě sedá

1. ledna 2012 v 17:40 | Telenta |  Můj důvěrníček

Tak se tu to po článcích "Vánoce a co jsem dostal/a" začíná hemžit "Přeji vám šťastný Nový rok" a jelikož je Telenta tvor neobyčejně líný a pohodlný, splácne to všechno do jednoho.
Ačkoliv byly letošní Vánoce s hořkosladkou příchutí musím vám říct, že... UÁÁÁÁÁ!!! Mám ji! Já ji vážně mám! Mou vysněnou (taky ne zrovna levnou) plyšovou sovičku! Patrně největší překvapení celého večera (tedy minimálně pro mě). K čemuž taky přispělo to, že jsem kvůli ní musela natáhnout boty a vydat se pro ni na zahradu, protože jsem ji prostě nemohla dostat nějak obyčejně, ale musela jsem ji hledat pomocí instrukcí v dopisech. Chudinka byla zavěšená na terase ze stropu v pytli od brambor a díky silnému větru lítala ze strany na stranu. Vypadalo to dost děsivě. Abych pravdu řekla, očekávala jsem, že až ten pytel otevřu, najdu v něm useknutou hlavu.
Zbytek večera jsem proseděla se sovou na klíně.

Sovička ještě stále sedící v obchodě...

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz