Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Vídeň

30. ledna 2012 v 20:45 | Telenta |  Můj důvěrníček

Salut!
Vážně, jste měli dojem, že jsem po smrti (opět)?
Patrně ne, vzhledem k tomu, že to tu nikdo nečte, ale ono by stejně nebylo o čem psát. Jdu do školy, učím se, přijdu ze školy, civím do zdi nebo do něčeho jiného, pokouším se učit na druhý den, jdu spát atak dále a tak dále... Prostě nic. Popřípadě něco, o čem se mi na blog psát nechce.
Díkybohu se to teď trochu uklidnilo, když je tedy zítra to vysvědčení, ale náš fyzikář už se třese na to, jak bude ve středu celou hodinu zkoušet, jelikož jsme podle něj banda líných povalečů, která se vůbec neučí. Ha ha.
Dalším "problémem" je i to, že jsem po dlouhém hledání konečně našla žánr, který mi jde psát a výsledný příběh (alespoň zatím) nevypadá, jako kdyby ho sesmolil můj sedmiletý bratr, když zrovna neměl do čeho píchnout. A jde to psát tak nějak samo a na psaní článků mi nezbývá moc času ani chuť.

Jedna z mála opravdu zajímavých věcí, která se nedávno udála, a to můj čtvrteční výlet s výtvarkou do Vídně.
Tedy, původně měli jet převážně žáci ZUŠky, ale ono se to nakonec nějak zvrtlo a z těch dvaceti, co nás jelo, bylo žáků pouze sedm.
Popravdě, zezačátku se mi tam moc nechtělo, k čemuž výrazně přispíval fakt, že se odjíždělo ráno v pět a vraceli jsme se v jednu ráno druhého dne (ta nultá hodina tělocviku byla skutečně lahoda).
Nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Kromě toho neskutečného mrazu, kvůli němuž jsem ani nemohla (nebo spíš nechtěla) fotit, protože stáhnout si rukavice, prohrabávat batoh a následně fotit stále bez těch rukavic, bylo jednoduše nemožné. Minimálně pro teplomilného člověka jako jsem já.

Samotná cesta do Vídně proběhla nad očekávání dobře. Dala jsem si sluchátka do uší, zabalila jsem se do mikiny (jelikož v zadní části autobusu byla neskutečná zima, pár jedinců dokonce spalo s rukavicemi...) a pustila si svou osvědčenou uspávací kombinaci kapel. nevím, jestli jsem to už někdy zmiňovala, ale takovéhle dlouhé cesty mám strašně ráda.
Nikdy opravdu tvrdě neusnu, jen se vznáším v takovém polospánku, kdy se mi občas zdají i sny, ale pořád jsou propojené s realitou, mohu-li to tak říct. V tomhle stavu mi obvykle vyskakuje v hlavě jeden nápad za druhým, a pokud jsem zrovna víc vzhůru obvykle začínám filozofovat, což se v mém případě rovna katastrofě.
V tomhle případě jsem se konkrétně zabývala tím, jak ve mně někteří lidé zanechali nesmazatelnou stopu a pořád si k nim zachovávám zvláštní specifický vztah, i když jsem je už dlouho neviděla a byla jsem s nimi třeba jen pouhých čtrnáct dní. Necítila jsem k nim lásku ani žádné hluboké přátelství, ale stejně tam v koutku mého mozku pořád sedí a čekají. Na co? To netuším.

Do Vídně jsme dojeli okolo půl jedenácté a hned jak jsme všichni vyskákali z autobusu, byli jsme nahnáni do Albertiny, kde kromě stálé expozice měl velkou výstavu i belgický surrealistický malíř René Magritte. Nesmírně mě potěšilo, že tam byl i obraz s milenci a dýmkou, které podle Magrtitta dýmkou vlastně není ^^ Nutno říct, že ve stálé expozici toho bylo opravdu hodně, což byla zároveň i tak trochu smůla, jelikož mi ke konci už všechno splývalo dohromady a to byla teprve první galerie. Z toho, co si vzpomínám, byl tam zajisté Monet, Picasso, Modigliani a dokonce pár obrazů tedy spíš obrázků od Michelangela a Rafaela.
Potom jsme dostali (na můj vkus) až moc dlouhý rozchod, kdy jsme s kamarádkou běhaly v centru Vídně, zmrzlé jak polární lišky, s občasným zastavením se v obchodě, abychom alespoň trochu roztály a hypnotizovaly jsme hodiny a vybízely jsme je, aby sebou laskavě koukly hejbnout. (A mimo to jsme taky drbaly a drbaly a drbaly, dokud nám nazačaly omrzat i držky, což značně komplikovalo správnou artikulaci.)

Když konečně odbilo půl páté a my jsme se vydali směrem k Muzejní čtvrti do Mumoku, odhodlala jsem se dokonce napsat sms a dobrovolně jsem si sundala rukavice, v důsledku čehož mi málem odpadl palec pravé ruky.
Do Mumoku jsem se těšila.
Nebylo tedy překvapením, že dvě patra rekonstruovaly, v jednom nebylo nic a v těch dvou, kde dokonce nějaké obrazy byly, taky nebylo zrovna přecpáno. (Jen ten obrovský modrý plyšový pavouk nesoucí název Modrá vdova, byl naprosto geniální!) Tak jsme se s kamarádkou posadily před obrazy Andyho Warhola, civěly a nechávaly jsme odpočívat své nebohé uťapkané nohy.

Když jsme načerpaly dostatek nových sil, usoudily jsme, že tady už opravdu k vidění nic není a s námahou jsme se přeplazily do protějšího Leopold museum, kde měl zrovna velkou výstavu Egon Schiele (hů hůůůů! ^^) našlo se tam i několik obrazů jeho učitele Gustava Klimta. Na rozdíl od Mumoku, tady to bylo nacpané až k prasknutí. Ani jsem si nestihla projít úplně všechno. (Ale nakradla jsem si několik letáčků. muhaha!)
V dolním patře jsem tu narazila na velice...ehm, zvláštního rakouského umělce jménem Hermann Nitsch. Na fotografii vypadal jako takový hodný milý vousatý pán, který se zajisté vyžívá v malování krajinek, ale ono houby.
Já snesu hodně, ale tohle bylo vážně moc. Možná to bylo přiživené i tím, že jsem byla hodně unavená a hladová, ale i tak... Z některých fotek se mi až zvednul žaludek. Možná jsem suchar, ale jeho zálibu v orgiích a rituálech, obnášejících obětování zvířat, ukřižování, hrooooomady vnitřností a spoooousty nahých lidí, popřípadě lidí v bílých róbách... Nic moc. Obzvlášť ta videa.

A než jsem se nadála, už jsme zase jeli domů.
Aspoň že nám cestou zpátky zatopili i v zadní části autobusu...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz