Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Červen 2012

~ Day 04: Kniha, která tě rozbrečí

30. června 2012 v 11:50 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Harry Potter a Fénixův řád
J. K. Rowlingová

Co mělo přijít, přišlo: lord Voldemort se vrátil a v kouzelnickém společenství nastávají kruté časy. V bradavické škole houstne tíživé ovzduší strachu, ale brýlatý hrdina Harry a jeho přátelé nečekají se založenýma rukama, až je zlo zahubí...


Bezmála osmiset stránkový pátý díl slavné série o Harry Potterovi jsem četla nejvíckrát a také mě nejvíce zasáhl, a i když jsem ho četla snad po páté, neovládla jsem se a na konci jsem při té strašně, hrozně, příšerně moc smutné chvíli bulela jak želva.
Ano, většina z vás zřejmě už tuší, o které scéně mluvím. Smrt jedné z mých nehoblíbenějších postav, Siriuse Blacka. Když jsem to četla poprvé, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím a čekala jsem, kdy se ukáže, že to všechno byl jen nějaký hloupý vtip a Sirius každou chvilkou vyskočí zpoza závěsu a všem se vysměje, jak je vypekl. Bohužel se nic takového nekonalo a mě nezbývalo nic jiného, než nadávat a hořekovat, proč mi zase zabili mého oblíbence, který výjimečně nebyl ani záporák, tudíž k tomu neměl velké předpoklady.
Zajímavé je, že ačkoliv jsem měla ráda Siriuse a jeho smrt mě dohnala doslova až k slzám, jeho vraha - Belatrix Lestrangeovou, mám ráda úplně stejně, možná dokonce o trochu víc. No, a teď babo raď, vadí mi to nebo ne?

Dál se o Harry Potterovi už rozepisovat nebudu, protože se tu stoprocentně ještě jednou objeví, tam se ale spíš vyjádřím k mému vztahu k celé téhle knížní (a asi i filmové) sérii.

Tak a je to tady...

29. června 2012 v 20:39 | Telenta |  Můj důvěrníček
Chápu, že dneska tady takových článků bude jak hub po dešti, ale nemůžu si to prostě odpustit. Stejně jako pravidelné vánoční články, bez kterých by to zkrátka nešlo.

Tak tu po desitiměsíčním čekání jsou - prázdniny.
Vlastně si najednou nejsem jistá tím, že se na ně těším. Je to zvláštní, hlavně si ten prázdninový fakt zatím příliš neuvědomuju a mám neodbytný dojem, že v pondělí budu muset do školy.
Ne, že bych si na vysvědčení stěžovala, byla jsem dokonce velice příjemně překvapená, jelikože se naše milá paní profesorka třídní nade mnou zřejmě smilovala a dala mi jedničku i z matiky, takže jsem měla samý, což se u mě v rodině setkalo s naoko (aspoň doufám) negativními ohlasy, že co si to ve druháku na gymplu dovoluju, že takovou šprtku aby svět pohledal (paradoxně se zrovna moc neučím, ale což...nebudu jim to vyvracet).
Na jednu stranu jsem ráda, že to mám za sebou a čekají mě dva měsíce relativní pohody. Na druhou stranu se bojím, že ke konci prázdnin mi začne opět hrabat, budu nevrlá a podrážděná, že nemám co dělát a okamžitě chci zpátky do našeho vzdělávacího ústavu. Ale nepředbíhejme událostem, třeba se stane zázrak, něco mě osvítí a já takový problém mít nebudu. Jen se trochu strachuji o svůj společenský život, jelikož škola mě donutí být s ostatními svého druhu, nicméně jak se na konci června zavřou její dveře, obvykle se s nikým příliš nestýkám, jsem zalezlá ve své noře, kde kuju strašlivé pikle na zničení světa (nebo se tak některým lidem alespoň jevím). Tenhle rok ani nebudu vyslána do Anglie, kde bych si mohla kromě jazyka zdokonalit i svou schopnost přežít dva týdny s naprosto neznámými lidmi v naprosto neznémém prostředí, což pro někoho mé nátury je skutečně nesmírně zapeklitý úkol, takže spoléhám na hraběte, že aspoň zajedem do té zoo, půjdeme si zajezdit na koloběžce a pak se aspoň pokusíme uskutečnist pár z těch přehršle věcí, co jsme si usmysleli (v opačném případě shnijeme každý ve svém doupěti). Pak mě ještě zachraňuje týdenní rodinná dovolená a MoR.

Zatím si připadám nějak takhle:

Myslím, že Sunako mou náladu vystihuje naprosto perfektně a mám velice silný pocit, že takhle budu vypadat i následující dny.

Jinak si ještě musím trochu postěžovat.
Dneska jsem, již tradičně, byli se spolužáky (tedy s částí) oslavit konec školného roku v místní kavárně, kde mají skutečně mňamózní dorty, ale kde, jak jsem dnes zjistila, mají naprosto nevychované mladé kavárníky. Ten drzoun si na mojí hlavu na chvíli tak nějak odložil skleničku, protože si ji potřeboval pořádně chytit. Jo, možná jsem malá, vypadám jako mladší sestra svých spolužáků (jsem nejstarší z nich), nikdo mě nikdy nevidí, a když už mě uvidí, obvykle se zhrozí mých černých hradrů a občasné zajímavé podobnosti s Wednesday Addamsovou, ale krucištěrk jednou jsem jejich zákaznice, tak i kdyby mi bylo osm let a vypadala bych, jako kdybych právě vylezla z rakve, nemají si na mě co odkládat sklenici.
Ne vážně, stalo se vám někdy něco podobného?

Tak já se už radši rozloučím, jinak bych vás mohla začít obtěžovat tdotazy, zda máte duhového berana nebo alespoň duhové víko od popelnice, čemuž jsem se dnes také poměrně s nadšením věnovala.

~ Day 03: Kniha, která tě rozesměje

28. června 2012 v 16:47 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Červený trpaslík - Lepší než život
Rob Grant a Doug Naylor

Pokračování Červeného trpaslíka líčí další příhody party kosmických ňoumů ve vesmíru vzdáleném tři miliony světelných let od Země. Všichni společně se tentokrát ocitnou v zajetí nejúžasnější, nejdokonalejší a nepřekonatelné počítačové hry "Lepší než život", která má jedinou nevýhodu: je tak dobrá, že z jejího systému nelze uniknout zaživa. Jak ovšem víme již z prvního dílu, smrt někdy může být pro život tím nejlepším řešením a putovat po kosmu se stříbřitým hologramovým H na čele může mít svůj půvab.


Většina lidí zná Trpaslíka spíše díky stejnojmennému sitcomu vytvořeného BBC, právě na motivy těchto knih o posledním přeživším člověku Listerovi, šťouravém hologramu Rimmerovi, marnivém humanoidovi Kocourovi, vyvinutém z kočky domácí, lehce pomateném androidovi Krytonovi a Hollym - palubním počítači s IQ 6000.

Řada scének a vtipů z nich byla přejata, nicméně i hodně upravena. Nejsem si jistá, jestli mi to vadí nebo ne. Oboje má něco do sebe, takže bych to viděla na remízu (a to se v mém případě stává skutečně jen zřídka kdy, většinou mě filmová zpracování zklamou nebo mi připadají alespoň horší).
Lepší než život je druhým dílem Červeného trpaslíka a dle mého názoru také ten nejvydařenější (a to včetně obálky).Všechny knížky jsou poměrně útlé a čtivé, ale pokud nechcete vyděsit své okolí nenadálými výbuchy smíchu, rozhodně nedoporučuji číst si je kdekoliv na veřejnosti. Každý svazek je rozdělen na několik jednotlivých částí, v níchž můžete poznat některé z dílů seriálu, ačkoliv, jak jsem již zmiňovala, většinou značně upravené. Velkou výhodou knihy je také samotný popis prostředí, který vám v seriálu naservírují přímo pod nos a nemáte sebemenší důvod se nad nimi pozastavovat, a pak taková Krytonova kachní chůze příliš nevynikne.
Právě v tomto díle, ve druhé části, se objevila i moje oblíbená scénka, která se posléze dostala i do samotného seriálu, a o kterou bych vás nechtěla ochudit, když už to tedy má být rozesmívací knížka ^^:
...
Lister vytáhl z nouzové kapsy vaťáku láhev rumu, odšrouboval víčko a naklonil si ji ke rtům. Alkohol byl zmrzlý na kámen. Uchopil láhev za hrdlo, rozbil ji o roh stolu a vděčně cucal své rumové lízátko. Byl to poslední alkohol na palubě. Začínala se ho zmocňovat panika - pokud je někdo brzy nezachrání, bude možná muse strávit noc s Rimmerem střízlivý.
"Mejdej... Mejdej..." Rimmer se k němu otočil: "To by mě zajímalo, proč se volá 'Mejdej''?"
"Co?"
"To volání o pomoc. Proč se říká 'Mejdej'? V Anglii je přece 'MayDay' normální státní svátek - první máj. Proč to není 'masopustní úterý' nebo 'nanebevstoupení Páně'?" Otočil se zpátky ke komunikátoru: "Nanebevstoupení Páně... Nenebevstoupení Páně." Chvíli přemýšlel a potom zkusil: "Čtrnáctá středa v mezidobí... čtrnáctá středa v mezidobí..."
"To je francouzsky, ty trdlo. Pomozte mi - m'aidez. Kolik tady máme jídla?"
...


~ Day 02: Neoblíbená kniha

26. června 2012 v 21:14 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Doteky záhrobí
Ellen Datlowová

Duchové jsou všude kolem nás. Duše zemřelých přicházející z druhého břehu jsou od nepaměti součástí našich mýtů a náboženství. K
nejsilnějším a nejpůsobivějším představám lidské fantazie patří přízraky a zjevení z onoho světa zastřeného závojem smrti.
Ellen Datlowová nám předkládá výbor dosud nevydaných, původních duchařských příběhů, při nichž čtenáře bude příjemně mrazit strachem.

Požádala své oblíbené spisovatele, aby se zaměřili na příběhy vyvolávající hrůzu nebo nervozitu, které přimějí čtenáře nechat svítit lampičku, až půjdou spát. Spisovatelé, kteří vyhověli jejímu přání, představují hvězdnou skupinu vynikajících vypravěčů, osvědčených mistrů slova: Ramsey Campbell, Jeffrey Ford, Charles L. Grant, Glen Hirshberg, Kathe Kojaová, Tanith Leeová, Kelly Linková, Sharyn McCrumbová, Joyce Carol Oatesová, Lucius Shephard a Gahan Wilson. Strašidelně skvělí spisovatelé. Každý z nich napsal unikátní povídku naprosto odlišnou od všeho, co už bylo napsáno. A všichni vespolek vyvolali tak temná kouzla, že zcela jistě vzbudí děs nebo přinejmenším neklid i v těch nejotrlejších čtenářích.


Nebyla jsem si tak zcela jistá, co se myslí tím "neoblíbená kniha", a tak abych sem necpala nějaké slaďáky od Lenky Lanczové, rozhodla jsem se podělit se s vámi o knihu, které mě vysloveně zklamala.
Zhruba před třemi roky jsem si o letních prázdninách zakoupila sbírku hororových povídek Doteky záhrobí. Bohužel však zůstalo jen u těch doteků a ze slibovaných příběhů, ze kterých vás bude mrazit, se nic nekonalo a většinu času, co jsem se téměř nutila to číst, jsem prozívala.
Beze studu se přiznám, že jsem tuto knihu dočetla jen do poloviny a dál už jsem prostě nemohla. Téměř nic, kromě otáčení stránek, kdy že již bude té povídce konec, si z toho nepamatuji.
Možná že ty povídky (alespoň ne všechny) nebyly úplně hrozné, ale nějak jsem se tam nedočkala toho děsu a strachu, který tak přehnaně slibovali v anotaci a tudíž hodně, ale HODNĚ zklamali moje očekávání.

Jinak, nesmírně trpící knížkou byl také Stařec a moře, ale vzhledem k tomu, že jsem tu o něm již psala, nechtěla jsem se k němu nijak zvlášť vracet ^^

~ Day 01: Oblíbená kniha

25. června 2012 v 19:20 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien

Hobit je v prvním plánu pohádkový příběh o velké cestě čaroděje Gandalfa, družiny trpaslíků a hobita Bilba Pytlíka za pokladem střeženým drakem Šmakem. V plánu druhém je to ovšem jeden z prvních kamenů rozsáhlého a světoznámého cyklu příběhů, legend a mýtů z dávné Středozemě, které svého autora proslavily po celém světě.

Hobit byl pro mě v tomhle ohledu poměrně jasnou volbou.

Díky své jisté pohádkovosti, kterou v sobě nemůže zapřít (a kvůli které ji někteří lidé moc nemusí) mi ji táta, když jsem ještě byla malé pískle, každý večer předčítal před spaním a ukázal mi tak úžasný svět fantasy, jenž se mě drží doteď a příběh malého pana Bilba Pytlíka mi zůstane v srdci až do smrti.

Nedávno jsem ji takhle před spaním četla mému mladšímu bráchovi, u kterého také slavila značný úspěch a chtěl vědět, jak je to s tím Pánem prstenů, ale to už ho tolik nebavilo. Ten posun od "pohádky" se holt nezapře. Na druhou stranu, když jsem Hobita četla znovu s takovým věkovým odstupem, začala jsem si uvědomovat i některé spojitosti, které mi jako dítěti unikaly.

Vlastním též audioknihu a ráda si ji (poměrně často ^^) i poslechnu, ačkoliv samozřejmě neobsahuje všechno, co kniha psaná a například to, že vynechali část o Meddědovi mě docela mrzí.
Což mě přivádí k další věci, a to tolik očekávanému filmu natočenému podle této předlohy, jehož první část by měla přijít do kin v prosinci. Už se vidím, jak den po premiéře budu doma stepovat a naléhat, že tam prostě musíme jet a zbytek rodiny bude mít chuť mě vzít něčím pořádně tvrdým po hlavě, abych už zmlkla ^^



30 Day Book Challenge

25. června 2012 v 18:13 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Tenhle projekt vídám na blozích již drahnou dobu.

Nejdřív mi to přišlo jen jako taková krávovinka na zaplácnutí času, ale když jsem nad tím pak uvažovala, není to vlastně vůbec špatný nápad. A u některých věcí budu muset asi i zapřemýšlet (ach jo...). A zřejmě taky trochu přizbůsobit tomu, aby se tu neopakovala pořád jedna a ta samá kniha.
Každopádně jsem trochu zapátrala a nalezla jsem si původ tohoto projektu na tomto blogu.
Nedělám si iluze, že bych přidávala skutečně každý den jednu knihu, na to jsem moc líná a ne vždy budu přes prázdniny doma, že. Nicméně doufám, že do konce prázdnin bych to mohla stihnout (taky z toho cítíte tu naivitu? no, ale možná...).

~ Day 01: Oblíbená kniha
~ Day 02: Neoblíbená kniha
~ Day 03: Kniha, která tě rozesměje
~ Day 04: Kniha, která tě rozbrečí
~ Day 05: Kniha, ve které bys chtěl/a žít
~ Day 06: Oblíbená YA kniha
~ Day 07: Kniha, ze které umíš recitovat/ citovat
~ Day 08: Kniha, která tě děsí
~ Day 09: Kniha, ze které ti je špatně
~ Day 10: Kniha, která změnila tvůj život
~ Day 11: Kniha od tvého oblíbeného autora
~ Day 12: Kniha, která nejvíce připomíná tvůj život
~ Day 13: Kniha, jejíž hlavní postava je ti nejvíce podobná
~ Day 14: Kniha, jejíž hlavní postavu by sis chtěl/a vzít
~ Day 15: První kniha, kterou si přečetl/a jako dítě
~ Day 16: Nejdelší kniha, jako jsi kdy četl/a
~ Day 17: Nejkratší kniha, kterou jsi kdy četl/a
~ Day 18: Kniha, kterou máš rád/a, ale jsi v rozpacích, když to musíš říct
~ Day 19: Kniha, která tě změnila
~ Day 20: Knihu, kterou jsi nejvíc krát četl/a
~ Day 21: Oblíbená obrázková kniha z dětství
~ Day 22: Kniha, kterou se chystáš číst
~ Day 23: Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda
~ Day 24: Kniha, ve které je tvá oblíbená scéna
~ Day 25: Oblíbená kniha, kterou jsi četl/a ve škole
~ Day 26: Oblíbená non-fikce
~ Day 27: Oblíbená fikce
~ Day 28: Kniha, kterou jsi naposledy četl/a
~ Day 29: Kniha, kterou právě čteš
~ Day 30: Nejlepší kniha, kterou jsi letos přečetl/a


Ledový dotek

24. června 2012 v 13:02 | Telenta |  Povídky

Nedávno jsem v útrobách mého počítače objevila začátek povídky, který jsem napsala někdy v únoru. A tak jsem si řekla, proč to nedopsat?

Spěchala jsem po zasněžené cestičce parku, pevně jsem k sobě tiskla kabelku a nervózně jsem se rozhlížela okolo sebe. Sníh mi křupal a praskal pod nohama a lesknul se v matném světle pouličních lamp. Zabořila jsem nos hlouběji do teplé pletené šály a pevněji jsem si přitáhla ruce k tělu. Nemám ráda osamocené noční procházky. Zejména místním parkem Růžový sad, který ani v nejmenším neodpovídá svému jménu. Víc než cokoliv jiného připomíná strašidelné doupě plné odpadu, špíny, zdejší omladiny, bezdomovců a několika málo ještě horších existencí, od nichž nikdy nevíte, co čekat. S podmračeným výrazem jsem si bedlivě prohlížela každý keř a strom, zpoza něhož by se na mě v příštím okamžiku mohl vrhnout násilník, a snažila jsem se z paměti vydolovat alespoň pár zasunutých vzpomínek z kurzu sebeobrany. Ale bála jsem se hrozně. Zvlášť po tom, co se v novinách objevil článek, že tu před pár dny našli zakopané tělo nějakého dítěte. Zatím se jim ho nepodařilo identifikovat, stejně jako zjistit, kdo je vrah. Co když se tady ten psychopat ještě pořád někde potuluje?

Mám co dělat, ale zároveň nemám...

24. června 2012 v 0:02 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak se zdá, že bych už konečně mohla být zase zdravá.
Minulý týden ve středu jsem totiž ochořela angínou a pobyla jsem si celý týden doma s tím, že mi každý den bylo špatně nějak jinak, takže to bylo docela pestré. Myslela, jsem si, že když budu doma, tak stihnu udělat spoustu věcí, na které jinak nemám čas, ale šeredně jsem se spletla. Obvykle jsem neměla chuť na nic jiného, než jen tak ležet, spát, číst si nebo si vymývat mozek Červeným trpaslíkem. A tak se zase nestihlo nic, že...

Ještěrky

7. června 2012 v 19:01 | Telenta |  fotografie
Další fotky, které si již nějaký čas suším v počítači.
Nafotila jsem je v jednom z těch veder zhruba v polovině května na naší zahradě a čekala jsem, než překonám svou vrozenou lenost a aspoň je zmenším. A vzhledem k tomu, že na dnešní hodině biologie jsme se zabývali i ještěrkami, připadalo mi to jako vhodná příležitost.
Pózovaly skutečně úžasně. Některé se dokonce nejenom nehýbaly a čekaly až zmáčknu spoušť, ale jedna z nich se před objektivem doslova nakrucovala.

Ještě využiju příležitosti a postěžuju si. Na angličtinu. Přesněji řečeno na dnešní test. Ne vážně, když vám učitelka řekne, že bude zaměřen především na budoucí časy a vy pak zjistíte, jak naivní jste byli, trochu to naštve, zejména, když jsem to s ní vůbec neprobírali. Ale tak něco tam mám, snad ne všechno špatně. Aspoň že byl ten test kratší než normálně a nedopisovala jsem sloh se zvoněním.
Na druhou stranu ve španělštině slavím úspěch.
Konečně se mi vyplatilo, že tam chodím opravdu pravidelně (na rozdíl od ostatních, obvykle nás tam je tak okolo čtyř až pěti z dvaceti pěti) a bude mi odpuštěna pololetní práce! Hohoúúúúúúú! Takže si tam půjdu příští týden sednout a spolu s dalšími třemi šťastlivkyněmi se budeme dívat na ostatní, jak trpí! Muhahahááááá! Těším se na to, jak malý děcko.


Rytíři!

5. června 2012 v 19:59 | Telenta |  Můj důvěrníček
Na chvilku jsem si odskočila od změn skupenství a goniometrických funkcí, neb mi ty kalorimetry a siny lezly už i ušima, a vzhledem k tomu, že jsem již dokoukala Once Upon a Time (fňuk), rozhodla jsem se moji přestávku zužitkovat aspoň k něčemu a odhodlala jsem se naházet sem fotky, které mi už nějaký ten pátek straší v počítači.

Ani nevím, proč jsem tam šla (ne vážně, proč?), ale poctila jsem svou přítomností, společně s hrabětem Sovičkou ze Sovičkova a dvěma pážaty, vystoupení rytířské skupiny Traken.
S hrabětem jsem odlétli již odpoledne na náměstí, jelikož tam mělo být jejich uvítání, ale ačkoliv jsme čekali víc jak hodinu, rytíři se zřejmě zneviditelnili. Alespoň se mi podařilo na druhý pokus vymlátit z bankovních úředníků novou kreditní kartu.

Večer již naštěstí dorazili na místo určení a tak se zběsile fotilo.


Létající kůň.
Nemohla jsem odolat.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz