Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Ledový dotek

24. června 2012 v 13:02 | Telenta |  Povídky

Nedávno jsem v útrobách mého počítače objevila začátek povídky, který jsem napsala někdy v únoru. A tak jsem si řekla, proč to nedopsat?

Spěchala jsem po zasněžené cestičce parku, pevně jsem k sobě tiskla kabelku a nervózně jsem se rozhlížela okolo sebe. Sníh mi křupal a praskal pod nohama a lesknul se v matném světle pouličních lamp. Zabořila jsem nos hlouběji do teplé pletené šály a pevněji jsem si přitáhla ruce k tělu. Nemám ráda osamocené noční procházky. Zejména místním parkem Růžový sad, který ani v nejmenším neodpovídá svému jménu. Víc než cokoliv jiného připomíná strašidelné doupě plné odpadu, špíny, zdejší omladiny, bezdomovců a několika málo ještě horších existencí, od nichž nikdy nevíte, co čekat. S podmračeným výrazem jsem si bedlivě prohlížela každý keř a strom, zpoza něhož by se na mě v příštím okamžiku mohl vrhnout násilník, a snažila jsem se z paměti vydolovat alespoň pár zasunutých vzpomínek z kurzu sebeobrany. Ale bála jsem se hrozně. Zvlášť po tom, co se v novinách objevil článek, že tu před pár dny našli zakopané tělo nějakého dítěte. Zatím se jim ho nepodařilo identifikovat, stejně jako zjistit, kdo je vrah. Co když se tady ten psychopat ještě pořád někde potuluje?


Ano, vlastně si to můžu tak trochu sama, nemá cenu to popírat. Šly jsme si holkama sednout už odpoledne, že si chvilku popovídáme, ale znáte to. Pomalu se ještě nedostanete k té chudince Jarušce, kterou opustil další chlap, a za okny už padá na celé město hustá černočerná tma. Autobus až k mému bytu nejezdil, neměla jsem dost peněz na taxík a bohužel jsem neměla, na rozdíl od většiny mých kamarádek, ani to štěstí, že by mě domů odvezl na bílém koni můj šarmantní princ. Tak jsem tu teď šla sama temným parkem, klepající se napůl zimou, napůl strachem a v duchu jsem si malovala, jak si doma napustím vanu s bublinkami a půjdu tam utopit nějakou knížku.
Zrovna jsem procházela kolem vypuštěné zasněžené fontány, když mě kdosi popadl za ruku. Vyjekla jsem a srdce se mi během zlomku sekundy rozbušilo jako o závod. Prudce jsem se otočila a snažila jsem se vetřelce setřást. K mému údivu to šlo až podezřele snadno. Zastavila jsem se a těžce jsem oddechovala. Přede mnou stála malá holčička s copánky, tlustou péřovou bundou a hleděla na mě vytřeštěnýma modrýma očima. Až po chvilce jsem si uvědomila, že na mě mluví, a že ji vlastně i znám. Ty světlé vlásky a blankytná kukadla… Byla to dcera mé sousedky, ale moc často jsme se spolu nestýkaly. Holčička - Anna, jmenovala se Anna, byla velice stydlivá a zamlklá a po sídlišti se nad odpolední kávou šeptalo, že její matka po smrti svého manžela propadla démonu alkoholu.
"Prosím," píplo znovu děvčátko a opět se mi pověsilo na rukáv kabátu. "Odvedete mě domů, paní?"
"Jo, to víš, že jo," vzmohla jsem se konečně na chabou odpověď a vzala jsem ji za ruku. Otřásla jsem se. Byla studená jako led. "Co tady vůbec děláš, Aničko? Neměla by ses sama potulovat po nocích, to ti maminka neříkala?" Zavrtěla hlavou.
"Ztratila jsem se," dodala po chvíli, jako by chtěla zdůraznit, že ona by takovou hloupost nikdy neudělala.
"Ach…" Nechtělo se mi moc šťourat se v jejich rodinných poměrech, tak jsem se jí dál nevyptávala, ale v duchu jsem si říkala, jak někdo může být takhle nezodpovědný. Nebylo jí víc než šest let.
Mlčky jsme kráčely vedle sebe, padající sníh se mi zachytával ve vlasech a Aniččina ruka byla pořád tak chladná… Cítila jsem, jak se třese. Chtěla jsem jí říct něco povzbudivého a uklidňujícího, jako všichni ti stateční záchranáři v seriálech, ale když jsem otevřela pusu, vyšlo ze mě jen tiché odkašlání. Sama jsem v sobě měla malou dušičku a navíc jsem to nikdy příliš neuměla s dětmi. Netušila jsem jak ani o čem si s nimi povídat. Nicméně se nezdálo, že by to mé nečekané společnici příliš vadilo a tak jsme se během slabé čtvrt hodinky dostaly bez úhony na omrzlé schodiště ošuntěného paneláku v Sadově ulici. Zmrzlými prsty jsem vytáhla klíče z kabelky, rozklepaně jsem našla ten od vchodových dveří a s táhlým zavrzáním jsem otevřela. Podržela jsem dveře a Anička se kolem mě rychle prosmýkla dovnitř. Stále bez jediného slova. Vrazila do chodby a hop-hop hopkala nahoru po schodišti, až jí poskakovaly copánky. Zavřela jsem a vyběhla jsem za ní, berouc schody po dvou. Anička se zastavila před oprýskanými bílými dveřmi o jedno patro níž, než bydlím já. Vypnula se na špičky a zazvonila. Noční ticho domu v tu chvíli prořízl pronikavý drnkot starého zvonku, který dle mého soudu musel nutně zburcovat všechny nájemníky. Dlouhou dobu se nic nedělo. Jen jsme tam stály a mlčky jsme hleděly na štítek na dveřích nesoucí jméno "Adámkovi". Založila jsem si ruce na prsa.
"Víš určitě, že je maminka doma?" sklonila jsem se k děvčátku právě v okamžiku, kdy se dveře rozletěly dokořán. Do nosu mě okamžitě uhodil strašlivý zápach - špína, pot, zvratky a pak ještě něco, co jsem nedokázala rozeznat. O futra se opírala žena, pokud se to ještě dalo nazývat ženou - měla kulatý brunátný obličej, malá zakalená očka, která jí z části zakrývaly prameny zplihlých, zacuchaných blond vlasů a na sobě měla pomačkanou flanelovou košili.
"Dobrý večer," pozdravila jsem a snažila jsem se při tom ovládnout svůj žaludek i zděšení. "Vedu vám domů dceru. Ztratila se." Ženština se na mě podmračeně zadívala, pak její skelný pohled pomalu sklouzl na Aničku. Na okamžik vypadala, jako by snad zamrzla v čase, pusu pootevřenou, v očích výraz naprosté hrůzy.
"A-ale…to přece… Já…" vykoktala chraplavě osoba ve dveřích a pak hlasitě polkla.
"Ahoj, maminko," usmála se na ni Anička.
Že by si teprve teď uvědomila, že vůbec nějakou dceru postrádá? problesklo mi hlavou a zaváhala jsem, jestli nemám Aničku radši vzít na noc k sobě a zítra zkusit zavolat na sociálku, nebo kam se v takových případech volá. Určitě by to bylo pro ni lepší, než zůstávat v takovémhle smradlavém doupěti s matkou, která o sobě zřejmě většinu času neví, ale když jsem k ní vztahovala ruku, uhnula a protáhla se kolem svojí matky do bytu.
Otočila se. "Děkuju, vážně moc děkuju, paní." Zamávala mi, druhou rukou popadla svoji mámu a prudce za sebou zabouchla.
Chvíli jsem ještě nevěřícně hleděla do nastalé tmy, světlo na chodbě už dávno zhaslo, ale pak jsem se oklepala a vystoupala jsem poslední schody vedoucí k mému malému bytečku, kde už na mě čekala knížka, vana a hrnek kouřícího ovocného čaje. Myslím, že po tomhle zážitku si je víc než zasloužím.

Druhého dne ráno, když jsem probíhala okolo Aniččina bytu do práce (opět jsem šla pozdě), říkala jsem si, že bych už jen kvůli svému svědomí měla dneska někam zavolat, aby se přišli podívat, jak tady to nebohé dítě žije. Zrovna jsem dorazila do přízemí, když jsem si všimla, že na chodbě postává nějak moc lidí, něco si mezi sebou vzrušeně šuškají a divoce při tom šermují rukama. Zvolnila jsem krok.
"Adélko!" zavolala na mě stará paní Bednářová a mávala na mě, abych šla k ní. "Už to víte?"
"Ne. Co se stalo?"
"Adámková je mrtvá!"
V tu chvíli jako kdyby do mě hrom uhodil.
"Jak?" hlesla jsem.
"Prej infakrt."
"Ale houby infarkt," ozvala se paní Kropenáčková, ruce založené v bok, "to si určitě uhnala z toho chlastu!" Část lidí souhlasně zabručela.
"A vždyť to jde jedno s druhym, ne?" bránila se její sousedka.
"Co její dcera, Anička?" překřikla jsem je, než se mohly začít hádat.
"No, to je právě ono!" významně vztyčila ukazováček paní Bednářová. "Víte, jak se tu v Růžovym sadu našlo to mrtvý děcko?"
Nasucho jsem polkla a pomalu jsem přikývla, snažíc se připravit na to, co se mi zcela jistě stará paní chystala říct.
"To byla ona! Anička! Policajti na to včera přišli a podle všeho ji zabila Adámková! Chápete? Vlastní matka! To jsou dneska lidi…"
Pak už jsem nikoho z nich nevnímala. Zřejmě jsem se nestihla připravit dostatečně a v hlavě jako by mi bouchal ohňostroj. Beze slova jsem odešla. Vrazila jsem do mrazivé náruče zimního rána a cestou jsem se marně snažila ukočírovat svoje rozdivočelé myšlenky. Kousla jsem se do rtu.
To není možné. Včera jsem ji viděla. Mluvila jsem s ní. Dotýkala jsem se jí. Nemůže být skoro týden mrtvá. To je do nebe volající blábol. Na druhou stranu, ten vyděšený výraz ve tváři její matky. A byla ledová, tak strašně ledová…
Nesmysl, ozvala se racionální část mojí mysli. Vyložený nesmysl. Mrtví nemůžou obživnout. Musela to být nějaká halucinace. Byla jsem hodně unavená, to víno, strach…možná jsem i nemocná, teď přece řádí spousta chorob.
Z mého horečnatého uvažování mě vytrhl čísi dotek. Ledový dotek. Někdo mě držel za ruku. Už zase. Otočila jsem se jako na obrtlíku a moje srdce jako by vynechalo jeden tep. Přede mnou stála ve své péřové bundě Anička a usmívala se na mě. Začala jsem se nekontrolovatelně třást a rozhodně to nebylo jen zimou.
"Děkuju, ještě jednou vám děkuju, že jste mi pomohla. Nikdy vám to nezapomenu," řekla prostě, obrátila se a vydala se opačným směrem, než jsem šla já. Dívala jsem se za ní, najednou klidná a vyrovnaná, dokud nezašla za roh a nezmizela mi z očí.
V měkkém čerstvě napadlém sněhu za ní nezbyly žádné stopy.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Věříš na duchy?

Ano
Ne

Komentáře

1 Ilma Ilma | Web | 24. června 2012 v 15:13 | Reagovat

Jen jeden letmý ledový dotek může udělat mnoho. Ta povídka je mi tolik blízká, že se mi objevily slzy v očích. Chválím.

2 Imperátor Imperátor | 27. června 2012 v 20:51 | Reagovat

Fakt dobrý,přečetla jsem na jeden nádech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz