Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Srpen 2012

A prší a prší a prší...

31. srpna 2012 v 20:52 | Telenta |  Můj důvěrníček
Já vím, že se budu opakovat po spoustě jiných blogerech, ale to už vážně bude zítra září?
Mně osobně to ani nijak moc nevadí. Ten největší problém pro mě představují ty čtyři nulté týdně, co budu mít, protože já s mojí láskou ke vstávání (cítíte v tom tu ironii, že ano?) z toho nadšením do stropu zrovna neskáču.
Na druhou stranu se do školy i těším. Učení mi příliš nevadí (ne, že bych to hrotila =D ale tak dokud mám samý jedničky nebo občas jednu dvojku na vysvědčení, každému po tom může být houby). Na některé lidi se těším více, na některé méně a na některé vůbec. To stejné platí i profesory.
A septima...poslední klidný rok...*fňuk fňuk* Hlavně doufám, že provedené změny ohledně maturit ty dva další roky skutečně vydrží, jinak budu smutná. Moc smutná.

V poslední době mám divnou náladu. Vlastně takovou že nijakou a celé dny se zasmušile ploužím, přemýšlím a tvářím se otráveně. Možná za to můžou ty změny počasí? A možná bych se konečně měla zase začít stýkat s více lidmi, k čemuž se ta škola tak krásně nabízí.


Nemohla jsem si na to nevzpomenout, ten výraz máme vážně podobný, jen mi chybí ta slušivá kožešina, co má okolo ramen =D

Ach, abych nezapomněla na další věc, které mi na náladě zrovna nepřidává, jsou komáři.
Lépe řečeno jedna komářice, která se rozhodla usadit se u mě v pokoji a již čtvrtý den se jí nemůžu vystrnadit. Každou noc mě poštípe, nejčastěji do vystrčených rukou nebo nohou a v ty nejnevhodnější chvíle se rozhodne, že mi bude kroužit okolo hlavy, abych se náhodou nevyspala. To mě pak vždycky přepadne hrozný vztek, rozsvítím lampičku, nasadím si brýle, abych něco viděla, a s pantoflí v ruce číhám, kde se objeví. Ale můžu takhle při svitu lampičky sedět třeba dvacet minut - komár nikde. Teprve až když to vzdám a lehnu, do deseti vteřin je u mě a dál si vesele koncertuje. Fakt je to na zabití.

A prší a prší a prší...
Mám dojem, že od včerejšího odpoledne (kdy jsem tak parádně zmokla a část oblečení mi dosychala ještě dneska ráno) vůbec nepřestalo. Ale aspoň mám ten nový baliček se zrním od mixit, tak se můžu vesele zdravě ládovat cereáliemi a obdivovat ten krásný švestkový tubus. Za to to katastrofální zmoknutí stálo. Tedy asi nestálo, nicméně musím se něčím utěšit.
Už to venku začíná vypadat tak podzimně. A to se mi líbí. Hlavně aby se už dalo brouzdat spadaným listím a šly sbírat kaštany, já si jich vždycky mohla nacpat plnou tašku a pak doma plakat, že to nemám kam dávat.

A na závěr se vám musím pochlubit již pověšenými plakáty, které si hrabě tak usilovně vybíral na našem výletě do Prahy, a jež se nám podařilo v jeho pokoji tak hezky rovně pověsit.
(Že je ten zlovlk hezký? Že jo? Že jo? Potřebuji podporu, neboť jsem hraběte přesvědčila, aby si místo Eddarda koupil jeho. Nic proti Eddardovi, ale nelíbil se mi na tom plakátě červený nápis a vůbec to bylo takové tmavé a divné...)


Doufám, že jsi s tím počítal, že to zveřejním, když jsem si to tam tak vysoce nenápadně fotila? =D


A zase to divné idividuum s pistolí

31. srpna 2012 v 18:16 | Telenta |  digitální tvorba
V minulém článku jsem zveřejnila obrázek kreslený jen tužkou večer na koleni.
Neměla jsem to ani v plánu, ale na žádost jsem to nakonec i vybarvila.
No, pořád mi to moc nejde a je to vážně docela dost narychlo =D


...až na spodní prádlo. Fakt.

31. srpna 2012 v 0:21 | Telenta |  malby a kresby

Prší.
Už zase. Dneska jsem to pocítila skutečně na vlastní kůži, když jsem prchala přes město směrem k domovu, zatímco mi déšť důkladně máčel oblečení a všude se rozléhalo dunění hromů. Deštník jsem si zapomněla doma, pochopitelně, i když do poslední chvíle jsem měla dojem, že ho mám v tašce. Ach, ty dojmy... Ale on by mi ve výsledku byl stejně asi tak na dvě věci a navíc by mi zřejmě překážel v rychlém postupu do sucha.
Byla jsem promočená až na spodní prádlo. Fakt. A conversky mi zase budou nějakou chvíli schnout.

Ale proto tenhle článek nepíšu.
Píšu ho proto, že zřejmě díky i tomu dešti jsem měla další nutkání něco okmažitě stvořit. Teď hned a žádné výmluvy.
Tak jsem vzala tužku a papír.


P.S. Prosím, ten nadpis se snažte ignorovat. Vlastně jakékoliv nadpisy vymýšlené takhle pozdě v noci...

Princezna moří

30. srpna 2012 v 20:41 | Telenta |  digitální tvorba
Tak jsem po dlouhé době zase vytáhla tablet, otevřela Paint Tool Sai a něco stvořila.
A to něco můžete spatřit níže.


Lenore

28. srpna 2012 v 14:01 | Telenta |  malby a kresby
Předevčírem jsem se rozhodla, že si trocho protřídím a přetřídím knihovnu, aby se mi tam nějak podařilo vecpat nově zakoupené knihy a při všeobecném štrachání, čmuchání a prohlížení jsem narazila ne tenhle obrázek. Kreslila jsem to někdy teď o prázdninách v hodně, hodně pokročilé hodině při svitu malé stolní lampičky, takže to podle toho i vypadá. Ale prostě jsem měla v ten okamžik silné nutkání trochu si přizbůsobit a překreslit Lenore.
Bylo by docela zajímavé potkat někoho takového na ulici =D


Když ony tam tak tence pláčou...

27. srpna 2012 v 13:19 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak opět přišel čas na další z pravidelných výlevů o mém životě, které jsou sice hrozně nezáživné, ale mě baví si o tom psát.

Ráno od půl osmé jsem měla svoje čtvrté jízdy ( obsahem dnešního učiva mělo být zřejmě to, abych se naučila zvládat prudké zatáčky, stoupání, klesání a jízdu i po těch nejstrašnější děravých vozovkách, takže jsem z toho byla silně vydrncaná) a mám čím dál tím větší pocit, že ten řidičák prostě neudělám. Ne, že bych byla až tak naprosto beznadějný případ, ale vždycky se někde něco nepovede tak úplně, jak by mělo. Jako třeba, že mi dnes na křižovatce dvakrát zhasnul motor a hlavně nesmím opomenout na moje úplně první parkování na parkovišti, kde už je hodně aut, přesněji na náměstí. Nikdo mi ještě nevysvětloval, jak správně zaparkovat a nenabourat přitom všechna vozidla okolo, to se budu učit až později, ale tak proč nezjistit, co to se mnou udělá, že? No, zaparkovala jsem skutečně brilantně, myslím, že vím, co mi bude dělat největší potíže.
Ale tak když už jsem si aspoň tak hezky zaparkovala, vykonala jsem návštěvu papírnictví, kde jsem si zaopatřila hromadu sešitů a pár nových obalů (ne všechny z minulého roku jsou ještě v použitelném stavu) a zdarma jsem dostala za velký nákup lihovku dle vlastního výběru. Tak jsem si vzala černou. Překvapivě.
A dotáhla jsem se s tím nákladem až domů, kde jsem si za odměnu dala kus pruhovaného zebřího koláče.



V pátek jsem byla v Praze, jak jsem se zmiňovala již v minulém článku a kromě náletu na Luxor, kde jsme strávili skutečně moře času a kde jsem plakala, protože jsem nevěděla, co si mám koupit a co tam nechat. Už jsem Un Lun Dun držela v ruce...a pak jsem ho zase musela vrátit zpátky *fňuk*. Snad příště. Stejně jako ty ostatní, které tam tence pláčou a čekají, až si je zakoupím a odnesu domů. Aspoň že jsem konečně sehnala to Zeměmoří. I tak jsem si toho neodnášela zrovna poskromnu.
Ale aby to zase nevypadalo, že jsme celý den strávili jen v knize, dotáhla jsem svého nebohého společníka do Vladštejnské jízdárny na výstavu Jakuba Schikandera. Omylem jsme se prošli i po Valdštejnských zahradách, protože kdo by očekával, že vchod do jízdárny bude z druhé strany? Ale tak aspoň jsme se pokochali fontánkami a rybami.
A v Bontonlandu, byli jsme taky v Bontonladnu, kde si hrabě, úměrně svému postavení, strašlivě dlouho vybíral plakáty do pokoje. I když ne tak dlouho, jako předtím knížky. Pak kdo je tady nerozhodný... Dneska je půjdeme lepit, že prý musím, protože jsem expert a on pouhý začátečník. No, expert...ten plakát Pána prstenů, co se mi před dvěma měsíci odlepil, ještě pořád leží srolovaný na stole a čeká, až se uráčím to opravit.



Ach, abych nezapomněla (jako se mi již stalo asi čtyřikrát), nedávno jsem objevila stránky fotografky Kirsty Mitchell a série fotek Wonderland mi naprosto učarovala. Umět něco takového...jo, to by bylo fajn.

Sirotčine slečny Peregrinové pro podivné děti

26. srpna 2012 v 22:50 | Telenta |  Knihy

V pátek jsem uspořádala v Praze menší nájezd na Luxor a mimo jiné jsem zde ulovila i tuto knížku - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti.
Nedávno jsem kdesi v internetových vodách na ni narazila a říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Sice jsem na to zapomněla, ale (bohudík) v Luxoru visely u schodů plakáty upozorňující na tenhle kousek, takže jsem zavětřila a vyrazila po čerstvé stopě. Našla jsem ji ležet v regále vedle Murakami (Haruki i Rjú...věřili byste, že přeložili další knihu od Rjú Murakami? tu už jsem si ale nekoupila...hodně věcí, co jsem chtěla jsem si nekoupila, to by mi potom totiž nezbylo už ani na zmrzlinu).

První, co mě na téhle knize nadchlo, bylo grafické zpracování.
Pěkný papír, ozdobené konce stránek a celá kniha proložená krásnými, zajímavými až děsivými, dobovými fotkami.
Zde přikládám náhled.

Ehm...byla jsem krapet líná něco fotit, tak jsem si obrázky vypůjčila ze stránek nakladatelství Jota, kde kniha vyšla.

Knihu jsem převracela v rukou už po cestě domů a říkala jsem si, že Egypťan Sinuhet přece chvilku počká, protože tohle mi prostě nemůže jen tak nečinně ležet na nočním stolku.
Druhý den jsem se dala do čtení.
Začala jsem dopoledne a večer jsem se vypotácela na zahradu, překvapená, že už bude šest a zklamaná, že jsem to už dočetla.

Bylo to geniální.
Po dlouhé době jsem zase našla něco, co perfektně sedí mé osobě a nad čím uslintávám blahem.

Samotný příběh pojednává o šestnáctiletém Jacobovi, žijícím na Floridě společně s poměrně hodně zazobanou matičkou a tatínkem, nadšeným, ale ne příliš úspěšným ornitologem.
Jacob je spíše introvertní typ a jeho jediným kamarádem je výrostek Ricky se zeleným hárem a i jejich "přátelství" je založené více méně na výměnném obchodu - Ricky Jacobovi zajistí bezpečí před jeho vrstevníky a Jacob Rickymu zas to, že mu pomůže, aby prolezl školu.
Jedinou osobou, kterou Jacob skutečně obdivuje a uznává, je jeho dědeček a nechává si od něj vyprávět fantastické příběhy z jeho dětství. O domově slečny Peregrinové ve Velké Británii, kde vyrůstal spolu s dětmi, které byly tak trochu podivné a kde jedině byli v bezpečí před strašlivými nestvůrami a o dědečkových hrdinských činech, kdy jako velký proti nim bojoval.
Později Jacob začíná chápat, že dědečkovy příběhy byly jen pohádky a pravda leží někde jinde. Dědeček emigroval z Polska během 2. světové války, to jediné co všechny děti spojovalo, byl židovský původ a nestvůry nebyly nic jiného, než němečtí vojáci.
Všechno se ale obrací o sto osmdesát stupňů ve chvíli, kdy Jacob po zvláštním telefonátu s dědečkem, nachází jeho rozsápané tělo v nedalekém lesíku a mezi stromy zahlédne postávat děsivou obludu. Umírající mu posledním dechem řekne několik na první pohled nesmyslných vět a od té doby jde Jacob od psychiatra k psychiatrovi. Vyprávění o nestvůře mu pochopitelně nikdo neuvěří, každou noc pronásledují noční můry na onen večer a on začne pochybovat o tom, zda skutečně všechny dědečkovy příběhy byly jen smyšlenky.
Ze stop, které mu dědeček zanechá, pochopí, že k tomu, aby tuhle záhadu objasnil a konečně se mu dostalo klidu, musí se vydat na ostrůvek Cairnholm, najít sirotčinec, kde dědeček žil a promluvit si s některým z jeho přátel, který snad mohl přežít dávný bombový útok.
A to se mu i podaří, i když asi ne tak, jak si to zrovna představoval...

A víc nebudu prozrazovat, neboť bych tak prozradila ten krásný zvrat a vy byste si čtení už tak neužili.

Již jsem se zmiňovala, že jako první klad bych viděla krásné grafické zpracování, které vás přinutí si knížku alespoň prohlédnout.
Jako další velké plus bych viděla propracovanost postav, zejména pak hlavního hrdiny, který je naprosto uvěřitelný a netrpí žádnou přemrštěnou odvahou, kuráží, ctí, pravdomluvností a podobnými nesmysly, ale je to kluk, jaký dost dobře může bydlet naproti vám. Emma, s jejími nenadálými výkyvy nálad, jakbysmet. A nesmím zapomenout na Fionu, která sice v příběhu nehrála žádnou velkou roli, ale její rozčepýřené vlasy a talent na zacházení s rostlinami mi učarovaly.
A jako poslední, nikoliv však nejméně významný, bych vyzdvihla samotný neotřelý nápad příběhu, nad kterým se moje dušička tetelila radostí.

Za jediné minus bych označila poněkud zavádějící anotaci.
Když jsem si knihu kupovala, měla jsem dojem, že to bude něco, při čem mi bude neustále běhat mráz po zádech, něco jako Sirotčinec (teď myslím ten film), ale realita je někde jinde. Samozřejmě, místy to děsivé je, ale ne tak jak jsem předpokládala a nejděsivějšími částmi pro mě stejně zůstanou ty fotografie. Mně osobně to nevadilo, možná jsem dokonce radši, že je kniha odlišná od anotace, ale někomu se to už třeba líbit nemusí...

No, a co dodat závěrem?
Snad jen doufat, že režie filmu, který má být podle Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti natočen, se skutečně ujme Tim Burton. Pak už nezbude nic jiného, než vyčkávat a číhat s popcornem v ruce, kdy snímek vtrhne do kin.



Trailer nakladatelství Jota ke knížce

Srážka s hysterickou matkou se téměř rovná srážce s blbcem

20. srpna 2012 v 12:56 | Telenta
Tak se zase ozývám.

Stále přežívám. Ale jen zatím, dnes se totiž budu muset v tom vedru doplahočit na druhou stranu města do autoškoly a zítra budu mít své druhé jízdy a již vyrazím ohrožovat i ostatní účastníky provozu, tak jsem z toho kapku (spíš velký kap) nervózní.
Jinak jde všechno až podezřele dobře, snad kromě toho nedorozumění okolo Rebelky, a kdy že ji v tom kině vlastně dávají. Ale nakonec to dobře dopadlo, i když bez popcornu, což mě trochu mrzí. Byl mi věnován takový malý sešítek Dinosauři - Fascinující pravěká zvířata, velice strhující čtení, objevila jsem nové houpačky a zjistila jsem, že nejvíc se mi naše městečko zamlouvá ve tři ráno, kdy se na ulicích moc lidí nevyskytuje. Po dlouhé době jsem se viděla taky s nějakými známými lidmi, nečekaně vedla dlouhý rozhovor o Hře o trůny, různých dalších knížkách a anime (a ano mluvila jsem i já, u mě jev naprosto neobvyklý, když se někde sejde víc jak tři lidi, většinu času mlčím) a zneužila jsem nebohého hraběte k číštění mého notebooku (navíc to prý ještě není hotové, takže zneužívání ještě neskončilo...ale tak tvrdil, že mu to nevadí...no).

Ale teď k tomu, proč tenhle článek vlastně píšu.
V sobotu (myslím, v poslední době se v těch dnech nějak ztrácím) jsem si to takhle šinuli po Rebelce s hrabětem městem, když se vedle nás objevilo malé skoro nahaté děťátko na odstrkovací motorce, mohlo mu být něco málo přes rok. První, co mě na tom zarazilo, bylo, že se prohání samo mezi auty. Až potom jsem zpozorovala nějakou paní o kus dál, předpokládala jsem, že asi jeho máma.
Klučík na nás něco žvatlal, ale vzhledem k tomu, že jsme mu prostě nerozuměli ani slovo, jen jsme se na něj usmáli a šli jsme dál. Urazili jsme jen pár metrů, načež se za námi rozlehl křik, jací jsme hrubí, nevychovaní a zlí, že nezdravíme jejího synáčka, když on nás přece ano.
Aha, on nás zdravil. A to jsem měla zjistit jak?
Srážka s hysterickou matkou se téměř rovná srážce s blbcem. Chvíli jsem měla nutkání se vrátit a něco tý ženský povědět, ale pak jsem si řekla, že mi za to nestojí, ale stejně to ve mě do konce dne hlodalo.
Předně by neměla nechávat tak malý dítě kličkovat samotný na silnici, když sama čumí někam úplně jinam. A pak taky asi není zrovna moc zdvořilé urážet někoho, kdo, ó můj bože, nepětoval pozdrav jejímu ročnímu synkovi a křičet na něj přes celou ulici.
Kdyby byla normální, přejde to.
Zajímalo by mě, kdy bude nějaká taková zase brečet ve zprávách na Nově, že jí někdo přejel dítě.


Upřímně doufám, že až mi třeba jednou rupne v bedně a budu mít dítě, nestane se ze mě něco takového.
To bych...já nevím, to bych snad radši ani nechtěla v takové podobě vůbec existovat. Třeba bych se pak od toho nějak dál přetransformovala v takový ten typ paničky v bílých kahotech, bundě z pytle na odpadky s límcem z falešné kožešiny, se slunečními brýlemi na nose, i když venku zuří sněhová vánice, odbarvenými vlasy a s koženým pytlem v ruce. Vysedávající v kavárně s kámoškami, rozebírájící, jak je ten jejich manža strašně štve, Míša dostal včera ošklivý průjmík, sousedka teď dostala k narozeninám úpa super botičky a včera viděla v obchodě luxusní kabelku, kterou prostě musí mít...a obávám se, že témata jsou vyčerpána.

Áááááá, ne, ne, ne, ne, NE! Já takovéhle lidi vážně nemám ráda.
Takhle prostě nedopadnu.
Naštěstí k tomu, na rozdíl od některých, snad ani nemám nakročeno.
Neříkám, že se někdy nebavím třeba o tom, že jsem si koupila něco nového na sebe, ale řeknu to a tím to obvykle končí, pokud se mě někdo nezeptá třeba na to, jakou to má barvu.
Ale přeci jen se podstatně radši bavím o jiných věcech, než o hadrech a nemám potřebu denně aspoň dvě hodiny rozebírat, kdo je s kým a jestli jim to klape nebo ne. To je snad jejich věc, ne?

Dobrá, už jsem se z toho vypsala.
Teď se půjdu pokusit ulovit si něco k obědu, ačkoliv v tom vedru nemám ani moc hlad...

Pile ou Face

14. srpna 2012 v 12:35 | Telenta |  fotografie
Ani nevím, co bych sem k tomu měla psát. Nic zajímavého se vlastně neděje.
Ale vážně nic...
Začínám mít chuť vrátit se do školy, nějak moc se patlám ve vzpomínkách. I když na to se najde čas vždycky, že ano. Zejména v těch nejnevhodnějších chvílích.


~ Day 07: Kniha, ze které umíš recitovat/ citovat

9. srpna 2012 v 19:45 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Hrdý Budžes
Irena Dousková

Ach ne, nezapomněla jsem, že jsem se do něčeho takového zapojila. Nezapomněla, pouze pozapomněla.

Chcete se zasmát, zastydět a zavzpomínat? Prvními roky husákovské normalizace, tak jak se v řadě komických i méně veselých příhod a situací promítala do života dětí i dospělých z jednoho okresního města, nás v této knize provází bystrá, leč přiměřeně naivní žákyně druhé třídy ZDŠ v Ničíně Helenka Součková. Po mimořádném ohlasu vychází kniha v novém vydání a zároveň byla úspěšně uvedena jako divadelní hra.


Kniha, ze které umím citovat...
Samozřejmě, že jako první mě napadly klasiky jako Máj, Kytice a tak podobně, nicméně jsem pátrala dál po něčem méně obvyklejším a přišla jsem na Hrdého Budžese, z něhož toho umím odříkat z hlavy poměrně hodně. Hlavně díky divadelnímu zpracování, které jsem viděla nejenom v televizi, ale i naživo a audioknize.

No dobrá, já asi moc vzpomínat nebudu, o téhle době jsem slyšela tak akorát vyprávět od rodinných příslušníků a ve škole.
Díky nízkému věku vypravěčky je kniha psaná jednoduchým jazykem, který se dobře čte a ukazuje toto období naší historie z jiného úhlu pohledu, než jaký je nám prezentován vyučujícími. Dají se lépe představit podmínky, které u nás panovaly a jejich dopady do každodenního života lidí. Kniha neobsahuje jen nějaká suchá fakta, ale je postavená na jednotlivých příhodách Helenky, které všechny propojují problémy jejích rodičů s politickou situací, a jež pozoruje spíše tak zdálky a náležitě je, se svým rozumem sedmiletého, okomentuje. Navíc se zde dá najít i spousta úsměvných situací, které by se mohly odehrát stejně dobře jak za husákovy normalizace, tak i teď.
Myslím, že právě díky tomu je Hrdý Budžes zábavný i pro nás, kteří v čase, kdy se příběh odehrává, ještě vesele pobíhali po lese s košíky a sbírali houby.


Volný směr

9. srpna 2012 v 16:14 | Telenta |  Můj důvěrníček
No jo, zase jsem si včera říkala, jak půjdu brzo spát a ono jako obvykle houby. Opět jsem se přetáhla a pak už jsem nemohla usnout, i když jsem svůj mozek marně přesvědčovala, že by měl, že pak budu unavená, i kdybych vstávala ráno až v deset. A tak se taky i stalo.
Nějak se mi nedaří dělat to, co jsem si předsevzala...ale tak to ono téměř vždycky. Doufejme, že brzo zase přijde jakési období "prozření", kdy půjde všechno jako na drátkách.

V úterý jsem se konečně dokopala a došla jsem si u nás ve městě na výstavu Volný směr - setkání členů S.V.U. Mánes k 125. výročí založení spolku. Naše město evidentně příliš kulturně založené není, vzhledem k tomu, že když jsme vykročili ke kostelu, kde se výstava koná, paní, co to tam hlídá a vybírá vstupné, nám málem klečela u nohou a říkala, jak jsme hodní, že jdeme na výstavu.
Ani nevím, proč tam chodí tak málo lidí, výstava je dle mého soudu docela povedená.
A pokud se do soboty nic nepodělá (což má v oblibě spousta věcí), pojedeme do Drážďan na výstavu Raffeala.

Ty fotky nejsou nic moc, měla jsem celou dobu strach, že se to určitě nesmí a jak jsme tam byli sami, všechny zvuky, i jen při tom zapínání foťáku, se strašně rozléhaly.


Sudička od Markéty Urbanové. Tohle se mi líbilo asi nejvíc, mrzí mě tedy, že zrovna tahle fotka vyšla nejhůř.
Pokud to chcete vidět v lepší kvalitě, můžete nahlédnout na stránky autorky, které jsem již ten samý den prolezla odshora dolů a zprava doleva.


Aura - Jiří Šorm


Houbaři (detail) - Karel Jerie

Taky jsem si s popostrčením zakoupila při té příležitosti novou myš (tu k počítači), sama bych se k tomu asi nedokopala, i když ta stará už fungovala tak nějak, když se jí zrovna zachtělo. Je černá (co jiného se u mě dalo čekat, že...) a pojmenovala jsem ji Zorkal, po hlavním záporákovi v deskové hře Dorn, kterou jsem shledala jako neobyčejně naštvávací hru, pokud hrajete za hrdiny. Už teď cítím v kostech, že budeme dobrými přáteli...

A jinak?
Jinak se jsem se konečně začala prokousávat svou brigádou plnou popálenin a postupného odhalování chyb v programu, bez kterého se dál prostě nehnu (myslím, že ten pán, co ho dělal, mě už musí nenávidět). Ale tohle by snad měla být poslední oprava.
Taky jsem nedávno začala s autoškolou. Už teď je mi jasné, že to byl špatný nápad a jakmile přijde na jízdy, zabiju sebe i instruktora.
Knížky také sice pomalu, ale jistě ubývají.
Sny jsou čím dál tím víc bizardnější. Ale vážně, neznám nikoho jiného, kdo má až natolik pošahaný sny, které téměř vždy nedávají smysl, jsou plné podivných místností, které se s radostí v různých snech opakují a stoprocentně se tam najde nějaká ošklivá divná potvora, která se mě snaží zničit. Dobře, takhle to asi moc zvláštně nezní, ale už jsem i dřív uvažovala nad tím, že bych nějaké sepsala a hodila je sem. Možná by se pak ukázalo, že to vůbec není tak moc zvláštní, ale jen že mám okolo sebe moc přízemní lidi =D

A ach ano, včera jsem si v nějakém pomatení smyslů založila tumblr, tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. I když už nyní mám pocit, že to byl špatný krok. Zdá se totiž, že tam budu trávit dvakrát tolik víc času, než dřív. Ach jo, je to zlo.
Možná bych pak odkaz mohla hodit někam do menu? Asi ano. A mohla bych k tomu rovnou přidat i ten deviantart, který tam dávám už asi dva roky...

Ghost of a Rose

7. srpna 2012 v 23:02 | Telenta |  malby a kresby
Dobrá...když jsem viděla ty obrázky naskenované, říkala jsem si, krucištěrk, zase to vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti. Po tom, co to tady vidím ještě takhle zmenšené, mám chuť plakat a mlátit hlavou do stolu.
Pokud tedy chcete zjistit, jak ty obrázky asi vypadají, to nejlepší, co můžete udělat, je zvětšit si je.

No, aspoň že mé kreslířské umění dosáhlo bodu, kdy člověk vypadá celkem jako člověk a ne něco jiného. Zejména jakási podivná asymetrická krabice.

Jinak k tomu názvu článku...ten název písničky jsem tam dala skutečně ze zoufalosti, můj zničený unavený mozek momentálně nebyl schopen vymyslet nic lepšího, všechno ostatní znělo asi jako kdyby to vymýšlelo tříleté dítě se špatnou slovní zásobou a hroznou bolestí hlavy.




Ano, ano, já vím, že v poslední době sem nic jiného než Blackmore's Night a Emilii Autumn necpu, ale jsou to moje momentální posedlosti, tak se mnou mějte, prosím, soucit.

Mořské slepičky

4. srpna 2012 v 23:48 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nějak začínám ztrácet iluzi o tom, že ty zápisky z dovolené vůbec někdo čte a mám tedy dojem, že bude nejlepší hodit sem jen těch pár fotek a něco trochu k nim připsat, aby se neřeklo. Tedy, ne že by bylo moc o čem psát.
Rodinné dovolené u moře nejsou evidentně nic pro mou osobu.
Mám ráda moře, o tom žádná. Líbí se mi jak šumí, jak se vlní i jak voní, ale co nemůžu vystát jsou davy lidí na pláži. Lidí, kteří jsou od hlavy k patě namatlaný opalovacím krémem, pomalu z nich stéká pot a lepí se na ně písek. Lidi, kteří halekají jak na lesy, kouří a neustále vám drkají do lehátka, zatímco vy si chcete nerušeně číst v bezpečném stínu slunečníku.
Nedá se tam nic dělat.
A co teprve když venku zuří vichr a na pláži se odehrává cosi nápadně připomínající písečnou bouři? Pak se tam nedá provozovat ani to ležení u moře.


Menší půlnoční dumání

4. srpna 2012 v 0:55 | Telenta
Asi bych měla jít spát. Dokonce jsem již před časem vypnula počítač a zaklapla knížku, ale nějak mi nejde usnout. Jako posledních pár dní.
A co za to může?
Můj mozek, jako obvykle, jelikož v těchto hodinách má ošklivý zlozvyk připomínat mi všechny nepříjemné věci z minulosti dávnější i ne tak vzdálené a nutí mě o nich přemýšlet a dumat, ačkoliv vím, že i kdybych o nich přemítala do soudného dne, nic tím neudělám, nic tím nevylepším.
A vzhledem k tomu, že tentokrát se z toho vyklubalo takové malé zamyšlení a mám nutkání se o to s někým podělit, rozhodla jsem ho sem sepsat.
Vím, že tohle bude číst i víc lidí, kteří jsou mi blízcí. A víte co? Takhle mi to ani moc nevadí. Vždycky jsem se líp vyjadřovala na papíře, než když bych měla mluvit.

Taky jste už někdy měli pocit, že nějakou osobu v rámci možností znáte, víte čeho je schopná, víte co od ní asi můžete očekávat? Samozřejmě, netvrdím, že je možné někoho znát úplně. Ne, to není, každý má svá tajemství, své třinácté komnaty, do nichž někdy nikoho jiného nikdy nevpustí.
Ale pak přijde něco, něco, co vás přinutí přehodnotit svůj názor na dotyčného, zastavit se a říct si: "Vážně jsem si někdy mohla myslet, že ho znám? Vždyť o něm vlastně nevím vůbec nic." Najednou nevíte, jak se na něj dívat, jak se k němu chovat, připadíte si podivně cizí, i když ho nebo ji máte rádi, ale ten pocit jakési sounáležitosti, důvěry (nějak nemůžu najít to správné slovo) je rázem ten tam. jako byste ho museli znovu hledat, jako byste museli tu osobu znovu poznávat. A přehodnocovat, hledat, co jste poprvé přehlédli... I když ten impuls, ta informace, která se k vám dostala, nemusí být nijak závažná, nemyslitelná, ošklivá jen...vás zaskočí a nutí přemýšlet. Doufám, že je to jen nějaký přechodný stav a za nějaký čas bude zase všechno, tak jako dřív.
Nepochybuju o tom, že ten koho se to týká to pozná, ale jak říkám, je mi to jedno.
Aspoň teď.

Nicméně tahla myšlenka mě volně přesunula k další, kterou mám v mysli uloženou už dlouho a která opět vyplavala na povrch.
Je to vlastně úplný opak k situaci popsané výše.
Ta zázračná osoba, jíž vidíte poprvé, mluvíte s ní sotva pět minut a máte dojem, že byste jí mohli povědět úplně všechno. Taky jsem takovou potkala a v takových chvílích, chvílích splínu o něm přemýšlím. Ano, byl to sice kluk, ale nijak se mi nelíbil, rozhodně bych s ním nechtěla mít žádný milostný vztah ani něco podobného, abyste mi tu nevykládali něco o hormonech a zamilovanosti. Zcela evidentně ani on ne.
Ne, tohle bylo jiné. Jen jsem se s ním cítila dobře, v jeho přítomnosti jsem se najednou cítila vyrovnanější. Jsem hodně nemluvná a nerada se bavím s cizími lidmi, ale on mě rozmluvil hned po první větě, normálně mi vadí nějaké vlezlé vyptávání, ale od něj. Uznával mě jako osobnost. Co na tom, že jsem s ním byla v kontaktu jen čtrnáct dní. Pak jen chvíli přes ksichtknihu, ale brzo si svůj účet zrušil. Trochu mě to mrzí, ale nic s tím neudělám. Možná jsem za to i trochu ráda. Nechtěla bych si ho nijak zošklivit,



Tahle písnička se k tomuhle článku víc než hodí. Nebojím se říct, že pro mě to jedna z nejdůležitějších. Jedna, která mi připomíná šťastné chvíle a oba dva zmiňované.
Někdy při ní i brečím. jako teď. Ach jo, jsem nechutně přecitlivělá a unavená. Ano, to bude tou ospalostí, měla bych se jít zahrabat do peřin.

Tak to by snad pro dnešek mohlo stačit.
Dokonce se mi oproti očekávání i trochu ulevilo.
Nezaručuju, že až se ráno vzbudím a uvidím, co za ufňukaný výlev jsem to tady napsala, tak to nesmážu. Ale naposledy jsem tady něco takového psala minulý rok v únoru, tak by mi to snad mohlo být prominuto.

Aquileia a moc krásný ubrus

3. srpna 2012 v 19:35 | Telenta |  Můj důvěrníček
Ze Schönau jsme se další den přesunuli na sever Itálie do města Aquileia, které je známé (dobře, moc ne, nebyla tam skoro ani noha) vykopávkami ze starověkého Říma.

Jako první jsme se ubytovali, což bylo trochu zajímavé.
Nejdřív nikde nebyla k nalezení recepce, jen na vekovní zdi byl připevněn zvonek. Zazvonili jsme...a nic se nedělo. Až zhruba za tři minuty se zničeho nic přiřítila na kole jakási udýchaná brýlatá paní, která nám dala klíčky od pokoje.

Pokoj byl taky celkem vykutálený.
Když jsme vstoupili, myslela jsem si, že jsme teprve na nějaké chodbě před ním, ale ono ne, to jen to ubytování bylo velký, s odpuštěním, jak prase (podstatně větší než prase). Nicméně i s takovou rozlohou, celý ten pokoj působil jak "stojíť, tu stojí komora, nizoučké dveře, závora". Byla tam tma, okna malá a většina z nich vedla na terasu, která byla zastřešená, velice vkusná vyřezávaná skříň, která by se hodila tak někam na zámek, kamenné stěny a nízký strop s dřevěnými trámy (za normálních okolností by se mi tyhle dvě věci i líbily, ale v kombinaci s těmi dalšími to působilo vážně hodně depresivně), sprcha "postav si sám" a to nepřeháním, která byla v dosti sešlém stavu, a když jsem stála uvnitř a ty stěny se nade mnou nakláněly a všelijak se prohýbaly, nebylo to nic moc. Na co ale nesmím zapomenout je naše menší osobní potopa v ložnici. Lidi nad námi se totiž večer také chtěli osprchovat, zatímco máma si nerušeně četla v posteli. Když knížku zaklapla a vstala, šplápla rovnou do velké louže. Kromě několika ručníků a vypnutí vody ve sprše se to nijak moc neřešilo.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz