Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Září 2012

Převýchovný tábor - aneb Itálie podruhé

23. září 2012 v 20:35 | Telenta |  Můj důvěrníček
Ach ano, ano, vím že to musí vypadat, že mě přejel mamut nebo něco takového, ale skutečně zatím stále žiju a kromě menšího problému s rýmou se těším i dobrému zdraví. Jen se ně mě najednou sesypala nějak moc věcí a ačkoliv bych teď měla sepisovat rozbor četby, potřebuju si aspoň na chvíli oddechnout od datlování číslíček do tabulek, matiky, chemie, autoškoly a tak podobně. Jo, 5.10. dělám zkoušky na řidičák, tak mi držte i palce u nohou. To nemůžu dát. Ale stejně je mi pro jistotu držte...
A samozřejmě někam musím nacpat čas, kdy se můžu dívat na Misfits.

Pokud sem někdo chodí pravidelně (o čemž tedy silně pochybuji) zaregistrovali, že před 14 dny jsem odjela se třídou na sportovní kurz do Itálie. Tak trochu jsem se děsila už předem. A mé obavy byly oprávněné.
Snad se ani nemusím zmiňovat o strastiplné cestě autobusem, kdy jsem po těch 16 hodinách zkroucení na tvrdé sedačce pomalu necítila kostrč, krk, záda...a tak dále, znáte to.
Dojeli jsme do budovy (ne, hotel to odmítám nazývat) Casa al mare, který oproti svému italskému jménu vlastní Češi a využívají ho právě k takovýmto zájezdům. Aspoň, že název nelhal a vážně to bylo ani ne 5 minut od moře.
Ten zbytek už tak veselý nebyl.
Pokoje nebyly nic speciálního a úžasného, ale to jsem ani nečekala a na matracích se nikde nevyskytovala zaschlá krev, jak se mi jednou stalo, a záchody byly čisté, takže vlastně celkem fajn.
S jídlem už to bylo trochu horší. Vařili česká jídla a ehm...občas jsem si říkala, zlatá školní jídelna. Tam vám totiž alespoň nesypou do jídla vlasy. Zřejmě měli dojem, že je to výživné. Dostávali jsme ho minimálně jednou denně. Ke konci kurzu, zejména v momentech, kdy už jsme dlouho nebyli na jídle ve městě, na té chuti nějak přestalo záležet a snědli jsme skoro všechno. Hlad je nejlepší kuchař (což ale neznamená, že se člověk nemůže dojíst sušenkami).
A nesmím zapomenout zmínit tu veselou jídelnovou příhodu, kdy jsem čekala ve frontě na druhé jídlo, zatímco jakési inteligentní slečna z pedáku, který tam s námi jel, se drala skrz s polévkou v ruce. Ach, já se tak velice omlouvám, že jsem se opovážila pohnout rukou a její nádhernosti jsem vylila trochu polévky. Stála jsem k ní zády, něco jako slovo "s dovolením" asi v životě neslyšela. Když jsem tedy do ní drkla a polila SEBE ne ji a omluvila jsem se, vyvřískla na mě něco ve smyslu "Asi dávej pozor, ne, ty krávo?!" a než jsem se stačila vzpamatovat z toho, co že se to vlastně odehrálo, zmizela kdesi na druhé straně jídelně.

Věděli jsme, že to nebude žádné leháro, neboť náš nový pan ředitel má pocit, že Itálie je zhmotnělé zlo a musí být odstraněno (a již také je, byli jsme poslední třídy, která tam jela(. Nevím, jestli má pocit, že na vodáku nebo na kurzu adrenalinových sportů se mu studenti neopijou, ale tak nechme ho snít.
Každopádně s námi jako dozor poslal jednu tělocvikářku a matikářku (ano, čtete správně), která prý závodně hraje volejbal. A zjevně měla dojem, že jejím životním posláním je připravit nás na Olypmiádu. Takže jsme si plážováho volejbalu užili skutečně hojně. Ve vedrech a spalujícím sluníčku jsme pobíhali po hřišti a prováděli jsme bez přestávky asi hodinu a půl jakési nácviky, které mi stejně budou k prdu, když si je nevyzkouším ve hře, dali nám laskavé svolení přemístit se na lehátka (bez slunečníku, takže nouze o stavení neproniknutelných bunkrů nebyla nouze) a trochu se zchladit v moři. Ale že většinu lidí po tomhle tréninku bolela hlava jako střep jim zůstávalo celý týden záhadou.
V čtvrtek se ochladilo. Na 15 stupňů, foukal silný vítr a pršelo. Na pláž hrát volejbal jsme ale jít museli, i když většina lidí byla nachrchlaná. Velice příjemné, paní profesorky si tím vysloužili lásku nás všech.
A to se nezmiňuji o těch turnajích, co pro nás připravili a prostě jsme je všechny MUSELI dohrát, ono by se asi jinak něco stalo. Ale aspoň jsem zjistila, že nejsem ve sportech zas až tak zoufalá, jak jsem se domnívala.

To jediné, co opravdu stála za to, bylo večerní trajdání po městě, kde se dalo sehnat dobré italské jídlo a mňamózní sušenky, a výlet do San Marina. Jediné místo, kde jsem fotila. Vezla jsem s sebou jen můj malý kompakt, takže když to teď porovnávám s fotkama ze zrcdlovky, ten rozdíl tam vidět je, ale co, hlavně že ty fotky jsou.
Nevím, jestli jsem se někdy zmiňovala o tom, že jsem trochu úchylná na úzké uličky plné malých obchůdků, krásnou upravenou zeleň, cihly, lampy, schody, podchody, nadchody, dobré sendviče a tak vůbec?
Tohle byl pro mě prostě hotový ráj.
A mají tu muzeum upírů a vlkodlaků. Vážně. A je to tam moc hezky, i když malý a mají tam tlusté prospekty i v angličtině, které se nám ale na místě nechtělo celé číst, tak jsem je všechny na nátlak hraběte vyfotila, abychom si mohli v pohodlí domova studovat.

O cestě domů mi připadá až zbytečné se zmiňovat. bylo to úplně stejné jako cesta tam, s tím rozdílem, že se většina lidí strašně těšila až dojedeme a budeme si moct zalézt do tepla domova, kde po nás nikdo nebude vyžadovat nějaké kobry ani kachničky.
Já jsem se teda těšila hrozně.


Já se vrátím...

6. září 2012 v 20:43 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak si tu tak sedím, popíjím jablečný čaj, který jsem dnes vyčmuchala ve skříni, dívám se na tu zabalenou tašku, co leží jen kousek ode mě a říkám si, že vlastně nikam jet nechci.

Aby bylo jasno, zítra v pět odjíždím se svojí třídou a částí pedáku do Itálie na "sportovní kurz". Jo, vyloženě něco pro mě, pro osobu, která je ráda, když míč odrazí něčím jiným než omylem hlavou. Na druhou stranu si říkám, že jako již v tolika případech předtím, to nakonec tak špatné nebude. Vždycky když jsem byla někam vyhnána, násilně i méně násilně, nikdy se to neobešlo bez toho, abych den před odjezdem nepřemýšlela o tom, jestli to mám vážně zapotřebí. Vždycky to kvůli něčemu za to stálo, ačkoliv se to jistě neobejde bez ponorkové nemoci a chvilkových záchvatů, kdy se budu chytat za hlavu a kvílet, že už chci domů do svého brlohu, do svojí postele ke knížce nebo počítači a radši bych snad chodila do školy.
Ale i přes tyhle zkraty jsem s odstupem času byla vždycky ráda, že jsem se nenechala otrávit až natolik, že bych nejela vůbec.

Prvním pozitivem, co tenhle zájezd přinesl, aniž by ještě vůbec začal, bylo znovuobjevení CD Fastfood Orchestra, které jsem kdysi dávno koupila s Filterem a od té doby se mi zapomenuté válelo v pokoji. K balení je to vážně perfektní, úplně to člověka nabudí.


Co se týče školy...no, ne že by mě nějak potěšilo, že hned od úterý jsme jeli přesně podle rozvrhu, takže dnes mám za sebou již tři nulté a zítra mě čeká další. Po tom prázdninovém režimu, kdy jsem usínala okolo třetí hodiny ranní, to je docela šok a mám tomu také odpovídající kruhy pod očima.
Je toho najednou nějak moc.
Škola, autoškola, práce (již si díkybohu mohu začít dělat a skončit s ní, kdy chci), úkoly a do toho se snažit začlenit nějak moje záliby a courání se po venku... Ještě že výtvarka mi začne až po Itálii =D
Ale zase si zvyknu, upřímně doufám, že brzy, jinak moc dlouho nepřežiju.

Takže zatím pápá.
Já se vrátím...
Dřív, než by se vám zamlouvalo...


Hamlet a tulení rozvrh

2. září 2012 v 23:29 | Telenta |  Můj důvěrníček
Aneb musím se s vámi podělit o své dva zbrusu nové papíry na nástěnce.

Tím prvním je urývek z Hamleta.
Nemůžu si pomoct, tak moc se mi líbilo Gertrudino líčeni smrti Ofélie, že jsem si tenhle kousek našla i v angličtině a nyní zdobí můj pokoj. Slzička mi ukápla. Pokud byste se mě ptali jestli se mi to líbí víc v originále nebo v češtině...no, nejsem si jistá, co bych vám odpověděla, obojí má něco do sebe.
Vůbec jsem v posledních dnech začala trpět jakousi formou hamletofilie. Naštěstí jsem si to dobře načasovala a jedna moje kamarádka jí propadla taky. Když jsme se včera procházely v noci okolo Labe, jedním z probíraných témat bylo i to, jak je Hamlet sexy.
A nesnažte se mi tvrdit, že ne. Je inteligentní, romantický, trochu zvrácený a šílený, no neberte to. Navíc, být jednou dánskou královnou by taky nebylo úplně k zahození. Škoda jen, že to je tragédie a smrt téměř všech postav je tedy nevyhnutelná.


...možná to špatně vyznělo, ale i když se jednalo o noční procházku při měsíčku u řeky, a ano, vlastně jsme se i chvíli vedly za ruku, tak s tou kamarádkou opravdu nic nemám. Za námi se táhli ostatní členové výpravy. My jsme jen odhopsaly kousek napřed. I když pravda, hrabě si kapánek stěžoval, že mě mu za chvíli přebere...

Ale nechme toho, popojedem.
Dalším "novým papírem" je úžasně roztomilý tulení rozvrh hodin. Normálně si ho vždycky jen někam naškrábu a používám ho jen do doby, než se mi podaří nacpat si ho do hlavy, ale tomuhle jsem zkrátka neodolala a ihned po objevení jsem běžela k tiskárně.
Aspoň budu mít do začátku roku pořádnou pomůcku a nebudu muset luštit, co je, u všech svatých, tohle za písmeno.
Jen doufám, že nám nijak dramaticky rozvrh nezmění. To bych musela tuleně vyhodit! Ale ne, to se tuleňům stát nemůže...
Snad.


~ Day 08: Kniha, která tě děsí

2. září 2012 v 22:36 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Jablíčko pro slečnu učitelku a jiné horory

Dvanáct hororových příběhů z per anglicky píšících autorů vás nenechá v klidu. Vždyť číst si o mlhavých vřesovištích a blatech, temných hlubokých lesích, zarostlých zahradách, ponurých zříceninách, starých opuštěných domech či zámcích s podivnými zrcadly, v nichž se to hemží duchy, přízraky, strašidly a jinými podezřelými bytostmi - to není jen tak. A když se konečně ocitnete v malebné vesničce, krásné vile nebo obyčejné školní třídě, kde se přece nemůže nic zvláštního stát, najednou pocítíte, že i tady něco číhá!
Brzy však zjistíte, že vlastně není vůbec špatné vstoupit do přízračného domu, sdílet s ním všechny hrozivé úklady a zažít tu neopakovatelnou atmosféru děsu i radosti zároveň.
A tak si vezměte do ruky knížku s tímhle voňavým názvem (v tom taky něco bude...) a hezky se bojte!


Příznám se, že tenhle bod byl pro mě trochu problém.
Nechtěla jsem sem dávat jen knížku s tématem, které by mě děsilo jako válku, týrání a bla, bla, bla...všichni určitě víte, co mám na mysli.
Chtěla jsem knihu, při jejímž čtení mi běhal mráz po zádech, kdy jsem se skutečně bála. A když jsem trochu zabrousila do minulosti, přesněji do doby, kdy mi bylo deset let a byla jsem na prázdninách u babičky, našla jsem, co jsem hledala. Všechno, co jsem si přivezla s sebou jsem již přečetla a tak jsem babičku vytáhla do místního knihkupectví, kde jsem ulovila tento kousek.
Všechny povídky byly trochu strašidelné a napínavé, ale TA povídka, která mě děsila, ještě dlouho poté, byla poslední v řadě - Zrcadlo od Geralda Durrella.

Tato delší povídka je psaná ve formě deníkového zápisu, který je určen k přečtení dalším lidem.
Hlavní hrdina, Petr Letting, který se živí katologizováním knih a je i jejich vášnivým sběratelem se setká s okouzlujícím Gideonem de Teildras Villeray. Stanou se z nich velice dobří přátelé, tráví spolu dlouhé dny na venkově ve Francii nad dobrým vínem, jídlem a debatami o knihách. To jediné, co naruší poklidnou atmosféru je téma - Gideonův strýc, markýz, který trpělivosti, vybraného chování a laskavosti příliš nepobral, nicméně jeho knihovna obsahuje spoustu zajímavých, drahých a vzácných kousků. Poté, co strýc nenadále zemře, není divu, že Gideon svého přítele požádá o jejich zkatalogozování. Sám však v markýzově domě zůstat odmítá a Petrovi se zdá velice nervózní, vyčerpaný a vyděšený. Ale čeho? To Petr netuší. Jako čtenáři vám ovšem nemůže uniknout Gideonův náhlý strach ze zrcadel.
Petr tedy odjíždí zpět do Francie a ubytuje se v chladném a rozlehlém markýzově sídle, které během pár dní odřízne od okolního světa neprostupná hradba sněhu.
Petrovi je nicméně samotnému dobře a společnost knih, psa, kočky a papouška mu plně dostačuje.
Dům je plný zrcadel všech velikostí a tvarů a Petr si oblíbí zejména modrý salón, kde je zrcadlem pokryta celá jedna stěna a rád si sem, po dni stráveném přehrabováním se v knihách, donese večeři. Všechno vypadá naprosto pohádkově, dokud se odraz nezačne chovat jinak než předloha a svět za za zrcadlem ožije...

Po dočtení povídky jsem se dobrý další měsíc bála podívat do zrcadla a všem jsem se obloukem vyhýbala, což byla hlavně v koupelně velká potíž. Ale prosím, nezapomínejte, že mi bylo deset let. Pro zajímavost jsem si teď povídku přečetla znovu a žádnou chorobnou hrůzu ze zrcadel již nepociťuji.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz