Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Říjen 2012

Un Lun Dun

26. října 2012 v 12:35 | Telenta |  Knihy
Un Lun Dun
China Miéville

(ne, ne vážně, i když je to tak dlouhé, žádné spoilery to neobsahuje)


Když jsem se včera odpoledne vrátila z Prahy o Jméno větru, Janu Eyrovou, úžasně tričko s vlkem a zachumlávacím svetrem těžší, neodolala jsem a ačkoliv jsem byla utahaná jako kotě, dorazila jsem poslední třetinu knihy Un Lun Dun, protože to je přesně ten typ knihy, který chytne a nepustí.
Nevím, jak je to s Miévillovými ostatními díly, tohle je první knihaod něj, kterou jsem si zakoupila, ale již si brousím zuby na další, zejména na Krále Krysu.

Nebudu zastírat, že značný dojem na mě kniha udělala již samotným příběhem, který se pohybuje někde na pomezí Gaimanova Nikdykde a Alenky v říši divů a také samotným grafickým zpracováním, které jí posunulo ještě trochu dál. Miéville si sám celou knihu ilustroval a myslím, že za takové kresby by se nemusel stydět ani profesionální ilustrátor.

Ale o čem Un Lun Dun vlastně je?
Přísně vzato se jedná o dětskou knihu, takže nečekejte žádné brutální ani milostné scény plné ochání a achání. Nicméně je to dětské zhruba tak jako Koralina a dle mého ji nelze přesně zařadit do nějaké věkové skupiny. Tak 9-99 let, možná...

Samotný příběh pojednává o dvou nerozlučných kamarádkách Zanně a Deebě. Již delší dobu se kolem Zanny dějí prazvláštní věci a vše vyvrcholí okamžikem, kdy dívky zpozorují, že je sleduje na první pohled obyčejný deštník. Zanna, i přes Deebino varování, otočí kolem ve sklepení, kam je deštník zavedl. Ve chvíli, kdy se kolo dotočí až na doraz, dostanou se do neLondýna (UnLunDun), kde je Zanna již nadšeně očekávána.
Ona je Šuazy - Vyvolená, která má neLondýňany zachránit před jejich úhlavním nepřítelem Smogem a jeho poskoky puchomany, smombie a smoglodyty, jež se v poslední době opět začínají vzmáhat. A Deeba? Deeba je jen přisluhovačka. Zatím.

Nicméně nic neskončí tak, jak by mělo a jak by každý čtenář předpokládal.

Ostaně, když se to vezme kolem a kolem a ještě jednou dokola, kdo by to taky čekal?
Ve městě, pardon, paměstě jako je neLondýn, kde autobusy létají ve vzduchu nebo běhají po zdech jako ještěrky, žirafy jsou smrtelně nebezpečné bestie, slova jsou živí tvorové a pronásledují vás odpadky, kde se můžete přátelit s krejčím Fingem, který má místo hlavy jehelníček a chodí oblékaný zásadně do stránek knih, s poloduchem Hemim či potápěčem Hejnem, který není nic jiného než ryby v potapěčském obleku a v neposlední řadě si můžete jako domácího mazlíčka pořídit krabici od mléka, která za vámi běhá a tulí se k vám jako pejsek a můžete ji pojmenovat...nu, třeba Tvaroháčka.
Ne, už jen tohle zabraňuje jakémukoliv klasickému vývinu událostí.

Celá kniha je napsána jednuduchým svižným stylem, který se dobře čte a nemusíte se zastavovat u každé druhé věty, abyste pochopili, co že tím chtěl básník říct. Miéville zbytečně nic neprodlužuje a v každé kapitole na vás čeká další várka podivnosti, která ovšem ve výsledku zapadá do všech předchozích a ačkoliv můžete mít někdy pocit "co si to proboha autor šlehnul", je nutné uznat, že nesmyslné to není a celé to má jakýsi řád. Zvláštní, ale řád.
To samé se týká postav. Ačkoliv je většina z nich více než neobyčejná a podivná, jak kladné tak i záporné mají svou unikátní osobnost, své cíle, vyvíjí se a hlavně - jsou uvěřitelné a nemáte chuť každou chvíli křičet: "Co to, ksakru, dělá?!".

A co říct na závěr?
Snad jen utíkejte do nejbližšího knihkupectví a kupte si Un Lun Dun (a klidně i něco dalšího, knížek totiž není nikdy dost).
A...nechtěl byste mi někdo sehnat taky živou krabičku od mléka? Vážně bych vám byla neskonale vděčná.

Noble Maiden Fair

22. října 2012 v 14:43 | Telenta |  fotografie
(ach jo, ve chvíli, kdy mi dochází nápady na názvy článků, vždycky skončím u názvů písniček, které sem cpu...)

Už je mi dobře. Což je dobře, jen se začínám cítit, mno, tak trochu jako konzerva.
Potřebovala bych se pořádně provětrat, nicméně má stále ještě nakázáno zůstat doma a do školy můžu jít až ve středu. A bylo by trochu trapné jít se procházet a vrazit do nějakého profesora, že ano...tak to budu muset vydržet. Ale ve středu prostě jdu na vycházku. I kdyby mrzlo a zuřila vichřice.





Alkohol

21. října 2012 v 22:51 | Telenta |  Moje názory
Alkoholy - patřící mezi hydroxysloučeniny společně s fenoly, které se na rozdíl od nich vážou na aromatické jádro. Obsahující jednovaznou hydroxylovou skupinu -OH. Nejjednodušší alkohol - methanol.
Alkohol, neurotoxický jed, který bezesporu v posledních měsících zahýbal Českou republikou.

Ale o hrozbách methylalkoholu se tu teď nechci šířit, omílala bych stále dokola fakta, která všichni zajisté již dávno znáte z televize, rádia, novin, internetu a já nevím čeho všeho ještě.
Radši bych se zabývala těmi médii.
Vážně jsem to jenom já nebo to neustálé papouškování stále stejných informací vadilo i někomu jinému?
Mám smůlu, že rodiče se dívají zrovna na televizní zpravodajství na Nově a já v tu dobu obvykle večeřím (ne že by k nim ostatní kanály měly až tak daleko, jen nevyužívají tolik tklivých tónů houslí) a den co den, minimálně po dobu jednoho měsíce byla první zprávou dne alespoň desetiminutová reportáž o methanolu.

Ano, uznávám, že to byl a stále je obrovský skandál, zemřelo třicet lidí, lidé byli varováni... ano, chápu, ale všeho s mírou, prosím pěkně. Když během jedné jediné reportáže slyším již popáté, že methanol je opravdu nebezpečný, kdybych to snad během té poslední minuty zapomněla, a ve výsledku se nic jiného, než to "že methanol je nebezpečný, dávejte si pozor" vlastně nedozvím, otevírá se mi v kpase kudla. A to i v případě, že zrovna žádné kapsy nemám. Pokud hrají v pozadí výše zmiňované housle, vrhám se na obrazovku a kudlu zabodávám.

A tak si říkám, vážně nemají ve zprávách o čem mluvit? Vaří z vody? Dělají to schválně? Nebo jsme na tom opravdu až tak špatně a jsme natolik zarytý národ alkoholiků, že to potřebujeme slyšet aspoň stokrát, abychom nechali tu lahev na pokoji? No, někteří si stejně zřejmě nepomůžou.

A co vy a váš názor?

Jo, tebe teda nepozvu

20. října 2012 v 12:18 | Telenta |  Můj důvěrníček
Jo, ve chvíli, kdy člověk začne vyřvávat do světa na co všechno se těší a že všechno jede jako na drátkách, má téměř stoprocentní jistotu, že se mu smůla přikrade za záda a pořádně ho praští po hlavě.

Což se stalo i mně v podobě ne příliš příjemné střevní virózy, která se na můj vkus vlekla a vlastně pořád vleče už moc dlouho.
Začalo to celkem nevinně v úterý bolestí hlavy na biologii, následným žaludkem na vodě, se kterým jsem ještě s pomocí doklopýtala dokoupit poslední věci na přípavu dárku, o kterém se tu nebudu šířit, ale na odvoz doml jsem již musela zavolat slouhu...ehm, tátu (holt když někdo v osmnácti letech ujíždí na Hurvínkovi) a doma se pocit "ježíš, chce se mi zvracet" změnil na "zvracím" a to zhruba s desetiminutovým intervalem. Skutečně lahůdka, zvlášť když už nebylo, co. A taky nezůstalo jen u zvracení, že ano. Alespoň jsem si splnila svůj dávný sen zažít stav, kdy člověk neví, kterou stranou se má k záchodu otočit dřív a ne vždy se mu to povede načasovat.

Tak jako tak jsem se s menší protekcí (ehm, ehm...) dostala až do nemocnice. Nejdřív jen na večer, kdy se mi po jedné infuzi až zázračně ulevilo, ale v noci jsem pak ani nezamhouřila oko, protože se to všechno zase opakovalo. A tak jsem se ráno zase vrátila, tentokrát na celý den a noc, aby byla jistota, že když virozu vyrazím dveřmi, nevrátí se oknem.
Abych se přiznala, tak pro mě taková návštěva byla terno, protože jsem byla až nějak podezřele šikovné dítě a nikdy jsem se do nemocnice nedostala.
A učinila jsem několik zásadních objevů. Zjistila jsem, že dojít si s infuzí na záchod aniž bych se nezamotala do všemožných hadiček je zhola nemožné, spát a kanylou přímo v loketní jamce taky není zrovna nejpohodlnější, zvlášť když veškeré moje oblíbené spací polohy vyžadují ohnutou ruku (mám prostě neviditelné žíly a i tady to chtělo několik pokusů, než se to povedlo správně napíchnout) a pak taky, že s tak měkkými a nepohodlnými postelemi jako tam jsem se ještě nikdy nesetkala.
Aspoň, že už se mi udělalo líp, i když spánek a příjem jídla byl opět absolutně nulový a ta bolest hlavy a zad taky nic moc, nicméně posun k lepšímu to byl.

Ale měla jsem dost času na přemýšlení.
Takže jsem ho využila k tomu, že jsem si neustále zpívala asi tři verše z Klusova Pánubohu do oken (něco takového se vždycky najde, když je mi blbě a vždycky ty písničky pak nenávidím) a mimo jiné jsem si taky vzpomněla na tohle, když jsem přesvědčovala svou nemoc, aby se někam odstěhovala:


Ráno mě pustili a jen jsem dorazila domů, tak pro změnu zase překonávala rekordy rtuť teploměru a pro obveselení mě i rodičů se usadila na 39,4 občas 39,6 a odmítala se hnout dolů. Dokonce i táta se mi přestal posmívat, že jsem simulant, z čehož usuzuji, že už jsem musela vypadat jako kdybych vypadla hrobníkovi z lopaty. Omezil se jen na mumii, když z neúčinných zábalů nohou přešli na mokré prostěradlo, do něhož mě skoro celou zamotali, a na hlavu mi připlácli kapesník. Ano, uznávám, muselo to vypadat směšně.

Další den byl oproti tomu procházka růžovým sadem.
To už stávkovalo jen střevo, které odmítalo přijmout fakt, že zase začínám pomalu jíst a po třídenním nicnedělání zřejmě zlenivělo - bolesti břicha zaručeny.

No, dneska už mi je dobře, ale odněkud to zase přitáhnul brácha, takže rodiče mají o zábavu postaráno...

Tak jsem se vypsala, nemá to ani hlavu ani patu, pochybuji, že to někdo bude číst, ale mě to udělalo dobře a nic jiného mě nezajímá.

Klaun Roxanne

14. října 2012 v 18:12 | Telenta |  malby a kresby

Řekněme, že tahle písnička provázela vznik tohoto obrazu, proto to jméno.
Nebo provázela...no, těžko to přesně popsat. Každopádně je s ním jistým způsobem spojená.

Jsem s tím docela spokojená, i když pochopitelně, vždycky to může býr lepší, navíc to zase trochu zkreslilo barvy.




A je to v kapse!

10. října 2012 v 15:45 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak.
Včera to přišlo. Den D, hodina H a minuta M, kdy jsem skáladala závěrečné zkoušky na řidičák.
Začátek zkoušky se posunul až na devátou, neb se komisař vracel z dovolené, tak aby si to tam stihnul všechno nachystat.
Rozhodně jsem si nestěžovala, za normálních okolností bych musela do školy na nultou. Nakonec se mi i poštěstilo, že táta byl ještě doma a dokonce mě i dovezl až na místo, takže jsem nemusela chodit okolo školy a trpět paranoidním pocitem, že mě nějaký profesor uvidí z okna a bude s tím mít nějaký problém.

Správné dveře jsem našla poměrně rychle, neboť se před nimi vyskytovalo větší množství lidí zejména mého věku, všichni si prohlíželi tkaničky u bot a občas se nervózně rozhlédli po okolí. Přisedla jsem si k nim a i přes ujišťování rodiny i kamarádů a držených palců jsem pomalu začínala propadat panice, že nic neumím nebo mě postihne něco způsob "křídového efektu", který vymyslel jeden můj spolužák a ve volném překladu to znamená, že i když se člověk něco naučí, ve chvíli, kdy dostane při zkoušení křídu do ruky, všechno naráz zapomene.

Dokonce si mě náš vedoucí autoškoly i po chvilce hledání všimnul a vzal si ode mě občanku (no jo, málá, tichý projev, převažující černá barva...pár lidí mě podezírá z neviditelnosti) a pak mi vyprávěl, jak zná jednu holku, která taky vypadá na svůj věk hodně mladě a co chvíli ji staví policajti, protože nevěří tomu, že by mohla mít řidičák. Jo, mám se na co těšit. K tomu připočítejme ještě to, do kolika let budu muset vytahovat občanku, kdykoliv si budu chtít koupit nějaký alkohol...měla bych nosit peněženku na nějakém snadno dostupném místě.

Testy jsem nad vlastní očekávání zvládla na 100%, i když u několika otázek jsem si nebyla zrovna jistá, ale propočítala jsem si, že i kdybych měla všechny špatně, stále mi to vyjde na potřebných 43 bodů. Ale nad tlačítkem U, kterým se celý test ukončoval, jsem nechávala viset prst hodně dlouho, než jsem se odvážila ho zmáčknout.

Když opadl stres z testu, nastoupil ten z jízd a techniky, kterých jsem se bála podstatně víc. Automobily jsou pro mě zkrátka španělská vesnice
Na jízdy nás tam naštěstí zůstávalo už míň a jezdilo se dvěma auty, takže jsem nečekala ani příliš dlouho, asi jen necelou hodinku, kdy jsem se snažila uklidnit četbou Rose Madder (která mě nějak až nezdravě chytla), ale když jse zjistila, že mi význam celého textu uniká, kvůli nervozitě, kontrolování hodinek a v neposlední řadě dívce, sedící naproti mě, která se kroutila nad otázkami z techniky, slzy na krajíčku, jako jediné se jí nepodařilo udělat o bod testy. Tak jsem knížku zase zavřela a uklidila do tašky a po zbytek času jsem zkoumala spáry v dlažbě, oprýskané zdi a vyzkoušela jsem místní záchody (nad očekávání dobré).

V 10:35 jsem se přesunula třást ven, odkud jsem měla vyjíždět, ale stejně jsem si ještě chvilku počkala, protože pan komisař odběhl někam dovnitř a nějak se pořád nechtěl vrátit. Pan instruktor řekl, ať si to zatím všechno aspoň připravím a ve zbytku času se mě ptal na základy z techniky zatímco svačil jablko a říkal své oblíbené: "Ták, tak." a dle svého zvyku vůbec neměnil výraz. Ale hází dobře, ten ohryzek od jablka letěl hodně daleko. Když se komisař vyřítil ven, zeptal se mě jen na to, co všechno kontrolujeme uvnitř a musela jsem podrobnějí rozebrat brzdovou kapalinu a olej a už jsme frčeli. Díkybohu, že to byla jen slabá půl hodinka. Nevím, jestli bych se v takovémhle stavu byla schopná soustředit nějak déle a hlavně, kvůli mé rýmě, nesmrkat. Nebylo to zrovna úplně nejúžasnější, ale nakonec mi to uznal a ty papíry prostě mám! A je to v kapse! Tedy zatím ne, nejdřív se musím dojít nechat vyfotit a pak se někdy dokopat k tomu, jít si o řidičák zažádat. Pak to teprve bude v kapse. Vlastně spíš v peněžence.


A...prostě řidičák! Juhů!
A dneska jednička ze zkoušení z chemie! Juhů!
A budu mít svátek! Juhů!
A 15.11. Kamelot! Juhů!
A Vánoce! Juhů!
A 7.3. Sabaton! Juhů!
A...stále nemůžu kvůli nadměrnému množství nudlí v nose dýchat, to již nejuhů.

Konference ve Wannsee

6. října 2012 v 18:23 | Telenta |  Filmy
Konference ve Wannsee


Nejsem zrovna nějaký žhavý fanda do filmů o 2. světové válce nebo o válkách vůbec, ale jednou za čas, když dostanu tip na něco dobrého, proč ne?

A tak jsem včera zhlédla film Konference ve Wannsee, v originále Conspiracy a zařadil se mezi filmy "které ve mně zanechaly dojem". Ne takový ten špatný, žaludek zvedající pocit, který ve mně zůstal například po Requiem za sen, spíš bych to nazvala nutností zamyslet se.

V lednu roku 1942, kdy německé armády mrzly v Rusku a poprvé se objevovaly pochybnosti o naplnění Hitlerova snu, byla svolána do zasněženého zámečku ve Wannsee konference. Sjelo se sem patnáct vysokých funkcionářů nejvýznamnějších neměckých institucí a jejich jediným cílem bylo zde definitivně vyřešit židovskou otázku.
Konferenci vedl Reinhard Heidrich (Kenneth Branagh), ale o veškerou organizaci se postaral jeho pobočník, major SS Adolf Eichmann (Stanley Tucci). Z této přísně utajené porady se dochoval pouze jeden záznam Martina Luthera, který posléze roku 1947 nalezli Američani v archivu ministerstva zahraničí, a s jehož pomocí byla celá konference zrekonstruována.

Pokud se alespoň trochu neorientujete v historii, obávám se, že tento film nebude pro vás to pravé ořechové, jelikož celý děj se odehrává pouze na jednom místě formou dialogů. Žádná akce. A přesto vás nutí vydržet u obrazovky až do konce.
Můžeme sledovat, jak během pouhých dvou hodin těchto patnáct můžu chladnokrevně rozhodlo o 6 milionech životů. Ne všichni ovšem hned od začátku souhlasí a některým se rozhodnutí nezamlouvá ani po jeho přijetí. Němcům, pověstným svým dodržováním pravidel a zákonů, se příliš nezdá, že by měli porušovat nedávno zavedené Norimberské zákony, které již tak Židy velice znevýhodňovaly a právně dovolovaly jejich rasovou diskriminaci. Pro rychlé odstranění Židů ovšem nedostačovaly, židovský původ se musel dlouho a složitě ověřovat, o nic efektnější nebyly ani pogromy jako například kříšťálová noc, proto bylo nutné přikročit k jejich systematickému vyhlazení, převážně zplynováním, které je zde také poprvé představeno. Neubírá čas vojákům, nemrhá se municí, odsouzenci se nevzpouzí a je levné, pro tyto účely bylo perfektní.


Nejmrazivější na tomto snímku je, alespoň pro mě, jeho atmosféra.
Atmosféra nezájmu a žádných emocí, jako by se rokovalo o tom, zda pokácí les a ne o vyhlazení celého židovského národa. A fakt, jak byl celý holocaust vlastně jen pečlivě provedenou úřednickou prací.
Celému filmu přidávají pochopitelně i herecké výkony z nichž nejvíc se mi líbil Stanley Tucci v roli Adolfa Eichmanna a Colin Firth jako Dr. Wilhelm Stuckart (ten jeden z mála, co projevil alespoň nějaké emoce).
Na závěr snad můžu říct jen to, že pokud se o tuto tématiku i jen trochu zajímáte (taky nejsem žádný profík), rozhodně se na Konferenci ve Wannsee podívejte.

Hodnocení ČSFD: 84%


~ Day 09: Kniha, ze které ti je špatně

6. října 2012 v 17:12 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami


Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu - obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Kafka naplňuje své prokletí: zabiješ otce, znectíš matku, zhanobíš sestru. Nedokáže se vymanit, čím víc utíká, tím je svému osudu blíž. "Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr". Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ni nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce i kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence. Než spolu dojdou na pobřeží, aby pochopili, kým ve svých životech či snech vlastně jsou nebo byli, okusí hodně bolesti i krásy.
Úplně odjinud vchází do příběhu "tak trochu zvláštní" šedesátiletý pan Nakata. Neumí číst ani psát, jeho chápání světa je omezené. V dětství zažil příhodu, která půlku jeho osobnosti odnesla kamsi mimo reálný svět. Zato je vybaven unikátními schopnostmi, např. dokáže rozmlouvat s kočkami. Jeho průvodcem na cestě za vchodovým kamenem je mladý Hošino, dobrosrdečný i střelený chlapík se specifickou životní filozofií. Ačkoli se Kafka s Nakatou nikdy fyzicky nesetkají, je jich provázanost je klíčová.
Protagonisté románu jsou v ledasčem jiní než v dřívějších autorových dílech. Žádný muž v nejlepším věku, ale taky žádný chudinka bez ambicí. Výjimečnost není dána jen věkem. Kafka je odhodlaný a disciplinovaný, umí si jít za svým. S postavou pana Nakaty vstupuje do příběhu humor a laskavá nadsázka. Román patří do autorovy fantastické tvorby; v mnohovrstevnaté próze se střídají vypravěčské styly: strohý popis přeroste v detektivku, pátrání po kočce vyústí v horor, prolínání souběžně existujících světů se blíží surrealistické metodě. V bezbřehé fantazii lze i výlet kamsi mimo realitu přijmout jako běžnou věc. Neexistují hranice, dávno víme, že lze vstoupit za zrcadlo. Spolu s tím je tu i další rozměr - existenciální úzkost, strach z vlastního nitra či osudu, pocit opuštěnosti a nemožnost najít tu druhou půli sebe sama, od níž jsme kdysi byli odděleni... Kafka na pobřeží je v tomto směru mistrovským dílem.

Ježiš, ta anotace je nějaká dlouhá =D

Ale teď už bude výhradně můj text a můj názor.
Kafku na pobřeží jsem četla už před nějakým tím pátkem, bude to skoro čtyři roky a ačkoliv si nepamatuji dopodrobna celý (a také poměrně spletitý) příběh knihy, jedna scéna se mi nesmazatelně vryla do paměti.
Do té doby se nikdy neudělalo tak špatně, abych uvažovala o tom, jestli nemám preventivně odběhnout do koupelny, abych nezvracela na podlahu.
Jedná se o scénu s dobromyslným a tak trochu podivným panem Nakatou, který se při pátrání po zrtracené kočičce Sezamce střetne s obrovským mluvícím psem, který ho dovedl k bezesporu nejmysterióznější a nejzvrácenější postavě celé knihy - Johnniemu Wolkerovi. Je to tak zvláštní, bizarní, sadistická a přitom tak dětinská postava, bavící se zabíjením koček... Vlastně tam není nic až tak moc hnusného na co bychom nebyli zvyklí z televize (teda, možná až na to pojídání srdce), ale je to tak perfektně vylíčené, že jsem po dočtení této pasáže musela knihu odložit a rozdýchat to.
Nic podobného jsem v životě nečetla, nic jiného na mě takhle silně nezapůsobilo. Pokud nepočítáme filmy, ale to by byla už jiná kapitola.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz