Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

~ Day 09: Kniha, ze které ti je špatně

6. října 2012 v 17:12 | Telenta |  30 Day Book Challenge
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami


Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu - obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Kafka naplňuje své prokletí: zabiješ otce, znectíš matku, zhanobíš sestru. Nedokáže se vymanit, čím víc utíká, tím je svému osudu blíž. "Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr". Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ni nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce i kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence. Než spolu dojdou na pobřeží, aby pochopili, kým ve svých životech či snech vlastně jsou nebo byli, okusí hodně bolesti i krásy.
Úplně odjinud vchází do příběhu "tak trochu zvláštní" šedesátiletý pan Nakata. Neumí číst ani psát, jeho chápání světa je omezené. V dětství zažil příhodu, která půlku jeho osobnosti odnesla kamsi mimo reálný svět. Zato je vybaven unikátními schopnostmi, např. dokáže rozmlouvat s kočkami. Jeho průvodcem na cestě za vchodovým kamenem je mladý Hošino, dobrosrdečný i střelený chlapík se specifickou životní filozofií. Ačkoli se Kafka s Nakatou nikdy fyzicky nesetkají, je jich provázanost je klíčová.
Protagonisté románu jsou v ledasčem jiní než v dřívějších autorových dílech. Žádný muž v nejlepším věku, ale taky žádný chudinka bez ambicí. Výjimečnost není dána jen věkem. Kafka je odhodlaný a disciplinovaný, umí si jít za svým. S postavou pana Nakaty vstupuje do příběhu humor a laskavá nadsázka. Román patří do autorovy fantastické tvorby; v mnohovrstevnaté próze se střídají vypravěčské styly: strohý popis přeroste v detektivku, pátrání po kočce vyústí v horor, prolínání souběžně existujících světů se blíží surrealistické metodě. V bezbřehé fantazii lze i výlet kamsi mimo realitu přijmout jako běžnou věc. Neexistují hranice, dávno víme, že lze vstoupit za zrcadlo. Spolu s tím je tu i další rozměr - existenciální úzkost, strach z vlastního nitra či osudu, pocit opuštěnosti a nemožnost najít tu druhou půli sebe sama, od níž jsme kdysi byli odděleni... Kafka na pobřeží je v tomto směru mistrovským dílem.

Ježiš, ta anotace je nějaká dlouhá =D

Ale teď už bude výhradně můj text a můj názor.
Kafku na pobřeží jsem četla už před nějakým tím pátkem, bude to skoro čtyři roky a ačkoliv si nepamatuji dopodrobna celý (a také poměrně spletitý) příběh knihy, jedna scéna se mi nesmazatelně vryla do paměti.
Do té doby se nikdy neudělalo tak špatně, abych uvažovala o tom, jestli nemám preventivně odběhnout do koupelny, abych nezvracela na podlahu.
Jedná se o scénu s dobromyslným a tak trochu podivným panem Nakatou, který se při pátrání po zrtracené kočičce Sezamce střetne s obrovským mluvícím psem, který ho dovedl k bezesporu nejmysterióznější a nejzvrácenější postavě celé knihy - Johnniemu Wolkerovi. Je to tak zvláštní, bizarní, sadistická a přitom tak dětinská postava, bavící se zabíjením koček... Vlastně tam není nic až tak moc hnusného na co bychom nebyli zvyklí z televize (teda, možná až na to pojídání srdce), ale je to tak perfektně vylíčené, že jsem po dočtení této pasáže musela knihu odložit a rozdýchat to.
Nic podobného jsem v životě nečetla, nic jiného na mě takhle silně nezapůsobilo. Pokud nepočítáme filmy, ale to by byla už jiná kapitola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz