Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Prosinec 2012

Hobit

31. prosince 2012 v 12:05 | Telenta |  Filmy

Vím, že článků na tohle téma jsou tu teď celé mraky, ale jako fanoušek si nemůžu tenhle článek odpustit.

Myslím, že příběh není nutné nijak zvlášť představovat, ale pro pořádek alespoň pár řádek.

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit...
Bilbo Pytlík, hobit, jak se patří, vede spořádaný a klidný život v Kraji dokud se jednoho dne před jeho útulnou norou neobjeví čaroděj Gandalf Šedý a nerozhodne, že by byl perfektním čtrnáctým členem trpasličí výpravy Thorina Pavézy za záchranou jejich domova - Ereboru, dávnho trpasličího království (a v neposlední řadě také té hromady zlata a drahokamů v něm), který jim před lety vzal strašlivý drak Šmak a od té doby si svůj poklad bedlivě střeží.

Dalo by se tvrdit, že diváky. kteří zhlédli Hobita by bylo možné rozdělit do tři hlavních táborů.
V první se nachází nadšenci a výskači, kteří se již nemou dočkat druhého dílu. Do druhé ti, co tvrdí, že to za nic nestálo, jak někdo může roztahat tak útlou knížku do tří celovečerních filmů a Pán Prstenů je tisíkrát lepší. A pak zbývají ti, ve kterých nijak hlubokou stopu nezanechal, protože se šli podívat buď proto, že je to od režiséra toho slavného Pána Prstenů (omylem jsem jednou ráno viděla v televizi rozhovor se slavnými osobnostmi, co byli na předpremiéře a Lutovská - eh mám pocit, že se tak jmenuje - prohlásila, že to bylo hezké, ale nemá ráda otevřené konce a bude muset přemýšlet o tom, jak to dopadlo...zajímavé, že trilogie neskončí hned po prvním díle...) nebo je tam někdo dotáhl, aby nemusel jít do kina sám.

Botanická zahrada - Liberec

29. prosince 2012 v 11:49 | Telenta |  fotografie
To jsem byla včera vytažena na výlet do botanické zahrady, kde jsem s konečnou platností zjistila, že vlhké tropické podnebí (minimálně to v těch sklenících) mi opravdu vyhovuje a zatímco jiní odtamtud velice rychle prchali, já jsem se procházela tam a zpátky, dokud mi to nezačalo připadat hloupé.

A mimochodem, vážně může existovat člověk, který své malé nevinné dcerce ukazuje na perutýna a tvrdí, že je to ježovka? Vážně? Vážně?! Jak může někdo nerozeznat od sebe perutýna a ježovku, když jsou hned vedle sebe v jednom akvárku? Alespoň, že murénu si tipl dobře...


Hádám, že asi šťastné a veselé

24. prosince 2012 v 11:51 | Telenta |  Můj důvěrníček
Takže je to nevyhnutelně zase tady. Čas, kdy jsou všechny blogy (a nejenom blogy) zahlcené přáním šťastných a veselých Vánoc a toho nejlepšího a nejúžasnějšího do nového roku.
No, a tak se připojuji.
Hezky si ten Štědrý den užijte, neuduste se při pojídání cukroví nebo večeře, neupohádkujte se k smrti a hlavně si užijte té klidné atmosféry provoněné jehličím, která by dnes měla všude vládnout.

Včera se mi konečně podařilo dodělat jednu kresbu, můžete ji brát jako takový malý vánoční dárek =)
Eh...měl to být někdo, kdo to vlastně nakonec vůbec není, takže to vlastně není nikdo, i když... Ono je to asi jedno.
A může mi někdo vysvětlit, proč to naživo vždycky vypadá mnohem líp?
Možná bych to měla zkusit ještě vyfotit, třeba by to nevypadalo tak děsně rozpatlaně...


A ještě něco.
Víte co? Víte?
Jistě, že ne.
Včera jsem dostala svůj první lehce předvánoční dárek.


Íííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Chápete to? Já je konečně mám!
Není tedy moc těžké uhodnout, co mi tu nepřetržitě vyhrává. Koledy to nejsou. Sice všechny ty písničky znám skoro nezpaměť, ale prostě originál!
Velký dík hraběti...tedy Ježíškovi.

Svátky pohody a klidu

17. prosince 2012 v 19:44 | Telenta |  Slohovky
Tenhle fejeton je původně psán do školy, ale když jsem tu na něj v hlubinách počítače narazila...no, je to krátké, ale celkem aktuální =D

Hned jak se za výlohami obchodů začali objevovat smějící se Santa Clausové s nebo i bez spřežení sobů s červenými čumáčky, bylo mi jasné, že tu opět jsou s námi - Vánoce, svátky pohody a klidu. Nebo snad ne?

Již v polovině listopadu jsem našla mámu, jak sedí za stolem a zadumaně žvýká rohlík. "Tak jsem slyšela," vypadlo z ní po chvíli, "jak se na poště ženský bavěj, kolik už toho mají napečeno, nepřijde ti to brzo, chystat se na Vánoce už teď?" Mlčky jsem přikývla a v duchu jsem se radovala, že by se letos snad kolem toho všeho vánočního úklidu, vánočního pečení cukroví, vánočního nakupování dárků a vánočního nevím čeho ještě všeho, nemuselo nadělat tolik obstrukcí jako v předešlých letech. Večer jsem nalezla mámu v obležení časopisů o cukroví a vánoční výzdobě a bylo mi jasné, že nic takového se před těmito svátky rozhodně konat nebude.

Vánoce, to není jen tak, ale to zajisté všichni dobře víte. Dům se musí vycídit, aby se všechno je lesklo, okna nablýskat, rozvěsit vánoční ozdoby a světýlka, nakoupit a zabalit dárky, ujistit se, že náhodou nebudete mít míň než sousedi a v neposlední řadě se rozhádat s celou rodinou a o Štědrém večeru padnout vyčerpáním na pohovku s uklidňující myšlenkou, že už je to konečně za námi. Ať se na to dívám, jak se na to dívám, jako svátky pohody a klidu mi to nepřipadá. Je opravdu nutné za každou cenu sedřít ze sebe kůži a chodit celý měsíc s fialovými kruhy pod očima, ke konci připomínajícími spíš monokly z rvačky? Při večeři jsem se na to zkusila opatrně zeptat maminky. Zda je opravdu nutné, aby ty skříňky v koupelně byly protříděné, vymyté a přeskládané již před Vánocemi, proč bych to nemohla udělat až o prázdninách a jestli je snad přijde někdo kontrolovat? Dostalo se mi dlouhého nenávistného pohledu, který nevěstil nic dobrého a já jsem se radši zařídila podle starého dobrého přísloví mluviti stříbro, mlčeti zlato. Máma se pak beze slova zvedla a šla péct další druh cukroví.

No, a já jsem šla uklízet ty skříňky. Abych si mohla užít alespoň trochy toho vánočního klidu a pohody.

(Ano, mami, já vím, že jsem ty skříňky uklidila až po jisté době, ale v rámci fejetonu mi to musíš prominout...prosím.)

Výstava

12. prosince 2012 v 22:36 | Telenta |  malby a kresby
Už tady nějakou tu chvilku straším s výstavou, která se zuškou momentálně probíhá v našem městě a konečně se mi tak dostalo příležitosti odfotit další kousek z mé tvorby (tvorba je v mém případě mnohem lepší výraz než umění =D no, navíc, umění je dle mého dost relativní pojem, ale to by vystačilo na další článek...).
Výstavu jsem pomáhala i instalovat. Pochopitelně, že to muselo být v ten absolutně nejhnusnější den, co tenhle rok snad vůbec byl a opět jsem zjistila, že deštník mi je vážně v některých situacích k ničemu. Ale teď o čtrnáct dní později jsem již suchá a mohu v klidu vzpomínat, jak mě zase jednou málem odnesl vítr...a taky si nadávat jak jsem blbá díky dnešní fyzice.

Tak tedy k věci.
Hned s první věcí, kterou jsem tam dávala, jsem měla menší obtíže. Původně totiž všechny desky měly viset nad sebou, ale nějak to tam nešlo zavěsit, tak jsem to na poslední chvíli musela převazovat.
Mimochodem, tohle je již rok staré, takže to není úplně aktuální.


Tohle je již novější, ale zase na té fotce ta tuš prostě není vidět.


A na závěr něco, co není úplně moje, ale práce celé naší skupiny.
Ale proč to sem nedat.


Sova v šuplíku

6. prosince 2012 v 22:08 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak už konečně i v našem ďolíku začalo sněžit.
Jak dnes trefně poznamenala naše dějepísářka, sníh je ten největší rozptylovač a rozkladač morálky během vyučování. Ještě daleko větší než bouřka, ptáci či veverky. Ne, že bych neměla sníh ráda, ale chodit pak po těch uklouzaných chodnících a neustále se snažit udržovat rovnováhu není nic moc. A pak taky ta zalézavé zima, že... Jsem zkrátka jarní člověk, s tím už nic neudělám.
Kromě toho jsem v poslední době nějak až neskutečně přecitlivělá. Vím, že vždycky se zimou a úbytkem sluníčka se to zhoršuje, ale až takhle...? Nějak se necítím úplně dobře. Ne že bych byla nemocná. Od té žůžo střevní virózy v říjnu mi nic nebylo, ale je mi prostě nějak divně a jsem permanentně unavená.
Nejradši bych zůstala zalezlá v posteli a dočetla si Oddanost podezřelého X, kterou jsem si o víkend zakoupila a musím uznat, že pan Keigo Higašino (ne, český přepis se mi moc nezamlouvá, ale proč bych to nerespektovala, že?) si tu Naokiho literární cenu vážně zasloužil a pokud se dle mého skromného názoru nedokopu k sepsání recenze (ale já bych vážně chtěla!), tak vám ji doporučím alespoň takhle.
A tak si kreslím sovy v šuplíku:


V neděli jsem se konečně dostala do Prahy, kde jsem obstarala vánoční nákupy, trochu jsem se vystresovala prodíráním se davem přes Staromák, nechala jsem se polít svařákem a hlavně jsem zhlédla výstavu Jana Švankmajera. A hahá! Bylo to skutečně převelice ťuťózní! To byla zase pastva pro mou mírně zvrácenou dušičku. Měla jsem strašnou chuť si na něco z toho sáhnout, hlavně na Březňáka z Něco z Alenky...ale byla jsem silná a odolala jsem a spokojila jsem se se zevrubným prohlížením a všem tuto výstavu vřele doporučuji.
A taky jem ukořistila za deset korun pohled, který teď zaujímá čestné místo na mé nástěnce:


Ale i když budou Vánoce skoro za dva týdny, nějak na mě pořád neleze vánoční atmosféra, což mě celkem mrzí, protože to je na tom právě to nejlepší...asi si opravdu budu muset počkat až přímo na Vánoce. Zčásti za to můžou zajisté ve škole, já bych se nebála to říct. Zřejmě mají zase všichni pocit, že před vánoceme musíme stihnout úplně všechno a připadám si zase jako kdyby bylo čtvrtletí. Nemluvě o tom, že s naším novým matfyzáckým ředitelem se patrně budeme učit ještě pátek před prázdninami.


A taky jsem chtěla napsat o té výstavě, kterou teď máme se ZUŠkou, a kterou jsem před týdnem pomáhala instalovat. ale tomu asi vyhradím samostatný článek, takže se těšte...chachachá!

Úryvky z Emilky

1. prosince 2012 v 18:25 | Telenta |  Povídky
A je to tady.
Období, kdy se musím nutit silou vůle si jen dojít na záchod a pokoušet se nebýt hnusná i na obyčejného kolemjdoucího.
A upřímně, s tím počasím, které si akorát dneska trochu vylepšilo obrázek, co se dá taky čekat? Nikdy to na mě nemá dobrý vliv. Chci jaro. Jaro nebo léto, kdy je hezky teplo, všechno roste a kupuje se zrmzlina. A hlavně se mi chce něco dělat a ne jenom zírat a být otrávená.
Možná bych mohla alespoň spatlat něco o Sophiině volbě, kterou jsem nedávno dočetla, nebo bych mohla pokročit v některém ze svých literárních paskvilů, které se mi tu válí již podstatně déle než je zdrávo. Ale když mě se prostě tak strašně moc nechce!


Což mě přívádí k tomu, že jsem si zase procházela jeden z mých výmyslů, který tu leží ladem již hodně dlouho, ale stále uvažuju o tom, že bych se k němu někdy nějak vrátila...ale to je u mě poměrně hodně ošemetné a tak jsem si říkala, že bych sem mohla dát aspoň malé úryvky k nahlédnutí, abych neměla pocit, že jsem to rovnou mohla prohodit oknem.


"To nemá cenu, paní Marcipánková. Té holce se prostě nezavděčíte." Kocour na Emilčině klíně nadzvedl hlavu a mhouřil oči na stařenku. "Všechny dívky jejího věku jsou prostě stejné." Prudce švihnul ocasem. "Bez pořádného vychování, žádná úcta ke starším se u nich taky nenajde, za to však dojem, že snědli všechnu chytrost na světě, je velice běžný…"
"To není pravda!" ohradila se Emilka, možná trochu hlasitěji než zamýšlela. Skousla si spodní ret a stěží v sobě potlačovala nenadálou touhu popadnout to malé chlupaté tělíčko a pořádně s ním zatřást jako s rumba koulí nebo ho aspoň shodit na zem.
"Ale je," mňoukl kocour a probodl ji pohledem. Posadil se a obtočil si ocas kolem předních tlapek. Pokud někdo tvrdí, že kocouři a kočky se nedokážou nijak tvářit, pak se šeredně plete. Tenhle kocour toho byl zářným příkladem a právě teď se tvářil navýsost povýšeně.
"Dokonce i na Zemi jich takových pobíhá nepočítaně," pokračoval a cukal při tom fousky. "Zrovna nedávno jsem se jedné takové snažil pomoct prohlédnout pod povrch všech těch přízemních věcí, ale nejsem si jist, že to v ní zanechalo vůbec nějakou stopu." Povzdechl si a na obličeji se mu usadil sklíčený výraz. "Věřili byste, že mi dokonce tvrdila, že kocouři nemluví? Říkám, ztracený případ…"

* * *


Když dorazila k tetiččinu velkému domu, zastihla ji, jak se rýpe v záhonku před terasou. Měla na sobě pracovní montérky, na hlavě měla naražený široký slamák a na rukou natažené žluté gumové rukavice. Emilce chvilku trvalo, než si uvědomila, že je to skutečně ona a ne jenom nějaká pomocná zahradnice. Oproti jejím honosným vyšívaným šatům, co měla na sobě včera, to byla skutečně změna.
"Ahoj, Emilko!" pozdravila ji vesele, když si děvčete všimla a otřela si zpocené čelo. "Říkala jsem si, že se určitě zastavíš, ale tak brzy jsem tě tu nečekala. Zrovna sázím levandule. Moc krásně voní."
"Jestli jdu nevhod, tak já…"
"Ale vůbec nejdeš nevhod," mávla rukou tetička. "Jen chvilku počkej, než to dodělám. Můžeš si sednout támhle na terasu k Vasilovi a vzít si nějaké sušenky."
Emilka se posadila do dřevěné zahradní židle, vzala si ze skleněného tácku jednu sušenku a nabídla jí Vasilovi, který ležel pod její židlí.
Asi o patnáct minut později (během nichž Emilka k jejímu velkému nadšení zjistila, že Vasil umí aportovat) jí přišla tetička říct, že levandule jsou již na svém místě a zeptala se, jestli se chce tedy poohlédnout po nějakých knížkách o Zemi. Chtěla.
Zamířily společně do domu s Vasilem těsně v patách. Vyšli po schodech do prvního patra a vstoupili do rozlehlé kruhové místnosti, po jejímž obvodu byly rozestavěné vysoké knihovny, jedna vedle druhé, s velkým množstvím poliček a ještě větším množstvím knížek. Uprostřed stál osamělý stolek s pohodlně vypadající židlí a lampičkou. Emilka měla silné podezření, že v tom musí mít prsty nějaké kouzlo. Připadalo jí nemožné nacpat tak velkou knihovnu do obyčejného domku.

* * *

Emilka protáhla obličej. Takhle si tu pomoc zrovna nepředstavovala. Ale pořád je to lepší, než drátem do oka, usoudila nakonec. Najednou tetička Augusta vyskočila z křesílka, jako by ji někdo píchnul. Vasil sebou trhnul a upustil chrastítko.
"Já hlava děravá!" vykřikla. "Málem bych ti to zapomněla ukázat."
"Co?" ptala se zmateně Emilka a nechápavě hleděla na tetičku.
"Můj nejnovější výtvor. Je přímo exkluzivní, mohu-li říct. Počkej chvilku, skočím pro něj do dílny." Pak odcupitala pryč. Emilka si dala nohu přes nohu, odložila šálek na stůl a čekala. Vasil, kterého tetiččin nenadálý výkřik zjevně skutečně vyděsil, se vysoukal z košíku a i s chrastítkem v kusadlech se pomaloučku přišoural k Emilce. Vylezl po pravé straně křesílka nahoru a položil si hlavu děvčeti do klína.
O pár vteřin později tetička téměř vtančila zpátky do salónku. Nad hlavou svírala panenku, jako by to byla nějaká válečná trofej.
"Podívej se! Podívej se!" naléhala na ni tetička vzrušeně a posadila panenku na područku Emilčina křesla. Dívka se na ní zadívala. Nikdy tak nádhernou pannu neviděla. Blankytně modré oči, smetanová pleť a ta záplava světlých kudrlinek… Vypadala úplně jako živá.
"Je nádherná," vydechla Emilka obdivně a zlehka jí pohladila prstem po tváři. "Někoho mi připomíná."
"Opravdu a koho?" zeptala se tetička a pozvedla obočí. Emilka pokrčila rameny.
Koho?

* * *


Po Florianově včerejším objevu se strhl v lese chaos. Všichni členové Lesní stráže pročesávali dlouhé hodiny celý les, od Staré věže na severní straně až po Vildovu chýši na jihu. Pohybovali se v rojnici s puškami v rukou a cestou se k nim přidávali další lidé, kteří chtěli pomoct. Mezi nimi i dědeček. Obrátili každý klacík, každý kamínek, nahlédli i do té nejmenší jeskyňky. Nic.
Neprodleně poté bylo svolané zasedání Lesní rady, kterého se mohl zúčastnit každý obyvatel lesa. Dědeček tam sice Emilku vzít nechtěl, ale ona mu tak dlouho visela na ruce a hučela do něj, že to ona a Florian objevili Mandyinu ruku, až jí to povolil. Radnice byla postavena mezi dvěma vysokými stromy. Zasedací místnost byla prostorný kruhový sál, ne však natolik, aby se do ní vešlo celé obyvatelstvo lesa. Tísnili se jeden vedle druhého jako sardinky a každou chvilku někdo Emilce dupnul na nohu. Vzduch tu byl suchý a horký a s každým dalším nádechem se Emilce dýchalo hůř a hůř. Přesto fascinovaně hleděla na shromáždění té spousty lidí i jiných bytostí. S některými se přátelila, jiné znala jen podle tváře a část pro ni byla naprosto neznáma. Měla dojem, že zahlédla i paní Lístkovou, jak se pomocí své hole prodírá do předních řad, aby lépe viděla. Diskutovalo se, zvažovalo se a navrhovalo se až dlouho do noci, ale nic se nevyřešilo. To jediné, na čem se všichni shodli, bylo, že kusodlaka sem musel někdo záměrně přivést a nyní mu pomáhá. Nebylo možné, aby se kusodlak sám, tak perfektně skrýval. Ke konci se Emilky začala zmocňovat únava, oči ji pálily a do kavárny ji musel dědeček zívající téměř odnést.

No, pokud to někdo dočetl až sem, velice mu děkuji a pokud bych zanechal i komentář, přidala bych mu k tomu i tabulku čokolády dle vlastního výběru.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz