Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Úryvky z Emilky

1. prosince 2012 v 18:25 | Telenta |  Povídky
A je to tady.
Období, kdy se musím nutit silou vůle si jen dojít na záchod a pokoušet se nebýt hnusná i na obyčejného kolemjdoucího.
A upřímně, s tím počasím, které si akorát dneska trochu vylepšilo obrázek, co se dá taky čekat? Nikdy to na mě nemá dobrý vliv. Chci jaro. Jaro nebo léto, kdy je hezky teplo, všechno roste a kupuje se zrmzlina. A hlavně se mi chce něco dělat a ne jenom zírat a být otrávená.
Možná bych mohla alespoň spatlat něco o Sophiině volbě, kterou jsem nedávno dočetla, nebo bych mohla pokročit v některém ze svých literárních paskvilů, které se mi tu válí již podstatně déle než je zdrávo. Ale když mě se prostě tak strašně moc nechce!


Což mě přívádí k tomu, že jsem si zase procházela jeden z mých výmyslů, který tu leží ladem již hodně dlouho, ale stále uvažuju o tom, že bych se k němu někdy nějak vrátila...ale to je u mě poměrně hodně ošemetné a tak jsem si říkala, že bych sem mohla dát aspoň malé úryvky k nahlédnutí, abych neměla pocit, že jsem to rovnou mohla prohodit oknem.


"To nemá cenu, paní Marcipánková. Té holce se prostě nezavděčíte." Kocour na Emilčině klíně nadzvedl hlavu a mhouřil oči na stařenku. "Všechny dívky jejího věku jsou prostě stejné." Prudce švihnul ocasem. "Bez pořádného vychování, žádná úcta ke starším se u nich taky nenajde, za to však dojem, že snědli všechnu chytrost na světě, je velice běžný…"
"To není pravda!" ohradila se Emilka, možná trochu hlasitěji než zamýšlela. Skousla si spodní ret a stěží v sobě potlačovala nenadálou touhu popadnout to malé chlupaté tělíčko a pořádně s ním zatřást jako s rumba koulí nebo ho aspoň shodit na zem.
"Ale je," mňoukl kocour a probodl ji pohledem. Posadil se a obtočil si ocas kolem předních tlapek. Pokud někdo tvrdí, že kocouři a kočky se nedokážou nijak tvářit, pak se šeredně plete. Tenhle kocour toho byl zářným příkladem a právě teď se tvářil navýsost povýšeně.
"Dokonce i na Zemi jich takových pobíhá nepočítaně," pokračoval a cukal při tom fousky. "Zrovna nedávno jsem se jedné takové snažil pomoct prohlédnout pod povrch všech těch přízemních věcí, ale nejsem si jist, že to v ní zanechalo vůbec nějakou stopu." Povzdechl si a na obličeji se mu usadil sklíčený výraz. "Věřili byste, že mi dokonce tvrdila, že kocouři nemluví? Říkám, ztracený případ…"

* * *


Když dorazila k tetiččinu velkému domu, zastihla ji, jak se rýpe v záhonku před terasou. Měla na sobě pracovní montérky, na hlavě měla naražený široký slamák a na rukou natažené žluté gumové rukavice. Emilce chvilku trvalo, než si uvědomila, že je to skutečně ona a ne jenom nějaká pomocná zahradnice. Oproti jejím honosným vyšívaným šatům, co měla na sobě včera, to byla skutečně změna.
"Ahoj, Emilko!" pozdravila ji vesele, když si děvčete všimla a otřela si zpocené čelo. "Říkala jsem si, že se určitě zastavíš, ale tak brzy jsem tě tu nečekala. Zrovna sázím levandule. Moc krásně voní."
"Jestli jdu nevhod, tak já…"
"Ale vůbec nejdeš nevhod," mávla rukou tetička. "Jen chvilku počkej, než to dodělám. Můžeš si sednout támhle na terasu k Vasilovi a vzít si nějaké sušenky."
Emilka se posadila do dřevěné zahradní židle, vzala si ze skleněného tácku jednu sušenku a nabídla jí Vasilovi, který ležel pod její židlí.
Asi o patnáct minut později (během nichž Emilka k jejímu velkému nadšení zjistila, že Vasil umí aportovat) jí přišla tetička říct, že levandule jsou již na svém místě a zeptala se, jestli se chce tedy poohlédnout po nějakých knížkách o Zemi. Chtěla.
Zamířily společně do domu s Vasilem těsně v patách. Vyšli po schodech do prvního patra a vstoupili do rozlehlé kruhové místnosti, po jejímž obvodu byly rozestavěné vysoké knihovny, jedna vedle druhé, s velkým množstvím poliček a ještě větším množstvím knížek. Uprostřed stál osamělý stolek s pohodlně vypadající židlí a lampičkou. Emilka měla silné podezření, že v tom musí mít prsty nějaké kouzlo. Připadalo jí nemožné nacpat tak velkou knihovnu do obyčejného domku.

* * *

Emilka protáhla obličej. Takhle si tu pomoc zrovna nepředstavovala. Ale pořád je to lepší, než drátem do oka, usoudila nakonec. Najednou tetička Augusta vyskočila z křesílka, jako by ji někdo píchnul. Vasil sebou trhnul a upustil chrastítko.
"Já hlava děravá!" vykřikla. "Málem bych ti to zapomněla ukázat."
"Co?" ptala se zmateně Emilka a nechápavě hleděla na tetičku.
"Můj nejnovější výtvor. Je přímo exkluzivní, mohu-li říct. Počkej chvilku, skočím pro něj do dílny." Pak odcupitala pryč. Emilka si dala nohu přes nohu, odložila šálek na stůl a čekala. Vasil, kterého tetiččin nenadálý výkřik zjevně skutečně vyděsil, se vysoukal z košíku a i s chrastítkem v kusadlech se pomaloučku přišoural k Emilce. Vylezl po pravé straně křesílka nahoru a položil si hlavu děvčeti do klína.
O pár vteřin později tetička téměř vtančila zpátky do salónku. Nad hlavou svírala panenku, jako by to byla nějaká válečná trofej.
"Podívej se! Podívej se!" naléhala na ni tetička vzrušeně a posadila panenku na područku Emilčina křesla. Dívka se na ní zadívala. Nikdy tak nádhernou pannu neviděla. Blankytně modré oči, smetanová pleť a ta záplava světlých kudrlinek… Vypadala úplně jako živá.
"Je nádherná," vydechla Emilka obdivně a zlehka jí pohladila prstem po tváři. "Někoho mi připomíná."
"Opravdu a koho?" zeptala se tetička a pozvedla obočí. Emilka pokrčila rameny.
Koho?

* * *


Po Florianově včerejším objevu se strhl v lese chaos. Všichni členové Lesní stráže pročesávali dlouhé hodiny celý les, od Staré věže na severní straně až po Vildovu chýši na jihu. Pohybovali se v rojnici s puškami v rukou a cestou se k nim přidávali další lidé, kteří chtěli pomoct. Mezi nimi i dědeček. Obrátili každý klacík, každý kamínek, nahlédli i do té nejmenší jeskyňky. Nic.
Neprodleně poté bylo svolané zasedání Lesní rady, kterého se mohl zúčastnit každý obyvatel lesa. Dědeček tam sice Emilku vzít nechtěl, ale ona mu tak dlouho visela na ruce a hučela do něj, že to ona a Florian objevili Mandyinu ruku, až jí to povolil. Radnice byla postavena mezi dvěma vysokými stromy. Zasedací místnost byla prostorný kruhový sál, ne však natolik, aby se do ní vešlo celé obyvatelstvo lesa. Tísnili se jeden vedle druhého jako sardinky a každou chvilku někdo Emilce dupnul na nohu. Vzduch tu byl suchý a horký a s každým dalším nádechem se Emilce dýchalo hůř a hůř. Přesto fascinovaně hleděla na shromáždění té spousty lidí i jiných bytostí. S některými se přátelila, jiné znala jen podle tváře a část pro ni byla naprosto neznáma. Měla dojem, že zahlédla i paní Lístkovou, jak se pomocí své hole prodírá do předních řad, aby lépe viděla. Diskutovalo se, zvažovalo se a navrhovalo se až dlouho do noci, ale nic se nevyřešilo. To jediné, na čem se všichni shodli, bylo, že kusodlaka sem musel někdo záměrně přivést a nyní mu pomáhá. Nebylo možné, aby se kusodlak sám, tak perfektně skrýval. Ke konci se Emilky začala zmocňovat únava, oči ji pálily a do kavárny ji musel dědeček zívající téměř odnést.

No, pokud to někdo dočetl až sem, velice mu děkuji a pokud bych zanechal i komentář, přidala bych mu k tomu i tabulku čokolády dle vlastního výběru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nellie Happiness Nellie Happiness | Web | 1. prosince 2012 v 19:30 | Reagovat

Takové depresivní podzimní/zimní stavy nesnáším.. Taky jse na tom teď hodně podobně.. Proto zimu nesnáším :-|

2 Tomík Tomík | 1. prosince 2012 v 19:59 | Reagovat

Já chci pokračování, to se mi tehdy moc líbilo. Kusodlak s kocourem byli super, a teď mi to přípomíná poníky jak je to celé v lese :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz