Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Březen 2013

Zapomenuté fotky

28. března 2013 v 17:50 | Telenta |  fotografie
Docela ráda bych vám napsala něco o tom, co se mi přihodilo, jenže...ono nějak není co.
Samozřejmě, že nejsem v karanténě, ale kromě těch obyčejných všdních věcí se nic moc neděje. Škola, čmárání, spánek, dohrání Dishonored, dočtení Prokletých Salemu, pod dlouhé době návštěva čajovny, sjíždění všech dílů Lvího krále (ano, ano, já vím, že mi je osmnáct, ale no...), olympiáda z chemie, přemítání, těšení se na třetí sérii Hry o trůny, několik dalších zvláštních a děsivých snů (už mě vážně nebaví probouzet se úplně promáčená potem a převlékat si pyžamo ve tři ráno, protože je úplě durch) a psaní. Takhle by se daly shrnout dny posledního týdne.
Aspoň jsem během jedné z chvil nicnedělání našla ve složce dva docela povedené fotografie z Vánoc, take snad nepadnou do věčného zapomnění.



~ Day 10: Kniha, která změnila tvůj život

12. března 2013 v 21:50 | Telenta |  30 Day Book Challenge
~ Day 10: Kniha, která změnila tvůj život

Řada nešťastných příhod
Lemony Snicket


Milí čtenáři,
mrzí mne, že kniha, kterou Vám předkládám, je tak nesmírně smutná. Vypráví truchlivý příběh tří dětí, které neustále pronásleduje neštěstí. I když jsou sourozenci Baudelairovi milí a chytří, jejich život je plný utrpení. Od první stránky knihy, kdy se děti procházejí po pláži a dozvídají se strašnou novinu, se dostanou do vleku nešťastných příhod. Dalo by se říci, že je přitahují jako magnet.
V této útlé knížce se sourozenci postupně setkávají se zničujícím požárem, škaredým oblečením, studenou ovesnou kaší k snídani, chladnokrevným zlosynem a úklady, které je mají připravit o majetek. Je mou smutnou povinností tyto neradostné příhody zaznamenat, ale vám, kteří dáváte přednost šťastným koncům, nic nebrání v tom, abyste tuto knihu včas odložili a přečetli si raději něco veselejšího.
S veškerou úctou
Lemony Snicket

Musím uznat, že odlišit a vybrat knihy, ktere změnily můj život a knihy, které změnily mě byl poměrně obtížný úkol (taky proto mi to trvalo těch pár měsíců...ehm...), takže k dnešnímu dni jsem se rozhodla pro třináctidílnou dětskou sérii knih Řada nešťastných příhod, jejíž první tři díly byly i zfilmované, nicméně pak z mně neznámých důvodu nepokračovali a než se rouzhoupali, herci jim dospěli a za dvanáctileté by je už nikdo vydávat nemohl, což mě docela hodně zamrzelo. Jednak protože zkrátka a dobře, mi začali úspěšně filmovat oblíbené knížky a pak najednou šlus, a taky proto, že jsem se tu poprvé setkala s herečkou Emily Browning, kterou jsem si téměř ihned oblíbila a chtěla jsem ji vidět i v dalších dílech.

Ale zpět ke knihám.
Je pravda, že jsou psané opravdu pro děti, četla jsem je asi někdy mezi sedmi a dvanácti lety, a když jsem nedávno svému mladšímu bratrovi četla první díl, už mě to nechytlo natolik jako tehdy,necítila jsem tu potřebu nad nima sedět od rána do večera a představovat si, že jsem jako sourozenci Baudelairovi (i když sem tam...proč ne? :D)...zkrátka starší čtenáři bývají už holt náročnější.
Nicméně příběh a jeho postupné rozuzlování, charaktery postav a jistá bizarnost celého tohoto díla mi stále zůstala hluboko pod kůží a myslím, že již v tak útlém věku mě právě ona přivedla k mé lásce ke všem podivným, šíleným, mírně zvráceným věcem a otázkám i jakémusi pohledu na život (pokud se to tak dá nazvat), které mě od té doby provázejí jako stín.

A ty ilustrace...ty nádherné ilustrace a krásné Ex libris, které jsem vždycky tak znehodnotila svým neohrabaným dětským podpisem. Chtěla bych umět takhe kreslit. A umět vygumovat text psaný propiskou.




Zajímalo by mě, odkud ty brýle bere

10. března 2013 v 21:11 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak nějak si připadám jako vymačkaný citrón.
Těch několik málo slunečných dní, kdy to konečně vypadalo jarně, mi sice trochu dobilo energii, nicméně záhy jsem ji svým vlastním přičiněním vyplýtvala až na úplnou nulu. A pak pochopitelně začalo být zase hnusně a meteorologové nám vyhrožují rtutí hodně hluboko pod bodem mrazu.
Ve čtvrtek jsem po návratu ze školy zhlédla Sinister, usoudila jsem, že je to po delší době docela dobrý horor. Otevřela jsem angličtinu se Shakespearem a záhy jsem ho zase zavřela s tím, že to stejně nemá cenu a beztak nikdo nedokáže říct, co v tom testu bude a šla jsem se těšit formou pospávání na večerní koncert Sabatonu.
K mému velkému překvapení jsem stihla včas nasednout do autobusu jedoucího do Prahy a nemusela jsem plašit, lítat po baráku a plakat tátovi na rameni, jestli by mě neodvezl na nádraží a dokonce jsme na první pokus našli Incheba arénu (jak jsem říkala, stačilo se držet černě oděných lidí).
A Sabaton nezklamal. Ani Eluveitie. A nakonec ani ti Wisdom nebyli špatní, jak jsem se obávala. Vlastně byli dobří. Dorazili jsme o něco později, takže už hráli, nicméně na Eluveitie jsme se procpali dopředu a pozici jsme udrželi i přes Sabaton. Takže atmosféra super, nicméně jsem toho s mým metrem padesát moc neviděla. Navíc si přede mě stoupnul patrně ten nejvyšší člověk, co tam byl a odmítal se posunout. Vážně, musel mít přes dva metry. Aspoň, že Joakim tak aktivně hopsá po pódiu, takže se občas v dostal do mého zorného pole :D A zahráli Ghost Division, takže mise byla úspěšná.
Kromě obvyklého pobavení nad fanouškovským "Jóóóó, zhasli!!! Jóóó´, vyvěsili vlajku!!!" mě u stánku zaujala trička s nápisem "Ještě jedno pivo", bez kterého se koncert neobešel :D A taky by mě docela zajímalo, odkud Joakim pořád bere ty brýle...

Domů jsem se dostala řádně vyhopsaná a ohluchlá před půl druhou a ráno hurá do školy na ten test ze Shakespeara. No... já teda nevím. Nejsem si jistá, jestli to překládání jeho sonetu do češtiny a hledání nějakých "sedmi životních období muže" dopadlo úplně nejlíp, ale doufám, že takové ty bláboly jako vysvětlování, proč jsou jeho hry nadčasové, porovnávání charakterů postav nebo informace o jeho životě bych mohla mít dobře... i když času bylo žalostně málo a písemka dlouhá.

Večer jsem si zamalovala kruhy pod očima a celkově se zkulturnila a vyrazila jsem plesat. Konkrétně na maturitní ples letošní oktávy. My, jakožto budoucí oktáva, ho budeme mít přesně rok od něj. Hezky se to sešlo. Tak už jsem se začala preventivně děsit toho, že se při šerpování přerazím o šaty, bude sejmuta drobnými nebo něco takového.
Kamarádka navíc měla po půlnoci narozeniny, tak jsme to museli oslavit a...no, prostě jsme si to tak plesově užili. Ke všemu se na takových akcích člověk dozví spoustu zajímavých informací :D
A tak mě nohy bolely zase o trochu víc a spánkový deficit se prohloubil.

V sobotu jsem po probuzení zasedla k Dishonored a už jsem se nezvedla.
Mno dobrá, zvedla. Na to abych se přesunula k Hrbovi, hrála tam, jedla pizzu a nakonec byla vyhnána na krátkou návštěvu našeho bývalého spolužáka a kohosi, koho jsem poznala teprve den předtím na plese. Prý že jsem závislá nebo co. No, neměl mi to ukazovat.
A nedostatek spánku stále narůstal. Nicméně nás to neodradilo od nočního vaflování (musím si to užít, doma vaflovač nemáme) a zhlédnutí pár dílů Devil May Cry, takže jsem usnula téměř okamžitě potom, co jsem se dotkla hlavou polštáře. Myslela jsem, že se prospím, ale zákeřně jsem se vzbudila už někdy mezi osmou a devátou hodinnou ranní s pocitem, že musí být aspoň jedenáct a musím se stihnout nějak dokolébat domů na oběd, takže jsme se sebezapřením vstali, abychom zjistili, že je podstatně míň hodin, než jsme předpokládali. Tak jsme si aspoň dali na čas se snídaní.
A doma jsem zasedla k Dishonored. Musím přece využít toho, že tenhle týden to bude ve škole pohoda, vzhledem k tomu, že skoro třetina třídy odjela do Holandska...


Sabaton - Far From the Fame

Oriental grove

3. března 2013 v 14:55 | Telenta |  malby a kresby
I přes mou nechuť pojmenovávat jako Čech různé věci anglicky, oriental grove k tomu prostě tak nějak přirostlo, aniž jsem chtěla a už jsem se ho nezbavila.
Obraz vznikal včera a dneska díky mé "víkendové depresi", jak to nazývá máma, což ve volném překladu znamená, že máte najednou čas přemýšlet o různých věcech a událostech a skončí to tím, že civíte do zdi a téměř nejste schopni si dojít ani na záchod, ačkoliv chcete.
Nakonec jsem se rozhodla z toho pocitu "vychodit se", a po krátké procházce jsem cítila nutkavou potřebu něco namalovat. A tak jsem začala. Bez sebemenší představy co z toho vzejde.
Nkonec jsem celkem spokojená...ačkoliv spokojená úplně asi nikdy nebudu.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz