Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Duben 2013

Rudý měsíc

30. dubna 2013 v 22:28 | Telenta |  fotografie

Utíkala jsem. V boku mě píchalo a srdce mi tlouklo jako o závod, v ústech jsem měla vyschlo. Ještě pořád mi v nose ulpíval nasládlý pach. Na nebi zářil rudý měsíc.
Je za mnou?
Určitě.
Doběhla jsem k domovním dveřím. Táta už na mě čekal, v tváři odhodlaný výraz. Vběhla jsem dovnitř a on za mnou zabouchnul dveře. Zamknul.
"Nefungovalo to?" zeptal se věcně. Nešťastně jsem zavrtěla hlavou a po tvářích se mi začaly koulet slzy.
"To bude dobrý, uvidíš," utěšoval mě, když do dveří něco nelidskou sílou narazilo.
"Je tady, " zašeptala jsem a vmáčkla jsem se do rohu místnosti. Nemělo smysl utíkat. Stejně by nás dostihla. Stačilo jen několik dalších ran a ve dveřích se objevila odporná shnilá šátrající ruka. Po ní následovalo celé tělo. Nemohla jsem se strachy ani pohnout. Viděla jsem, jak popadla tátu a začla ho trhat na kusy jako zvíře. Jedla ho.
Její tělo se začalo měnit. Musela jsem se na ni dívat, nešlo to jinak. Čím víc masa do sebe nacpala, tím víc se vyjasňoval její vzhled. Brzy přede mnu stála elegantní mladá dáma s nakrátko zastřiženými černými vlasy. Přejela si jazykem ostré zuby.
"Ahoj, holoubátko," zavrněla a vzala mě do náruče.

No a pak jsem se probudila, takže konec si, milí zlatí, můžete domyslet dle libosti.
Taky míváte takové sny?

Každopádně jsem vás chtěla zpravit o tom, že ze čtvrtečního zatmění měsíce jsem si odnesla konečně svůj vlastní rudý měsíc, kde jsou vidět krátery. Pravda, bylo zapotřebí úprav, ale jsem navýsost spokojená.

Námluvy

28. dubna 2013 v 20:02 | Telenta |  Povídky

Tak jsem to dopsala.
Pravda, příběh je poněkud chabý, jak mi již bylo vyčteno, ale vzhledem k tomu, že povídka vznikla na základě postavy a sloužila k jejímu "oťukání", bylo to jasné již téměř od začátku.
Ale kdo ví, třeba se pan Earl někdy objeví v něčem zajímavějším... (Pokud máte múzy nazbyt, prosím, posílejte. Budou potřeba.)

"Víte, co se stalo včera v divadle, pane Earle?" vzrušeně se k němu naklonila Lýdie, až jí vyšplíchla trocha čaje z šálku.
"Ne, znáte mě přece natolik dobře, abyste věděla, že mě klepy příliš nezajímají," usmál se pan Earl a otřel Lýdii ruku krajkovým kapesníkem.
"Takže vás to nezajímá? Navíc, tohle vlastně nejsou ani klepy…" protáhla obličej a vypadala jako kotě, kterému někdo sebral klubíčko nití.
"Ale to víte, že ano. Od vás bych si nechal vyprávět hodiny i o vyšívání." Lýdie se začervenala jako pivoňka a cudně sklopila zrak. Všechno dělala cudně. Cudně a ladně. Pak její tvář opět zvážněla.
"Včera večer," pokračovala hlasem přeskakujícím rozrušením, "někdo v divadle zabil slečnu Barkerovou!"
"Zabil?" povytáhl obočí pan Earl.

Naivně jsem se domnívala, že tento víkend začnu nějak produktivně

20. dubna 2013 v 22:35 | Telenta |  Můj důvěrníček
Naivně jsem se domnívala, že tento víkend začnu nějak produktivně. Ano, záměrně ten nadpis opakuji, protože to je tak typické skoro pro každý víkend...

No dobrá, je pravda, že jsem rozepsala krátkou povídku, kterou jsem na chvíli odběhla od Karnevalu ačkoliv se odehrává ve stejném světě, a upřímně jsem docela zvědavá, jak se mi to bude ve výsledku zamlouvat. Jisté pochybnosti o tom začínám mít již teď a to mám napsanou pouhou stránku a půl ale tak...hlavně že se mi tam podařilo opět nacpat psychicky nevyrovnanou postavu.

Chtěla jsem kreslit, ale tablet opět stávkoval, takže z toho sešlo...
Taky jsem se ještě stihla prokousat další částí Milarepy, ale jde to skutečně velice, velice pomalu, vzhledem k tomu, že kniha je nestandartního formátu, který se blíží spíše A4 a k tomu ten drobný fakt, že má přes 600 stran... Přehoupla jsem se přes stranu 130 a pořád jsem u první kapitoly. Ale co, hlavně že mě to baví :D

Když už jsem ke sklonku odpoledne byla úplně vygumovaná a jediné čeho jsem byla schopná, bylo zírat na blikající kurzor, poslala jsem naléhavou SOS sovu (zprávu) Hrbovi a šli jsme se na chvilku vyvenčit. Ale opravdu jen na chvilku. Hrozně fičel vítra málem nás to odneslo.
Součástí procházky bylo i toto:


Někdy v průběhu týdne jsme seděli na lavičce a při očekávání Knife of Dunwall nás napadla úžasná ptákovina, že by bylo super pořídit si po vzoru Corva a Dauda Mark of the Outsider (je to nějak oficiálně přeložené do češtiny? nerada bych v tom dělala bordel). Fixu jsme sice měli, ale předlohu žádnou, tak to muselo počkat až do dnešního odpoledne. Teď ještě doufat, že to Hrbovi nerozežere ruku a všechno bude fajn :D
No, samotné provedení není nic moc. Pracovali jsme v polních podmínkách s tím, že jsem to kreslila úplně poprvé na nevypočitatelně se klepající ruku, ale pořád lepší než drátem do oka.

A jinak?
Jinak se vlastně nic moc neděje.
Ve středu byl rodičák, takže se mi dostal do rukou výpis ze čtvrtletí, se kterým jsem více než spokojená, 1- z fyziky, chemie a semináře z chemie (kvůli té nádherné písemce, kde nikdo nevěděl, co bude a nakonec se v ní objevilo učivo z kvinty...ale mám za 2 a nestěžuju si :D i když vlastně jo, o jeden a půl budu mi utekla 1 aaarrghhhh!!!) a jediná dvojka mi vychází ze společenskovědního semináře. Já vím, debilní předmět, ale máme tam jen jednu známku a s tím se pak něco špatně dělá. Tenhle předmět mi navíc vážně leze krkem, ale to už jsem tu bezpochyby někdy zmiňovala. Kdyby tou dobou nebylo dané, že u maturity si budu muset vybrat mezi matikou a tou podivnou směsicí občanky, dějepisu a zeměpisu, vůbec tam nelezu. Pokud mi dovolí přestup, vezmu si místo toho příští rok chemické úlohy, ty mi aspoň k něčemu budou.

Chtěla jsem se původně rozepsat i o tom nyní tak propíraném atentátu v Bostonu, ale...
Jediné, co k tomu řeknu je, že mi to celé začíná připadat jako hrozná fraška. Ano, je to smutné a hrozné. Ano, je potřeba o tom vědět, ale není snad nutné, aby nás tím média celé dny bombardovala. A k tomu zaměňování České republiky s Čečenskem, tehle samotný fakt je mi i docela jedno, to se vysvětlí, co mě ovšem znechucuje jsou někteří Američané, kteří říkají, jak by byla potřeba odplata. Řekněte mi, kdo z nich je tedy lepší?

Radši už zalezu a budu si tu ještě chvilku lámat hlavu nad povídkou, abych pak usoudila, že dneska už nic kloudného nevymyslím a půjdu spát, bude to tak bezpečnější.


Ruiny

14. dubna 2013 v 10:56 | Telenta |  Filmy

Parta čtyř amerických teenagerů na dovolené v Mexiku, trávené především povalovaním se na pláži enbo u bazénu či popíjením tequilly se večer před svým odjezdem setkávají s Němcem Mathiasem a pod vyhlídkou trochy dobrodružství se rozhodnou, že se s ním vydají hledat jeho bratra s přítelkyní-archeoložkou, kteří se vydali podívat se do džungle na tajemnou mayskou pyramidu, nevyznačenou ani na mapách. Když dorazí na místo zjistí nejenom to, že bratr není nikde k nalezení, ačkoliv stan a veškeré vybavení je stále na místě, ale také to, že pyramida je střežena mayským kmenem, který je nehodlá pustit zpět. Ocitají se tak uvěznění na vrcholku pyramidy, s malými zásobami jídla i pití a navíc se zdá, že je zde ještě něco dalšího...

Hakuna matata

12. dubna 2013 v 18:10 | Telenta |  Můj důvěrníček
Upřímně, po tomhle týdnu si připadám, jako vymačkaný citrón, který následně ještě položili na koleje a nechali ho párkrát přejet rychlíkem, neboť konec čtvrtletí se blíží a všem profesorům jako by se v tuhle dobu v hlavě rozblikala varovná kontrolka a není dne, kdy bychom něco nepsali. Nedávno jsme s holkama na francouzštině přemítaly, kdy byl naposledy týden, kdy se "jenom" zkoušelo a shodly jsme se, že patrně na začátku září. V tomhle období se míra písemek obvykle zdvojnásobuje, a není problém psát tři testy z naprosto odlišných předmětů a k tomu se připravovat ještě na dvoje zkoušení v jednom dnu. Obvykle se tedy musím na něco vykašlat nebo se naučit stylem "prolistovat sešit a zavřít".
Nevím, zda se mi to jenom zdá, ale přijde mi, že ty předešlé roky to taky sice nebylo zrovna příjemné, ale nebylo to až takhle vysilující, kdy mám po návratu domů chuť jen ležet a zírat do zdi.
Včera jsem místo vymýšlení nějakého povídání o městech České republiky, vytáhla z šuplíku krásný zápisník, který mi tu straší již od předloňských Vánoc a dobrou půl hodinku jsem na něj zírala a přemýšlela jsem, co do něj budu psát. Kupodivu jsem i na něco přišla. Tenhle týden jsem se pořádně nedostala ani ke čtení, což už je hodně závažné, a se psaním to taky nebyla zrovna žádná velká sláva, doufejme, že to teď aspoň trochu napravím.
Nevypadá to ale, že je to jen můj problém, neboť většina třídy si v poslední době stěžuje na to podobné. Možná v tom má prsty i ta dlouhá zima...
Snad by teď na chvíli mohli zase zvolnit.


Tohle naprosto přesně vystihuje můj momentální duševní stav (včetně myšlenek) a patrně i fyzický stav.

Včera jsem se po třech týdnech konečně dostavila na výtvarku. Nejdřív jsem nemohla kvůli škole, pak byly prázdniny a minulý týden mě sklátila choroba. Kupodivu učitelka nebyla ani nijak naštvaná, zřejmě jsem měla štěstí, že jim zrovna budou malovat panelák a zjistila, že vyhrává kombinace, kdy je polovina domu oranžovo-žlutá a druhá růžovo-červená. Vypadala poměrně dost nešťastně a pořád opakovala něco v tom smyslu, že nechce bydlet v růžovém baráku. Chápu ji, taky bych nechtěla, obzvlášť v růžovém v takové kombinaci. Kromě toho všichni jsme si již nejspíš všimli, jaký cit mají zedníci na míchání odstínů, takže by mě zajímalo (nebo možná radši ne), jak to dopadne.
Pak už ovšem začala vykládat o zájezdu do Švýcarska, který nás čeká již příští měsíc a zdálo se, že jí to opět rozradostnilo. Na konci se mě pak dokonce ptala, jestli mám ráda víno, že tam prý mají vynikající a ptala se, zda si na cestu připravím nějaký model. Jak jsem totiž vypozorovala, zřejmě se jí jako jedné z mála osob líbí můj styl oblékání v černo-černo-černo-bílé plný punčoch, nadkolenek, sukní, kraťasů, proužků, košil, kabátků a v neposlední řadě náušnic, na které mám, přiznávám se, tak trochu úchylku.
Je to příjemná změna po lidech na ulicích, kteří při pohledu na mě občas dost divně zahlížejí, případně něco pokřikují, přes emo, kurvu až k jedné kuriozitě, kdy ke mě přistoupil jeden nagelovaný chlapec a oznámil mi, že nemám co nosit šaty na ramínkách, když do nich nemám kozy. Jo, já se asi budu v létě pařit v roláku. I když v tomhle případě může být oblečení jen jakousi poslední kapkou, která to spustí, občas by ho asi nebylo ani zapotřebí. Nechápu co je komu po tom, co nosím, pokud bych zrovna nevyrazila do ulic nahá, můžu si klidně chodit po městě v šatech spíchlých z pytle od brambor.
To jsem už ale odbočila.

Již jsem oficiálně přihlášená na zkoušky FCE, tak jsem zvědavá, jak moc tu zdupu a pak si budu rvát vlasy z hlavy a nebudu se chtít podívat rodičům do očí, protože to nebylo zrovna levné a já jsem to takhle vyhodila oknem. Po osmém červnu tedy čekejte článek utopený v slzách.
Na druhou stranu již máme s Hrbem taky zaplacené letenky do Londýna, takže to vypadá, že se o prázdniny vážně někam pojede!
No nic, na tenhle týden se dá říct snad jen: "Hakuna matata!".

Čtenářský deník

5. dubna 2013 v 22:46 | Telenta

Už dlouho jsem chtěla něco takového udělat, jednak proto, že v těch knížkách začínám mít bordel a pak taky proto, že mám poměrně vřelý vztah k seznamům.
Nicméně teprve včera v noci, kdy jsem nemohla usnout, převalovala jsem se z boku na bok a v hlavě mi létala jedna myšlenka za druhou, začala jsem si v hlavě tvořit seznam knížek, které jsem přečetla, jaké byly, jak na mě zapůsobily, jestli si je pořád dobře pamatuju nebo už si vzpomínám jen na hrubé obrysy...
Dneska odpoledne jsem se zařekla, že tento pomyslným seznam převedu do reality. Naivně jsem si myslela, že to bude tak na hodinku maximálně, že budu mít ještě dostatek času na vypracování úkolů z přípravy na FCE... Ale ono houby. Strávila jsem tím skoro celé odpoledne a k mému zděšení jsem zjistila, kolik různých sérií jsem rozečetla a nedočetla a co všechno si potřebuju strašně nutně přečíst.
Seznam není úplný. Vypustila jsem většinu dětských knížek, všechny Pejsky a kočičky, Víly Amálky, Štaflíky a Špagetky tu budete hledat marně, nechala jsem jen pár svých srdcovek, ke kterým se vracím i teď. A potom taky moje paměť pochopitelně není bezchybná, jsem si jistá, že se najdou ještě další tituly, které zapadly kamsi do hlubin závitů mého mozku a vesele si tam sedí v zapomnění.
Když jsem seznam dokončila, říkala jsem si, že by byla škoda si to jen syslit na disku. Koneckonců, možná tu někdo najde inspiraci pro svůj příští nájezd na knihkupectví a rozhodně se nebráním ani návrhům z vaší strany, pokud byste měli nějaký zajímavý tip, o němž si myslíte, že by se mi mohl zamlouvat, tak sem s ním!

Seznam hodlám aktualizat, k něčemu dopisovat své "něcojakorecenze" nebo články k Book Challenge, kterou bych po tom roce možná mohla někdy dokončit...

Jména

4. dubna 2013 v 20:26 | Telenta |  Můj důvěrníček
Když jsem tak na sebe zírala v koupelně do zrcadla, zatímco jsem si rozčesávala vlasy (jsou již dosti dlouhé, tak to trvá déle), napadlo mě kolika různými jmény na mě lidi volají. A to mám jen jedno, nepočítám-li příjmení.

  1. Tereza, Terka: patrně to nejběžnější, nejčastěji používáné a také dosti nezajímavé. Ne že bych nebyla se svým jménem nějak extra nespokojená. Nikdo nemá problémy s jeho zapamatováním a nikomu nepřipadá nijak výstřední a to včetně cizinců (no dobrá, potkat někoho z Indie asi mu to trochu divné přijde, ale to je snad samozřejmé). Mohla jsem skončit jako Květoslava, že ano. Na druhou stranu, pokud zavoláte na větší dav lidí: "Terezo!", je více než pravděpodobné, že se otočí víc žen, než právě ta vaše Tereza a občas bývají zmatky kolem toho, kterou Terezu vlastně kdo volá.
  2. Titina, Tiťka, Titinka a další podobné zkomoleniny: mé "domácí" jméno. Vymyslel ho můj mladší bratr, když ještě neuměl vyslovit Tereza a takhle si to zjednodušil. No, a už mi to zůstalo. Dodnes na mě takhle někdy volají. Tedy kromě bratrance, ten mě takhle oslovuje téměř vždy.
  3. Telenta: ano, ano, má blogová přezdívka, která vznikla někdy v období, kdy jsem chodila do sekundy. Z neznámých důvodů jsme s holkama řešily zdrobněliny jako Elinka, Velunka a podobné zprzněné patvary a ze mě velice záhadným způsobem, který doteď nechápu, vylezla Telenta. Když jsem si pak o rok později zakládala blog a přemýšlela jsem nad přezdívkou, vyplivnul na mě mozek z hlubin svých záhybů právě tohle.
  4. Krtkova holka: takhle mi říká jen jeden jediný člověk, přesto to tady musím uvést, protože prostě...prostě Krtkova holka :D Vzniklo to poměrně nevinně, jeden kluk z paralelky, který mě znal jen od vidění a chtěl se mě zeptat na jméno, na mě zavolal "Krtkova holko" (kupodivu jsem reagovala) a ačkoliv jsem mu své jméno prozradila, tohoto oslovení jsem se již nezbavila.
  5. Terez: takto mi říká naše angličtinářka. Ve všech pádech. Tudiž kdo, co: Terez; bez koho, bez čeho: Terez; komu, čemu: Terez atakdále, atakdále. Dosud nemám sebemenší tušení, proč to dělá. Ale tak, jestli jí to baví a líbí se jí to, bránit jí nebudu.
  6. Sova, sůvina, sovík, sovulína: zkrátka jsem sova. Jednoho dne jsem začala houkat a děsně jsem tím naštvala svého drahého Hrba (nebo Krtka, vyberte si...ty přezdívky se tu začínají nějak kupit...). Zřejmě jsem houkala v nepsrávnou chvíli, kdy se to příliš nehodilo. Nicméně pak se uklidnil a začal houkat se mnou. Postupem času jsem si začala pohoukávat i doma a o soví věci k narozeniním nebo k Vánocům tak nemám nouzi.
  7. A na závěr malá perlička - triáda lehkých platinových kovů: což už neoznačuje jenom mou osobu, ale naši holčičí trojici, co spolu sedí na chemii a pokud nás chce profesorka vyzkoušet s oblibou na nás volá právě takto. Před námi pak sedí triáda železa a v přední řadě triáda těžkých platinových kovů...
Tímto končím své dnešní uvažování nad hovadinami (to víte, nemoc dělá s člověkem divy), pokud jste to dočetli až sem, máte můj upřímný obdiv.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz