Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Námluvy

28. dubna 2013 v 20:02 | Telenta |  Povídky

Tak jsem to dopsala.
Pravda, příběh je poněkud chabý, jak mi již bylo vyčteno, ale vzhledem k tomu, že povídka vznikla na základě postavy a sloužila k jejímu "oťukání", bylo to jasné již téměř od začátku.
Ale kdo ví, třeba se pan Earl někdy objeví v něčem zajímavějším... (Pokud máte múzy nazbyt, prosím, posílejte. Budou potřeba.)

"Víte, co se stalo včera v divadle, pane Earle?" vzrušeně se k němu naklonila Lýdie, až jí vyšplíchla trocha čaje z šálku.
"Ne, znáte mě přece natolik dobře, abyste věděla, že mě klepy příliš nezajímají," usmál se pan Earl a otřel Lýdii ruku krajkovým kapesníkem.
"Takže vás to nezajímá? Navíc, tohle vlastně nejsou ani klepy…" protáhla obličej a vypadala jako kotě, kterému někdo sebral klubíčko nití.
"Ale to víte, že ano. Od vás bych si nechal vyprávět hodiny i o vyšívání." Lýdie se začervenala jako pivoňka a cudně sklopila zrak. Všechno dělala cudně. Cudně a ladně. Pak její tvář opět zvážněla.
"Včera večer," pokračovala hlasem přeskakujícím rozrušením, "někdo v divadle zabil slečnu Barkerovou!"
"Zabil?" povytáhl obočí pan Earl.


Slečna Lýdie horečnatě přikyvovala. " Viděla jsem to na vlastní oči! Byli jsme tam včera s rodiči. Zrovna hráli Zářícího krále. Jindy se tam moc nedostaneme, otec město pořád příliš nemusí a to tu jsme už skoro deset let! Ale zkrátka," sypala ze sebe, jako by měla na mysli tolik myšlenek najednou, že je nebyla schopná všechny říct a dech se jí krátil, "během představení si slečna Barkerová odskočila. Bylo to už ke konci. Vypadala docela rozrušeně, chudinka, mysleli jsme si, že se jí třeba udělalo špatně z toho vydýchaného vzduchu a musela se jít trochu osvěžit. Ale nějak dlouho se nevracela. Připadalo nám to zvláštní, ale její rodina nevypadala, že by si dělala starosti, tak jsme to nechali být." Neklidně se zavrtěla na polstrované židli a do tváří jí opět stoupal nach. "Ale," ztišila hlas a naklonila se blíž k panu Earlovi, "když hra skončila a my jsme vyšli ven, byli jsme totiž mezi prvními, otec to už nemohl vydržet, tak jsme ji tam našli! Ležela v rohu haly, nechápu, že si jí nikdo nevšiml dřív… Neviděla jsem to pořádně, matka mě ihned odvedla pryč, ale něco jsem přeci jen stačila zahlédnout. Měla bílé šaty a…ach bože, celý živůtek měla od krve! Někdo jí podřízl hrdlo!" Bílá ruka se zachvěla a z šálku se opět vylilo několik kapiček čaje, které se vsákly do vysokého koberce. Oči jí zarudly a z koutku oka vytekla jedna slaná slza. "Promiňte," popotáhla, "brečím tu jak malá holka. Ale…bylo to tak hrozné."
"Ale to je přece naprosto přirozené. Jen si pobrečte," mávl rukou a nabídl jí čistý kapesník. Přijala ho a jemně si s ním osušila oči. "Co na to její rodina?" otázal se. "Neznám je moc dobře, přeci jen jsem tu jen chvíli, ale taková ztráta…"
"Paní Barkerová se z toho prý nervově zhroutila, jinak nic nevím." Znovu se rozeštkala. Pan Earl jí chytil za ruku, propletl svoje prsty s jejími a povzbudivě se na ní usmál. Na chvilku se v salónku rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen pravidelné cvakání zahradníkových nůžek, které pronikalo dovnitř pootevřenými dveřmi na terasu.
"Už mají nějakého podezřelého?" prolomil mlčení pan Earl.
"Ano, myslí si, že to mohl být starý Hubert. Však víte, ten kočí, ošklivý a nepříjemný. Prý se nedávno pohádal s panem Barkerem kvůli penězům. Navíc je ten den vezl do divadla zrovna on. A no…víte, jak rád pokukoval po hezkých dívkách. Tedy, zřejmě ne jen pokukoval… Odvezli ho k výslechu."
"Znám ho jen od vidění," svraštil obočí, "ale příliš chvály jsem na něj neslyšel. Ale vážně si myslíte, že to udělal on? Přeci jen, jak by se dostal dovnitř?" dodal pochybovačně.
Dívka pokrčila rameny. "Jak je možné, že si celé zakrvácené slečny Barkerové nikdo nevšiml už dřív?"
"Asi máte pravdu. Všechno je možné." Opět se odmlčeli. Slunce se sklánělo k západu a poslední zlatavé paprsky dopadající na okenní sklo naplnily celý salónek kouzelnou září. "Neměla byste jít už domů? Aby o vás neměli starost."
"Ano, asi ano," vydechla Lýdie jako by se právě probrala z krásného snu.
"Přijďte zase zítra, budu se na vás těšit," pousmál se.
"Jistě," řekla nervózně a ošila se. Vypadala, jako kdyby k něčemu sbírala odvahu. Najednou prudce vyskočila na nohy, předklonila se a rychle, ale přeci jen ostýchavě políbila pana Earla na tvář, levou ruku stále pevně spojenou s tou jeho. Pak se stejně rychle zase odtáhla, skousla si spodní ret a sklopila oči. Nemohla tedy postřehnout krátký křečovitý výraz, který mu přeběhl po tváři jako vlna po moři. Když k němu zvedla zrak, opět se na ni usmíval. Postavil se a zavěšeni do sebe došli k domovním dveřím.
* * *

"Lýdie, já vážně nevím, co si myslíš," kroutila hlavou Sára a pozorovala svou mladší sestru, jak si rozčesává vlasy.
"Ty prostě jen závidíš, že mě má někdo rád," odsekla a blýskla po ní nepříjemným pohledem.
"Já ti nezávidím, mám o tebe jenom strach. Nemůžeš přece jen tak na potkání líbat cizí muže!"
"Jak na potkání?! Přece ho znám už delší dobu. A je tak milý a galantní…" povzdechla si a zasněně se zadívala na svůj odraz v zrcadle.
"Znáte se sotva čtrnáct dní," podotkla Sára. "Kromě toho je tu nový, nikdo o něm nic pořádného neví a ty zvěsti, co se kolem něj rojí…"
"Jen pomluvy a klepy," ohradila se Lýdie a znovu zaútočila na své kadeře hustým kartáčem. "Víš, co lidi napovídají. Podle toho, co tvrdí, musel by mít novou milenku každý den. A ta historka, jak podle přišel k dědictví! Pan Earl dělá moc dobře, že je neposlouchá."
"Ale i tak, co o něm víš?" trvala si na svém a rytmicky bubnovala štíhlými prsty na pelest postele.
"Vím, že je to milý, spořádaný a zaopatřený mladý pán. Gentleman, jaký se dneska už hned tak nevidí."
"I kdy byl sebemilejší a sebespořádanější, tak to přece neznamená, že se mu můžeš takhle vrhat kolem krku! Kdyby to tak věděla matka… Nebo otec. Ten by ti dal. Zmaloval by tě jako malou, že by sis týden nesedla."
Poprvé se starší sestře zazdálo, že Lýdie zaváhala. V jejích očích se dokonce objevila drobná jiskřička strachu. "Neřekneš mu to, že ne? Byla to jen malá pusa," zakňourala.
"Dobře," souhlasila, "ale jen pod jednou podmínkou."
"Ano?"
"Už nikdy s ním nebudeš sama. Ne, dokud se o něm nedozvíme něco víc." Lýdie horlivě přikyvovala. "A jestli se dozvím, že jsi tenhle slib porušila, tak…" nechala výhružku viset ve vzduchu, dokud se nerozplynula jako cukr na jazyku.
Tu noc spaly sestry zády k sobě.
* * *

O dvě čtvrti dál seděl v hlubokém křesle pan Earl. Místnost byla prostorná, ale přesto v ní vládla podivně stísněná atmosféra. Počasí se večer pokazilo a z hustých mraků se začaly snášet tlusté provazce deště. Měsíc nebylo vůbec vidět. Pan Earl nicméně hleděl zamyšleně z okna, na sobě župan a v ruce otevřenou knihu, z níž nepřečetl ještě ani slovo.
Přesně takhle to vypadalo ten den ve Venee, ačkoliv déšť tam byl o poznání studenější a vítr zalézavější. Byl to den s velkým D. Den, kdy konečně uchopil svůj život pevně do rukou a změnil svůj osud.
Pevně semknul víčka. Ještě pořád viděl její medové vlasy, uvolňující se z uzlu i její překvapený výraz, který se rázem změnil v děs.
Dešťové kapky vytrvale bušily do oken, až ukolébaly bledého muže k spánku. Z dlouhých prstů mu vyklouzla kniha a s dutým žuchnutím dopadla na zem.
* * *

Lýdie seděla v ložnici a vyšívala. Pečlivě jeden steh za druhým, zas a znova, aby se nějak zaměstnala. Byla jako na jehlách.
Sára se chystala do města s Luisou, uječenou holkou s prasečím rypákem, která nemá sebemenší potuchy o zábavě, podle Lýdiina mínění. Její setra o tom velice dobře věděla a nebylo jí tedy vůbec podezřelé, že mladší dívka pozvání na společné posezení v parku odmítla.
"Do večeře budu zpátky," říkala jí Sára a zavazovala si přitom rychlými jistými pohyby čepec pod bradou.
Lýdie ji však sotva vnímala. V myšlenkách již byla opět se svým panem Earlem. Seděli spolu v salónku v té nejlepší náladě, smáli se a zrovna když si chtěl jemně namotat pramínek jejích vlasů na prst, tak…
"Posloucháš mě vůbec?" mračila se na ni sestra od nočního stolku. Lýdie sebou trhla a píchla se prstu. Vytekla drobná kapička krve. "Žádné tajné schůzky s panem Earlem, rozumíš?" Mlčky přikývla. "Já se to dozvím." Další přikývnutí.
"Nemusíš se bát. Budu tu sedět a vyšívat, dokud mi neztuhnou prsty." Sára po ní vrhla další podezíravý pohled, ale nic neřekla. Lýdie si jen strčila poraněný ukazováček do pusy a zatvářila se znuděně.
"Tak se tedy uvidíme večer." Sára se otočila, naposledy se úkosem podívala na mladší sestřičku a vyšla ze dveří.
Lýdie, stále s prstem v puse, naslouchala jejím krokům, vrzání schodiště a konečně hlasitému zaklapnutí domovních dveří. Pak vyskočila, přeběhla k oknu, opatrně odhrnula záclonku a sledovala sestru, jak mizí i Luisou za nejbližším rohem ulice. Když byly bezpečně pryč, vrhla se k šatníku a s láskou z něj vytáhla vzdušné bílé šaty s nabíranými rukávy. Se zalíbením pohladila saténovou stuhu a usmála se. V těchto šatech se bude pan Earlovi určitě líbit.
Začala se převlékat.
* * *

"Říkal jsem si, jestli vůbec přijdete," poznamenal pan Earl, když přecházeli přes most vedoucí za město.
"Omlouvám se, ale dřív to nešlo," řekla a cítila, jak se jí při pohledu na mladého muže znovu žene krev do tváří.
"To nevadí, hlavně že jste tady," usmál se a zlatavé světlo lamp mu tančilo po obličeji. "Opravdu nevadí, že jste tu se mnou tak pozdě?"
"Ach, ovšemže ne. Maminka mi to dovolila. Navíc, padající hvězdy se určitě nevidí každý den." Skousla si ret. Ano, matka jí dovolila jít na zábavu s přítelkyněmi, takže může být venku dlouho do noci, aniž by to někomu připadalo podezřelé, ale kdyby se to prozradilo… Obzvlášť Sára by mohla mít podezření. Tvrdila jí přece, že nemá nic v plánu. Ale na tom teď nezáleželo. Teď záleželo jen na panu Earlovi.
Přešli přes most a zamířili k shluku stromů blízko břehu řeky, která protínala celé město. Posadili se do měkké trávy a její vlhkost prosakovala skrz tenkou látku Lýdiiných šatů. Zatřásla se.
"Kdy by to mělo začít?" zašeptala a upírala při tom pohled k zčernalé obloze, na níž se chladně třpytily hvězdy.
"Každou chvíli, jen se pozorně dívejte."
Na dlouhou dobu se mezi nimi rozhostilo ticho rušené jen šploucháním vody, šustěním vánku a vytrvalým bzučením hmyzu poletujícího kolem. Lýdie se k němu přitiskla a položila mu hlavu na prsa. Cítila, jak má napjaté celé tělo. Pomalu jí sunul svojí dlaň po zádech, po zvlněné linii páteře. Obkroužil jí dlouhými prsty hrdlo a drobnými jemnými pohyby jí laskal pod bradou. Lýdii se zrychlil tep. Najednou už nepociťovala chlad stoupající od vody ani promočené šaty nebo pofukující vítr, jen příjemné teplo rozlévající se až do konečků prstů. Dýchalo se jí těžce a šimralo ji v podbřišku. Zavřela oči.
Chtěla, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Chtěla se k němu otočit, obejmout ho, přitisknout se k němu celým svým tělem, políbit ho a být jen jeho, ale pan Earl najednou vyskočil jako by ho někdo kopnul a rozběhl se k řece.
"Viděla jste to?! Viděla jste to?! Už to začalo!" vykřikoval a ukazoval na nebe. Jeho hlas se zvláštně nesl nocí. Lýdie se vysoukala na nohy. Připadala si zrazená. Jako kdyby její bublinu štěstí někdo propíchl. Na nějaké hvězdy úplně zapomněla.
"Pojďte sem! No tak pojďte! Musíte si něco přát!" volal na ni pan Earl a kynul jí rukou. Lýdii najednou připadal jako malý kluk, který právě dostal k narozeninám houpacího koníka. Došla až k němu a zvedla oči.
Byla to nádherná podívaná, to musela uznat.
Byla vlahá letní noc, obloha bez mráčku, město za řekou pomrkávalo tisícem světel a z padajících hvězd se tajil dech. Vždy když některá z nich za sebou zanechala na nebi zářivou šmouhu, měla Lýdie pocit, jako by jí ze srdce vytryskl proud hřejivého tepla.
Ať mě miluje. Prosím. Ať se vezmeme, ať spolu máme rodinu, ať všechno dobře dopadne. Prosím. Ať mě miluje. Prosím, prosím, prosím… Modlila se úpěnlivě Lýdie k padajícím hvězdám. Vytěsnila z hlavy vše ostatní. Opakovala ta slova tolikrát, až téměř ztratila význam, s pohledem pevně upřeným vzhůru.
"Přála jste si něco?" ozvalo se za ní.
"Ano. Ano přála." Hlas měla trochu ochraptělý po tak dlouhém mlčení. "A vy?"
"Samozřejmě."
"A prozradíte mi to? Tedy pokud to není tajemství."
"Je to tajemství, ale jsem si jistý, že vy ho nikomu neprozradíte," řekl a Lýdii se zdálo jako by ho něco pobavilo. Objal ji rukou kolem ramen.
"Tak řekněte."
"Víte, byl bych moc rád, kdyby na světě neexistovaly ženy, jako byla moje matka. Tedy, abych byl přesný, moje nevlastní matka. Tu vlastní jsem nikdy nepoznal, ale někdy…někdy mám pocit jako by mě navštěvovala ve snech. Vidím ji. Celou v bílém. Byla to světice. Všichni, kteří ji znali, ji milovali." Odmlčel se.
"A…a co ta druhá? Ta nevlastní. Jaká byla ona?" zeptala se dívka. Najednou se cítila nesvá. Celé kouzlo večera, jako by se zničehonic vypařilo.
"Zrůda," procedil mezi zuby a stisk na jejím rameni zesílil, až to zabolelo. "Myslela si, že když si otce omotá kolem prstu, bude si moct dělat, co se jí zlíbí. Že když s ním prošuká celou noc, tak si mě bude moct bít, kopat a zavírat do komory, kdykoliv se jí bude chtít." Při té větě sebou Lýdie trhla. Taková slova se jen tiše šeptala za zavřenými dveřmi. Do hlasu pana Earla se vkrádal potlačovaný hněv a jeho jindy příjemný hlas se měnil v podivné vrčení. Začala se bát. "Že mi nebude dávat najíst. Že na mě bude řvát a obviňovat mě ze všeho, co se stane. Že si z otce udělá jen loutku, ze které akorát tahá peníze. Víte, že mu lezla do postele, ještě když byla matka naživu? Že…" zarazil se. Zhluboka vydechnul. "Ale to nevadí. Nevadí. Dostala, co si zasloužila." Lýdie se neodvažovala ani hlesnout. Připadalo jí, jako kdyby se jí jazyk přilepil k patru a ocelové prsty se jí stéle hlouběji zarývaly do masa. Teplo vystřídal chlad.
"Snažil jsem se," pokračoval, "a pořád se snažím najít nějakou ženu, která by byla jiná. Která by byla jako má skutečná matka. Ale pokaždé shledám, že jste všechny stejné. Že jste všechny…inu, jako ty."
"A-ale já přece…já nejsem…" Její vlastní hlas jí zněl jako kňučení psa. Nohy měla jako z gumy a srdce jí tlouklo tak rychle, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.
"Ale, ale," pitvořil se po ní. "A co to tady bylo před chvíli? Sex a peníze. O nic jiného vám s muži nejde!"
"To přece…" zkusila to znovu Lýdie, ale opět byla přerušena.
"Měl bych se takhle vyzpovídat častěji. Je to úžasný pocit. Škoda, že s těmi předešlými jsem k tomu neměl příležitost." V ten okamžik se mu Lýdie vysmekla, strach, který je ještě před chvíli ochromoval celé tělo, jí teď dodal energii k útěku. Po tvářích jí stékaly slané slzy a lapala po dechu. Uběhla jen několik málo metrů, když zakopla o skrytý kmen stromu a zabořila se obličejem do vlhké hlíny. Nestačila ještě ani zvednout hlavu, když ji popadly mužovy ruce. Bylo pozdě. Táhnul ji zpátky ke břehu. Zmítala se, škrábala, kousala, křičela, ale nebylo to nic platné. Věděla, že zemře. Nikdo ji neuslyší, nikdo jí už nepřijde na pomoc. Takhle pozdě za město téměř nikdo nevycházel.
Aniž by si uvědomovala, kdy se to stalo, měla najednou hlavu pod vodou. Zabiják ji hrubě držel za krk a temeno hlavy a vší silou jí tisknul ke dnu. Snažila se mu všemožně vykroutit, zapírala se nohama a rukama hledala jeho paže. Stisk byl však příliš silný. Bolest se stupňovala. Neměla šanci.
Když už cítila, že nemůže dál, vydechla. Viděla, jak se voda kolem ní zavlnila a rozvířila říční dno. Instinktivně se nadechla a voda jí vnikla do útrob jako chladná dýka. Myslela na slečnu Barkerovou.
Trvalo to jen několik vteřin a potom… Pokoj.
* * *

"Ano, je to velká ztráta. Znal jsem se s ní jen chvíli, ale byla tu skutečně skvělá dívka. A celý život měla před sebou… Ani jsem nevěděl, že má starší sestru."
"Tomu se moc nedivím," odpověděla Sára řezavě. "Opravdu jste ji neznal příliš dlouho, pane Earle."
"Jak že se to neštěstí vlastně přihodilo? Víte, skoro každý tvrdí něco jiného."
"Šla k Winstonovým na zábavu, ale cestou se jí při přechodu přes Růžový most, ten bez zábradlí, smekla noha a spadla do řeky. Nikdy neuměla plavat a tak…"
"Takže takhle to tedy bylo," povzdechl si.
"Zřejmě."
"Zřejmě?" povytáhl obočí. "Máte snad jinou teorii?"
"Myslím, že sám nejlíp víte, jakou mám na mysli," odtušila ledově a její hlas byl jako břitva.
Pan Earl jen pokrčil rameny. "Vskutku nemám nejmenší tušení," usmál se.
"Když myslíte. Kdybyste dovolil, musím už jít." Uklonila se.
"Bylo mi potěšením," zavolal za ní. Sára se jen ohlédla a střelila po něm podezíravým pohledem.
Pan Earl ještě chvíli nehybně stál a díval se za vzdalující se dívkou.
Ty budeš další.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 creative-picture creative-picture | Web | 28. dubna 2013 v 20:43 | Reagovat

Hezký blog! :-) :-P

2 demence-mucq demence-mucq | E-mail | Web | 28. dubna 2013 v 20:58 | Reagovat

krásný blog :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz