Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Květen 2013

Zalézt a už nevylézt

28. května 2013 v 21:40 | Telenta |  Můj důvěrníček
Maturity jsou stále v plném proudu a pro nás, nematuranty, by to měl být (a všechny předešlé roky taky byl) jakýsi dlouhý nádech před skokem do moře písemek, které vždy následuje, protože "honem, honem, za to pololetí jsme přece nestihli vůbec nic!".
Tenhle rok, s naším novým vedením, to takhle nevypadá ani omylem a zítra mě čeká kromě nulté a odpoledního vyučování přijemná dvouhodinovka matematiky následovaná fyzikou. Po zítřku budu mít za sebou již pátou hodinu matematiky v tomhle týdnu.
Zřejmě si prostě usmysleli, že ten poslední rok, než odmaturujeme i my, si to prostě musíme užít. A tak si mrzneme ve třídě (venku je tepleji, než ve škole) a modlíme se, aby už byl příští týden a s ním i normální rozvrh.
Navíc na mě pomalu, ale jistě začínají dopadat obavy a nervozita z FCE zkoušek, které mě čekají příští týden.
Do toho si ještě představuju, jak bude vypadat příští školní rok se všemi těmi přípravami na přijímačky a na maturitu doprovázené třídním serváním se kvůli maturitnímu plesu.
A chce se mi někam utéct nebo aspoň zahrabat se do peřin a vylézt až příští rok v červenci.


Měsíc

26. května 2013 v 18:38 | Telenta |  Povídky
No, nějak ani nevím, zda to nazvat povídkou...
To mě totiž ve středu na přednášce o zvuku a jak ho vnímáme, vlezla do hlavy další postava a místo. Tak jsem si sedla a něco krátkého jsem o nich napsala. Možná si někdy najdou svoje pokračování.
Ne, že by mě už něco nenapadlo, jen uvidím, jak se to vyvine a jestli to bude vůbec stát za to.

"Díky, už dlouho jsem se tak dobře nenajedla," řekla, otřela si pusu ubrouskem a hodila ho do prázdného talíře.
"To přece nemusíš," usmál se na ni. "Je docela milý vidět holku, co se nedloube v jídle. Natož pak holku, co do sebe nahází za pár minut celej steak a ani nemrkne." Zašklebil se a snědl další sousto.
"No dovol," odfrkla si. "Chceš mi tím snad naznačit, že jsem tlustá a nenažraná?"
"To by přece nikdo nemohl tvrdit, Em."
"Taky si říkám. Měla jsem prostě jen hlad." Spokojeně se opřela v polstrované židli a natáhla si nohy. Nazrzlé vlasy se jí matně leskly v teplé žluté záři žárovek restaurace. Příbory a talíře cinkaly a celou místností s nízkým stropem se nesl šum hlasů.
"Tak mě napadlo," promluvil po chvíli váhavě a Em otevřela oči, "nechtěla by ses potom ještě jít na chvíli projít?"
"Ale, ale," škádlivě mu pohrozila prstem, "Známe se přece teprve dva dny, Tadeáši."
"Na večeři je to už dostatečný, ale na romantickou procházku při měsíčku ne?"
"Jestli zůstane jen u procházky při měsíčku…"
"Dávám ti na to svoje slovo," zvedl ruku k přísaze a hodil si při tom mastnou bramboru do klína.
Zavrčel a Ema se rozesmála.

Švýcarsko 2/2

22. května 2013 v 14:30 | Telenta |  Můj důvěrníček

Freiburg
První ze tří zastávek na cestě mezi Bernem a Lausanne, střet německé a francouzské části Švýcarska.
Patrně nejpříjemnější dopoledne ze všech. Jak kvůli katerále svatého Nicolase, Jeanu Tinguelymu, tak i kvůli obědu. Měli jsme na jídlo pouze půl hodinu a spolu s dalšími čtyřmi lidmi jsme se dohodli, že zajdeme do pizzerie hned naproti místu rozchodu.
Zvenku restaurace vypadala docela obyčejně a prázdně a tak jsme se tam energicky nahrnuli. Hned jak jsme vstoupili, tak k nám ovšem přiskočil číšník, držel nám dveře, vítal nás a my jsme zjistili, že jsme vpadli do luxusnější restaurace, než jsme měli v plánu. V obyčejných bundách, teniskách a s batohy na zádech jsme si tam připadali dost nepatřičně, ale to už nás číšník táhnul dovnitř a chtěl vědět, co si dáme. Posadil nás, a že prý pizza s sebou není problém, do pěti minut to bude, odkud jsme a Praha, že je krásná. Než jsme se stačili vzpamatovat, už nás vyprovázel i se dvěma krabicemi nakrájené margarity ven.
Posadili jsme se k altánku na náměstí, kde místní studenti chodili po provaze, a o chvilku později nám nějaký chlap a ženská cpali do rukou plechovky s Fantou, že prý je to zdarma. A přímo naproti byly záchody.
Zkrátka místo k nezaplacení.


Další galerie zasvěcena Jeanu Tinguelymu.
Švýcaři jsou opravu přesní stejně jako jejich hodinky. Otevírali v deset a přesně v deset se dveře galerie také otevřely, ačkoliv jsme dobrou půl hodinu stáli před ní, namáčknutí na sklo a schovávající se před deštěm a větrem.


Švýcarsko 1/2

21. května 2013 v 19:34 | Telenta |  Můj důvěrníček
Možná jste někteří z vás v minulém článku zaregistrovali, že se chystám do Švýcarska s výtvarkou a ačkoliv se našly věci, které mi na těhle zájezdech příliš nesedí (taktika "hrrrrrr, na ně! jídlo nepotřebujeme"), nutno uznat, že Švýcarsko je skutečně krásná země, se spoustou lékáren, kašen a kadeřnictví (vlastní výzkum), kde pohozený papírek na chodníku je vznácností. A kde se taky lidi dokážou oblékat.
Původně jsem chtěla napsat je jeden článek, ale pak jsem viděla, kolik fotek do toho chci nacpat a radši jsem ho rozdělila na dva, pro případ, že by měl někdo potíže s jejich načtením. Ono je jich i tak požehnaně.

Odjížděli jsme v pondělí v jedenáct v noci.
No, nic moc. V tuhle dobu jsem zvyklá být zalezlá v posteli, lenošit a chystat se ke spánku a ne vyrážet na víc jak desetihodinovou cestu autobusem.
Autobusáci nezklamali. Náš původní autobus ráno vyhořel a tak nám dali náhradní a měla jsem silný dojem, že i náhradní řidiče. Zřejmě pátého bratrance z třetího kolena pana majitele, který zrovna neměl práci, a jeho dědečka, kteří si spolu dají pár krabiček cigaret denně. Jízda stylem "brzda, plyn, brzda, plyn", kdy se člověk snaží aspoň trochu se vyspat, protože ví, že celý další den bude muset běhat po městech a galeriích, není zrovna příjemná. Okolo třetí ráno zabrzdil tak prudce, že bych přísahala, že všichni vylétli ze sedaček. Soudím podle vyděšených zvuků, které se ozývaly všude kolem.

Weil am Rhein - Vitra Design Meseum
Okolo deváté hodiny ranní jsme dorazili k naší první zastávce - Vitra Design Museum, ještě na Německé straně, kde jsme navštívili výstavu architekta Louise Kahna.
Nic proti architektům, ale tohle mě tedy zrovna do extáze nepřivádělo.
Částečně zřejmě i kvůli mému nevyspání a rozlámání a taky prostě kvůli faktu, že dle mého názoru byl Kahn pěkný hajzlík. Ne vážně, přijde vám normální mít manželku, mít s ní dceru, pak si nabrknout kolegyni v práci a mít s ní další dceru a v šedesáti se spustit s další architektkou a zplodit syna? Kromě toho tu poslední v práci zamykal do kumbálu, když za ním přišla do práce jeho manželka, nezval ji na otevření budov, které pomáhala projektovat i ona a občas, aby se neřeklo, se zjevil u ní doma, vyžadoval plný servis, pohrál si se synkem a nechal se odvézt zpátky domů. A všichni tvrdí, jak byl úžasný charakterní muž. Jistě.



Narozeniny

12. května 2013 v 17:13 | Telenta |  Můj důvěrníček
Dneska mám narozeniny, kdyby to někoho zajímalo.
Posledních náct.
Ale zatímco bych měla s někým oslavovat nebo se prostě i jen s někým bavit, tak to vypadá na poměrně melancholický den.

Rodinnou oslavu jsme měli již před týdnem, protože mám v květnu narozeniny nejenom já, ale i máma a táta má na konci dubna svátek, takže to pro úsporu času slavíme dohromady. Shrábla jsem příspěvky na mou cestu do Londýna a do Švýcarska a spoustu čokolády, dala si kremrole a zbytek dne šel ovšem tak nějak do háje.
A teď tu sedím a říkám si, kolik lidí by si na mě vzpomnělo, kdyby nebylo ksichtknihy. Zřejmě jen ta jedna kamarádka, která mi psala sms na mobil a přidala i něco víc, než bezduché "všechno nejlepší".
Nepotřebuju se bůhvínějak veselit a pořádat oslavy, ale kdyby si na mě alespoň jeden člověk udělal čas, bylo by to docela milé. Ačkoliv to bych asi už chtěla trochu moc.

Trochu si připadám jako Ijáček, který by, nebýt medvídka Pú, měl narozeniny velice podobné. A obličeje dělám asi jako Margarey. Včetně toho, že stále něco uzobávám, abych zahnala smutek.


A tak asi zase zmízím, půjdu dál hrát Assassin's Creed a předstírat, že si pilně dělám úkoly na přípravu na FCE, učím se heterocykly a balím do Švýcarska.
Což mi připomíná, že od zítřka do neděle tu nebudu. Trochu se bojím, vzhledem k tomu s kým tam jedu, ale tak... snad všechno dobře dopadne a nevrátím se se zánětem rohovky jako posledně, když jsem s těmi samými lidmi jela do Berlína.

Toť k výlevu mé dušičky. Za újmy způsobené tímto článkem se omlouvám. Zkrátka jsem se o to potřebovala podělit aspoň s někým.
Bývám často sama, jen to na mě dneska nějak padlo...

Deštivý den podruhé

11. května 2013 v 20:15 | Telenta |  digitální tvorba
Neodolala jsem a převedla jsem původní verzi kreslenou obyčejnou tužkou do digitální podoby.
No, s tužkou to pořád umím o něco líp...


Deštivý den

10. května 2013 v 17:58 | Telenta |  malby a kresby
Pršelo.
Tlusté provazce vody se snášely z ocelově šedých mraků a bičovaly krajinu. Hladina jezera, jindy klidná a hladká, že se dala používat místo zrcadla, teď připomínala rouzbouřené moře. Po obloze se klikatily blesky.
Ona stála na samém okraji břehu, šaty promoklé, vlasy se lepily k obličeji. Slané slzy stékající jí po tváři nebyly pro déšť vidět.
Pak udělala poslední krok.


Whaler

9. května 2013 v 22:38 | Telenta |  malby a kresby
Taky si tak někdy pohodlně hledíte do blba nebo usínáte a najednou vám do hlavy vleze myšlenka na to, že jednoho dne umřete? A pak se tím musíte zaobírat a otáčet to ze všech stran aniž byste došli k nějakému závěru?
Mně se to stává v poslední době docela dost často, nicméně nedá se říct, že bych z toho byla nějak psychicky zdeptaná.
Ležím a přemýšlím, jestli si na mě ještě někdo padesát let po mojí smrti vzpomene. Pokud neudělám díru do světa s nějakým převratným objevem nebo přínosem pro lidstvo, tak možná nějaká případná pravnoučata nebo něco na ten způsob...
Potom se dostanu k otázce, jestli tohle všechno má vůbec cenu. Jestli má smysl se s někým hádat, hroutit se z toho, že se mi něco nepovedlo a učit se tu spoustu věcí, které v životě nevyužiju a do roka na ně zapomenu. Nebylo by lepší ten čas využít nějak propěšněji? Koho bude za v příštím století zajímat, jakou jsem měla znáku z fyziky? Upřímně, koho to bude zajímat za dva roky? Nebylo by lepší, kdybych měla pocit, že jsem svůj život úplně nepromrhala něčím takovým?
A pak přijde na řadu uvažování, co vlastně po té smrti je. Přejdu do nějakého zaslouženého "království nebeského", či se reinkarnuju, a nebo na nás čeká jen prázdnota? Osobně by se mi asi nejvíc zamlouvala reinkarnace, v každém ze svých životů se něco naučit nebo se o to alespoň pokusit a postoupit o něco dál. Připadá mi to takové...smysluplné.

Ale zpět k přízemnějšímu tématu. Zítra píšeme test z fyziky, tak jsem se pro jistotu začala učit už včera. A toto je výsledkem:


Pravda není to zrovna to nejlepší, co jsem kdy udělala, bylo to děláno spíš z důvodu zachování mého psychického zdraví smíchaného s momentální obsesí Dishonored, neboť Lorentzova síla skutečně není mé hobby.

A bylo jaro

8. května 2013 v 8:30 | Telenta |  fotografie
"A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli!"
- Jan Karafiát, Broučci


Dům

2. května 2013 v 15:39 | Telenta |  Povídky
"Srabe!" zahalekal na něj Martin.
"Já nejsem srab!" ohradil se Petr, ale hlas mu při tom přeskočil.
"Jó, jasně! Tak tam, běž, ne? Dokaž to!"
"Srabe! Srabe! Srabe!" To začali ostatní chlapci skandovat a kruh kolem něj se nepříjemně ztenčoval.
"J-já půjdu," zakuňkal potichu a snažil se tvářit se neohroženě, vypadal však spíš jako myš hledící do tváře kočky.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz