Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Červenec 2013

Altaïr Ibn-La'Ahad

31. července 2013 v 21:19 | Telenta |  malby a kresby
Ty vzhledy blogu střídám jako ponožky, nicméně v tomhle ohledu patřím k lidem věčně nespokojeným a momentálně trnu, jak se můj nový výtvor zobrazuje na velkých monitorech...
Ale tak co, beztak to za chvíli zase změním.

Nějak se nic moc záživného neděje...tedy počkááát!
Nesmím opomenout sobotu, kdy jsem se ke svému vlastnímu překvapení vydala do Prahy na Sraz Snílků!
Trochu mě štvalo, že mi jede autobus akorát v devět a budu tam muset čekat do dvou. Nakonec se mi čekání o hodinu nepředpokládaně zkrátilo, protože se po první čtvrt hodině cesty rozbil autobus a skoro hodinu jsme čekali než přijede náhradní... Alespoň jsem tak konečně pohnula s četbou Zabijáka, kterého jsem si prozíravě vzala s sebou.
V Praze jsem si zašla do Luxoru (opět) a ačkoliv jsem se přesvědčovala, že si koupím jen jednu učebnici biologie, stejně jsem si nakonec odnesla i Metro 2033. Ještě jsem držela v ruce další knihy od Theorina a Mycelium, ale přemohla jsem se a vrátila jsem je zpátky do regálu.
Pak jsem se jen tak poflakovala kolem a přemýšlela jsem, jestli se mi opravdu podaří najít Faustův dům a nebudu se muset vracet poraženě domů, nicméně jsem ho ke svému vlastnímu překvapení našla hned na první pokus. Čekala jsem a opět jsem začala být paranoidní, že to určitě nebylo tady a stojím někde jinde nebo v jiný čas, ale o chvilku později mě a Anniku, která přišla o něco později, přišly vyzvednout Berenika s Venom a odvedly nás do čajovny, kde už byl zbytek lidí.
Ačkoliv nepatřím k lidem zrovna výřečným, cítila jsem se tam dobře (což se mi mezi hromadou cizích lidí jen tak nestává =D), bylo zajímavé vidět a slyšet lidi, které znám jen prostřednictvím písmenek a zjistit, že nikdo z nich nekouše a všichni rádi hrají Člověče, nezlob se. I když jsem se nemohla zdržet tak dlouho, jak jsem chtěla, rozhodně to neberu za nějakou ztrátu času nebo peněz za cestu. No a koneckonců, i nervů při zpáteční cestě.
To se totiž může stát jen mě, zapomenout si peněženku na botníku v čajovně a zjistit to až u vchodu do metra. Tak jsem běžela zpátky přes Karlovo náměstí v tom pařáku, rudá jak rajče a zpocená tak, že jsem si promáčela i ty lehké šaty, a silou vůle jsem popoháněla metro, abych se dostala včas na nádraží v Holešovicích a stihla autobus, protože byl poslední, co ten den jel.
Díkybohu se to podařilo a já jsem nemusela přespávat na ulici.

Uf, nějak jsem se rozepsala víc, než jsem chtěla, takže teď zpátky k obrázku.
Vlastně jsem si začala čmárat jen tak z nudy a dokončila jsem ho až dneska po dlouhém zápase, kdy jsem měla chuť nechat ho beznohého. Minimálně bez té pravé nohy.
Měl to být Altaïr, ale moc se mu nepodobá, no nebo... pod tou kápí si naštěstí můžete představit téměř kohokoliv.
Obrázku jsem přidala trochu kontrastu, aby tam bylo z toho naskenovaného papíru aspoň něco vidět.


Tu paní X dáme do lednice, jo?

25. července 2013 v 21:55 | Telenta |  Můj důvěrníček
To se tak člověk odpoledne doplazí domů, zasedne k počítači a nějak ho zarazí, že návštěvnost jeho blogu je zhruba pětinásobně větší, že normálně.
Nemusela jsem pátrat dlouho a zjistila jsem příčinu:


Už potřetí, opět s fotkami. Tak si říkám, že úroveň mého focení nebude až tak tragická, jak jsem si myslela.
Rozhodně to potěší.

Ale kvůli tomu tenhle článek nepíšu.
V pondělí a v úterý jsem se byla podívat, jak to vypadá u zubaře. Já vím, zní to asi všelijak.
Příští rok mě kromě maturity čekají i přijímačky. Jedny z nich budou i na stomatologii a rodiče chtěli, abych se podívala, jak ta práce reálně vypadá. A jelikož naše zubařka z toho byla nadšená, už jen když slyšela o tom, že bych chtěla zubařinu studovat, nebyl s tím příliš velký problém.

Prozíravě jsem si vzala bílé tričko, protože po mámě už žádný bílý plášť nemáme a ten, co se na mě pokoušeli nasoukat mi byl... kapku velký a vypadala jsem v něm nejvíc jako čistotný strašák do zelí.

Líbilo se mi to, ale... cítila bych se daleko příjemněji, kdybych tam už mohla aspoň něco dělat (vlastně jednou jsem podávala lak na plombu, protože sestřička zrovna nebyla po ruce... tomu se říká slibný začátek =D). Jen tak tam postávat, civět zubařce pod ruku, dívat se, jak všichni ostatní pracují a uskakovat z cesty sestřičce, nebylo zrovna úplně podle mého gusta. Nemluvě o těch pacientech, co na mě divně zahlíželi (ještě že k tomu neměli moc příležitostí).
Zkrátka, hlavně se tvářit přirozeně.
Bohužel, mám dojem, že jsem většinu času vypadala spíš takhle.


Alespoň, že tam nikdo nevypadal, že by mu (v tomhle případě tedy spíš jí) to vadilo.
Doktorka mi vykládala, co zrovna s těmi nebožáky v křesle dělá, pokud to nebyla zrovna jen preventivní prohlídka, ukazovala mi, jak se poznají některé věci na rentgenových snímcích, korunky a kroutila pacientům hlavou, aby mi názorně předvedla, jak vypadají mrtvé zuby.
Sestřička mi ochotně ukázala kolik je různých druhů kleští (vážně, skoro na každý zub jsou jiné kleště), plomb, rentgen a další nástroje, co mají poschovávané v šuplíčkách všude kolem a dokonce mi bylo dovoleno jít se podívat za laborantkou, kde mi to ze všeho nejvíc připomínalo výtvarku, nemůžu si pomoct.
A taky jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí, zejména o připravované rekonstrukci ordinace, která začne již v pondělí, a užila jsem si i rozplývání se nad novou vázou, kterou jim v úterý přivezli.
Jediná věc, co mě skutečně vyděsila, bylo, když doktorka od stolu volala na sestřičku, že tu paní X (jméno si nepamatuji) dáme do lednice. Pochopitelně neměla na mysli tu paní, ale její otisky, nicméně znělo to strašidelně.
A když jsem u těch otisků, vypozorovala jsem, že chlapi všeobecně tam bývají daleko větší tragédi, než ženy. Promiňte pánové, ale je to tak. Ne všichni, ale pokud srovnáme počet nadávajících a stěžujících si mužů a žen, muži vedou na plné čáře. Taky mi dělali otisky, když mi dávali rovnátka a vím, že to není příjemné, ale z toho, co tam předváděl jeden pán, by člověk řekl, že se ho snažili zabít.

A pak... pak mi ufrnkli rodiče i s bratrem a nechali mě tu s kocourem napospas svému osudu.
A to kocour je v poslední době špatným společníkem. Většinu dne si trajdá někde venku, a když přijde domů, stěžuje si na jídlo, protože on chce přece tu bábovku, co mám na talíři a ne nějaký granule, obchází kolem jako tygr v kleci, vrčí a syčí a já mu spílám, že je to mrzutý starý dědek. Připadá mi to jako bychom byli manželé po třiceti letech.
A ani mě psychicky nepodporuje, když jdu za tmy stáhnout do dolního patra žaluzie, a bojím se, že bude někdo stát za oknem.
Jo, jak se na podzim ochladí, to jsou mu najednou pelíšek a jeho hřejivá náruč dost dobrý.

Včera jsme konečně uspořádali to grilování na oslavu FCE, kupodivu jsme se sešli všichni a ještě víc kupodivu to bylo nakonec fajn.
Vrátila jsem se sice okolo jedný v noci, ale když jsem vyšla do patra a zakopla jsem o tu hromadu knih, co jsem odpoledne vytahala z knihovny s tím, že knihovny umyju a knihy roztřídím, aby v tom byla aspoň nějaká logika, měla jsem hroznou chuť v tom pokračovat. Nicméně Hrb, který mě doprovodil, prohlásil, že už usíná a tak jsem toho nechala.
A dobře jsem udělala, jelikož jsem docela podcenila velikost naší knihovny a ve výsledném čase jsem na tom strávila něco okolo sedmi hodin.
Pak jsem si taky stoupla na druhý konec místnosti a patřičně dlouho jsem se svou prací kochala, než jsem si vzpomněla, že bych mohla jít přehodit zalévání na zahradě, abych tam omylem nevytvořila rýžové pole.

Chameleon

19. července 2013 v 20:36 | Telenta |  Můj důvěrníček
Mám chameleona!
Tedy bohužel ne živého, ale alespoň malého plyšového, kterého si na podzim hodlám připnout na kabát.
To jsem totiž včera ráno poměrně neočekávaně jela s mámou do Prahy. Kdybych to věděla předem, nesůvila bych do dvou u počítače a šla bych dřív spát. Ale co se dalo dělat, že...

A svůj hlavní účel výlet splnil - tedy sehnat mi boty na maturák a vůbec i ostatní plesy, které mi opravdu budou, což není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už jen kvůli faktu, že ačkoliv u klasických zavřených bot mi stačí číslo 36 nebo 37, pak u otevřených bot a zejména u těch na podpatku potřebuju číslo menší. Nemám totiž nohu jen extrémě krátkou, ale také extrémě úzkou, takže z 98% bot, co se prodávají mi noha zkrátka vyjede.
Ovšem, sláva! Vzhledem k tomu, že rodiče chodí tancovat, vědí i o specializovaných obchodech, kde mají i malá čísla kvůli dětským závodníkům. Měla jsem na výběr jedny z jedněch, ale upřímně je mi to jedno. Jsou mi akorát, jsou v tělové barvě a s přiměřeným podpatkem. Víc si ani nemůžu přát.

Áááááá, ten chameleon! Myslím, že se na něj budu chodit každý den dívat, dokud se neochladí a nebudu ho moct vzít vyvenčit.
To se totiž máma chtěla podívat na nějaké dřevěné anděly v malé galerii v jedné z těch úzkých uliček vedoucích ze Staromáku a tohle tam měli taky. Tak jsme si místo andělů za několik tisíc pořídily aspoň dva chameleony.
Někdy bych ty uličky chtěla nafotit, takováhle místa mě vážně fascinují. Je to takové... útulné a s atmosférou. Nevím, jak lépe bych popsala to, jak na mě působí.
A taky bych si při té příležitosti chtěla v Praze najít některé domy a kostely, ke kterým se vážou nejrůznější legendy. Asi jako dvanáctiletá jsem totiž dostala knihu pražských legend a pověstí a od té doby si něco takového plánuju.
To už to plánuju sakra dlouho...
Ach jo.



A dneska se mi podařilo s velkou slávou spálit si záda.
Tak to totiž dopadá, když asi po třech letech jdu jednou s kamarádkama na koupaliště. Ale mají tam dobrou malinovku, to se jim musí nechat.
A taky si člověk hned víc váží své rodiny a kamarádů, když vidí, co se tam pohybuje za zjevy a vůbec takové zvláštní sorty lidí. Ačkoliv silnější účinek má na tohle patrně doprava MHD (čemuž se snažím úspěšně vyhýbat), vlaky a autobusy.

Karneval

17. července 2013 v 11:54 | Telenta |  Povídky
Již trochu starší povídka, která původně vznikla samostatně, ale později na ni začalo vznikat pokračování, které se snad někdy dočká konce. Nicméně jsem si říkala, že by bylo celkem fajn, kdybych měla aspoň nějakou odezvu už teď, obzvlášť když to bylo zamýšlené jako jedna samostatná povídka.

Na Nalor se snášela tma. Drobné postavy zahalené v černých kápích zapalovaly pouliční svítilny, jejichž mihotavé světlo se odráželo od pískově zbarvených stěn a kreslilo na nich záhadné obrazce. Na vodě se houpaly gondoly objímané hustou bílou mlhou.
Nimha seděla na kamenném masivním zábradlí, komíhala nohama sem a tam a snažila se prohlédnout pod povrch špinavé zakalené vody úzkého kanálu. V dlouhých hubených prstech převracela dvě lesklé mince, které ještě odpoledne ležely na dně měšce jednoho kupce. Nechtělo se jí jít až domů za starou Meg, kde budou bezpochyby i všechny ostatní opuštěné děti ulice. Nechtěla s nimi mluvit, prát se o poslední kousek chleba. Dneska ne. Zavřela oči, vdechovala onu zvláštní těžkou vůni stojaté vody, která prostupovala celé město a její mysl pomalu odplouvala do sladkého spánku. Byla unavená, tak moc unavená…
Někdo jí lehounce poklepal na rameno. V tu chvíli se probrala, cukla sebou a skrčila se, jako kdyby očekávala ránu holí. Ale nebylo to třeba. Před ní stála jen útlá dívka, zhruba stejného věku, a s vlasy tak světlými a lesklými, že vypadaly téměř jako tepané stříbro.
"Můžu si přisednout?" zeptala se bledolící dívka, hlas jako zvonkohra. Nimha přikývla a podmračeně si prohlížela příchozí od hlavy až k patě. Bledé, skoro bezbarvé oči měla orámované pečlivě vyvedenými černými ornamenty namalovanými na kůži, na obou zápěstích jí slabě cinkaly náramky a téměř až ke kotníkům jí splývaly vzdušné vyšívané šaty v barvě jejích vlasů. Rozhodně to nebyl někdo, kdo by se měl pohybovat v téhle části Naloru. Děvče se jediným plynulým pohybem vyhouplo na zábradlí. Nimha si nervózně skousla ret, až vytryskla slaná kapička krve a pevněji stiskla okraj zábradlí. To oblečení a tetování… Ne, nebylo pochyb.
"Ty jsi…" začala váhavě, ale nedořekla to. Každé malé děcko tahající za sebou dřevěné zvířátko na provázku vědělo, že o nich se nemá příliš mluvit.
"Z Karnevalového společenstva? Ano," dokončila to za ní, hlavu nakloněnou na stranu ve tváři vševědoucí úsměv. "Jmenuji se Shia, dcera Assimova," natáhla k Nimze štíhlou ruku, ta na ni ale jen dál podezíravě hleděla. "Já nekoušu."
Jistě, nevypadala na to, že by kousala, ale mohlo by se stát něco mnohem horšího, než že by jí na ruce zůstaly otisky drobných zubů. O Společenstvu se s výjimkou vychvalování jejich slavnosti nemluvilo. Na lidi ze Společenstva se nemluvilo už vůbec, zvlášť pak když jste byly obyčejné děti ulice, které nestojí ani za pohled. Ale co se má dělat, když vás osloví někdo ze Společenstva, to Nimha netušila. Nakonec k Shie váhavě natáhla vlastní ruku a krátce stiskla tu její. Byla měkká, hebká a studená jako led. "Nimha," zamumlala potichu a rychle od dívky odvrátila zrak.

Výžblept nekomunikativního člověka aneb už vážně nevím, co mám psát za nadpisy

16. července 2013 v 13:27 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak jsem se vrátila z MoRu a... nějak se u mě zhoršila nemoc "nehodlám opustit postel".
Nemám zdání, jestli to spolu nějak souvisí, tenhle stav je u mě naprosto běžný, nicméně vykopat se dnes ráno ven, protože jsem potřebovala na záchod, bylo najednou nějak mnohem složitější než normálně a síla, která mě tlačila zpět pod peřinu byla mnohem větší.
To se pořád říká, jak je pes nejlepším přítelem člověka... cha! Já tvrdím, že nejlepším přítelem člověka je peřina.

A taky nechci nikoho vidět.
Nejsem zrovna společenský typ a zkrátka potřebuji alespoň chvíli soukromí a pět dní, kdy jsem tu chvíli soukromí měla tak maximálně na záchodě, mi v tomhle ohledu moc dobře neudělalo. Nepotřebuju toho nějak moc, stačila by mi hodinka nebo půl hodinka, kdy by mi nikdo nestál za zády a nesledoval, co dělám a neustále se nevyptával, kam chci jít teď, jestli chci tohle a co si myslím a bla, bla, bla...

Už jsem vám říkala, že mám často dojem, že lidi mluví až moc? Jako by se báli ticha, jako by si ho nedokázali vážit. Nevidím žádnou potřebu v tom, neustále se účastnit nějaké konverzace, být stále s někým v kontaktu, ať už naživo, přes ksichtknihu, Skype, icq nebo já nevím co všechno. Jako by snad musel někdo neustále vědět o tom, co všichni dělají, že tady jsou a někdo by si jich měl všímat.
A ne, nejsem nešťastná a smutná, jak si většina lidí z mojí nekomunikativnosti vyvozuje, jen zkrátka nemám potřebu mlít od rána do večera pantem, jako valná většina populace.

O posledních dnech se tu nebudu nijak sáhodlouze rozepisovat. Jednak proto, že nepochybuji o tom, že se tu s články na stejné téma roztrhne každým okamžikem pytel a pak se mi prostě a jednoduše nechce.
Alespoň si tedy udělám opět krátký žebříček tři koncertů, které se mi libily nejvíc.
  1. Powerwolf
  2. Avantasia
  3. Amaranthe
Za zmínka taky nepochybně stojí Lordi, Moonspell, Arkona a Elvenking. A Leningrad Cowboys, v životě jsem něco tak šíleného neviděla, buď jsou jen tak střelený nebo musí něco brát, ale... co to bylo (a to nemyslím ve špatném slova smyslu)?
A hlavně kapely, na které jsem tam cíleně jela, většinou zahrály všechny písničky, které jsem od nich chtěla slyšet.
A mám tričko s Powerwolf.


A co budu dělat teď?
To netuším.
Docela mě štve, že skončily všechny seriály, které jsem sledovala a nemám se na co dívat. Hannibal, American Horror Story, Game of Thrones... i to Shiki jsem dokoukala. Nemáte někdo nějaké návrhy? Nejlépe něco, co nemá 18547 dílů.
Naštěstí knížek tu mám dost. Včera v noci jsem rozečetla Skrýš a z těch necelých sta stránek, co jsem stačila přelouskat, musím říct, že to vypadá hodně zajímavě. Uvidím, jak to bude pokračovat.

Jazyky

8. července 2013 v 22:11 | Telenta |  Můj důvěrníček
Fanfáry! Je to tady!
Dneska mi poměrně neočekávaně přišel email, ve kterém mi oznamovali, že jsem prošla zkouškami na FCE se známkou A a pokud si to podle toho jejich vysvětlení vykládám správně, dostanu tím pádem o stupeň vyšší certifikát, tedy CAE. Zřejmě. Nemá s tím někdo zkušenosti, že by mi to objasnil? Jsem kapku zmatená.
Nicméně jsem ráda, že to mám za sebou a kromě maturity, která mě čeká příští rok, mě žádné velké zkoušky z angličtiny už nečekají a můžu si tedy blahopřát.
Ani jsem kvůli tomu nestihla být nervózní, kromě těch několika sekund, kdy mi Firefox nechtěl načíst výsledky tak rychle, jak jsem si to představovala.

Ještě aby se příští rok v podobném duchu nesla i maturita a přijímačky.


Takže teď budu mít trochu víc prostoru věnovat se dalším jazykům.
Učím se docela dlouho francouzsky, nicméně zrovna francouzština mi k srdci nijak nepřirostla a obzvlášť ze sloves (a zejména z jejich tvaru subjonctif) mám chuť mlátit hlavou o zeď.
Docela by mě lákala španělština. Učila jsem se ji jen jeden rok a to s tím, že ten učitel stál za starou bačkoru, ale nechtěla bych se jí úplně vzdávat. Je to nádherný melodický jazyk se snadným vyslovováním a prý pro Čecha jeden z nejlehčích na naučení. A navíc, když jsem na jazykovém pobytu v Oxfordu tenkrát slyšela, jak se tam Španělové baví mezi sebou, mohla jsem na tom uši (?) nechat.
A taky bych si někdy mohla doplnit alespoň základy němčiny, když žiju jen hodinu cesty od německých hranic a zvládnu tak maximálně pozdravit, poděkovat a objednat si jablečný džus.
Co myslíte?

No nic, asi bych se radši měla jít dál zabývat svojí povídkou, která se pomalu ale jistě blíží k zdárnému konci a chtěla bych vyždímat co možná nejvíc z mé momentální "ponořenosti do příběhu", než si sbalím kufry a ve středu ráno odjedu na MoR. Navazování na příběh po delší prodlevě je vždycky hrozně těžké, minimálně pro moji osobu.

Toť je k dnešnímu výlevu vše.

P.S. V poslední době mi dělá stále větší a větší problémy vymýšlet názvy článků... a pak to dopadá jako u tohoto.

Pražská ZOO

5. července 2013 v 17:53 | Telenta |  fotografie
Dneska jsme s rodinkou vyrazili do Prahy do zoo, navzdory deštivé předpovědi počasí.
Naštěstí se opět netrefili a užili jsme si tak příjemný slunečný den. Dokonce až tak slunečný, že jsem si musela jít sundat silonky na záchod a řeknu vám, že snažit se převléct se v mrňavé kabince, v níž vám hrozí, že každým okamžikem spadnete do záchodové mísy, není nic moc.
Docela mě mrzelo, že kvůli povodním byl zavřený pavilon šelem a krokodýlů, ale co se dá dělat. Však já si počkám.

A může mi někdo vysvětlit, proč strašná spousta lidí fotí ta zvířata se zapnutým bleskem, ačkoliv všude se píše že se to nesmí? Prosím, kdyby tohle porušili v nějaké galerii, fajn. Obrazy to nevyděsí, ačkoliv je většinou hlídají tak přísně, jako kdyby mohlo.



Krajta zelená, stejně pořád nevěřím tomu, že je to škrtič =D


Chapadla a nohy

4. července 2013 v 10:50 | Telenta |  malby a kresby
Prosím vás, až příště vezmu do rukou formát menší než A2 a tempery, tak mě zastavte. Povoluje se pouze v případě, že všechny ostatní papíry, tužky, vodovky, uhly, tuše a další podobné věci beznadějně došly.
Aspoň jsem si po delší době opět ověřila, že patlaní se s malými štětečky zřejmě není nic pro mě a pokud budu malovat, pak zásadně na větší plátno.



Taky jsem se včera večer rozhodla, že si po půl roce, co mám nový počítač, konečně udělám trochu pořádek ve svém ipodu a zesynchronizuju si ho s novými itunes. Po velice dlouhém shánění, kde mám všechny ty písničky, cpaní jich do itunes, uspořádávání do playlistů, instalování nových itunes (protože si přece nemůžu myslet, že se starší verzí by mi to fungovalo), chvilkové naprosté ztracenosti v nových itunes a pak velice dlouhém synchronizování, které stejně neproěhlo podle mých představ... jsem se na to vykašlala, protože byly dvě ráno, měla jsem nervy v kýblu a zrovna se mi podařilo lstivě odlákat komára na chodbu.

Prázdniny a trocha zamyšlení

2. července 2013 v 22:07 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak tedy na dva měsíce zase pokoj od školy.
Ne, že by to všichni už dávno nevěděli.
Na vysvědčení jen jedna očekávaná dvojka z fyziky a pokud mi příští pololetí nerupne v bedně a nedostanu víc než tři dvojky, vejdu se do průměru 1,1, což znamená jistou šanci dostat se na vejšku bez přijímaček.
Ačkoliv jsem se na prázdniny původně těšila, tak když už jsou konečně tady, najednou nějak... nevím. Nemám žádné magalomanské plány, kromě MoRu a Londýna, nic připraveného nemám a zkrátka uvidím, co se naskytne.
Jinak budu patrně jen tak bloumat po okolí a číhat. A užívat si samoty. Já vím, že člověk je prý tvor společenský a navěky sama bych taky žít nechtěla, nicméně občas mám všeho a všech už plný zuby a potřebuji se zavřít do své bubliny a tam si v klidu přežívat a oslavovat ticho a klid.


Ovšem pár malých cílů by se našlo.
  1. zredukovat tu hromadu knih, která se mi válí na nočním stolku
  2. pokud možno nakreslit nebo namalovat něco, na co bych po dlouhé době mohla být zase aspoň trochu pyšná (až příště zase vezmu do ruky formát menší než A2 a tempery, tak mě laskavě zastavte; ale co... už to domaluju, ono to nějak dopadne)
  3. pokusit se nafotit zvířátka v zoo
  4. neztratit se v Londýně a vrátit se zpět bez ztráty na životech
  5. konečně dopsat tu rozepsanou povídku, pro níž stále ještě nemám ani název, nicméně se mi po dlouhé době zase něco docela zamlouvá; a pokud múza dá, začít i něco nového
  6. zpracovat si četbu
  7. nechat si začít šít šaty na maturitní ples
  8. pokusit se nervově nezkolabovat až budu čekat na výsledky FCE
  9. urychleně dohrát dvojku Assassin's Creed, aby ze mě nebyl Hrb nervózní (nemysi si, já to na tobě vidím =D)
  10. a konečně jet se podívat na zámek na pávy, opět hlavně kvůli zachování Hrbova duševního zdraví
A to by bylo asi tak všechno...

Jinak mě docela pobavilo, jak se tu v poslední době strhávají hádky mezi vegany či vegetariány a pak klasickými všežravci, kteří se navzájem obviňují a snaží se druhou stranu přesvědčít, že jedině oni mají pravdu.
Osobně mi to připadá celé trochu jako když se děti hádají na pískovišti, jestli ten hrad bude mít jednu věž nebo dvě.
S prominutím, ať si každý žere, co chce. Já nejsem vegetarián, nicméně maso nijak často nemusím a jsem spokojená. A jestli je někdo spokojený se stravou bez masa nebo i živočišných výrobků? Prosím, když to necpe ostatním pod čumák a netvrdí jim, jak jsou zaslepení... A že někdo nedá bez řízku ani ránu? Fajn, pokud to nenutí jíst i ostatní.
Každý z nás je jiný, má trochu jiné a potřeby a vzhledem k tomu, že žijeme ve světě, kde je možné vybírat si svůj jídelníček, neměl by s tímhle být snad žádný problém. A už vůbec to není důvod k tomu vést nějaké zbytečné žabomyší války.
Toť můj názor.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz