Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Srpen 2013

25.8. a už se to blíží

25. srpna 2013 v 23:31 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nějak ztrácím sílu na to, abych vymýšlela názvy k těmhle deníčkovým zápisům.

Už se to blíží. Valí se to ze všech stran, zejména z hloupých letáků a připitomělých reklam. Za týden všem školou povinným žákům a studentům skončí prázdniny a tradá zpátky do školy.
Vždycky jsem se docela těšila. Dva měsíce volna jsou na mě trochu moc a ke konci se začínám nudit. Letos se mi ale nijak zvlášť nechce. Oktáva, maturita, přijímačky na vysokou, kurzy, maturák... a pochopitelně moje nervy v kýblu, protože ačkoliv nejsem až tak velký plašan jako moje věrná spolusedící, tak nervy na pochodu mít umím. Trochu mě to děsí a ze všeho nejradši bych byla, aby byl už příští rok touhle dobou.

Zatím se jen tak poflakuju a užívám si doby, kdy si mohu alespoň částečně prohodit noc a den. Jsem zkrátka noční pták, jak padne tma, jsem najednou mnohem čilejší, mám chuť začít dělat spoustu věcí a v hlavě se mi rojí nápady jeden za druhým. Není tedy s podivem, když jsem se včera v půl dvanácté rozhodla, že budu malovat a v klidu jsem si rozložila stojan, plátno a barvy, pustila jsem si rozhlasový záznam Hamleta a dala jsem se do díla. A zřejmě na to budu muset vynaložit víc takových nocí. Nedokážu malovat na malé formáty a vždycky jsem obdivovala lidi, co to umí. Já se se štětcem potřebuju rozmáchnout. To s tužkou je to naopak.

Poslední dny se nesly zejména v duchu nakupování, neboť máma tvrdí, že bude lepší nakoupit nějaké formálnější oblečení už teď, abych se pak nemusela příští rok stresovat.
No, zrovna tohle se moc nepovedlo, protože na hubenou holku s metrem padesát zkrátka nikde nic nemají. Opět jsem si užila divení typu: "Óóó, jak je to možné?! Tak vám už je devatenáct?!". Mám dny, kdy je mi to jedno. A pak mám dny, kdy mám za to dotyčnému chuť vlastnoručně vydrápat oči, což byl i tento případ. Vážně, to člověk musí nutně překročit hranici alespoň sto šedesáti centimetrů, aby se o něm alespoň dalo uvažovat jako o dospělém? Většinu času jsem měla chuť vsáknout se do nejbližší zdi.
Aspoň že jsem to neabsolvovala úplně bez úspěchu, a ačkoliv sako jsem nikde nesehnala, mám dva použitelné svrchníky, dvoje džíny, svetr, batoh, neb ten starý se již na některých místech začínal rozpadat, a ukořistila jsem černočervené pruhované kraťasy zlevněné z pětiset na osmdesát korun. No, nekupte to. Navíc mám konečně nová plátna, dokoupila jsem si poslední díl Stínů a Monument 14 (a nevím, kdy si to stihnu přečíst, když jsem si před nedávnem ještě pořídila z antikvariátu Nanu a Dům o tisíci patrech...) a při zpáteční cestě při honu na jídlo se mi podařilo najít sushi, které jsem si vítězoslavně odvezla domů, takže by se to dalo označit za úspěšný lov (nebo snad spíše sběračství?).

Líbí se mi Zolův styl psaní. Teď o prázdninách jsem přečetla Zabijáka a momentálně louskám Nanu. To jak dokáže vylíčit psychologii postav a celkovou atmosféru Paříže té doby je až neuvěřitelné, to jak se nebojí zajít do všech detailů i těch odporných (holt naturalismus, že...). O to víc mě mrzí, že je u nás k dostání jen naprostý zlomek z jeho díla a to rozhodně nepsal málo.

Taky si chystám podklady pro další povídku. Zatím je stále ve stádiu, kdy se může každým okamžikem změnit, tak jsem zvědavá, jak to nakonec vymyslím. Pokud z toho tedy vůbec něco bude. Uvidím, uvidím.

Ach, a ještě jedna věc. Pokud jste neviděli seriál Řím od HBO, tak to utíkejte napravit!
A já se jdu dál psychicky připravovat na blížící se září.


Londýn 2/2

17. srpna 2013 v 13:25 | Telenta

Tak jsem tu s dalším dílem, tentokrát již s méně kryptografickým názvem Londýn. Říkala jsem si, jak bezvadně by to vypadalo napsané těsně vedle sebe, nejlépe nějakým ozdobným písmem.
NýdnollondýN
No nic, nechme to plavat.

Na úvod bych ráda napsala něco o třech obchodech.
  1. Tokyo Toys: obchod, který jsme objevili spíš omylem v pasáži na Coventry Street jen kousek od stanice metra Piccadilly Circus. Jak již název napovídá, přijdou si tu na své hlavně fanoušci mangy a anime, ale i některých počítačových her. Odcházela jsem s tričkem L a plakátem, o němž jsem byla přesvědčena, že ho nacpu do kufru, nicméně se ukázalo, že asi tak o 15cm přečuhuje a při odletu jsem si s ním ještě užila spoustu legrace.
  2. Forbidden Planet: ne příliš daleko od Tokyo Toys na Shaftesbury Avenue. Obrovský obchod plný věcí, které prostě musíte mít! V dolním patře najdete komiksy, knihy a svůj kout tu má i manga a anime. V horním patře jsou pak fandomové věci téměř od všeho přes Pána Prstenů, Star Wars a Harryho Pottera po Doctora Who, počítačové hry a klasické superhrdiny. Nejbližší stanice metra je Covent Garden.
  3. Harry Potter Shop at Platform 9 3/4: tady snad není potřeba nic dodávat. Jeli jsme speciálně kvůli tomu na King's Cross, takže v článku najdete i pár fotografií. Škoda jen, že tam mají všechno tak hrozně předražené.
  4. A to sushi... Sushi všude kolem! Myslím, že se mi bude stýskat. A když už jsme u toho, tak po tom cheesecaku taky.
Doufám, že to někomu k něčemu bude.

Britské muzeum
Trochu mě překvapilo, že na stálou výstavu není potřeba kupovat si lístek, takže na egyptologické, japonské, řecké a římské oddělení jsme se dostali zadarmo.
Všechno jsme neprocházeli, na to aby měl člověk aspoň tak dva celé dny.


Nýdnol 1/2

16. srpna 2013 v 23:01 | Telenta |  Můj důvěrníček
Fanoušci Červeného trpaslíka již jistě tuší, že půjde o cosi s Londýnem.
A pokud se najde ta nějaká malá hromádka lidí, co můj blog čte pravidelně, nepochybně si i všimla, že jsem byla delší dobu neaktivní.
Ano, byla jsem poslední týden v Londýně a teprve včera, tedy vlastně již dneska, jsem se vrátila domů.
Bylo to poněkud dobrodružné, jelikož jsem jela poprvé "sama" pouze s Hrbem, který má hrůzu z letadel (zejména pokud jsou ve vzduchu a sedí v nich), takže už jen samotná cesta byla zajímavá. Doletěli jsme na Heathrow někdy okolo třetí hodiny odpolední místního času, s menšími obtížemi jsme si zakoupili Oyster card na šest dní, dohrkali jsme se metrem i s kufry na Gloucester Road a nakonec jsme i dorazili do správného hotelu.

Tenhle způsob cestování mi vyhovuje. Ta svoboda, že si můžu jít kam chci a kdy chci, najíst se a udělat si pauzu kdy chci. Žádné hrrrrrrr na ně! Musíme vidět tohle a támhleto! A teď půjdeš sem! A teď zase tam! Bolí tě hlava? To přece zvládneš!

V Londýně jsem byla předtím již dvakrát, ale pokaždé to bylo s jazykovou školou a jen na odpoledne, takže jsem dohromady neviděla skoro vůbec nic a dost mě to štvalo.

Pokud něco nelze Londýnu upřít, pak to je spousta parků a zeleně a trávy, na kterou si můžete skutečně sednout i lehnout a schroustat si tam sendvič, aniž by vás někdo hnal pryč, jak se často stává v naší zemičce.

Hyde Park



Oči, okno do duše

7. srpna 2013 v 22:30 | Telenta |  fotografie
Říká se, že oči jsou okno do duše.
Částečně s tím výrokem souhlasím. Koneckonců, nemůžeme z něí osobnosti vinit jen jeho oči, nicméně je důležité si jich všímat. Občas toho dokážou říct víc, než tisíc slov, prozrazují falešný úsměv i rozhořčení a ani ten nejlepší lhář je nedokáže plně ovládnout.
Většině lidí vadí, pokud jim někdo, zejména někdo cizí, hledí zpříma do očí, jako by tím chtěl říct, že nás má prokouknuté. Svým způsobem je to pravda, proto se tak rádi očnímu kontaktu vyhýbáme a schováváme se. Je to naše přirozená obrana a dlouhé pohledy z očí do očí dovolujeme jen našim nejbližším, před kterými se nemusíme bát a stydět se za své pocity.


Ráda zkoumám barvu očí lidí v mém okolí.
Ačkoliv většina lidí má podivnou směsici barev duhovky, trochu šedé, modré a do toho kapka zelené či hnědé, občas se dají najít skutečné skvosty.
Nejpřekvapivějším objevem byly pro mě oči naší třídní, má je úplně zařivě modré, ještě víc než já. Nejvíc se mi ale zamlouvají oči zelené, jasně zelené, ne takové ty skoro bezbarvé. Takové se mi poštěstilo vidět ovšem jen jednou. Možná proto mě tak fascinují, protože jsou tak vzácné.
Mám i spolužačku, která má každé oko jiné a za těch sedm let, co ji znám, myslím, že k ní perfektně sedí.
Já mám oči modré, jak může vidět na fotce. Není nijak upravovaná, kromě ořezu a toho, že jsem zbytek převedla do černobílé. Zřejmě jediná část mého těla, s níž jsem plně spokojená, jen by nemusely být tak krátkozraké...
Prý že modré oči jsou v některých částech světa považovány za jediné schopné uhranutí, i když to stejné se u nás, ve střední Evropě, tvrdí o očích černých.
Vzpomínáte si na Viktorku, kterou uhranul černookýý voják?

Být volný jako pták 2/2

4. srpna 2013 v 15:00 | Telenta |  Povídky


"Já nesouhlasím," našpulila Beatrice vzdorovitě pusu a založila si ruce na prsou. Hledala očima Lilly, aby ji podpořila. Ta ale uhnula pohledem a zadívala se kamsi na stěnu. Pomoc ovšem přišla z naprosto nečekané strany.
"Já taky ne," špitla tiše Becky, která se choulila na matraci v rohu místnosti. Okamžitě se kousla do rtu, jako kdyby provedla něco zakázaného a nervózně se tahala za copy.
"Pořád je to tři proti dvěma," zabručel Benjamin. "A nechat vás tu nemůžeme."
"Já bych se tu tedy klidně nechala," vyprskla Beatrice, ačkoliv věděla, že to není pravda, ještě dřív než ta slova vypustila z úst. Nedokázala by opustit Viktora, nemohla by se dívat na to, jak ho zabíjí. Od té doby, co zemřela její matka, neměla nikoho jiného. Docházela jí ale trpělivost. Jak ti zatracení zabedněnci nemohli nevidět, že se řítí přímo do pasti?
Viktor na ni smutně hleděl přes místnost, nic ale neřekl.
"To vám všem vážně úplně přeskočilo?" rozhodila bezmocně rukama a znovu střelila pohledem po Lilly, která ovšem dál hypnotizovala neviditelný vzorek na zdi. Povzdechla si a promnula si kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Zatím to byl jen tupý tlak, nicméně téměř cítila, jak z něj každým okamžikem začnou vylétávat ostré jehličky bolesti.
"Potřebuju na vzduch," zamumlala a svižným krokem zamířila ke dveřím. Seběhla po schodišti a o několik vteřin později ji už do tváře šlehal štiplavý vítr, který se proháněl ulicemi. Zhluboka se nadechla a zakroužila hlavou.
"Bet?" ozvalo se za ní váhavě a na rameno jí dopadla drobná ruka.
"Co chceš Lilly?" zamručela otráveně, ale neotočila se k ní. Cítila se zrazená.
"Já jen…" začala, ale pak svěsila hlavu a odmlčela se.
"No?" pobídla ji Beatrice a povytáhla obočí.
"Pojď radši zase dovnitř." Vešly zpátky do tmavé chodby, kterou osvětlovalo jen chabé světlo pronikající sem zaprášenými okny. Lilly se opřela o zeď, kterou pomalu obrůstala plíseň.
"Já vím, že to asi nechápeš…" začala, ale Beatrice ji nenechala domluvit.
"Ne, to nechápu. To máš naprostou pravdu. Ty si vážně myslíš, že něco takového může vyjít? Myslela jsem si, že máš rozum. A vždycky jsi byla v takových záležitostech zajedno se mnou, tak proč se najednou obracíš proti mně?" Cítila, jak se jí do očí derou slzy a hlas se jí na konci věty zlomil. Zdálo se však, že si toho Lilly nevšimla a ona tu před ní nehodlala brečet. Zaryla si nehty hlouběji do paží a mrkala, aby se jí snad zrádné slzy nevylily přes víčka.
"Přesně to bych ti chtěla vysvětlit. Já… Nemyslím si, že by to mělo velkou šanci na úspěch stejně jako ty, ale… Víš, jestli opravdu…" přejela si rukou po břiše. "Prostě bych nechtěla, aby vyrůstalo tady. Buď mu dám lepší místo pro život, nebo zemřeme oba. Tady ale žít nebude." Kousla se do rtu, ruce stále složené na rostoucím životě.
"Chápu," hlesla Beatrice a opřela se dlaní o zeď, co měla za zády. Něco takového měla čekat. "Jestli ti to nevadí, tak já půjdu. Není mi nějak dobře. Řekni to Viktorovi." Ani nečekala na odpověď, hbitě vyklouzla ze dveří a zamířila známou cestou domů. Mrholilo a po tvářích jí stékaly kapičky deště. V hlavě jí tepalo, ze spánků jí vystřelovala ostrá bolest a v hrudi mělo prázdno, jako kdyby ji z ní někdo vyjmul všechny orgány a jí zbyl jen prázdný hrudní koš.
Teprve doma, když padla tváří do postele, nechala pocity, aby se přes ni přelily jako přílivová vlna a rozvzlykala se do polštáře. Připadala si jako odsouzená k smrti. Nemohla to ale ostatním vyčítat. Přece tu mohla zůstat, bylo to jen její rozhodnutí.
Nevěděla, jak dlouho tam bez hnutí ležela. Nevnímala křičící hlasy o poschodí výš, ani vítr lomcující okenicemi, ani tiché klapnutí dveří a prsty, které jí jemně přejížděly po zádech.
Když zase přišla k sobě, obloha se už začala barvit do ruda a ohlašovala tak příchod nového dne.
Už jen dva dny, táhlo jí hlavou. Dva klidné dny.
Musí se dát dohromady. Jestli má umřít, tak ať to aspoň stojí za to.

Být volný jako pták 1/2

4. srpna 2013 v 12:06 | Telenta |  Povídky
Původně jsem povídku chtěla zveřejnit jen v jednom článku, ale o pár znaků přesahovala maximální limit na článek...
Snad se tedy nic nestane, když obě části zveřejním brzy po sobě.
Povídka byla inspirována skladbou od Two Steps From Hell - Blackheart, kterou jsem objevila v jedné z iluzí Klubu Snílků.



Seděl za stolem a upíral bezduchý pohled kočičích očí kamsi do zdi. Beatrice ho upřeně pozorovala od hrnce se zelnou polévkou. Věděla, co tenhle pohled znamená. Už zase spřádal fantastické plány na jejich útěk. Povzdechla si, naposledy zamíchala polévku a sundala ji z vařiče, který po dlouhé době opět fungoval. Přešla k němu a jemně se dotkla jeho ramena. Trhnul sebou.
"Viktore…" zašeptala a zabořila mu nos do vlasů.
"Přemýšlel jsem…"
"Já vím, o čem jsi přemýšlel. A měl bys přestat. Nedostaneme se odsud. Víš přece, jak to skončilo posledně." Zvedla se. "Pojď se radši najíst, dokud máme čeho."
"Ale tohle by vážně mohlo vyjít!" otočil se k ní a koutky úst mu cukly vzrušením. "Dostal jsem tip. Příští týden odjíždí z nádraží vlak, co sem jede doplnit zásoby z Jihu, kdybychom se tam dostali, tak…"
"Jenže my se tam nedostaneme!" obrátila se k němu prudce, z očí jí najednou sršely blesky a hlas jí přeskakoval, jak se snažila mluvit tiše. "Slíbil jsi mi, že všech těch pokusů a plánů necháš. A nádraží je jedno z nejhlídanějších míst v Almiru vůbec, to ti snad nemusím připomínat. Chceš, snad aby nás zabili? To vážně chceš? Nevím jak ty, ale já si svého života ještě vážím!"
"Tohle není žádný život," zabručel, vymrštil se ze židle a odpochodoval do vedlejší místnosti.
"Vystydne ti to!" křikla za ním, ale nedočkala se žádné odpovědi. Někdy dokázal být tak paličatý.
Nikdy nepřestal toužit po svobodě. Stejně jako kočky, jejichž geny v sobě díky zašlé slávě a technologii Císařství nosí. Ale Císařství bylo nenávratně pryč a stejně s ním i jakákoliv naděje na lepší život. Bratrstvo Pravé víry po krvavém převratu drželo celý Sever železnou rukou a nemilosrdně jej drtilo. Špehování, udavačství, cenzura a popravy bujely v celé zemi a lidé chodili tiše se sklopenými hlavami a strachem v srdcích.

Introvertem již odmalička

1. srpna 2013 v 15:25 | Telenta |  Moje názory
K sepsání tohoto článku, o němž si stále nejsem jistá, jak se nakonec vyvine, mi dala podnět Temnářka se svým článkem o tom, co lidi přivádí ke psaní. A přes plastové dinosaury a prvotní povídky jsem se dostala až k tomuhle.

Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem si uvědomila, že si už neumím hrát i na šok a jakýsi pocit zklamání, který potom následoval.

Vytáhla jsem si krabici s bárbínami a lego a těšila jsem se, jak zase rozjedu další příběh plný intrik a msty, za který by se nemusela stydět kdejaká telenovela. Rozestavila jsem si městečko, dala jsem panenky na svoje místo, ale najednou už neobživly, byly to jen kusy plastu, s nimiž jsem hýbala a mluvila jsem za ně. Nebyly tak skutečné jako dřív. Sissy už nebyla tak nádherná a okouzlující mladá dáma a ani Pamela už nebyla tak pomstychtivá hloupá nána, která ve většině mých her ostrouhala (pokud jsem zrovna neměla zvrácenou náladu a neovládla celý svět, ehm...). Najednou jako by ztratily duši.

Ráda jsem si hrávala sama, nelíbilo se mi, když někdo zasahoval do mých příběhů a představ a ve většině případů je úplně rozdupal, protože jsem téměř nikdy nebyla schopná prosadit si svou. Čas os času to sice nebylo špatné, ale sama jsem se vždycky cítila bezpečněji, dokázala jsem se daleko líp vžít do svých postav. Zřejmě jsem nikdy nebyla prototyp rozjíveného dítěte (vlastně ani puberťáka) a i venku jsem si radši stavěla různé domečky, patlala jsem něco z hlíny, z písku nebo ze sněhu, co se zrovna našlo.
V létě v bazéně jsem se stávala slavnou mořskou objevitelkou, která hledala na dně oceánů vzácné artefakty (rozuměj kolíčky na prádlo) nebo neohroženým dobrodruhem zkoumající divoká zvířata (zejména mravence, kočky, slepice... zkrátka, co se zrovna vyskytovalo kolem) a bojujícím proti zákeřným a smrtelně nebezpečným nepřátelům.
A vždycky jsem mohla vyletět zlostí, když si to ke mně někdo naklusal, že si chce hrát se mnou.
Zkrátka introvert již odmalička.

Dokud jsem si hrála jen s jedním dalším člověkem, který si zrovna nemusel prosazovat jen to svoje, příliš mi to nevadilo, ale ve chvíli, kdy se objevil ještě někdo další, stávala jsem se tím nejpodřadnějším členem skupiny, což mi v té době hodně pilo krev.
A to mi zůstalo dodneška.
Jistá uzavřenost, snění si o samotě a jakási neviditelnost.
I dnes, když se ocitnu ve skupině více lidí, většinou mě nikdo z nich nevnímá. Částečně to přisuzuji svému malému vzrůstu. Dřív jsem se tím hodně trápila, že když jsem na někoho opakovaně mluvila, tak mě prostě ignoroval a uzavřela jsem se do sebe ještě víc. Snažila jsem se namluvit si, že to není pravda, ale čím víc jsem se o tom pokoušela přesvědčit, tím trapněji, opuštěněji a hůř jsem si připadala. Začala jsem se bát lidí, ovšem když to došlo do stádia, že jsem se pomalu bála jít si koupit zmrzlinu, rozhodla jsem se, že s tím bude potřeba něco udělat.

Dneska už mi to žíly tolik netrhá, ačkoliv to stále někdy zamrzí. Taky se ještě pořád děsím toho, když musím po telefonu mluvit s někým cizím nebo když se mám domluvit nějakým cizím jazykem, i kdyby šlo jen o to, koupit si housku.
Možná že tohle je jedním a řekla bych i hlavním z důvodů, který mě přivedl k tvoření, ať už kreslení, malování, psaní nebo focení. Je to způsob jak můžu zachytit svoje předtstavy a příběhy a předat je dál, je to něco, co můžu dělat sama, ale zároveň je to i určitý způsob komunikace s ostatními lidmi, a pokud mi to ne vždy jde slovy, proč by mi to nemohlo jít skrz obrázky a písmena?

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz