Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Být volný jako pták 1/2

4. srpna 2013 v 12:06 | Telenta |  Povídky
Původně jsem povídku chtěla zveřejnit jen v jednom článku, ale o pár znaků přesahovala maximální limit na článek...
Snad se tedy nic nestane, když obě části zveřejním brzy po sobě.
Povídka byla inspirována skladbou od Two Steps From Hell - Blackheart, kterou jsem objevila v jedné z iluzí Klubu Snílků.



Seděl za stolem a upíral bezduchý pohled kočičích očí kamsi do zdi. Beatrice ho upřeně pozorovala od hrnce se zelnou polévkou. Věděla, co tenhle pohled znamená. Už zase spřádal fantastické plány na jejich útěk. Povzdechla si, naposledy zamíchala polévku a sundala ji z vařiče, který po dlouhé době opět fungoval. Přešla k němu a jemně se dotkla jeho ramena. Trhnul sebou.
"Viktore…" zašeptala a zabořila mu nos do vlasů.
"Přemýšlel jsem…"
"Já vím, o čem jsi přemýšlel. A měl bys přestat. Nedostaneme se odsud. Víš přece, jak to skončilo posledně." Zvedla se. "Pojď se radši najíst, dokud máme čeho."
"Ale tohle by vážně mohlo vyjít!" otočil se k ní a koutky úst mu cukly vzrušením. "Dostal jsem tip. Příští týden odjíždí z nádraží vlak, co sem jede doplnit zásoby z Jihu, kdybychom se tam dostali, tak…"
"Jenže my se tam nedostaneme!" obrátila se k němu prudce, z očí jí najednou sršely blesky a hlas jí přeskakoval, jak se snažila mluvit tiše. "Slíbil jsi mi, že všech těch pokusů a plánů necháš. A nádraží je jedno z nejhlídanějších míst v Almiru vůbec, to ti snad nemusím připomínat. Chceš, snad aby nás zabili? To vážně chceš? Nevím jak ty, ale já si svého života ještě vážím!"
"Tohle není žádný život," zabručel, vymrštil se ze židle a odpochodoval do vedlejší místnosti.
"Vystydne ti to!" křikla za ním, ale nedočkala se žádné odpovědi. Někdy dokázal být tak paličatý.
Nikdy nepřestal toužit po svobodě. Stejně jako kočky, jejichž geny v sobě díky zašlé slávě a technologii Císařství nosí. Ale Císařství bylo nenávratně pryč a stejně s ním i jakákoliv naděje na lepší život. Bratrstvo Pravé víry po krvavém převratu drželo celý Sever železnou rukou a nemilosrdně jej drtilo. Špehování, udavačství, cenzura a popravy bujely v celé zemi a lidé chodili tiše se sklopenými hlavami a strachem v srdcích.


Celým Almirem se náhle rozlehlo hluboké drsné zadunění. Takové, které vám i po odeznění zůstane vibrovat na patře. Svolávání k nedělní večerní modlitbě.
Beatrice vyskočila od stolu jako by ji někdo kopnul. Nechala polévku polévkou, sebrala z opěradla židle starý několikrát zašívaný pléd a zabalila se do něj. Snášel se podzim a dny začínaly být chladné.
"Jdeš?" houkla na Viktora a vyrazila směrem ke dveřím. Volaný se pomalu vyšoural z druhé místnosti.
"Proč bych tam měl vůbec chodit?" ohrnul spodní ret a tvář se mu zkrabatila.
"Aby si tě mohli Bratři zkontrolovat, že jsi přišel a nechali nás dál si v pokoji živořit."
"Pokud jsem si dobře všimnul, většinou nepotřebují důvod k tomu, aby tě odpráskli. Radši bych zůstal tady a promyslel si to s tím…"
"Ne!" řekla a rázně k němu došla, popadla ho za ruku a táhla ho ke vchodu. "Přijdeme pozdě. Budeme mít problémy. Navíc, budou tam přece všichni ostatní, ne? Můžeme se cestou zpátky poptat, co je nového."
"Jo," přisvědčil zahloubaně a Beatrice naprosto jasně viděla, jak mu všechna ozubená kolečka a šroubky v jeho hlavě začala naplno pracovat, aby pokračovala v konstruování dalšího šíleného plánu. Zavrtěla hlavou, ale nechala ho být.
Hlavně, že šel.
Mezi pobořenými domy se proháněl mrazivý zalézavý vichr, vířící drobné částice prachu, popela a sutin, které se v posledních letech staly neodmyslitelnou součástí hlavního města. Stiskla pevněji jeho ruku a hubené prsty mu zarývala do hřbetu ruky. Přimhouřenýma očima přejížděla ostatní tmavé postavy, šinoucí se ke kostelu, zda mezi nimi nerozpozná někoho známého. Nikoho ale neviděla. Připojili se k tekoucímu davu, který z obou stran hlídalo několik vojáků víry s emblémy rudých měsíců na černém podkladu a s pistolemi v pouzdrech.
Když procházeli náměstím, na němž stál kostel, Beatriciny oči mimoděk sklouzly k dřevěnému pódiu, na kterém se tyčila jako jakýsi nestvůrný strom šibenice. Otřásla se. Věděla, že na prknech by se ještě stále daly najít zbytky krvavých skvrn po posledních rebelech, kteří vsadili svůj život a pokusili se o útěk. A svoji sázku prohráli.
To už ale stoupali po kamenných schodech a vítali je dva Bratři v bílých sutanách. Dívka jednomu z nich podala svoji ohmatanou identifikační kartu s fotografií. Letmo na ni pohlédl, odškrtl si její jméno a kývnutím hlavy ji vyzval, aby vešla dovnitř.
Ze zdí sálal chlad a barevnými vitrážemi oken vnikaly dovnitř poslední záblesky skomírajícího slunce. U oltáře plápolaly mihotavými jazýčky stovky svící. Beatrice pátrala za chůze v davu, až našla, co hledala. Hlavu plnou rudých zářících vrkočí.
"Támhle jsou, Viktore," zašeptala. Vždy jí připadalo zvláštní, jak se i sebemenší šepot a mumlání odráželo od vysokého stropu a tvořilo tak mnohonásobnou rozléhající se ozvěnu. Obratně prokličkovala mezi plnícími se modlitebními rohožemi a společně s Viktorem si klekla vedle rusovlasé dívky.
"Zdravím, Lilly. Benjamine, Becky." Viktor jen trhnul hlavou.
"Už jsme si říkali, jestli se vám něco nestalo," zašeptala Lilly v odpověď a po pihovatém obličeji jí přelétl zvadlý úsměv. Beatrice se nadechovala k odpovědi, když se náhle rozezněl zvuk varhan, který jakoby pronikal až k srdci. Všichni povstali a sklopili hlavy.
Uličkou svižně kráčel kněz s přísnou tváří a bezkrevnými rty staženými do úzké čárky - otec Gareth. Kolem krku měl černou štólu s rudou výšivkou. Došel i s ministranty k zdobenému ambonu a zastavil se.
Hudba dohrála a všichni věřící jako na povel poklekli a sepjali ruce.
Začal mluvit a jeho tichá úsečná slova se nesla kostelem.
"…a proto děkujme Stvořiteli za to, že se zde můžeme sejít, neboť to je jen jeho zásluha, nikoliv vaše. Děkujme Stvořiteli, že nad námi drží ochrannou ruku. Modleme se, bratři a sestry…"
Beatrice ho poslouchala jen na půl ucha. Každou neděli byla bohoslužba stejná. Pozorovala tančící barevné odlesky na zemi, které měla na svědomí zřejmě rozeta, skrz niž se prodíraly dovnitř poslední sluneční paprsky. Cítila, jak se vedle ní Viktor nepokojně vrtí. Nejradši by do něj šťouchla, ale neodvažovala se rušit téměř hmatatelný klid.
Pevně semkla víčka a její myšlenky se samovolně stočily k matce. Jako téměř při každé liturgii.
Po převratu, kdy v jednom z bojů zahynul její manžel a Beatricin otec, se změnila. Z veselé upravené ženy se stala zubožená troska, pouhý stín tehdejšího člověka. Celé dny jen ležela na posteli, prázdné oči upřené kamsi do dáli, neschopná sebemenšího pohybu. Beatrice jí krmila, převlékala a umývala. Starala se o ni, jak nejlépe dovedla, ale pod rouškou tmy, v těch nejskrytějších hlubinách mysli přemýšlela, jak by se měla líp, kdyby její matka už nebyla.
Pak se k nim jednoho zimního rána doplazil polomrtvý Viktor a z posledních sil bušil pěstí do jejich dveří. Nezamlouvalo se jí, že bude mít v domě další hladový krk, který potřebuje její celodenní péči, navíc. Ale co měla dělat? Nechat ho umrznout venku? Nechat ho zabít vojáky míru? Na to měla moc měkké srdce, mírnou povahu a duši léčitele. Stejně jako její otec.
"…a tak chvalme našeho Stvořitele!" Otec Gareth vzpínal kostnaté ruce k nebi a jeho hlas stoupal v chvějivém crescendu.
"Chválíme…," zamumlala stovka hlasů v odpověď.
"Slyšme jeho moudrost!"
"Slyšíme…"
"Věřme v jeho spravedlnost!"
"Věříme…"
"A tak jděte v pokoji. Stvořitel nechť je s vámi i s vašimi rodinami!" Otec Gareth spustil ruce a na několik okamžiků se rozhostilo naprosté ticho, které protnul až zvuk varhan. Všichni opět povstali a čekali, až je kněz s ministranty opustí.
Beatrice se podívala na Lilly. "Jsem vážně ráda, že jste všichni v pořádku."
"V rámci možností," přikývla a připojila se k lidem, kteří se mačkali u východu. Když se procpali masou těl ven, Lilly se do Beatrice zavěsila a předběhly spolu oba dva muže. Becky, drobná dívka s hnědými copánky, pobledlým obličejem a ostrou bradou šla potichu vedle nich. Beatrice si všimla, jak se Viktor okamžitě přitočil k Benjaminovi, vysokému zarostlému muži, a něco mu začal s podivnou jiskrou v oku šeptem vykládat. Benjamin s vážnou tváří přikyvoval. Zamračila se, protože si byla naprosto jistá tím, co mu tak zaníceně povídá. Nechtěla, aby do toho fantazírování o útěku zase zahrnoval i je.
"Beatrice…" ozvalo se vedle ní váhavě.
"Ano?"
"Víš, chtěla bych to něco říct," pokračovala Lilly rozpačitě a kousala se při tom do rtu.
"Tak povídej," pobídla ji a na zlomek sekundy se vyděsila, že už i její nejlepší přítelkyni se v hlavě usadil nějaký šílený plán se zaječími úmysly.
"Je mi to trochu hloupé…nebo ne hloupé, ale…prostě si myslím, že…"
Beatrice povytáhla obočí. "Že?"
Naklonila se k ní a její hlas přešel v sotva slyšitelný šepot. "Že asi čekám dítě," dokončila to, zrudla jako rajče a odvrátila od ní obličej.
"To je přece skvělé, ne?!"
"Ne, tak nahlas!" zasyčela na ni. "Nikomu jinému jsem to ještě neřekla. A navíc to ještě není jisté. Sice mi ještě nezačal další cyklus a po ránu mi bývá někdy špatně, ale… Kromě toho, nejsem si jistá, že i kdyby to byla pravda, tak by to byla dobrá zpráva."
"Ale proč? Přece jsi mi říkala, že chcete s Benjaminem dítě."
"To ano. Chtěla jsem. Jenže, teď když se to možná stalo, říkám si, jestli na to máme. Jestli bychom ho nějak uživili. A pak když si uvědomím, v jakých podmínkách tu bude žít," povzdechla si a zabodla pohled do země. "Máme přece ještě Becky a nemůžu ji jen tak vykopnout pryč."
"To po tobě taky nikdo nechce. Přece můžete dál žít všichni pohromadě. A Becky už je skoro dospělá, pochybuju o tom, že by se zlobila na vlastní sestru jen proto, že chce dítě."
"Ano. Asi máš pravdu. Ale chtěla jsem se tě zeptat, kdyby to byla pravda, pomohla bys mi?"
"Samozřejmě. Jak jen to půjde," přikývla a cítila, jak se jí Lilliiny prsty zaryly do paže.
"A… kdybych se rozhodla, že ho nechci?" zeptala se přiškrceným hlasem.
Beatrice strnula. "Taky. Ale rozmýšlej rychle."
Zbytek cesty šly mlčky, každá ponořená ve svých vlastních úvahách a problémech.
Oba muži spolu ještě stále mluvili a studený vítr jim bral slova od úst.
* * *
Viktor se krčil ve stínu na zašlém balkónku opuštěného bytu a shlížel na prázdnou ulici pod sebou. Čekal.
Už čtvrtý den po sobě se nenápadně vytratil o chvíli dřív z práce. V továrně nikdo nebyl, co se časů týče, zvlášť důsledný, takže když skončil o hodinku dřív, nikdo nepojal žádné podezření. Dělala to spousta lidí a v případě nouze měl Benjamina, aby ho kryl.
Přenášel váhu z nohy na nohu a svíral a zase povoloval prsty v obyčejných pletených rukavicích, aby mu příliš nezatuhlo tělo, ale zároveň aby nevzbudil nežádanou pozornost. Věděl, že má jen jeden pokus. Dnes byl čtvrtek a v pondělí vlak vyjížděl na Jih. Pokud to dneska zkazí, půjde celý plán ke dnu. Už by neměl dostatek času a veškeré hlídky by byly mnohem ostražitější. Za předpokladu, že by to tedy vůbec přežil.
Něco zaslechl. Nastražil špičatě uši a v obličeji mu škublo. Dýchal zhluboka.
Byli to oni, slyšel jejich těžké boty, jak dopadají na asfaltovou cestu. Stáhnul se ještě víc do stínu a čekal, až se dostanou do jeho zorného pole.
Dvě ženy a jeden muž v černých uniformách vyšli zpoza rohu a něčemu se smáli. Nemohl si přát lepší cíl. Vypadali spíš jako banda adolescentů, která právě vylezla z výcviku než jako hlídka. A patrně jimi taky byli, nebylo divu, že jim dali na starost tak řídce obydlenou čtvrť Almiru. Takoví měli sebevražedné sklony cítit se jako páni světa, které nemůže nic překvapit. Na druhou stranu jim to nemohl zazlívat, útoky na vojáky míru byly raritou. Pomalu se posouval dopředu a pevně při tom svíral jílec nože.
"Slyšeli jste, jak kvičel, když ho bičovali?" hihňala se jedna z žen.
"Jo, znělo to, jako když podřezávaj prase," uchechtl se voják.
"I tak vypadal," vyprskla druhá žena smíchy.
Procházeli těsně pod jeho balkónem. Neslyšně přelezl zábradlí a odrazil se. Vzduch mu zahučel v uších a prudce dopadl na jednu z žen. Vyjekla a zhroutila se pod jeho vahou. Dřív než se stačili druzí dva byť jen otočit a zjistit, co se vlastně děje, zdobil jí hrdlo druhý úsměv. Oba dva zašátrali po zbraních.
"Ty haj…" zařval muž, ale nedokončil to. Viktor se k němu vrhnul, snížil těžiště, co nejvíc to šlo, popadl ho za rameno, levou nohu podsunul za tu jeho a jediným plynulým pohybem ho shodil na zem. Pistole, kterou právě vytáhl z pouzdra, mu vypadla z ruky. Zašátral po ni, ale to už mu nůž vězel v těle. Zachroptěl a z úst se mu vyvalila krev.
Vtom se ozval výstřel. Viktor prudce vyskočil a vrhl se stranou. Poslední žena stále jen pár metrů od něj. Mířila na něj, ale ruce se jí třásly. Viděl, jak se jí v očích mihotá strach smíšený s hněvem. V duchu se ušklíbnul. Tohle musí být sakra rozdíl oproti střílení terčů na střelnici a týrání vězňů.
"Vypadni od něj!" zavřískla. Chyba. Měla střelit, dokud nestál nohama pevně na zemi. Nahrbil se a rozhodl se nechat všechno na svých kočičích předcích. Vyběhl, kličkoval a znesnadňoval cíl. Bylo to jen pár kroků. Dostal se jí do boku a kopnul. Vyrazil jí zbraň z ruky. V ten samý okamžik žena zmáčkla spoušť. Tlumič zapracoval a kulka prošla špičkou jeho boty. To už ale unikal v podobě rudých krůpějí z těla i její život.
Viktor zasyčel. Palec ho bolel jako čert, teď ale neměl čas na nějaké ošetřování. Zatnul zuby, ještě ho čeká práce.
Rozhlédl se. Doufal, že se nemýlí a nikde poblíž nejsou žádné další hlídky, které by spustily poplach.
Jedno tělo po druhém odtáhnul do prázdného bytu s balkónkem a pokusil se co nejlépe zamaskovat krvavé skvrny na ulici. Neměl iluze o tom, že by se na to snad nepřišlo a někdo za to nezaplatil. Ale čím později, tím lépe. Naskládal je všechny do bývalé ložnice, kleknul si k nim a začal je svlékat. Podařilo se mu uniformy nijak zvlášť nezničit, ale bude potřeba je vyprat. Svázal je do úhledného uzlíku i s pistolemi a nacpal je do velkého igelitového pytle, který sebral v práci. Pak si kriticky prohlédnul svoje špinavé ruce. Dneska se bude muset domů proplížit po střechách a ve stínech.
Slunce se sklánělo k západu a na Almir začala padat tma. Vůbec si neuvědomoval, že tady strávil tolik času. Bude si muset pospíšit.
Když šplhal i se svým lupem po žebříku na střechu domu, děkoval všem bohům a především zaměstnancům Císařství za svůj bojový výcvik, byť nedokončený, a schopnosti, které mu poskytli, ačkoliv je nikdy nemohl využít pro svůj původní účel - pro boj proti rozmáhajícímu se Bratrstvu Pravé víry. Ale svým způsobem teď tu bitvu sváděl a to vědomí ho hřálo u srdce.
Na jednu věc ho ale nemohlo připravit nic. Na to, jak tohle všechno vysvětli Beatrice.
* * *
Beatrice seděla u stolu a nervózně ťukala prsty do stolu. Zapadající slunce barvilo oblohu do ruda a Viktor se pořád ještě nevracel. Myslí se jí míhaly ty nejstrašlivější scénáře, které se marně snažila vytěsnit přemítáním o Thomasově zlomené noze, kterou mu dneska ošetřovala.
Zrovna se rozhodla, že už to nevydrží a půjde ho hledat, když se s táhlým zaskřípěním otevřely dveře a dovnitř proklouznul Viktor s provinilým výrazem ve tváři a igelitovým pytlem v ruce. Byl špinavý a Beatrice nemohlo uniknout, že se mu něco stalo s pravou nohou.
"Co…" vydechla a vyskočila ze židle.
"Prosím tě, snaž se nerozčilovat se. Nic mi není."
"To vidím," pronesla kousavě a došla až k němu. Popadla ho za ruce a na chvilku měla pocit, že snad omdlí. Ty šmouhy, které považovala za špínu, byla krev. Pak její pohled sklouzl k uzlíku, který stále pevně svíral v pravé ruce. Vyškubla mu ho a jako v horečce ho začala chvějícími se prsty rozbalovat. Věděla, co to je, bála se toho, ale potřebovala se přesvědčit.
"Beatrice, prosím tě… Nechceš si aspoň sednout nebo…" vztáhl k ní ruku. Uskočila z jeho dosahu, přešla na druhou stranu místnosti a dál zápolila s uzly. Hrudí jí cloumal strach a hněv. Pak konečně pytel povolil a k nohám se jí vysypaly uniformy vojáků míru. Zbraně a boty zaduněly na dřevěné podlaze. Pevně zavřela oči a cítila, jak se jí do nich hrnou slzy. Srdce jí bušilo tak rychle, že jí málem vyskočilo z těla a dýchala přerývaně. Viktor se ani nepohnul.
"Co jsi to udělal?" vydala ze sebe nakonec zajíkavě a přemáhala touhu vrhnout se na něj a jednu mu vrazit.
"Musel jsem. Jinak to nešlo. Jak jinak bychom se dostali k tomu vlaku?"
"Jenže my se nikam dostávat nebudeme," kroutila hlavou a vypadala, jako kdyby měla každým okamžikem dostat záchvat. "Slíbil jsi mi to. Slíbil jsi mi, že toho necháš." Po tvářích jí stékaly slzy.
"Ano, ale… Sakra! Taková šance k útěku! Toho přece nemůžeme nevyužít!" zalomil rukama.
"Zabijí nás. Oni na to přijdou. Něco takového nám přece nemůže nikdy projít! Copak ty si vůbec nevážíš toho, že můžeš žít? Víš jaké to je, když mi sem skoro každý den nosí lidi, kteří se nějak provinili proti Bratrstvu? Víš jaké to je, když je tu pak vidím umírat?"
"Já vím. A vážím si života. Vážím si toho, že ses mě tenkrát ujala, bez tvojí pomoci bych byl mrtvý už dávno. Jen už tohle prostě dál nevydržím. Chci na Jih, chci být zase volný. S tebou." Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho, rušené jen tlumenými hlasy z horního patra. Beatrice se skrz závoj slz dívala na uniformy.
"Proč tři?" zeptala se náhle, až sebou Viktor trhnul.
"Půjde s námi i Benjamin s rodinou. Už máme všechno nachystané."
"Já jsem věděla, že ho do toho zatáhneš." Zasmálase, ale znělo to spíš zoufale, než pobaveně. "Ale proč tři?"
"Já a Becky bychom byli moc nápadní. Becky je moc mladá a já, no…" přejel si rukou po špičatých uších a zlatavých očích s vertikálními zornicemi. "Odnesete nás v bednách a naložíte do vlaku."
"Hm," odtušila bezvýrazně a žmoulala nohavici kalhot jedné z uniforem. "Oni o tom už všichni ostatní ví?" zeptala se a v jejím hlase byl slyšitelný osten ublíženosti.
"Ne. Jen Benjamin. Kdyby se to dneska nepodařilo, nic bychom vám neřekli."
"Takže je možné, že nebudu jediná, kdo s tím nesouhlasí?" Neochotně přisvědčil, zdálo se ale, že ji to uklidnilo.
"Co se ti stalo?" kývla směrem k jeho děravé botě.
"Střelili po mně. Jen to škrtlo o palec, ale stejně to docela bolí," zabručel a zakroutil nohou.
Stále ještě trochu roztřeseně vstala. "Budu ti to muset nějak ošetřit. Minimálně by tu měl být zbytek nějaké dezinfekce a obvaz. Brzo si budu muset obstarat novou. A taky se budeš muset umýt. Ještě mi tu zbyla nějaká voda, co jsem nanosila, ale bude už ledová. Můžu ti zkusit něco ohřát na vařiči, ale na všechno to už nevystačí."
"To nevadí. Klidně to nech studené, já to vydržím." Beatrice ale rozhodně zavrtěla hlavou, rázně přešla k vědrům vody, položeným vedle malé kuchyňské linky a stírala si při tom z tváří poslední slzy. Popotáhla a začala přelévat vodu do hrnce. Viktor zatím sbalil rozházené uniformy a nacpal je všechny pod uvolněná prkna. Nebyla to žádná perfektní skrýš, do pondělí by to ale snad mělo stačit.
Když byla stará oprýskaná vana naplněna vlažnou vodou, shodil ze sebe Viktor oblečení a neochotně vlezl dovnitř. Beatrice se na něj úkosem dívala, zatímco se přehrabovala ve své chudé lékárničce. Nedovolil jí, aby vodu pořádně ohřála.
"Aspoň nám pak zbude ještě trocha z denního přídělu na tohohle prcka," zašklebil se a poplácal dlaní malé elektrické topení, které před rokem sehnal od někoho na černém trhu.
Vytáhla malou skleněnou lahvičku s posledními zbytky jodové tinktury a obvaz a vrátila se k němu.
"Škrábnutí, jo?" zahuhlala, když si prohlížela jeho palec. Špička byla úplně odseknutá.
"Není to tak zlé," zavrtěl se a dál si drhnul ruce. Nejdřív mu ránu omyla vodou, a když ji dezinfikovala, vztekle si pro sebe něco syčel.
"No tak, nebuď jak malej kluk," napomenula ho a začala mu palec obvazovat.
"Víš, jak to bolí?"
"Umím si to představit."
Vyškrábal se ven z vany, zabalil se do starého prostěradla, které jim sloužilo jako ručník, a pospíchal k topení. Stisknul tlačítko zapínání, dřepnul si k němu a rozkošnicky si vychutnával teplo, které z něj sálalo. Beatrice to připisovala jeho kočičím genům. Posadila se vedle něj a mlčky mu podala kousek chleba, který dneska přinesla Thomasova rodina jako odměnu za pomoc. Cítila, jak jí v duši stále hlodá strach jako neodbytný červ a znovu se tiše rozvzlykala. Viktor ji vzal konejšivě kolem ramen a políbil ji do vlasů. Přitiskla se k němu.
Seděli tam spolu propletení v té chvilce klidu a míru, kterou si dokázali pro sebe ukradnout, dokud se elektrické topení nevypnulo a nedalo jim najevo, že je čas jít spát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz