Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Být volný jako pták 2/2

4. srpna 2013 v 15:00 | Telenta |  Povídky


"Já nesouhlasím," našpulila Beatrice vzdorovitě pusu a založila si ruce na prsou. Hledala očima Lilly, aby ji podpořila. Ta ale uhnula pohledem a zadívala se kamsi na stěnu. Pomoc ovšem přišla z naprosto nečekané strany.
"Já taky ne," špitla tiše Becky, která se choulila na matraci v rohu místnosti. Okamžitě se kousla do rtu, jako kdyby provedla něco zakázaného a nervózně se tahala za copy.
"Pořád je to tři proti dvěma," zabručel Benjamin. "A nechat vás tu nemůžeme."
"Já bych se tu tedy klidně nechala," vyprskla Beatrice, ačkoliv věděla, že to není pravda, ještě dřív než ta slova vypustila z úst. Nedokázala by opustit Viktora, nemohla by se dívat na to, jak ho zabíjí. Od té doby, co zemřela její matka, neměla nikoho jiného. Docházela jí ale trpělivost. Jak ti zatracení zabedněnci nemohli nevidět, že se řítí přímo do pasti?
Viktor na ni smutně hleděl přes místnost, nic ale neřekl.
"To vám všem vážně úplně přeskočilo?" rozhodila bezmocně rukama a znovu střelila pohledem po Lilly, která ovšem dál hypnotizovala neviditelný vzorek na zdi. Povzdechla si a promnula si kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Zatím to byl jen tupý tlak, nicméně téměř cítila, jak z něj každým okamžikem začnou vylétávat ostré jehličky bolesti.
"Potřebuju na vzduch," zamumlala a svižným krokem zamířila ke dveřím. Seběhla po schodišti a o několik vteřin později ji už do tváře šlehal štiplavý vítr, který se proháněl ulicemi. Zhluboka se nadechla a zakroužila hlavou.
"Bet?" ozvalo se za ní váhavě a na rameno jí dopadla drobná ruka.
"Co chceš Lilly?" zamručela otráveně, ale neotočila se k ní. Cítila se zrazená.
"Já jen…" začala, ale pak svěsila hlavu a odmlčela se.
"No?" pobídla ji Beatrice a povytáhla obočí.
"Pojď radši zase dovnitř." Vešly zpátky do tmavé chodby, kterou osvětlovalo jen chabé světlo pronikající sem zaprášenými okny. Lilly se opřela o zeď, kterou pomalu obrůstala plíseň.
"Já vím, že to asi nechápeš…" začala, ale Beatrice ji nenechala domluvit.
"Ne, to nechápu. To máš naprostou pravdu. Ty si vážně myslíš, že něco takového může vyjít? Myslela jsem si, že máš rozum. A vždycky jsi byla v takových záležitostech zajedno se mnou, tak proč se najednou obracíš proti mně?" Cítila, jak se jí do očí derou slzy a hlas se jí na konci věty zlomil. Zdálo se však, že si toho Lilly nevšimla a ona tu před ní nehodlala brečet. Zaryla si nehty hlouběji do paží a mrkala, aby se jí snad zrádné slzy nevylily přes víčka.
"Přesně to bych ti chtěla vysvětlit. Já… Nemyslím si, že by to mělo velkou šanci na úspěch stejně jako ty, ale… Víš, jestli opravdu…" přejela si rukou po břiše. "Prostě bych nechtěla, aby vyrůstalo tady. Buď mu dám lepší místo pro život, nebo zemřeme oba. Tady ale žít nebude." Kousla se do rtu, ruce stále složené na rostoucím životě.
"Chápu," hlesla Beatrice a opřela se dlaní o zeď, co měla za zády. Něco takového měla čekat. "Jestli ti to nevadí, tak já půjdu. Není mi nějak dobře. Řekni to Viktorovi." Ani nečekala na odpověď, hbitě vyklouzla ze dveří a zamířila známou cestou domů. Mrholilo a po tvářích jí stékaly kapičky deště. V hlavě jí tepalo, ze spánků jí vystřelovala ostrá bolest a v hrudi mělo prázdno, jako kdyby ji z ní někdo vyjmul všechny orgány a jí zbyl jen prázdný hrudní koš.
Teprve doma, když padla tváří do postele, nechala pocity, aby se přes ni přelily jako přílivová vlna a rozvzlykala se do polštáře. Připadala si jako odsouzená k smrti. Nemohla to ale ostatním vyčítat. Přece tu mohla zůstat, bylo to jen její rozhodnutí.
Nevěděla, jak dlouho tam bez hnutí ležela. Nevnímala křičící hlasy o poschodí výš, ani vítr lomcující okenicemi, ani tiché klapnutí dveří a prsty, které jí jemně přejížděly po zádech.
Když zase přišla k sobě, obloha se už začala barvit do ruda a ohlašovala tak příchod nového dne.
Už jen dva dny, táhlo jí hlavou. Dva klidné dny.
Musí se dát dohromady. Jestli má umřít, tak ať to aspoň stojí za to.


* * *
Kostelem se rozléhal tichý hlas otce Garetha rušený jen vytrvalým bubnováním dešťových kapek dopadajících na okna. Beatrice byla jako na jehlách. Už zítra… Pořád odmítala věřit tomu, že se téhle sebevražedné akce opravdu zúčastní.
Myšlenky se jí opět rozběhly za matkou. Tentokrát k jejímu poslednímu dni. Skousla si ret. Co když umře jako ona? Ona by alespoň neumřela bezdůvodně.
Potom co ke dvěma ženám přibyl Viktor a vnesl do jejich malého bytu trochu nového života, začala se matka zotavovat, ačkoliv již nikdy nebyla tou samou ženou jako dřív. Téměř nemluvila a v očích stále mívala prázdný skelný pohled. Ráda se ovšem chodila procházet a jedna z jejích procházek ji stála život. Nedopatřením se přimíchala k jakési rebelující skupince. Zřejmě si ani neuvědomovala, co se děje, ale vysvětlujte to vojákům míru.
Hned druhý den ji popravili spolu s ostatními.
Když liturgie skončila a všichni se začali tlačit do dveří, chytla ji Lilly za ruku.
"Nemůžu najít Becky," zašeptala ji do ucha a rozhlížela se při tom neklidně na všechny strany. V jejím hlase byl znatelný podtón paniky.
"Vždyť byla celou dobu s námi," namítla Beatrice. "Třeba už je venku."
"Jo, možná," přitakala, nevypadala však příliš přesvědčeně. A Becky venku opravdu nebyla.
"Určitě se jen přimíchala k nějakým jiným lidem. Nebo potkala nějakou kamarádku, co my víme?" uklidňovala ji a jako v odpověď na Beatricina slova zahlédly v chumlu postav dva hnědé copánky.
"Omlouvám se, já… nějak jste se mi ztratili a nemohla jsem vás najít, vážně je mi to líto…" chrlila ze sebe polohlasem dívka, jako kdyby právě provedla nějaký neodpustitelný zločin.
"Za to se přece nemusíš omlouvat. Pojď, půjdeme domů." Lilly ji chytla za rameno a odváděla ji přes vylidňující se náměstí.
Beatrice šla několik kroků za nimi. Necítila se na to, aby teď s někým klábosila a tvářila se jako by nic. Nervy měla napjaté k prasknutí a čas jako by letěl o překot vpřed, ale zároveň jako by se loudal a vlekl se celou věčnost. Zírala na Lillyina záda a po tvářích jí stékaly chladné kapičky deště. Možná se snažila to maskovat, ale cítila z ní stejnou nervozitu jako u sebe sama. Dokonce i Viktor s Benjaminem, kteří na ně čekali na rohu ulice, byli zamlklejší a pohybovali se mnohem prkenněji než normálně.
Všechno bylo připraveno. Uniformy byly vyprané a v rámci možností přešité na jejich postavy. Bedna byla i s kladivem a hřebíky nachystaná vedle Benjaminovy postele a trpělivě čekaly na zítřejší ráno, které se neúprosně blížilo.

* * *

Toho večera nemohla Beatrice usnout. Převalovala se na matraci, muchlala pokrývku, ale umlčet malého hlodajícího červíka v hlavě nedokázala. Viktor, který obyčejně spal ještě dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře, se taky neklidně vrtěl.
Když už měla pocit, že to nevydrží a každým okamžikem vyskočí z kůže, vymrštila se, vrhla se k oknu a otevřela ho dokořán. Do obličeje ji uhodil ledový poryv větru. Noc byla klidná, chladná a na obloze zářil měsíc. Na konci ulice postávala noční hlídka ve zlatavém světle pouliční lampy.
"Co to děláš?" zamumlal Viktor a protíral si oči.
"Nemohla jsem dýchat. Je tu hrozný horko."
"Horko?" povytáhl obočí. "Nevím jak ty, ale já mám pocit, že mi každým okamžikem umrznou prsty u nohou. Nemohla bys to aspoň trochu přivřít, prosím?"
Chvíli na něj jen mlčky hleděla, ale pak okno znovu zavřela a vlezla si zpátky pod deku.
"Měla by ses trochu vyspat."
"Nemůžu spát."
"Já taky ne." Chytnul ji za ruku. Pocit, že je něco strašně špatně ji nicméně neopustil.

* * *

Beatrice stála před starým zašlým zrcadlem a kritickým okem hleděla na svůj odraz. I po přešití jí byla uniforma trochu velká a podivně na ni odstávala. Vysoké šněrovací boty stáhla, co nejvíc to šlo, ale i tak ji v nich nohy pořádně nedržely. Vlasy měla stažené v pevném uzlu, aby jí nelítaly do obličeje a pouzdro s pistolí ji podivně tížilo.
Vedle ní se Lilly právě snažila nacpat se do bot. Šlo to těžce. Na rozdíl od Beatrice jí byly malé, nic lepšího ale neměli. Uniforma jí nicméně seděla mnohem líp.
Benjamin přitáhl s hlasitým funěním z vedlejšího pokoje obrovskou dřevěnou bednu.
"Budete se do ní muset nějak poskládat oba dva," obrátil se k Viktorovi a Becky. "Původně jsem chtěl sehnat dvě, ale ten chlápek, od kterého jsem ji koupil, měl už jen jednu… No, aspoň je dost velká."
"A vážně tam musíme?" zeptala se Becky přiškrceným hlasem. "Je to zakázané a navíc, co když…co když se tam udusíme?"
"Neudusíte," uklidňoval ji Benjamin a poklepal na malé otvory, které do bedny vyřezal předešlého dne. "Vidíš? Tudy tam bude proudit vzduch." Becky přikývla, nezdálo se však, že by ji to přesvědčilo. Beatrice se jí nedivila. Kdyby ji chtěli v jejím věku nacpat do bedny a pronášet ji jednou z nejnebezpečnějších částí města, taky by se bála. Koneckonců, bála se i teď a to ji bylo dvacet čtyři let a nikdo ji nikam nezavíral. Lilly, která si už stihla zavázat obě dvě boty, si k ní klekla a něco jí šeptala do ucha. Becky jen mlčky přikyvovala a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.
Viktor k ní zezadu přistoupil a obejmul ji. "Všechno dobře dopadne. Až se příště uvidíme, budeme na cestě na Jih."
Benjamin si odkašlal. "Lidi, běží nám čas."
Přikývli.
"Drž se," zamumlal Viktor k Beatrici, pustil ji a spolu s Becky si vlezli do bedny. Vešli se tam opravdu jen tak tak, rozhodně to nebude pohodlná cesta ani pro jednoho z nich.
Když Benjamin zatloukl poslední hřebík do víka, zůstali všichni tři chvíli nehnutě stát. Jako by si teprve teď uvědomili, co se vlastně chystají udělat.
"Takže," založil si rozhodně ruce v bok "měli bychom vyrazit. To víko jsem nepřidělal moc pevně, takže kdyby se něco dělo, neměli byste mít problém ho vyrazit." Zevnitř se ozvala tlumená odpověď.
"Tak a jdeme!" zavelel. Chytnul bednu na jedné straně, Beatrice s Lilly na druhé a společnými silami ji zvedli. Byla těžká. Beatrice doufala, že jim cestou nikde nespadne, nechtěla by její pasažéry zhmoždit víc, než je potřeba, už takhle budou potlučení víc než dost. Navíc by tím určitě přilákali nechtěnou pozornost.
Mlčky se vydali po schodech dolů a doufali, že některý ze sousedů nevyjde na chodbu. Beatrice se toužebně zadívala ke dveřím výtahu, který již celou řadu let nefungoval a sloužil jen jako hračka pro všechny dětí z okolí. Hypnotizovala pohledem tlačítko pro jeho přivolávání, jako by ho tím snad mohla znovu zprovoznit.
Další patro.
A další.
Dosupěli k zadnímu vchodu, aniž by je kdokoliv zpozoroval, a vyšli na ulici. Zahnuli za roh a dostali se na hlavní třídu, která vedla přímo k nádraží. Připojili se k houfu lidí, tekoucímu oběma směry a dál vytrvale pokračovali v cestě. Nezřídka potkávali další vojáky míru, obtěžkané náklady a balíky, mířící k vlaku, kteří jim krátce kývli na pozdrav a pospíchali dál.
Beatrice měla srdce až v krku, ruce se jí potily a do dlaní i prstů se jí zarývaly třísky z neohoblovaných prken. V o tři čísla větších botách se jí špatně šlo a měla dojem, že každou chvílí musí spadnout. Lilly vedle ní nevypadala o nic líp. Viděla, jak jí po čele stékají čůrky potu, v očích jí ale plápolalo odhodlání. Odhodlání matky, chránící svoje dítě. Benjamin v čele držel tempo a i přes uniformu bylo vidět, jak se mu napínají svaly na pažích a zádech. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. A co by taky měli říct? Každý byl plně zabraný do svých vlastních myšlenek a po očku sledoval okolí.
Když se před nimi pomalu z ranní mlhy vynořovalo nádraží, ohromná železná konstrukce, cítila Beatrice svůj zrychlující se tep, jak se jí do krve vyplavoval adrenalin. Naráz byla naprosto bdělá, ačkoliv celou noc nezamhouřila oko, a bedna jí už nepřipadala tak těžká jako před chvílí.
Zachvěla se. Co když po nich budou chtít legitimaci? Co budou dělat pak? Sice poněkud neuměle přelepili fotografie na identifikačních kartách všech tří vojáků, takže na první pohled nebyl vidět žádný rozdíl, nicméně pokud by je někdo zkoumal trochu blíž… Potřásla hlavou a vyhnala ty myšlenky z hlavy. Teď už nemělo smysl se tím trápit.
Blížili se. Z výšky na ně shlížela přísná tvář černého anděla s rozpaženými rukami, jako by je zval do své náruče. Pod ním se ve větru houpala jednoduchá plechová cedule, na které bylo vyvedeno jediné slovo - Almir, po obou stranách pak vlály praporce Pravé víry. Otevřenou dvoukřídlou branou proudilo tam i zpátky množství vojáků s nákladem a mezi nimi se procházelo několik Bratrů ve svých bílých sutanách, dohlížejících na okolní ruch.
Všichni tři se zhluboka nadechli a zamířili dovnitř.
* * *
Zatímco postupovali k nádraží, Becky se choulila v bedně a snažila se vyhýbat se Viktorovým botám, které ji při každém zhoupnutí trefily do hlavy. V mysli jí hlodaly pochybnosti. Udělala správně? Bude všechno v pořádku? Nedostane se do hrozivého pekla, kterým ji již od dětství strašil otec Gareth a ostatní duchovní?
Ne, nedostane. Nesmí se bát, musí věřit. Udělala správnou věc a všechny tak ochrání před záhrobím plným muk a utrpení. Zůstanou čistí. S tou myšlenkou znovu zavřela oči a začala se tiše modlit.

* * *

Když procházeli branou, měla Beatrice pocit, že jí srdce musí prorazit žebra a vyskočit z hrudi a měla co dělat, aby alespoň navenek zůstala klidná. Nikdo si jich nevšimnul a oni nerušeně postupovali zšeřelou halou vykládanou černými a bílými dlaždicemi, dál k otevřeným dveřím na protější straně místnosti, na samotné nástupiště. Všechny zvuky se tu zvláštně rozléhaly, stejně jako v kostele.
A pak to uviděli. Ohromnou lokomotivu s desítkami vagónů osobních i nákladních, které se třpytily v podzimním ranním slunci. Vlak stál na kolejích, které se mírně stáčely doleva a vedly přímo na jediný most spojující Sever a Jih, pod nímž se vlnily temné vody průlivu. Beatrice slyšela Lilly, jak zalapala po dechu.
Benjamin sebejistě zamířil k jednomu z nákladních vagónů v zadní části vlaku, kde se nemotalo tolik lidí a kde by mohli nepovšimnuti nastoupit dovnitř s nákladem a už tam zůstat, schovaní, za některou z beden. Byl to riskantní plán, a ačkoliv se již dostali tak daleko, dál než kdokoliv z nich očekával, ta nejtěžší část byla stále před nimi.
Zdálo se jí to, nebo se na ně ten Bratr opravdu tak podezíravě díval?
"Hej!" ozvalo se vedle nich chraplavě. Beatrice nadskočila a málem upustila bednu. Všichni tři se otočili za hlasem. Stál tam voják se zkrabacenou tváří, krví podlitýma očima a zíral na ně. "Vás jsem tu ještě neviděl," prohlížel si je a pročesával si při tom prsty chomáče vlasů, které mu ještě zůstaly.
"Jo, to je možný. Normálně se tady těch částech města vůbec nepohybujeme," opáčil Benjamin a Beatrice ho obdivovala za jeho klidný a nezaujatý tón. "Bejváme víc na severu, hlavně v Předměstí…"
"Jo, tam je teď docela pěknej bordel, co?" protáhnul neznámý a Benjamin zabručel na souhlas. "No, nebudu vás zdržovat. Kdyžtak bysme mohli po práci někam zajít, co říkáte?" zeptal se a Beatrice se zdálo, že při tom pošilhává po její kamarádce. "Kdyby se vám chtělo, tak se ptejte po starym Albertovi, voni už budou vědět," řekl a odkráčel k dalšímu hloučku vojáků opodál.
Oddechli si. Naložili bednu do vagónu a zrovna se chystali vylézt za ní, když Beatrice dopadla na ramenu čísi ruka. Napůl očekávala, že za ní bude stát Albert, skutečnost ovšem byla mnohem horší.
"Mohl bych, prosím, vidět vaši legitimaci, sestro?" usmíval se na ni blahosklonně jeden z Bratrů. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak ji zase zavřela. "Nemusíte se ničeho obávat, je to jen rutinní kontrola, aby se nestalo, že se tu objeví někdo, kdo tu nemá co pohledávat." Pořád se usmíval a Beatrice přišlo, že jí vidí až do žaludku, tak pronikavé měl oči.
"J-jistě," vykoktala a začala z kapsy lovit identifikační kartu. Roztřesenými prsty ji podala mnichovi a doufala, že štěstěna je dnes na její straně. Viděla, jak Lilly i Benjamin ztuhli. Rychle přejel kartu pohledem a už ji Beatrice podával zpátky, když mu špička prstu zajela pod špatně přilepenou fotografii. Zarazil se a stáhnul ruku s kartou zpátky. Bez námahy odloupnul i zbytek Beatriciny podobizny a objevila se před ním tvář zavražděné Alice Rottigové, kterou musel v posledních dnech již určitě vidět. Vražda vojáků míru nebyla zrovna každodenní záležitostí a nebylo pochyb o tom, že vedení po tomto incidentu o události všechny zpravilo.
Na zlomek sekundy se mezi nimi rozhostilo naprosté ticho, které prořízlo ostré zapískání vlaku. Bude odjíždět. Beatricino srdce jako by vynechalo jeden úder.
Benjamin skočil. Vrhnul se po duchovním a přimáčknul ho svoji vahou k zemi. To už ovšem Bratr stačil zaječet na celé nádraží: "Jsou tady! Jsou to oni! Otec Gareth měl pravdu! Snaží se utéct!" Všichni naráz ustali ve své práci a otočili se k nim.
"Běžte!" křičel Benjamin, kterému se podařilo praštit s hlavou duchovního o tvrdý beton nástupiště. Omráčil ho? Zabil ho? "Za chvíli to pojede! Tak běžte!" Vyskočil, vytrhnul z pouzdra pistoli a namířil ji na stahující se vojáky. Za nimi se ozývaly hlasité rány. Viktor se zřejmě pokoušel vyrazit víko. Beatrice se chtěla pohnout, zakřičet, něco udělat, nebyla ale schopná se ani hnout. Připadala si napůl jako ve snu. Tohle se přece nemohlo dít…
Ozvaly se výstřely. Věděla, že musí uhnout, teď musí jednat, musí se zachránit a pomoct ostatním. Celé její tělo ovšem nadále paralyzoval strach. Pak ucítila prudký náraz. Někdo ji strhnul na zem. Viktor.
"Bet! Dělej!" zařval ji do ucha a táhnul ji zase do stoje. S pádem a jeho hlasem jako by se jí vlila čerstvá krev do žil. Vyskočila a rozhlédla se.
Benjamin byl nejdál od vlaku. Ještě pořád střílel, dával si pozor, aby se k němu někdo zezadu nepřikradl a postupoval pozpátku k vagónům. Náboje mu ale nevydrží věčně. Kousek za ním stála Lilly, v obličeji bledá jako stěna, se zbraní v napřažených rukou. Vypadala, že si není úplně jistá tím, co s ní má dělat, ale v tak těsném kruhu nepřátel, který se kolem nich stahoval jako smyčka, nemohla minout. Viktor vytáhnul její pistoli a strkal ji směrem k vlaku, který se pomalu začínal rozjíždět. Vojáci se už taky vzpamatovali z prvotního šoku a zahájili palbu. Žádní vězni a odstrašující případy dnes nebudou. U vagónu se choulila Becky a zakrývala si rukama obličej.
Celé to trvalo jen několik málo okamžiku, ale Beatrice to připadalo jako celá věčnost.
Benjaminův zásobník klapnul. Došly mu náboje. Zaklel, odhodil pistoli a rozběhl se k vlaku.
Prásk!
To ho jedna kulka zasáhla do nohy. Zapotácel se.
Prásk!
Druhá už prošla přímo hrudním košem. Z úst se mu vyřinula krev a on padl tváří na zem.
"Ne!" zaječela Lilly a vrhla se k němu.
Prásk!
A drobným potůčkem krve opouštěl život i ji a její nenarozené dítě. Benjamin k ní vztáhnul ruku, pak naposledy zachroptěl a paže mu ochabla.
Mezitím Viktor dostrkal Beatrice těsně k jednomu z vagónů. Vlak začínal nabírat na rychlosti.
"Chyť se mě!" křikl na ni a střelil po dalším vojákovi, který se začínal nebezpečně přibližovat.
"A co Becky?!"
"Ta…" Nedopověděl to. Další kulka si našla svůj cíl a po světlých šatičkách se začal rozlévat rudý květ.
"Ne! Tu holku ne, vy idioti!" ječel vzadu jeden z bratrů a máchal rukama. "Ta nám to všechno řekla! Otec Gareth ji chce živou!"
Beatrice se chytla Viktora okolo krku. Ten se odrazil, ladně vyskočil na vagón a začal šplhat na jeho střechu.
Becky? To nemůže být pravda! Z údivu ji ovšem velice rychle vytrhla palčivá bolest, která se jí zasekla do ramene jako střep. Trefili ji. Vyjekla, až sebou Viktor trhnul. To už ale byli skoro na střeše a vlak se začínal stáčet. Vjeli na most. Po nástupišti za nimi pořád běželi vojáci, u prudkého srázu se ovšem zastavovali, salva výstřelů nicméně neutichala.
Viktor se rozeběhnul a skákal z vagónu na vagón tak jistě, jako by k tomu snad byl zrozený. Beatrice se kousala do jazyka a snažila se potlačit steny bolesti, které se jí tlačili přes rty. Zavřela oči. Už nechtěla nic vidět. Nechtěla vidět vlak, most ani temné vody pod nimi. Kdyby mu podklouzla noha, kdyby tam spadli… Jaké to asi musí být, utopit se? Ne, na to teď nesmí myslet.
To už ale dorazili těsně za lokomotivu k vagónu s uhlím. Seskočili dovnitř a svalili se vedle sebe. Oba dva hlasitě oddechovali. Beatrice se konečně uvolnila a nechala si přes víčka přetéct slzy, které zadržovala celou cestu po vlaku. Prsty si jemně prozkoumávala zraněné místo a snažila se k němu natočit hlavu.
"Bude to dobrý." Nebyla si jistá, jestli to bylo konstatování nebo otázka.
"Snad," řekla přiškrceně. "Pokud se brzo dostanu k nějakému lékaři."
"Jih je odsud jen pár hodin cesty."
"Jo. Benjamin a Lilly…"
"Já vím."
"A Becky… To její včerejší ztracení se nebyla jen náhoda. Šla za otcem Garethem. Všechno mu řekla," pokračovala a hlas se jí chvěl smutkem, bolestí i hněvem.
"Já vím," řekl znovu a obejmul ji kolem pasu. Zabořila mu tvář do ramene a cítila, jak se mu její slzy vsakují do kabátu.
"Nechápu, jak to mohla udělat."
"Na tom už nezáleží. Jedeme na Jih, všechno už bude odteď v pořádku."
"Jo, jedeme na Jih," polkla, přitiskla se k němu ještě pevněji a zadívala se na ptáky letící po rudé obloze.

Byli volní. Volní jako ptáci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 12. srpna 2013 v 16:48 | Reagovat

Moc krásné, do poslední chvíle napínavé jestli utečou nebo ne. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz