Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Září 2013

Ani za zlatý prase s kolečkama

30. září 2013 v 19:07 | Telenta
Tak fajn. Eh...
Prý, že jsem se umístila mezi prvními deseti povídkami literární soutěže blog.cz.
Upřímně, příliš jsem s tím nepočítala. První reakcí byla radost. Potom, co jsem si pročetla některé další povídky, se moje radost změnila na jakýsi pochybovačný údiv a silné pochybnosti o kvalitě mé mikropovídky.
Že někomu ujede nějaký překlep nebo čárka, prosím, i mistr tesař se někdy utne, ale že se do finále dostane i někdo, kdo neovládá pravidla pro psaní přímé řeči? Obzvlášť, když jsem i z toho mála, co jsem četla, narazila na povídky mnohem zajímavější, a které byly především gramaticky správně? Například povídka Temnářky mi tam dost schází...
Co jsem zatím koukala v komentářích, hodně lidí si stěžuje na to samé, že se jim žádná z vybraných povídek nelíbí. Jo, trochu to zamrzí, když vaši povídku hodí do kontejneru s označením "nudné, špatné, neoriginální", ale nejsem žádný znovuzrozený Shakespeare a jak všichni víme, proti gustu žádný dišputát. Jen bych byla vděčnější za nějakou konstruktivnější kritiku klidně i u mých delších povídek, protože jsem si naprosto vědoma toho, že mám ještě hodně co zdokonalovat a bez kritiky to jde hůř...
No vážně, kam jsme se to dostali?
Osobně fandím Petru Vápeníkovi, jehož povídku jsem četla již před vyhlášením finále a taky se mi zamlouvá styl psaní Veroniky. A otázka, jak finále dopadne, mi nijak přehnaně důležitá nepřipadá. Jsem ráda za tu trochu propagace, případně nové čtenáře a i za každého, komu se moje povídka Nana alespoň trochu líbila. A pokud by se vám líbila až tak, že byste jí chtěli dát svůj hlas, můžete na tomto odkaze.

Jinak ty pondělky jsou vážně ubíjející. Od sedmi do čtyř, ospalá a otupělá, s tím, že odpoledne na semináři chemie slyším naprosto to samé jako ráno na biochemii a náš tělocvikář odmítá pochopit, že někdo tak malého vzrůstu a nepříliš vysoké tělesné hmotnosti jako já, prostě tou koulí nevrhne osm metrů ani za zlatý prase s kolečkama... Zřejmě závidí ostatním profesorům, kteří na nás letos můžou dělat bububu a tytyty, jste přece maturanti, musíte se víc snažit!
Což mi připomíná, že od téhle středy nám začínají tréninky na předtančení a půlnočko na maturák. Od půl devátý večer. Ve středu. Fajn, vždyť já přece vůbec ve čtvrtek nejdu od sedmi do školy.
Já se radši vrátím k mému popisu krajinky do slohu, počítačovým sítím a knize Jozova Hanule, kterou jsem si dneska půjčila od kamarádky a ačkoliv jsem teprve na 40 straně (pravda, ona je to skoro polovina knížky...), hodně mě to chytlo.

Hluboký nádech.
Výdech.
Jdu na to.


Poníkorožec

22. září 2013 v 22:07 | Telenta |  fotografie
Je zajímavé, jak vždycky předtím než jdu spát, mě přepadává filozofická nálada. Tak jsem si zařídila zápisník, kam tyhle myšlenky ukládám a doufám, že to jednou k něčemu budu. Jako inspirace, jako připomenutí, cokoliv.
Občas mě trochu štve, že sem píšu převážně takové šplechty a v papírovém zápisníčku si smolím něco alespoň trochu hodnotnějšího. Na druhou stranu jsem za to ráda. Nejsou to klasické úvahy, spíš jen takový volný tok unavené usínající mysli a některé ty věci jsou až příliš osobní, příliš niterní, než abych je sem cpala všem na oči. Navíc psát si něco ručně na papír má daleko větší kouzlo, než texty nadatlované na počítači. Je to takové hmatatelnější, ačkoliv dobře vím, že i ty stránky napsané ve Wordu bych si mohla vytisknout. Písmo o lidech hodně prozradí, připadá mi tedy jako škoda, že v dnešní době tak rychle mizí. Zejména psací písmo, které pomalu ale jistě vymírá a je nahrazováno písmem tiskacím. Já vím, že se časy mění, že jsme dennodenně obklopováni právě tím tiskacím písmem a psací vidí možná tak ještě žáci ve školách, ale představa, že by moje děti poznámky napsané psacím písmem nedokázali přečíst je... hodně zvláštní.
Už tak mi bohatě stačilo, když jsem zjistila, v kolika zemích se už nepoužívá, že prý je nepraktické a těžší na naučení. Sama jsem se s tím setkala, když jsem byla v Anglii na jazykovém pobytu a lidi ze Španělska, se kterými jsem pracovala, nebyli schopní moje psací písmo celé rozluštit.
I tak bych sem ale čas od času ráda nějaký útržek z mého zápisníku dala.



Zatím utíkám povinnostem, jak jen to jde

16. září 2013 v 20:29 | Telenta |  Můj důvěrníček
Už několikrát jsem si říkala, že bych si měla odpustit tyhle nic neříkající články z mého nijak dramatického a dobrodružného života odpustit, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Část blogerů by mi jistě mohla dát za pravdu.
To by byl nepochybně taky zajímavý námět na článek. Proč má tolik lidí nutkavou potřebu svěřovat se se svými problémy a strastmi naprosto neznámým (v tom horším případě nevítaným známým) lidem? Touha vypsat se? Najít nějaké porozumění, kterého se v "reálném" světě tak žalostně nedostává? Podělit se o své názory? Nebo se naopak něčím pochlubit? Asi těžko říct. Koneckonců, co člověk, to unikát. Každý bude mít trochu jiné důvody k sepisování článků, k tomu nekonečnému datlování slov za tichých večerů (rán, dopolední, polední, odpolední, nocí...).

A teď k těm mým strastem. Jsem kapku nachcípaná. Skutečně jen kapku. Bolí mě v krku a vyčkávám, jak to dopadne. Zatím to vypadá příznivě. *klepe na dřevo*
Dneska jsem byla zkoušená z angličtiny. Z něčeho, co nám vůbec nebylo zadáno a vzhledem k tomu, že geografie USA mě příliš netankuje (ostatně jako celé USA), dopadlo to, jak to dopadlo. No, vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Nevím, zda jsem byla dozkoušená, neboť jsem řekla možná tak pět vět a naše, již tak ve špatné náladě, profesorka mě nenechala nic doříct, pořád mi do toho skákala a většinu času mluvila ona ke třídě, zatímco já jsem stála u mapy a rozhodla jsem se pro metodu pasivní rezignace. Na tu jedinou část, kterou jsem uměla a kterou nám skutečně zadala, už nezbyl čas. Tak nevím. A je mi to docela jedno. Prostě uvidím. Proč se stresovat takovou blbinou. Pochopitelně jsme si všichni vyslechli, jak jsem blbí a zrovna v oktávě to musíme začít flákat. Že to byla její chyba a nic nám neřekla, by zrovna ona se svojí povahou přiznat nemohla. O něčem přesvědčovat lidi jako je ona nemá sebemenší cenu, na to jsem již před časem přišla. Však těch známek ještě budeme mít dost.
Taky se nějak pomalu začínají navalovat ostatní povinnosti. Škola se už naplno rozjela, diář se začíná plnit, vypracovávání maturitních otázek, na konci října možná budu mít brigádu, brzy nám taky začnou nácviky na nástup a na půlnočko, budu dělat ještě s jednou kamarádkou kulisy a celkově výzdobu na náš maturák a jsem moc zvědavá, jak se ráno ještě před šestou vykopu o víkendu z postele, abych dojela na ty přípravné kurzy... Každopádně to bude zajímavé.
Aspoň že tu jsou takové věci jako třeba začínající plesová sezóna, šaty k maturitě (pro někoho tak malého jako já, je to skutečně úspěch... co budu říkat, nakupovala jsem v dětském oddělení), dva rozepsané příběhy a v listopadu hodlám zapracovat na vánočním dárku, který jsem vymyslela, tak aby byl na všechno čas a v případě selhání jsem měla možnost vymyslet ještě něco jiného.
Zatím se mě drží spíš pozitivní nálada, což je více než podivné. Depky a hroucení se zřejmě teprve přijdou, osobně to vidím nejpozději na únor.
Zatím utíkám povinnostem, jak jen to jde.

A jde mi to naprosto stejně špatně.

Což mi připomíná ten zítřejší test ze zsv. A ten středeční z chemických úloh, kterého se děsím jako čert kříže. Ne, že bych byla úplný antitalent na chemické vzorce, jen se děsím, že mi bude něco zadáno triviálním názvem a já si nebudu schopná vzpomenout na vzorec. Budu doufat, v dobrou konstelaci hvězd, a aby to bylo něco známého a ne nějaká šílenost, o které jsme si možná někdy řekli, že existuje. Například taková močovina je sympatická...
Radši už mizím.

Londýnské úlovky na podzim i zimu

12. září 2013 v 22:09 | Telenta |  Můj důvěrníček
Venku se nám začíná ochlazovat, což s sebou přináší taky značný pokles teploty ve třídách, o chodbách raději nemluvě. Do včerejška jsem měla pocit, že to jde. Dneska jsem ráno v sedm na latině klepala kosu, balila jsem se do bundy a bylo mi naprosto jasné, že další měsíce jen v tričku s krátkým rukávem rozhodně zvládat nebudu.
Osobně toleruju zimu do Vánoc, možná ještě kousek ledna, pokud mám dobrou náladu, ale pak bych povinně dala všechnu tu břečku, co se snad ani nedá nazývat sněhem rozpustit a zatopit na dvacet stupňů, bezvětrno, slunečno. Bohužel, má zatím každý rok břečka navrch.
A tak se to snažím brát pozitivně: čaj, šály, teplé peřiny, bezduché zírání z okna na tu slotu venku, sníh a fakt, že většina podivných existencí, které na vás pokřikují na ulici, zaleze do svých nor a vy se beze strachu můžete pohybovat městem. Na podzim barevné listí a kaštany, v prosinci pak cukroví, světýlka, výzdoba a vůně vánočního stromečku.
Což mě přivádí ke koupi dvou Potterovských věcí v Londýně, které s tímto obdobím úzce souvisí a zatím jsem vám je neukázala.


Vždycky jsem měla Havraspár ráda.
Havraspár a Zmijozel a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou kolej mám radši. Podle tohoto a tohoto kvízu, které jsem si včera z dlouhé chvíle dělala, bych měla patřit právě do Havraspáru (Zmijozel dle počtu bodů těsně v patách), tak jsem ráda, že jsem tu šálu trefila =D Ale i kdybych netrefila, moje dušička by beztak jásala, vzhledem k tomu, jak jsem na tom jako mladší ujížděla, všude jsem s sebou ty knihy tahala (taky je to na nich vidět...) a ačkoliv to už nemám jako tak velkou mánii, zůstává jednou z mých nejoblíbenějších sérií.

A malý výkřik do tmy nad mým dnešním domácím úkolem, skutečně je nutné, abych si do hodiny angličtiny zjišťovala, zda v USA chodí víc dětí do veřejně nebo soukromě školy a podobné věci? Upřímně, je mi to fakt jedno, zrovna USA nikdy nepatřily mezi mé zájmy a ani nemám touhu se tam někdy podívat na rozdíl... No, téměř od zbytku světa. Tohle mě fakt štve. Být v angličtině známkovaná za moje zeměpisné, historické nebo přírodovědné znalosti.
Co vám budu říkat, radši jsem šla počítat matiku s těmi zvláštními komplexními čísly, které mají, pro mě mystickou a záhadami opředenou, imaginární část.

Ofélie

8. září 2013 v 22:02 | Telenta |  malby a kresby
Nutkavá večerní potřeba něco nakreslit.
Ty oči jí jdou každé trochu jinak a skener opět udělal své.

Začínám se těšit na konec září. Na vinobraní, kde si hodlám zakoupit balónek a kýbl cukrové vaty, na Revizora ve Stavovském divadle, kam pojedeme večer s několika spolužákama. Sice jsem ho už jednou viděla, ale bylo to dost prapodivně zpracované. Ještě doufat, že mi to všechno vyjde, jak si plánuju.

A mám opět nový design a zjišťuji, že se ze mě stává čím dál tím větší minimalista, nicméně nemůžu si pomoct, je to takové vzdušnější.



"...zakrátko ale šaty ztěžkly vodou a stáhly chudince tu píseň ze rtů do zabahněné smrti."

Nana

3. září 2013 v 21:29 | Telenta |  Povídky
Ani jsem původně neměla v úmyslu se té soutěže účastnit, ale po přečtení zadání "setkání s literární postavou" mi tak nějak sám od sebe do mysli skočil tenhle obraz v hlavní roli se mnou a s Nanou, hrdinkou stejnojmenného románu od Émila Zoly, který jsem před pár dny dočetla.

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.
"Tak co?" vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. "Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!"
"Vydrž," zamručím a bráním před ní knihu. "Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat." Povzdychne si a složí ruce do klína.
"A nemohla bych aspoň…" začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.
"Ne," řeknu rázně," žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?"
"Ne dojít, jen se podívat," zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. "Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká."
"Myslíš, že bys pak byla šťastnější?" zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. "Občas je lepší nevědět."
Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. "A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?"
"Zatím," odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.
"Hlavně už žádný další hnusný chlapy!" zvolá a mávne rukou. "Už je nemůžu ani cítit." S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.

Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem jako by zašlapovala brouka.
Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.
Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.

"Bratři a sestro, na značky!"

2. září 2013 v 20:14 | Telenta |  fotografie
Ano, ano, už je to tady, ale stejně si to pořád nějak odmítám připustit, ačkoliv již zítra vstávám na nultou.
Bylo to zvláštní, zase se posadit do lavice a připadat si, jako kdyby to bylo sotva pár hodin, co jsme tam seděli na konci června. A ještě zvláštnější bylo slyšet od naší třídní, jak nás vítá se slovy, že tohle je náš poslední první školní den tady na gymnáziu. A přinesla nám bonbony, zřejmě nás má ráda, neboť v posledních dvou až tří letech se to nějak stalo tradicí. Zvláštní, když jsme byli malí primánci, zřejmě jsme nebyli tak sympatičtí.
Většina lidí z ostatních tříd nemá naši třídní moc ráda a já nechápu proč. Ano, je hodně puntičkářská a na první setkání trochu zvláštní, ale je spravedlivá, má neprosto nedocenitelný poněkud sarkastický a ironický smysl pro humor a stojí si za námi.

Dneska jsem si nadepsala všechny sešity a s potěšením jsem zjistila, že jsem jich koupila dostatek.
Ach, a další potěšující zprávou bylo, že mě opravdu přehodili ze společenskovědního semináře na chemické úlohy, takže momentálně jsem s výběrem svých volitelných předmětů (seminář chemie, biochemie, chemické úlohy, seminář biologie a latina) spokojená. Od října pak ještě budu jezdit do Prahy s dalšími třemi spolužáky do Prahy na přípravné kurzy. Ne, že by mě ta vidina vstávání i o víkendu zrovna těšila.

A tak si tu jen tak sedím, čmárám si (s akvarelem jsem si nikdy moc nerozuměla), piju čaj, poslouchám České nebe (odtud ten nadpis článku) a šťouchám prstem do plyšové želvy v naději, že obživne. Zatím se nedaří. Pokud dojde k nějakým změnám, okamžitě dám vědět, ačkoliv si od toho moc neslibuju.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz