Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Říjen 2013

Houpačka

21. října 2013 v 18:50 | Telenta |  Můj důvěrníček
Už zase houpačkuju.
Určitě to každý zná. Jeden den dole, druhý nahoře.
Momentálně se nacházím kdesi uprostřed pohybu směrem vzhůru.
Co mě dneska vážně potěšilo, bylo, že jsem té zákeřné písemky na tři a půl strany ze členů v angličtině dostala za jedna, čímž jsem si docela vylepšila skoré. Pak jsem si dneska, díky nějakému zásahu shůry, v posledních několika sekundách všimla chyby v testu z matiky a stihla jsem si ji i opravit a taky se mi podařilo konečně vyřešit a definitivně uzavřít jeden problém.

V sobotu jsem byla poprvé na přípravce na přijímačky v Praze, takže jsem musela vstávat v půl páté, abych stihla vlak. Překvapivě jsem byla míň unavená, než když vstávám o něco později na nultou do školy. Beztak jsem toho moc nenaspala, o úplňku nemůžu nikdy pořádně spát. Bylo to zvláštní jet skoro hodinu a půl potmě a vědět, že mám teprve celý den před sebou. Naštěstí jsem měla s sebou dobrou společnost včetně hudebního doprovodu, takže i vylidněná Praha zahalená v mlze, ze které se zvedaly strašidelné zdi porodnice U Apolináře, která obzvlášť v takovém počasí působí, jako kdyby z ní měl vyskočit Drákula, nepůsobila tak depresivně. Dokonce jsme našli Purkyňův ústav hned na první pokus a těch šest hodin, co jsme se učili, mi uteklo jako voda oproti normálnímu vyučování, kdy ke konci dne hypnotizuju hodiny a snažím se je silou vůle popohnat dopředu.
Až když jsem se okolo čtvrt na pět vrátila domů, na mě přeci jen začala padat únava, ale musela jsem si nechat alespoň popřát k svátku a postarat se o to, aby mi rodina nesnědla všechny kremrole. A hromádka knih na mém nočním stolku se opět nepříjemně zvětšila. Smrt je mým řemeslem, Malé ženy, Válka za bílého dne, Mistr Stínu, Oceán na konci uličky, Šťastný Jim, Zlodějka knih, Noční cirkus... No, radši už nebudu pokračovat, takhle napsané to vypadá ještě hrozivěji. Už to nestíhám číst, nicméně to mě neodradí od toho, abych si kupovala a nechávala kupovat další. Jo, a nesmím zapomenout zmínit novou myš od hrba. Trochu ho podezírám, že už se nemohl dívat na tu starou, umně vyspravenou izolepou, ale tak stěžovat si pochopitelně nebudu...

Vážně už mě začínají vytáčet lidi, co vás vidí jen ve chvíli, kdy od vás něco potřebují. I jen ve škole. Ačkoliv se to dá aplikovat na různé věci.
Lidi, co do školy nechodí, ne zrovna kvůli tomu, že by byli nemocní, a normálně po vás ani nevzdechnou, ale ve chvíli, kdy se potřebují něco naučit a zápis pochopitelně nemají, stejně jako jejich podobně vypečení kamarádi (no dobrá, kamarádky, protože tohle z mých pozorování dělají hlavně holky), najednou jste jim dost dobrý a ťuťu ňuňu nejlepší kamošky, i když se vám za rohem budou smát, jaký jste krávy, že chodíte do školy a neserete na učení. A pak vám to ani nevrátí a vy musíte svoje vlastní věci shánět po všech čertech, obvolávat je a zjišťovat, kdo že vám má co vrátit. Občas si říkám, že jsem fakt blbá, že jim to stejně půjčím, že nedokážu říct ne. Jsem holt taková povaha. Ale v poslední době to to vystoupilo na takovou intenzitu, že i já jsem schopná je odmítnout. Je zajímavý pozorovat je, jak se pak shluknou jako slepice v kurníku u jedné lavice a nadávají vám. Když se tak na ně dívám, říkám si, jestli je to spíš k smíchu nebo k pláči, obzvlášť když si představím, že takhle třeba budou věci řešit celý život.

Snažím se se sebou něco dělat. Vážně. Už několik let. A až v několika posledních měsících zaznamenávám jisté úspěchy, i když někdy prostě ujedu. A navíc svoji povahu a osobnost zkrátka od základů nepřekopu. Ani bych nechtěla. Měním se jen tak, jak chci já, jaká chci, abych byla. Není to dokonalý a nikdy to dokonalý nebude, ale jsem ráda, že to vůbec jde. Krůček po krůčku, ale jde. Připadá mi to trochu jako skládačka. O kousek se zlepšíte, vidíte, že to k něčemu je a dodá vám to trochu sebevědomí a energie do dalšího kroku. Jen se děsím chvíle, kdy to nakopnutí bude moc malý, na to abych se posunula dál. Ne všechno by se někomu mohlo zdát nějak důležítý a veliký, ale pro mě to má svůj význam. I třeba jen to, že se naučím někomu říct ne.

A koukám, jak během jednoho článku dokážu přecházet od spisovné češtiny k hovorové, podle toho, kam se zrovna stáčejí moje myšlenky.
On tenhle kec vlastně ani nemá moc hlavu a patu, tak se to snad dá prominout.

Podzimní přemítání

14. října 2013 v 23:30 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nestíhám.
Tímhle slovem by se dal popsat můj momentální život.
Tedy stíhám, ale za cenu toho, že přijdu domů ve čtyři odpoledne po devíti hodinách ve škole a jdu se učit. Tedy snažím se učit, protože mozek je věc prohnaná, lstivá a nespolupracující a po devíti hodinách soustředění stávkuje a neustále odbíhá od tématu.

Občas si říkám, co k tomu lidi vede. Jít dál, ačkoliv ne všechno je mnohdy příjemné a nebaví je to.
Dnešní systém?
Zřejmě ano. Na to, abyste mohli uskutečnit některé své sny, zkrátka potřebujete peníze a pokud si je nenakradete, musíte si je vydělat. Čím lepší vzdělání a známosti, tím lepší práce. Čím lepší práce, tím více peněz. Jednoduchá rovnice. Jako motivace tu slouží ony tajné sny a přání, kterých chceme dosáhnout. Jen mi často přijde, že lidé jako by během té honby za penězi na své původní cíle zapomněli. Plácají se bezcílně sem a tam a stěžují si na všechno, co jim přijde pod ruku. Přitom některá přání lze vyplnit velice jednoduše, jen se musí chtít a něco pro to udělat.
Neříkám, že já žiju přesně takhle. Taky mám svá období, kdy mi všechno přijde na nic, a čekám, až mi něco spadne samo do klína. Ale ono to většinou nespadne. A já jsem naštvaná, stáhnu se do kouta a trucuju.

Spousta lidí na dnešní systém nadává, ale kolik z nich by bylo schopných se mu skutečně vzepřít, všechno hodit za hlavu a přestěhovat se na ulici? Řekla bych, že minimum.
Navíc si myslím, že zrovna naše problémy se problémům jiných zemí a jiných lidí nemůžou rovnat.
Máme co jíst, kde bydlet, nejsme ve válce ani nic podobného. Ale tohle si většina lidí uvědomí, až když jim to někdo vezme. Jak říkal, už Demokritos: "Je rozumný ten, kdo se nermoutí pro to, co nemá, ale raduje se z toho, co má."
Uznávám, že občas je to těžké a lidé jsou bytosti, které si rády stěžují na všechno možné a pokud k tomu není opravdu vážný důvod, nějaký si vymyslí. Možná to i trochu vychází z našich utopistických očekávání a představ, která se ovšem nemůžou nikdy uskutečnit, dokud lidé budou lidmi.

A co jsem se tím tedy snažila říct? Ve zkratce to, že bychom se měli někdy na chvíli zastavit a zeptat se sami sebe, jestli jsme na tom opravdu tak špatně jak si myslíme a jestli alespoň tušíme, co chceme. Nevím, jak vám, ale mně připadá, že tyhle dvě věci spolu hodně souvisí.

Upřímně, jsem příliš nečekala, že napíšu něco takového.
Jak jsem už jednou říkala, v noci mě vždycky přepadávají takové myšlenky, a kdybych nebyla tak unavená, nepochybně bych je byla schopná ještě dlouho otáčet ze všech stran a prozkoumávat je. Ale mozek opět začíná stávkovat a já při svitu stolní lampičky už jen spíš tak bezduše zírám do monitoru a myšlenky se mi stáčí k otázce, zda mám na zítra ty čtyři maturitní otázky z biologie opravdu dostatečně naučené.
A taky k listům. K těm barevným listům, které jsou všude kolem.



Ještěrky

6. října 2013 v 21:32 | Telenta |  Můj důvěrníček
Dnes se nám poněkud neočekávaně vylíhly venku v květináči čtyři malé ještěrky.
V létě jsme totiž nechali odvézt hromadu písku, která ležela vedle skalky, kde se ještěrky obvykle prohánějí a sluní, a zmiňovanou hromadu písku si vybraly jako úkryt k nakladení vajíček. Když jsme jim ho tedy tak lstivě zničili, zkusili jsme nalezená vajíčka alespoň zahrabat do květináče s pískem, který jsme nechali na zahradě. Už jsme si mysleli, že všechny násilné stěhování nepřežily a přestali jsme je chodit kontrolovat. Byla tedy naprostá náhoda, že je dneska máma objevila, když šla sbírat ořechy.
Takže jsme si s nimi udělali několik rychlofotek, aby se neřeklo, zamávali jsme jim a vypustili jsme je na skalku.




Loupala jsem ořechy (co člověk neudělá pro to, aby ještě chvilku oddálil učení). Někteří lidé by se dle stavu mých nehtů mohli domnívat, že se nemyju. Ale zjistila jsem potěšující informaci, že ačkoliv po suchých vlašských ořeších mě pálí držka, po těch čerstvých mi nic není.

A rozlouskla jsem záhadu, proč ta kniha Malé ženy, kterou jsem si půjčila od tety, je o tolik tlustší, než ta, kterou jsem si asi ve třinácti nebo čtrnácti letech půjčovala od kamarádky z karate. Starší vydání od kamarádky totiž obsahovalo pouze první díl, takže tentokrát se dočtu, jak to všechno doopravdy dopadlo.
Normálně takovou literaturu příliš nevyhledávám, ale vždycky na podzim na mě ta romantičtější nálada přileze, nicméně držím se Austenové, Brönteových a teď tedy Alcottové... Nikdy jsem moc nemusela takové ty klasické dívčí románky jako, píše Lanczová, kterou své doby všechny moje spolužačky hrozně žraly. Jednu jsem si tenkrát od nich půjčila a dočetla jsem to jen s velkým sebezapřením, protože jsem pořád čekala, že teda přijde ten zlom, kvůli kterému si to zamiluju. A ono nic.
Ale z téhle knížky... nevím, něco z ní ve mně prostě tenkrát zůstalo, jakýsi těžko definovatelný pocit radosti a smutku zároveň, což byl jeden z důvodů, proč jsem po té knize sáhla znovu.

Zkouším si napsat svůj seznam věcí, které bych chtěla někdy v životě udělat. Už dřív jsem si dvakrát něco podobného, ač o hodně kratšího psala, a bylo milé vidět, jak se některé z položek stávají skutečností. Dost to pomohlo (a stále pomáhá) mému pošramocenému sebevědomí. Až to celé dopíšu, budu si to muset vytisknout. A dopisovat, přepisovat, odškrtávat...
Přijde mi to dobré. Mít nějaké cíle a jít si za nimi, i kdyby to mělo být třeba jen to, že se chcete naučít péct mrkvový dort nebo nutně potřebujete papuče s prasátkem. Nemůže se vám pak stát, že máte dojem, že se svým životem jen bezúčelně plácáte jako ryba na suchu.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz