Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Listopad 2013

Mozek odmítá spolupracovat nejen s vymýšlením názvu článku

16. listopadu 2013 v 22:17 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nestíhám. Už opět.
Ačkoliv nestíhám, je možná až příliš silné slovo.
Jsem v mírném časovém presu? Ano, to zní mnohem lépe a také poněkud vznešeněji.
Za tmy do školy, za tmy ze školy. Tu referátek a tam zase písemečka. Nácviky na maturák, zkoušky šatů, přípravný kurz, brigáda, vypracovávání otázek. Nějak se toho sešlo moc.

Říkám si, jestli si za to částečně nemůžu sama.
Myslím, že by se nedalo říct, že jsem puntičkář, bez trochy uměleckého bordelu kolem sebe nejsem schopná normálně fungovat a v uklizených šuplících nikdy nic nenajdu. Nicméně když něco dělám, dělám to pořádně a tak, aby to co nejlépe odpovídalo mé představě. V okamžiku, kdy se mi to nepovede, bývám podrážděná a mám sklony štěkat na všechny okolo. Nebo alespoň líčit mé strasti kocourovi, který na mě hledí se shovívavým výrazem ve tváři a snaží se mi jazykem umýt vlasy.
Vůbec v takových situacích, kdy jsem pod tlakem, bývám labilnější než obvykle. V jednu chvíli se směju, v druhou mám chuť někomu urazit hlavu florbalovou hokejkou. Na ten nápad s hokejkou mě přivedl náš nový tělocvikář, na kterém jsem si to také poprvé v duchu zkoušela.

Víte, nikdy jsem si nemyslela, že bych si mohla vytvořit tak silnou averzi k tělocviku. Náš nový tělocvikář mě přesvědčil, že to jde a to i v oktávě na gymplu, ačkoliv jste s ním nikdy dřív problém neměli. Nejsem žádná vrcholová sportovkyně a se svým metrem a půl, dle BMI i podváhou (ačkoliv jím úplně normálně) zkrátka koulí požadovaných osm metrů nevrhnu, stejně jako při skoku do výšky nepřeskočím metr třicet a přiznejme si, že basket taky není úplně moje hobby. Navíc si pan tělocvikář vymýšlí naprosto nesmyslné cviky, které hodlá známkovat a nám nezbývá nic jiného, než na něj zírat s otevřenou pusou, jestli to myslí vážně. Ono je přece úplně normální házet po sobě medicinbaly a mířit přitom druhému na hlavu. Jak by se mohlo něco stát, že? Navíc je přece super holkám ve čtvrťáku, kterým jde o známky na pololetním vysvědčení kvůli průměru, vyhrožovat špatným známkami z tělocviku, protože je to tak veledůležitý předmět.
Radši už tohle téma opustím, začíná se ve mně zas vařit krev.

Možná, že někteří z vás se pozastavili nad tím vypracováváním maturitních otázek, neboť v dnešní době není až tak nezvyklé, že si je studenti zkrátka seženou od někoho, kdo už odmaturoval a jen se je vesele našrotí.
Mně se prostřednictvím jednoho spolužáka taky vypracované otázky z chemie a z biologie dostaly do rukou, ale když jsem je otevřela, měla jsem chuť se z toho rozbrečet. Zápisky jsou to jen naprosto povrchní, části dokonce chybí, a ačkoliv slečna, která většinu z nich vypracovala, umí evidentně zacházet s barvičkami a zvýrazňovači, řekne vám toho opravdu málo.
Naštěstí mám kamarádku, svou věrnou osmiletou spolusedící, se kterou otázky píšeme, a která je v tomhle "dělání věcí pořádně" ještě větší pošuk než já, a shodly jsme se na tom, že si to uděláme po svém a tohle využijeme jen jako jakousi berličku.
Předevčírem jsem psala o pudinkovém modelu atomu a řeknu vám, že od té doby na něj mám hroznou chuť.
Na ten pudink, jen pro upřesnění.

Taky není tedy příliš divu, že ač jsem se ze začátku snažila, projekt NaNoWriMo zcela evidentně nedokončím. Večer vždycky padnu do postele a zmůžu se maximálně na nějakou bezduchou činnost, při které není nutné příliš zapojovat mozek. Vymýšlet něco, aby to mělo hlavu a patu a ještě se při tom pokoušet o gramaticky a stylisticky správné věty, je zkrátka nad moje duševní síly.
Ale alespoň jsem začala, i to beru jako pozitivum, protože koncept se mi válel na stole už několik měsíců a nic se s ním nedělo. Teď jen doufejme, že se mi to podaří dokončit.
A když už jsme u toho psaní, objevila jsem naprosto úžasný jednoduchý editor jménem ZenWriter.
Je roztáhnutý přes celou obrazovku, tudíž vás neláká tolik brouzdání po internetu a jiné rozptylovače, jako když vidíte jejich ikonky přímo před sebou a neustále vás svádějí k tomu, abyste na ně klikli.
Ve chvíli, kdy píšete, navíc zmizí i název souboru, menu a zůstane vám jen a jen váš text.


Už mi zase začíná docházet šťáva.
Ač nejsem nijak strašlivě unavená, mozek začíná odmítat spolupracovat a já se začínám bát, jestli bude ještě schopný vyplodit tento něco jako závěr článku. Zítra, až budu při smyslech, si to po sobě přečtu.
Jsem docela zvědavá, co se dozvím.

IMG

2. listopadu 2013 v 12:18 | Telenta |  Můj důvěrníček
Po zemi se převalují chuchvalce husté mlhy. Začíná svítat, slunce ale nikde není vidět, jen šedavá obloha dává vědět, že začíná nový den. Po obzoru přelátají s krákáním hajna vran a za oknem vlaku se rýsují komíny továrny, pletence plechových trubek a dlouhé šlahouny zkroucených keřů. Tmavé vody široké řeky líně tečou a vlní se. Skřípění kol a zalézavá zima.
Ráno jako z hororu, jak poznamenal Milan.
Ráno jako z Dishonored, jak jsem poznamenala já.

A pak ten pocit, kdy si říkáte, že ještě chvíli vydržíte, ale v příštím okamžiku se vám zatmí před očima a tak sedíte v chladné modré chodbě a kamarádka vám dává napít sladké šťávy.
Transgenní myši. Rybičky. Rybí embrya. Elektroforéza. Fluorescenční mikroskop. Retroviry. Skleněné podlahy. A v neposlední řadě překvapení, že už jsme na stanici Nádraží Holešovice.
Zhruba do těchto několika slov by se dal shrnout včerejší den, kdy jsme se jeli podívat na den otevřených dveří Ústavu molekulární genetiky v Praze.
Bylo to zajímavé, tedy až na ten můj menší kolaps, který se mi podařilo nad očekávání dobře ustát a spořádaně jsem se složila až teprve, když jsem vyšla na chodbu, takže si toho kromě kamarádky, která mě odváděla ven, nikdo nevšimnul.
Měla bych se jít učit. Předně si dodělat tu maturitní otázku The Commonwealth of Nations, ale protože mě milé zlaté Commonwealth zas až tak moc nezajímá, radši si dodělám otázku o členovcích.
V poslední době mám pocit, jako bych pořád psala.
Maturitní otázky střídám s referáty, pak taky včera začalo NaNoWriMo (nedělám si iluze o tom, že bych měla tolik času, abych to dokončila včas, nicméně menší nakopnutí se hodí) a pak taky občasné články tady na blogu.
Čekám, kdy se mi bude zdát o tom, že píšu.
Nicméně i ty otázky z angličtiny, které mi upřímně lezou krkem, se k něčemu hodí. Zpracovávání tématu My town se jeví jako jednoduché a nenáročné. Pokud ovšem nemáte učitelku, která trvá na tom, že nechce ani vidět ani slyšet nějaké bláboly o tom, jaké máme hezké město s historickým centrem, které leží na řece Labe, ale máme se zaměřit na nějaké problémy nebo opravdu zajímavá místa. Což mě přivedlo na námět článku o bývalé nacistické továrně Richard, kterou mám doslova za domem. Divím se, že mě nenapadlo o něm napsat už dřív. Ještě si najít vhodnou dobu, kdy půjde udělat nějaké fotky.

Fotky, to mě posunuje kousek dál.
Po dlouhé, velice dlouhé době jsem si nechala vyvolat fotky, které už jsou pečlivě zastrkané v albu, a říkám si, že rozdíl mezi fotkou v digitální podobě a v té hmatatelné je značný.

Čtu Zlodějku knih a moc se mi to líbí. Jsem zvědavá na film. Možná proto dneska píšu v tak krátkých větách.

A pokud by snad někomu zůstával záhadou název článku, jedná se o zkratku Ústavu molekulární genetiky.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz