Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Prosinec 2013

Ptačí žena

27. prosince 2013 v 21:49 | Telenta |  malby a kresby
...nebo ne?
Nic lepšího mě jako název článku teď nenapadlo.
Ani jsem si nebyla jistá, jestli to sem mám dávat. Vlastně si nejsem tak úplně jistá pořád. Je to jen momentální potřeba vzít tužku a jezdit s ní po papíře, nic promyšleného. Občas mě to tak přepadne. Ta nutnost nechávat za sebou čáry na čistém papíře. Hlavně když mi není úplně dobře a potřebuju se trochu uklidnit. Je to taková terapie.


Deset knih

23. prosince 2013 v 18:58 | Telenta |  Knihy
Nějak se nám ty Vánoce blíží, což je krásně vidět i tady na blogu, kde valná část osazenstva (až na zatvrzelé odpůrce, pro které jsou Vánoce zřejmě hrozivým zážitkem) začíná na svých blozích zveřejňovat všemožná přáníčka a přání.
Ale k čemu taková přání jsou?
V případě, že máte nějaké stálé čtenáře to lze ještě pochopit, to se ovšem mojí osoby netýká.

Původně jsem sem chtěla přidat jednu kratší povídku, nicméně v poslední době mě zaměstnává spíš genetika, nervové řízení, polymery, heterocykly a podobné věci, takže na další ťukání do klávesnice už nemám zrovna náladu.
A tak jsem se rozhodla pojmout to z trochu jiného konce a vzhledem k tomu, že živočich blogerský je obvykle i živočich knihofilní, rozhodla jsem se sepsat takový krátký seznam deseti nejlepších knih s mým názorem a krátkou anotací (ale opravdu jen velice krátkou, koneckonců, oficiální anotaci si můžete najít v každém internetovém knihkupectví), které jsem v letošním roce přečetla a možná tak někoho i navnadila k jejich přečtení.

* z nějakých záhadných důvodů mi tu mizí odkazy na anotace na stránkách kosmas.cz, které jsou poněkud obsáhlejší než ty moje, takže si je případně budete muset doopravdy najít sami *

1. Nana - Emile Zola
Nana se stejnojmennou hlavní hrdinkou vypráví příběh mladé prostitutky, která se i přes svůj nízký a odsouzeníhodný původ, díky vlivným mužům dostane až do vyšších kruhů pařížské smetánky.
Tvrdí se, že Zola svým cyklem Rougon-Macquart věrně zobrazil tehdejší společnost a já osobně mám dojem, že nejen tu tehdejší.

Ačkoliv si mnoho lidí stěžuje na Zolův rozvláčný styl psaní a podle některých je to prý dokonce naprosto nečitelné, mě jeho dílo naprosto uhranulo. Tohle bude ovšem hodně individuální. Stejně jako já naprosto nesnáším Hemingwaye a při zahlédnutí jeho knih mi naskakuje husí kůže, Zola je pro mnohé lidi zřejmě podobný případ.
Zvažovala jsem, zda sem dát Nanu nebo Zabijáka, ale nakonec zvítězila Nana, která mi zkrátka jako hlavní postava byla daleko sympatičtější než Gervaisa. V knihovničce na mě už čeká Břicho Paříže.

Noční můra

10. prosince 2013 v 21:28 | Telenta |  malby a kresby
Míváte noční můry?
Já až nepříjemně často.
Hlavně v létě, když je venku i v noci vedro k zalknutí a já se pravidelně s trhnutím budím okolo čtvrté hodiny ranní s promáčeným pyžamem a matrací.


Ponorka

9. prosince 2013 v 21:43 | Telenta |  Můj důvěrníček
Asi mám ponorku.
Tedy asi určitě mám ponorku. Po jisté době se mi opět do hrudi vtírá ten neodbytný pocit, že už to s těmi lidmi ve třídě nevydržím ani sekundu, jinak vyletím z kůže. Nutně potřebuju prázdniny.
Hádám, že to nemusím nijak blíže popisovat, nepochybně si tím někdy prošel každý. Osm let v jedné třídě je dost dlouhá doba. Částečně jsem ráda, že už je to poslední.
Tentokrát se moje ponorka týká i, možná spíše hlavně, lidí z mého nejbližšího okolí. Nejradši bych tam aspoň tak týden nešla, abych
nemusela poslouchat ty pindy o tom, jak si o sobě myslí, že jsou víc než většina ostatních. Většinu času se mi to daří odfiltrovat, ale čas od času, jako bych na chvíli prozřela a nevím, jestli se mám smát nebo brečet, jestli mám chuť se urychleně sbalit a vypadnout nebo jim jednu plesknout, aby se probrali.
Ovšem v tom je zřejmě ten problém, obvykle když se někomu naznačí, že možná není až tak super a úžasný, jak se domnívá, urazí se a zcela zjevně si o vás myslí svoje. Hlavně, že všude hlásáme, jak si ceníme pravdy a upřímnosti, ale ve chvíli, kdy nám ji někdo naservíruje, už se nám tak nezamlouvá.
Samozřejmě, lidé jsou stvoření ješitná (a já se hlásím k nim, obávám se, že svoje lidství nezapřu, to jen pro ty, co si myslí, že mluvím pouze o všech ostatních) a špatně snáší jakoukoliv negativní kritiku namířenou proti jejich osobě. Obzvlášť když se polechtají jejich citlivá místa. Je ovšem velký rozdíl v tom, zda se to snažíme řešit v klidu nebo si z toho alespoň něco vezmeme a po opadnutí prvotního uraženého pocitu se nad tím zamyslíme, jestli na tom není něco pravdy, a ne že se dotyčný našpulí a myslí si cosi o dámských pohlavních orgánech. Tady mám na mysli kritiku alespoň trochu konstruktivní, pokud za vámi někdo přijde a řekne, že jste debil, těžko si z toho něco vezmete.

Pokud bychom chtěli zůstat ve školním prostředí, taková hodina matematiky se samostatnými pracemi je krásným příkladem.
Lidi, kteří tomu skutečně rozumí, sami dokážou vymyslet různá řešení příkladů a skutečně za tím vidí něco víc, se s tím nikomu nevnucují a nechlubí se s tím a pokud je člověk požádá, ochotně vám to vysvětlí.
A pak jsou tu ti, kteří si na velké machry jenom hrají. Bez zápisu a předepsaného řešení vám neřeknou vůbec nic a běda, když se pokusíte jim říct, že by někde mohli mít chybu, následuje typické odfrknutí, v krajním případě nafouknutí. Při požádání o vysvětlení se tváří, jako byste byli největší idioti na světě a ne vždy se dočkáte odpovědi.
Sama matematice zrovna nějak extra nerozumím. Jsem schopná se to naučit tak, abych měla jedničku, nejhůř dvojku na vysvědčení. Nic hlubšího za tím ovšem nevidím a vzorečky se mi za ta léta pomalu trousí ven z hlavy, tudíž nemám potřebu se s tím někomu vnucovat a tvářit se, jako kdybych sežrala celou chytrost na světě
Neříkám, že jsou takoví všichni, nicméně někteří mi s tím už opravdu začínají pít krev...

Ale co se dá dělat, to je zřejmě všude, že lidi, kteří toho až tak moc neumí, nejvíc křičí.
Radši si zalezu zpátky do své ponorky.
Žluté ponorky, aby bylo jasno.

Ezio Auditore

2. prosince 2013 v 17:22 | Telenta |  malby a kresby
Jak jsem slibovala již v září, po Altaïrovi přišel na řadu Ezio.
Ležel mi tu rozkreslený už hodně dlouho. No, od toho září.
Skener mi opět kazí mé dílo a levá ruka, kterou jsem schválně nakreslila jemnější a tenčí linkou, protože ji nemá v rukavici, se propadla kamsi do ztracena a musela jsem zvyšovat kontrast, aby tam bylo vidět alespoň něco.


Svým způsobem se to hezky sešlo, protože mi dneska přišlo tohle:

Kvalitka z mobilu ve špatném světle. Vytahovat na tohle zrcadlovku mi ovšem přišlo kapku kontraproduktivní.

Balancování

1. prosince 2013 v 21:17 | Telenta |  Můj důvěrníček
Občas mám takové zvláštní stavy.
Jako kdybych balancovala na okraji vysokého útesu a snažila se dohlédnout na dno propasti, která se pod ní rozprostírá. Ne proto, že bych tam chtěla skočit, čistě jen ze zvědavosti. Zjistit, co mě čeká. Ale o tom život je, ne? O balancování. A všichni přes ten okraj jednou přepadnou, ale už se nebudou moct vrátit, aby nám pověděli o tom, jaké to bylo.
Stává se mi to hlavně v noci, když už ležím v posteli a nemůžu spát. Najednou si až neuvěřitelně uvědomuju svoji smrtelnost a to jak je náš vymezený čas krátký. Nemám z toho přímo strach, spíš jen jakýsi zvláštní pocit definitivnosti.
Ptám se, jaký to má všechno smysl. Že tu jsem. Že tu jsme my.
Proč vůbec vznikl nějaký život? Planety? A proč vesmír?
Je někde někdo nad námi a pozoruje nás jako my rybičky v akváriu? A jaký je potom jeho smysl?
O takových myšlenkách by se bezpochyby dalo diskutovat celé roky a stejně bychom se nedobrali závěru. Koneckonců na těchto otázkách stojí celá filozofie a všechna náboženství a mám silný dojem, že nikdo z jejich zakladatelů se nedobral nějaké pravdy, jen se k ní snažil přiblížit.

A dozvíme se tu pravdu skutečně po smrti? Nebo nás čeká jen tma?
S tímhle tématem mi na mysl přichází film Mučedníci. Ač je to snímek skutečně zvláštní, s naprosto nevyzpytatelným dějem a v jistých ohledech až nechutný, v závěru vám je jasné, že si celou dobu pohrával právě s touhle myšlenkou. Lépe řečeno organizace, která ve filmu po téhle pravdě "po smrti" pátrá a nemá zábrany za tímhle účelem mučit a týrat lidi, dovést je až na samý práh bolesti a smrti, aby mohli vidět a mohli jim o tom povědět.

Chtěla bych poznávat, přemýšlet a tvořit.
Vždycky mě to jistým smyslem táhlo k umění, že se ale na žádnou uměleckou školu hlásit nebudu, v tom jsem si udělala jasno poměrně brzo, ač mě spousta lidí přemlouvala, abych to alespoň zkusila. Nechtěla bych si z radosti udělat povinnost.
Pak jsem taky byla fascinovaná lidským tělem a duší. Proto tenkrát ten zájem o studium psychologie, tedy humanitním směrem, což mi rodiče teď otloukají o hlavu pokaždé když se dostaneme k výběru vysoké školy. Po čase jsem si ovšem uvědomila, že někdo, kdo pořádně nechápe ani sám sebe a sám by se se svou duší potřeboval víc poznat, nemůže v tomhle ohledu efektivně pomáhat ostatním.
Tak tedy zbylo to tělo. Pro rodiče zde nastává ohromný problém, protože tohle už je přece směrem přírodních věd a to já jsem přece jednu dobu tak strašně zavrhovala. A upřímně, docela mě v tom podporovali.
Ale ptám se, co může vědět patnáctileté tele, které pomalu ani neví, co chce dělat zítra? Neříkám, že jsem teď nějak extra vyspělá, jistý rozdíl tu ale vidět je.
A že moje spolužačka měla o studiu medicíny jasno už od páté třídy? Možná, ale my dvě jsme diametrálně naprosto rozdílné osoby. Ona musí mít vše připravené a nalinkované a jít přesně podle plánu. Ve chvíli, kdy jí něco nevyjde, ztrácí půdu pod nohama a neví, co dál. Já taková holt nejsem a zřejmě ani nikdy nebudu.
A že měním názor?
Na to můžu říct jen jediné:


Poslední dobou mám vážně divný myšlenky. A nebo ne?
Ono je to asi jedno.
Momentálně by mě zajímalo, jestli nemáte tip na nějaký zajímavý horor?

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz