Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Leden 2014

Článek s omluvným ptáčkem jako bonus

27. ledna 2014 v 23:09 | Telenta |  Můj důvěrníček
Jsem pod peřinou, na nohou tlusté ponožky a stejně mi umrzají nohy.

Mám zase jeden z těch divných stavů.
Potřebovala bych se někomu vypovídat. Ale ne jen tak narychlo, kdy člověk řekne, co ho trápí, dotyčný ho poplácá po zádech a jede se dál, jako kdyby se nic nestalo. Chtěla bych se prohrabat všemi možnými tématy a vycucat z nich úplně všechno.
Už jsem se někdy zmiňovala, jak mi takové ty plytké povrchní konvezace občas lezou krkem?
Někdy mám pocit, že by bylo lepší i mlčet, než posté řešit, že "si Anča z Horní Dolní vyrazila s Pepou a měla na sobě fakt dost úděsný hadry".
Otázkou zůstává, kde někoho takového sehnat?
Na takové filozofické dýchánky se v dnešním uspěchaném světě asi moc nehraje.
Mohla bych si vystavit inzerát, což?

Z více úst jsem již slyšela, že jsem osoba komplikovaná, zvláštní, ne zcela zapadající do dnešních běžných standardů.
Jsem typický přemýšlivý introvert, který hledá smysl života, světem a lidmi opovrhuje, ale zároveň je chce spasit.
Spoustu věcí ve svém životě bych teď udělala jinak.
Vypadám rezervovaně a chladně.
A miluju Emilii Autumn.
Chcete mě?

Ale teď na chvíli zpátky do reality.
Přípravy na náš maturitní ples pomalu vrcholí.
Já jsem si odkroutila svůj návrh plakátu a lístků, teď už bude jenom stačit, aby se to definitivně domluvilo s lidmi, co nám to budou tisknout.
A všichni pořád něco řeší. Pořád dokola ty samé věci a stejně se k žádnému závěru nikdy nedoberou. Začínám se těšit, až to bude za námi.

Já vím, je to totálně o ničem, ale někudy ty pocity ven jít musí. Zkrátka si někdy nemůžu pomoct.

Omluvný ptáček z pražské zoo za tento nicneříkající článek (ne, že bych v poslední době psala jiné, ale tím spíš je potřeba).

Nevýznamné večerní čmárání

25. ledna 2014 v 14:05 | Telenta |  malby a kresby
aneb už mi docházejí nápady na smyslupné názvy článků

Už zase si pohrávám s myšlenku přesídlit v blogovém světě někam jinam.
Na jednu stranu by se mi líbilo začít zase znova s čistým štítem, na druhou by se mi jen s těžkým srdce opouštěl blog, na který píšu už víc jak pět let.
Ale mohla bych si je vést paraleleně, ne? Bezpochyby to dělá víc lidí.
Koneckonců, i kdybych skončila tady, zřejmě by to nikoho nemrzelo vzhledem k absenci pravidelných čtenářů.
Myslím, že bych to nedokázala, jen tak smazat, je tu toho až příliš, na čem mi svým zvláštním způsobem záleží.
Nechat to tu chátrat? To možná ano, a myslím, že dřív nebo později to i nastane.



Už jsem se zmínila, že píšu novou povídku o Noční můře?
Asi ne a s rychlostí pět vět za den, to zřejmě ještě nějaký čas potrvá.
Nicméně pololetí je uzavřené. Poslední pololetí, na kterém opravdu záleží kvůli průměru, a mohu si blahopřát, že jsem to zvládla perfektně na samé jedničky. Teď jen doufat, že mi to k něčemu bude a někde mě opravdu vezmou bez přijímaček.



INFP

19. ledna 2014 v 0:00 | Telenta |  Můj důvěrníček
Moc takovému tomu škatulkování lidí psychology nevěřím.
Většinou po udělání si nějakého testu na mě pár vlastností sedí, zbytek je úplný blábol. Nicméně narazila jsem na jednu takovou "škatulku", která na mě sedí téměř slovo od slova.
Jedná se o Myer-Briggs Type Indicator, kde jsem opakovaně vylezla jako typ INFP. Vážně, tohle dokonale popisuje moji osobnost. Nutno říct, že mě to trochu uklidnilo, že je tu víc takových lidí a dokonce je na ně vytvořený i speciální šuplíček.

Mezi ty nejhlavnější vlastnosti typu INFP patří:
  • časté idealizování věcí často vedoucí k tomu, že dotyčný převážnou většinu času žije spíš ve své hlavě
  • snaží se najít nějaký svůj smysl života a to velmi intenzivně
  • s druhým bodem souvisí i fakt, že často chtějí pomáhat lidem nebo se alespoň snažit udělat z tohohle světa trochu lepší místo k žití
  • bývají kreativní
  • umí dobře psát, verbální projev pro ně ovšem může být někdy obtížnější
  • dokáží dobře naslouchat druhým, nepotřebují se bavit jen o sobě, díky tomu dokážou přijít s řešením konfliktů jiných lidí
  • jsou perfekcionisti
  • mají rádi svůj osobní prostor
  • svému okolí se zdají rezervovaní a chladní, ve skutečnosti všechno ovšem prožívají mnohem intenzivněji než většina ostatních lidí
  • nemají moc přátel, jen několik, kterým skutečně důvěřují a dokáží se před nimi otevřít
  • špatně snáší i kritiku, i poznámku, která tak nebyla myšlena, si berou osobně
  • často se chovají nelogicky, hlavně během konfliktů
  • dávají si cíle, kterých lze dosáhnout jen velice těžce, a i když se jim podaří, většinou se za ně sami nedokážou dostatečně ocenit
Ano, právě jste si vyslechli dokonalý popis mojí osoby!
Možná lepší, než bych ho dokázala sama bez pomoci vymyslet. Některé ty věci jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem si je přečetla a po zamyšlení jsem uznala, že na tom vážně něco bude.

Dnešek byl no... převážně víte na co.
Už jen samotný fakt, že jsem musela vstávat v šest, abych se dohrkala do Prahy na přípravný kurz a to ještě v jaké společnosti. No, nic proti spolužaččině mámě a babičce, ale bavit bych se s nimi nijak delší dobu nemohla. Myslím, že by mi hráblo. Nemám moc v lásce tyhle lidi, kteří nedokážou mluvit o ničem jiném, než že Irena z práce klofla tamtoho a Jarča má nechutnou halenku.
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nečekat, abych s nimi mohla jet zpátky autem, a radši jsem šla na autobus.
Předtím jsem se ještě chvíli jen tak courala, protože jsem měla čas a musím říct, že tohle mám fakt ráda. Ten pocit, kdy si jen tak bloumám nebo sedím sama, obklopená jen samými cizími lidmi, můžu v klidu přemýšlet a nemusím u toho trnout, zpoza kterého rohu na mě kdo z rodiny nebo známý vyskočí.
Osamělé jízdy autobusem nejsou výjimkou. Ráda sedávám na místě u okna hned před zadními dveřmi. Dneska jsem tam začala číst Zoo City, a ačkoliv jsem teprve na padesáté stránce, líbí se mi to. Obzvlášť ta představa Zinzi s lenochodem na zádech, protože přiznejme si, že lenochodi jsou úžasná stvoření.

Prý vypadám stejně, když jsem naštvaná...

Nesehnala jsem Moleskine bez linek, který jsem se konečně odhodlala si koupit, v KFC na Václaváku, kde jsem si chtěla dát qurrito - jediné jídlo, které mi tam vážně docela chutná a začali ho zase dělat - měli zavřeno a kapánek jsem vymrzla na zastávce. Dopisování maturitních otázek na angličtinu my taky nijak moc na náladě nepřidalo.

A nesmím zapomenout na včerejší návštěvu kina, kde jsem zhlédla Zlodějku knih a pokud jste ji zatím ještě neviděli ani nečetli, pak říkám, udělejte oboje!
A nezapomeňte na kapesníčky, budou potřeba.

Kachny na levoboku!

12. ledna 2014 v 20:41 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nestíhám kreslit, nestíhám psát, a když už si najdu chvíli, kdy by to šlo, zůstávám civět na monitor nebo na papír a nejsem schopná udělat ani čárku. Všechny ty představy, které během nezáživných hodin, sprchování, snídání a podobných situací byly naprosto jasné a zřetelné, jako by se najednou sbalily a vyrazily beze mě do nejbližší hospody na pár piv a zanechaly mě tu s imaginací a fabulací gumové kachničky.
Abych si úplně nekřivdila, dneska jsem chvíli proháněla svůj tablet a pokoušela jsem se předělat jeden obrázek. Po hodině půl snažení jsem dospěla k závěru, že to stejně nikdy neudělám tak, abych byla spokojená, takže jsem to zavřela a pro lepší pocit jsem v zoufalství načmárala alespoň obrázek níže. Jednou to jistě bude viset v Louvru.
Digitální kresba mi zkrátka stále nejde.
Není moc divu, zase tak často se k ní neuchyluju, pořád mám radši v ruce papír, leč naučit bych se to chtěla.
Pak je tu samozřejmě taky otázka mého tabletu, který funguje zřejmě na principu momentální konstelace hvězd, teploty a pohybu akcií na Tokijské burze, a není tedy jasné, kdy s ním půjde vůbec něco kreslit.


Zítra píšeme čtvrtletku za matiky.
Ne, ani trochu mi to nedělá starosti.
Už jen proto, že tohle je poslední písemka z matiky, na které opravdu hodně záleží, kvůli vysvědčení a průměru.
Nemám nic proti matematice ani jejím přívržencům, jestli je to baví a spatřují v tom štěstí a životní spokojenost, ať si vesele počítají dál, ale prosím, už beze mě.
Ne, že by bylo až tak těžké naučit se pár vzorečků a nějaké postupy, nicméně ve chvíli, kdy výsledek příkladu vypadá spíš jako zadání, přestávám v tom spatřovat ten důvod, proč to tedy počítat. Ne vážně, k čemu některé ty věci vůbec jsou? Docela by mě to zajímalo a to teď výjimečně nemyslím ironicky. Pokud mi někdo objasní k čemu mi je, že ovládám binomický rozvoj nebo umím řešit rovnice s parametrem v oboru komplexních čísel, pak uznám, že dnešní odpoledne nebylo promarněné.


A už je to zase tady.
Dokud jsem byla ve sprše, v hlavě se mi odvíjel sáhodlouhý článek plný květnatých a vtipných vět a teď...?
Nic.
V hlavě už mám zase prázdno a nemůžu si vzpomenout na žádné téma, které jsem v tomhle článku chtěla rozebírat.
Ach, vlastně na jedno ano.
Na to, že musím někdy do července vymyslet detektivní příběh. Já jsem věděla, proč jsem se tomu v povídkách vždycky vyhýbala, protože vymyslet detektivku, kde dává všechno smysl a všechny postavy mají odůvodnitelný motiv pro své chování, je sakra těžké. Ale co, vzato kolem a kolem, vlastně jsem si to na sebe vymyslela sama.
Jen mě trochu děsí, že na tomhle tentokrát "závisím" nejenom já, ale i někdo další a pokud moje fantazie ztroskotá, bude to... no, zkrátka nic moc. Nemluvě o následné spotřebě výrazu "nezlobíš se, že ne?".


Rok 2014

4. ledna 2014 v 23:03 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak je tedy prý už rok 2014, obnášející každoroční zhruba tříměsíční rvaní si vlasů z psaní data.
A 4 se z 3 přepisuje podstatně hůř než 3 z 2.


Odpověď na tuhle otázku bohužel znám dost dobře.
Zatímco rok 2013 byl jakýsi nemastný neslaný až na pár světlých výjimek, ten letošní se mi postará o trochu více adrenalinu a zoufání si, že jsem úplně pitomá.

Má novoroční předsevzetí jsou jasná:
  • odmaturovat (z čehož mě děsí nejvíc angličtina a chemie... tedy spíš mě děsí ti zkoušející)
  • zvládnout přijímačky, pokud možno se někde dostat na průměr, abych potom tolik nehysterčila u těch ostatních
  • poté mé zbožné přání související s bodem výše, dostat na pololetním vysvědčení jen jednu dvojku a srazit tak můj celkový průměr za čtyři roky na 1,05 (alespoň můžu snít)
  • zvládnout bez nějakých výrazných obtíží přechod na jinou školu (doufejme, že se tak stane)
  • přežít náš maturitní ples (trochu se obávám, že všechny přítomné odbouráme smíchem již při našem nástupu, ale co)
  • pokusit se do konce dubna nezabít nikoho ze třídy (tady mám snad 100% pravděpodobnost úspěchu =D)
  • a pokud možno pak během prázdnin pomalu zlikvidovat tu hromadu nepřečtených knížek, která se mi tu kupí
Pokud zvládnu tohle, bohatě mi to ke štěstí bude stačit.

No, nový rok pro mě začal poměrně pozitivně.
Taky se ještě nic pořádného nedělo, že.

Ježíšek toho naježil dokonce víc, než jsem čekala, z čehož většina zahrnovala knížky, nějaké to oblečení a pak neuvěřitelnou zásobu punčoch, která mi vydrží aspoň tak na tři roky dopředu. A nové rádio, které vystřídalo mé deset let staré a do něhož se kromě flashky dá připojit i můj nejvěrnější přítel iPod, takže se nemusím i po baráku ploužit se sluchátky v uších.

O Silvestra jsme uskutečnili půlnoční výšlap na nedaleký kopec, kde jsme si připili "vínem". Ne, nenuťte mě tomu říkat víno, chutnalo to všelijak, jen ne jako víno, takže jsme ho všichni svorně po jednom ucucnutí vylili na zem a dožadovali jsme se vysvětlení, jak ho dotyčný mohl vůbec koupit. Cesta dolů byla zajímavější. Nebylo vidět pomalu na krok a atmosféra bývalého koncentračního tábora a krematoria (vedle kterého stojí ten děsivý a zároveň jaksi fascinující památník), za zvuků neutichajících výstřelů (dobrá, petard) tomu taky moc nepřidala. Ne, že by to bylo úplně špatné, leč do nezapomenutelných vzpomínek se to asi nezapíše.

Jinak se prázdniny nesly ve vánočním duchu. Cukroví, pohádky, ponocování a následné vyspávání, šťouchání do nových dárků... Letos okořeněné nácviky na nástup a vypracováváním otázek.
Jen škoda, že není sníh. Momentálně tu leje jak z konve.

Včera mě máma vytáhla do našeho nového "obchodního centra" (je to docela malé a i tak je polovina prostor ještě neobsazená), mají tam prý boty i v čísle 35, navíc měli 30% slevy, což se nevidí zrovna každý den a já se svými nohami i dosti malým vzrůstem zkrátka musím nakupovat tímhle "je to malé? popadni to!" stylem.
A opravdu jsem jedny boty popadla. Na podpatku a to kapku vyšším, nicméně stále dosti širokým. Budu se na tom muset naučit pořádně chodit.
Je to skutečně zvláštní, ale ve chvíli, kdy se takto trochu uměle navýším a dosahuji zhruba 160cm, lidi mě najednou berou o něco vážněji a jestli nebudu chtít, aby se mě ještě ve třiceti ptali: "Co tady chceš, holčičko?" asi mi nic jiného nezbyde. Dneska jsem je vyzkoušela a docela to jde, Hrb mě ani nemusel nést cestou zpátky domů, nicméně na dobíhání autobusu to asi nebude to pravé ořechové.
Taky tam mají i knihkupectví, na místní poměry naprosto nevídané s docela bohatou fantasy, sci-fi a hororovou sekcí. Dokonce je tam několik regálů označených jako Stephen King a přesně na tom místě jsem zpozorovala, že zřejmě znovu vydali To, které jsem jednu dobu nemohla zaboha sehnat. Ani jsem nic neříkala, jen jsem tam stála a zkroušeně se tvářila a máma, která obvykle mou obsesi mít všechny knížky doma odsuzuje, mě sama vyzvala, ať to vezmu, že mi to koupí. Pochopitelně jsem se nijak nebránila.

A rozhodně nezapomínejme na nového Sherlocka.

Jestli to někdo dočetl až sem, pak vám srdečně blahopřeji a třesu pravicí =D

P.S: Opět jsem změnila vzhled blogu. Ale já si zkrátka nemůžu pomoct, pořád mám pocit, že to není úplně ono.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz