Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Únor 2014

Kouzelná knihovnička

26. února 2014 v 21:41 | Telenta |  Knihy
Ačkoliv tento Abbys(in, pardon, ale skloňovat tohle mi téměř přijde jako velezrada) projekt je už nějaký ten pátek starý, již delší dobu jsem se chystala ho uskutečnit. A protože mám prázdniny a výjimečně mám všechny svoje knihy u sebe, řekla jsem si, proč ne dneska.
Ve zkratce jde o to, že vyfotíte svou knihovnu a za rok se k focení vrátíte, abyste viděli, jaké v ní nastaly za tu dobu změny.

Pro mě jsou knihy téměř jako droga.
Znáte to, někdo nedokáže odolat botám nebo kabelkám, já knihám. Někdo si na zlepšení nálady koupí nový svetr, já knihu.
Občas by se dalo mluvit téměř o obsesi, o jakési nutkavé potřebě při návštěvě knihkupectví, odnést si alespoň jeden další výtisk, nehledě na to, že se mi na nočním stolku válí dvacet stále nepřečtených knih. A pak si rvát vlasy z hlavy, že už to nemám kam dávat a zoufale přerovnávat knihovnu, aby se tam nacpalo ještě něco.

Ale dost keců, jdeme na to.

První náčrtky postav

26. února 2014 v 11:25 | Telenta |  malby a kresby
Není mi moc dobře. Po psychické stránce.
Ale věděla jsem, že to dřív nebo později přijde, teď už nezbývá nic jiného, než se s tím nějak srovnat.
A tak pokud nespím, nebloumám kolem nebo nečtu, čmárám si.
Tohle jsou první náčrtky dvou postav do jednoho připravovaného projektu (projektu, zní to tak strašně vznešeně... nic moc vznešeného na tom ve skutečnosti ovšem není).


Bude z ní krásná mrtvola, že?
Bohužel, na papíře to prostě vždycky vypadá líp, než když to vyfotím a marně se to pak snažím upravit tak, aby tam bylo něco vidět. Nikdy ovšem nedosáhnu takového efektu, aby to vypadalo tak jako v reálu.
Nemáte na to někdo náhodou nějaký trik v rukávu?


A hlavní postava... hm...
Vypadá trochu jako smažka křížená s orangutanem.
Už jsem se někdy zmiňovala o tom, že chlapy prostě kreslit neumím? Minimálně tak, aby to vypadalo jako něco mužského pohlaví. Jo, dojíždím na to, že jsem vždycky radši kreslila ženský a ačkoliv teorii, jak by se měli v kresbě muži odlišovat od žen, znám, v praxi je mi mé veškeré vědění na dvě věci.

Jména

23. února 2014 v 21:53 | Telenta |  Můj důvěrníček
S potěšením zjišťuji, že zpracovávat si četbu k maturitě je mnohem příjemnější než taková angličtina. Jednak proto, že jsem ty knihy četla a něco o nich vím, a pak proto, že knihy jsou pro mě zkrátka větší hobby než plkání o životním prostředí nebo hlavních městech anglicky mluvících zemí.
S čím mám problém, jsou jména. Prostě si je nepamatuji a to občas ani ta hlavních postav. Třeba takové Na západní frotně klid je toho zářným příkladem.
Bůh žehnej dílům jako Obraz Doriana Graye, Petr a Lucie, Jozova Hanule nebo takové Lolitě, kde se vypravěč jmenuje Humbert Humbert, což nejde zapomenout, ani kdybyste chtěli.

Občas s tím mám problém i v reálném životě, nicméně jen u některých lidí.
Je to zvláštní. Téměř jako kdyby můj mozek na nějakém mně neznámém principu vyhodnocoval lidí podle jejich důležitosti a sympatičnosti a část jich prostě permanentně vyškrtával. Takhle si stále nepamatuji jedny známé mých rodičů. Jejich jméno mi říkali alespoň desetkrát, několik dnů u nás dokonce bydleli, když byly loni povodně a jediné co si pamatuju je jméno kočky jejich babičky, kterou přivezli s sebou. Podobně je na tom jedna holka z paralelky, která se mnou již druhým rokem chodí na seminář z chemie. Ačkoliv každou hodinu, když se řeší absence, padne její jméno, prostě pořád nevím, kdo to je.
Ne že by mi zrovna na těch lidech nějak záleželo a chtěla se s nimi blíž poznat, ale je to zvláštní.

Jo, taky mám konečně jarní prázdniny.
Těšila jsem se, že si zalezu hezky do svého doupěte, překousnu to, že budu dělat otázky a v neděli večer se odlepím ze židle a půjdu do školy, to jsem se ovšem šeredně spletla.
Holkám, co nám dělají nástup a půlnočko na maturák, nejspíš definitivně hráblo a jen přes prázdniny nám uspořádaly pět tréninků. Z toho některé třeba pětihodinové nebo tak suprově rozvržené, že nemáme šanci se naobědvat. Jo, dojít do školy na tělocvik, kde můžeme nacvičovat, to je jim zatěžko, ale nás nahánět takhle o prázdniny, to je naprosto v pořádku. A běda těm, kteří nepřijdou. Ale pravda, kdyby chodily do školy, to by třeba musely vstávat na nultou jako ostatní, učit se ze dne na den a podobně ošklivé věci. Je sice hezké, že tvrdí, že jsou nemocné, ze začátku jsem jim i věřila, ale že celý týden do školy ani nepáchnou a pak vykládají, jak byly na téhle párty a pak na tamté, člověk získá určité podezření, že za tím nestojí pouze jejich zdravotní stav...
No, na všechny teda rozhodně nepůjdu, někdy to ani nejde, tak to beze mě budou muset holt nějak přežít.
A jestli mi bude ještě někdo jednou naprosto nesmyslně nadávat a řvát na mě přes telefon, protože do očí si to netroufne, jako jedna moje milá spolužačka, nejsem si jistá, že můžu ještě ručit za svoje sebeovládání.

No co, pořád mám víc času na spaní, na čtení i na psaní, které i tak ovšem zanedbávám, nějak mi na to nezbývá energie ani chuť, většinu času bych nejradši jen zírala do zdi, a když už si sednu k počítači a začnu něco psát, povídky to většinou nejsou. Taky jsem si říkala, že bych mohla sepsat "něco jako recenzi" na Soumrak, který jsem včera dočetla. Ještě uvidím, jak moc budu po zítřejším nácviku znechucena a nakolik budu zaměstnána Shakespearem nebo Brontëovou, pořád jsem se nerozhodla, čemu dám přednost.


Stočit se jako kocour

17. února 2014 v 21:26 | Telenta |  Můj důvěrníček
Že zase začínám tak naštvaně ale...
Vážně se těším, až bude po 8. březnu a tím i po našem maturáku.
Netuším, kde se to vzalo, že já budu zařizovat lístky (a plakáty a kulisy, nicméně ty si mohu dělat v klidu sama a zlynčována za ně budu až na místě a to je mi srdečně jedno), ale když už jsem domlouvala jejich grafický návrh, dělala jsem všechno tak, aby vyhovoval co nejvíce lidem, osm hodin jsem je popisovala (620 míst dá zabrat... proč musíme mít tak velký kulturák?), další hodinu a půl jsem vymýšlela, jak rozsadit všechny rodiny (nechápu čí nejbližší rodina může mít 17 členů, ale fajn...), aby měly co nejlepší výhled na své ratolesti a oni se pak na mě sesypou s tím, že "jakto že mám stůl u uličky, když jsem ti jasně říkala, že tam nechci být! jako fakt nechápu s čím máš problém!". Problém mám pouze s tím, že si nepamatuju, co mi slovo od slova říkalo všech 23 lidí a u zmiňované slečny jsem si zapamatovala pouze dole a vpravo. Poznámku o uličce jsem si dovolila zapomenout.
Ach, hanba mi. Jsem tak neochotná a strašná, měla bych se sebou něco udělat.
Škoda, že už je to de facto ve fázi "hotové", jinak by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych jim to hodila na hlavu a řekla, ať se o ta místa klidně poperou.
Jediná věc, která mě na tom těší je, že jsem si svoje místa mohla vybrat úplně sama a vzhledem k tomu, že mám všechny lístky pouze já, nikdo mi je nevezme.

Jo, už je mi trochu líp...

V poslední době bych se vůbec nejradši stočila do klubíčka jako kocour a aspoň tak týden nikam nevycházela. Už mě to nebaví se každý den vídat s těma pitomcema od nás ze třídy. Doteď jsem to tak nepociťovala, zřejmě proto, že jsem se s nimi nemusela o ničem dohadovat. Navíc mě pořád tak trochu pobolívá v krku a všichni okolo mě chrchlají a frkají, nicméně nic jiného se neděje a já se jen děsím toho, kdy to udeří. Tipovala bych nějakou nejméně vhodnou chvíli, která se v blízké době naskytne.

Přihlášky na vysokou jsou všechny odeslány i s žádostmi o prominutí přijímaček a teď, jak pronesl můj kamarád, děj se vůle úředního šimla. Už se vidím, jak celý duben budu viset na internetu a dívat se do schránky, jestli mě někde tedy vezmou na průměr.

Docela mě mrzí, že teď nemám moc čas na psaní, protože povídku o milé malé Noční můře, bych ráda dopsala. Alespoň, že číst se dá pohodlně i na cestách, ve škole, když není co dělat nebo u jídla *mává rukama a všechny upozorňuje, aby si nenechali ujít knihu Soumrak od Glukhovského*.

A aby ten článek nevyzněl až tak pesimisticky, přidávám dvě kresbičky ze zápisníku.
Ehm, no dobře, nevím, jestli je tohle to pravé na to, aby byl článek méně pesimistický, nicméně dělat tyhle noční ospalé čmáranice mě zkrátka baví a skvěle se u toho odreaguju.


Všimněte si, prosím, nových úžasných povláčků na peřinu a polštáře v pozadí. Z druhé strany jsou proužkované.


Botanická zahrada přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

8. února 2014 v 23:28 | Telenta |  fotografie
Dnešní přípravné kurzy v Praze (které mimochodem kvůli vyučujícím stály opravdu za jedno velké nic, s výjimkou biologie) jsem rovnou spojila i s návštěvou botanické zahrady přírodovědecké fakulty, která je jen o ulici vedle od Albertova, kam chodím.
Nutno říct, že po dnešku mi vyhovovalo, že je tak malá a dá se projít za půl až tři čtvrtě hodiny, jelikož nejsem přílišným fandou vstávání před šestou a trpění na neuvěřitelně nudných a naprosto nic neříkajících hodinách chemie a fyziky.
Fyzikář, který tam dneska vlastně neměl co dělat, svůj projev dovedl k dokonalosti a nejen že mluvil potichu a ráčkoval, ale otočil se k celé posluchárně zády a mluvil většinu času do tabule. Tedy, ne že by moc mluvil. Obvykle přečetl otázku z modelových příkladů a pouze vybral správnou odpověď, která tam je vyznačená, bez jakéhokoliv vysvětlení. To samé bych si mohla udělat klidně doma a bylo by to rychlejší. A to už nezmiňuji fakt, že nám ani neřekl, co probíráme. Jeden by čekal, že když to jsou placené přípravné kurzy k přijímačkám, k něčemu to bude. Asi jsem naivní.


Ale zpátky k botanické zahradě.
Tahle sekce s tropickými rostlinami se mi líbala nejvíc. Vždycky se mi nejvíc líbí sekce s tropickými rostlinami.
Nejenže tam jsou, z mého čistě estetického pohledu, zajímavé a krásné rostliny (o nějakých čeledích, natož druzích přílišné povědomí nemám a až na orchideje, bambus a banánovník jsem tu nepoznala vůbec nic), ale navíc je tam teplo a vlhko a já bych tam klidně proseděla několik hodin, kdyby to šlo.
A mají tam ryby.
A žáby, ačkoliv jsem je i po bedlivém zkoumání našla pouze vyfocené na tabulce.


Třídní záležitosti

2. února 2014 v 14:34 | Telenta |  Můj důvěrníček
Když se nad tím zamyslíte, školní třída je jedním z nejumělejších prostředí, jaké si dokážete představit. Prostě vezmete několik lidí, dáte je do stejné místnosti a teď tu spolu těch několik dlouhých let přežijte. Netřepat, prosím.
Pokud jde o mě, je mi celkem jedno, kdo co dělá, problém nastává ve chvíli, kdy se s částí třídy, kterou moc nemusím (naštěstí zrovna tahle část do školy příliš nechodí), potřebuji na něčem domluvit. Nemluvě o tom, když mám snad jiný názor.

Upřímně, těším se, až budeme mít náš maturitní ples za námi.
Nechce se mi tím už nějak hlouběji zabývat, ale netuším, proč jedna z mých spolužaček, která od září prohlašuje, že udělá tablo, tři dny před focením oznámí, že zajišťuje jen fotky, nikoliv pozadí a hodí to na mě a ještě jednu holku, protože když už děláme výzdobu, kulisy, zajišťujeme plakáty a lístky, tak je přece logické, že budeme dělat i to pozadí, ne? A když už jsme u toho, jaktože to ještě nemáme zařízené?
To, že na to nemáme vybavení a v žádné firmě nám pouhé pozadí tabla neudělají, je již jen drobným detailem. A nechápu, proč mi pak ta samá osoba zkazí ples paralelky, když se tam do mě pustí, co jsem si to dovolila, když jsem řekla, že to nebudeme ani nemůžeme dělat.
Jo, jsem vůči ostatním tichá, většinou ochotná a nemám ráda konflikty, ale co je moc, to je příliš. Zřejmě si myslí, že když na mě houknou, srazím podpatky a půjdu plnit jejich rozkazy. To je stejné jako s tím půjčování sešitů. Jako jedna z mála, která chodí do školy a o hodiny si píše, jsem se najednou pro mnoho holek stávala nejlepší kamarádkou, když jsem jim měla půjčit svoje zápisky. Jednoho dne mě tak neskutečně naštvaly, když jsem opět hledala svoje sešity po všech čertech a nikdo je záhadně najednou neměl, že jsem prostě všem řekla ne. A co? Urazily se, pomluvily mě, jaká jsem kráva a já mám od té doby všechny svoje zápisy u sebe.
Dodělám kulisy, lístky a plakáty jsou dohodnuté, zbytek ať už si zařídí, jak chtějí. Už se od nějakého zařizování hodlám úplně distancovat. Je tam spousta lidí, co ještě nehnula ani prstem a mají jen plnou hubu keců.
Nemám ráda tohle dohadování.
Obzvlášť pokud jde o nic. Koho to baví dělat tolik povyku kvůli úplným kravinám?
Být to jen na mě, žádné tablo mít nemusíme.
K čemu taková věc koneckonců je?
Vůbec mi přijde, že se tyhle plesy až moc prožívají. Patrně víc než samotná maturita.
Ale už je mi to tak nějak jedno. Ještě tři měsíce to s nimi budu muset vydržet, pak jim zamávám a některé jedince snad už neuvidím.


To mě přivádí k tomu včerejšímu plesu.
Nutno říct, že jsem čekala, že půjde víc holek, se kterými se bavím, nicméně z těch tří si jedna přivedla nějakou svojí kamarádku, takže jsem se stala ignorovaným objektem, druhá tam byla s přítelem a třetí nějak záhadně mizela a zase se objevovala v průběhu celého plesu. Nakonec jsem většinu večera strávila v pánské společnosti a upřímně, možná je to někdy lepší než s holkama. A to nejenom proto, že jsem nemusela utratit ani korunu, protože všechno ochotně platili za mě =D

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz