Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Březen 2014

Malý člověk

30. března 2014 v 19:36 | Telenta |  Moje názory
Musím se smát, když slyším nebo čtu, jak někdo, kdo má něco málo přes metr šedesát, si stěžuje, jak je hrozný prcek a kdesi cosi. Jakožto člověk, který tak tak překročil minimální výšku i hmotnost na to, aby mohl v autě sedět bez podsedáku nebo nějaké jiné navyšovací věcičky, to totiž nemám zrovna jednoduché. Spousta lidí se ptá, co mi na tom vlastně vadí? Přece to není nic hrozného, ne?
Milí zlatí, nijak katastrofální to sice není, nicméně úplně příjemné zrovna taky ne.
  • Začneme praktickým problémem: oblečení, dávno jsou pryč doby, kdy bylo naprosto obvyklé nechávat si šít šaty na míru, ovšem konfekce tak nějak pozapomněla na to, že na světě existují i lidé, kteří měří míň než metr šedesát a třeba by taky občas potřebovali nějaké společenské oblečení (to je v téhle oblasti patrně ta největší potíž). Lituji, ale to růžové sáčko s poníky z dětského oddělení jsem opravdu na mysli neměla.
  • Ono se řekne, jsi malá, tak si kup boty na podpatku! To je jasný jak facka! Což o to, já bych i docela ráda. Problém je v tom, že malá výška jde ruku v ruce s malou nohou. Neseženu ani sandály, aby mi z nich nevypadávala noha, natož pak něco na podpatku (upřímně se děsím chvíle, kdy se ty jediné sandály, které mi opravdu na noze drží a nijak zvlášť nedřou, rozpadnou). Konfekce je opět hlubokým zklamáním a o ševce dneska nezakopnete už ani omylem.
  • Všimli jste si někdy, že některé obchody mají regály nebo věšáky se zbožím hrozně vysoko? Já bohužel ano. A pokud vám je trapný za někým běhat a prosit ho, aby vám to sundal, jste nahraný.
  • Pokud jdu někam, kde chci pít, musím s sebou neustále tahat občanku a taky se s ní patřičně ohánět. Obzvlášť zamrzí, když třináctileté cool slečně vedle vás nalejou bez zeptání.
  • To mě přivádí k další, spíš nepříjemné záležitosti. Nevěřícné pohledy lidí, kteří zjistí, kolik mi doopravdy je let. Ano, občas to může být úsměvné, ale když se vám poštěstí a slyšíte to třikrát do týdne, začnete mít nutkavou potřebu na ty lidi zařvat, jestli si vážně myslí, že dospělost se řídí metrickým systémem.
  • Nemáte moc šancí seznámit se s kýmkoliv cizím. Vypadáte na čtrnáct? No, tak to se k vám taky tak musíme chovat aneb Co tady ta mladší sestra chce?
  • Stejný problém mě pronásleduje i u různých doktorů, úředníků, kadeřnic a já nevím, čeho všeho ještě. Zkrátka je jedno, že dítě už nejste, my s vámi tak prostě budeme jednat a basta. Naštěstí výjimka potvrzuje pravidlo a pár normálních lidí se najde.
  • Věřte nebo ne, lidi mají to nepříjemnou vlastnost, že cokoliv, co se vyskytuje mimo jejich výšku očí, ignorují. Není tedy až tak neobvyklé, že mě lidi na ulici zašlapují. A nejen na ulici. Lidé si mě nevšímají poměrně pravidelně téměř všude. Občas si říkám, jestli nejsem neviditelná, jestli nemám nějakou superschopnost, ale ve chvíli, kdy potřebuju, aby si mě opravdu někdo nevšímal, to většinou nefunguje. Tak asi nic.
  • Podtrženo sečteno, na moje, již tak nízké sebevědomí, to zrovna pozitivní účinek nemá.
Tohle jsem nepsala proto, abych dala najevo, jaká jsem chudinka. Ne, nejsem (no, možná trošku :D). Jen vím, že kolem pobíhá víc takhle malých lidí jako jsem já, určitě i menší a tak bych vás ráda požádala, abyste nás všechny automaticky neházeli do pytle s nápisem "malé děti". Ve většině případů se to dá poznat. Asi je to tím, že jsem jedna z nich, ale existují způsoby, jak takové lidi rozeznat. Možná kdybyste dávali větší pozor, zachytili byste, že ta malá osoba se chová až podezřele rozumně, má neobvyklé šaty, slovní zásobu atd. na věk třinácti let. Samozřejmě, určitě se najdou výjimky. Určitě jsou tu třináctiletí, kteří se chovají dospěleji, než dvacetiletí, nicméně si stojím za tím, že většinou je to naopak. Ale to už je trochu jiná kapitola...

Tak ulevila jsem své mysli a můžu se jít opět plácat v něčem do školy...

Děti revoluce

18. března 2014 v 15:42 | Telenta |  Moje názory
Původně jsem to ani nezamýšlela, ale nedá mi to a krátce se vyjádřím k propukávající revoluci v AK.

Nejprve musím říct, že ačkoliv jsem byla ze začátku ohledně tohoto počinu dosti skeptická, začíná se mi to docela zamlouvat.
Můj blog byl přijat za dob Kittanyy (proč mám pořád pocit, že ty vyskloňované přezdívky vypadají na pohled naprosto hrozivě?).
Tenkrát pro mě AK byl něco. Místo, kde se sdružovali zajímaví lidé s nápady, ke kterým jsem vzhlížela a toužila jsem, že jednoho dne budu patřit mezi ně. Blog autorského klubu byl živý, téměř každý den se tam něco dělo, lidi se nadšeně zapojovali do nejrůznějších projektů, komentovali... a teď? No, myslím, že odpověď znáte sami.
Upřímně, ani já k chodu AK momentálně nijak nepřispívám. A proč? Ani pořádně nevím, nějak ze mě to nadšení vyprchalo. Spousta blogerů, kteří AK spravovali i ti, kteří byli jen členy odešla do věčných lovišť (jen ty blogy, autoři doufám, ne) a celá atmosféra a živost klubu, jako by se vypařila.
Souhlasím tedy s tím, že s AK by se něco udělat mělo. Měl by se zkvalitnit, stát se znovu atraktivnějším a to i pro nečleny, kteří dnes nad klubem převážně ohrnují nos, že do takového spolku by nikdy patřit nechtěli. Popravdě, s tím, jak to v něm teď vypadá, se jim ani příliš nedivím. Možná se ptáte, proč tedy neodejdu, ale na to mám velice jednoduchou odpověď. I s momentálními problémy mám k AK stále jakýsi vztah. Stále tam jsou někteří blogeři, které stojí za to číst, a stále doufám, že se to jednoho dne obrátí k lepšímu.

Ne, nehodlám vytáhnout zpod postele cep a řemdih a vrhnout se do předních linií. Vím, že v několika příštích týdnech nebudu mít tolik volného času, kolik bych si přála, myšlenkami budu jinde a dohadování a přesvědčování jsem si v posledních měsících užila i v reálném životě až dost. Navíc, ačkoliv s převážnou většinou požadavků a základní myšlenkou revoluce souhlasím, je tu stále pár bodů, které bych trochu pozměnila.

A jelikož když chceme něco změnit, měli bychom začít od sebe, budu se alespoň snažit, abych zlepšila úroveň svých článků, o něco více komentovala příspěvky ostatních a budu nadále sledovat vývoj revoluce.


Ponocování

17. března 2014 v 23:37 | Telenta |  malby a kresby
Žiju.
No, spíše přežívám.
Nějak na mě doléhá fakt, že za chvilku už bude maturita a já stále nemám zpracované všechny otázky. Přesněji mi jich zbývá šest z chemie, sedm z češtiny a šest z angličtiny. Biologii mám naštěstí již komplet. Ta čeština ani angličtina mě až tak neděsí, když si k tomu sednu a odcházím si potají číst, abych sama sebe nenačapala, jen minimálně, jsem za odpoledne schopná zvládnout i dvě až tři otázky. Ta chemie mi dělá trochu větší vrásky. Obzvlášť pak ty otázky, ke kterým budu shánět informace nevím kde. Nicméně největší starosti mi dělá ta milá paní, co mě bude zkoušet. Já vím, všichni říkají, jak jsou učitelé u maturit hodní a maturita se dá zvládnout levou zadní, ale ruku na srdce, měli jste to takhle na háku i jako maturanti?

Na nějakou činnost na blogu, sledování seriálů, čtení, psaní a kreslení mám pořádně čas teprve takhle večer. Štěstí, že jsem noční tvor. Ne že bych pak byla ráno sama sobě za to ponocování nějak vděčná, ale tvrdé nepohodlné židle ve škole a odpolední siesta to jistí.
Je to zvláštní, celý den se ploužím kolem jako mátoha, ale ve chvíli, kdy se setmí a odbije desátá hodina, jsem najednou plná elánu a přímo srším nápady. A to i v případě, že mi není dobře. Na to, abych usla brzy večer, musím mít buď opravdu vysokou horečku (ale to pak spím celý den, tak nevím, jestli se to počítá) nebo se alespoň opravdu hodně dlouho pořádně nevyspat.

A zde předkládám jeden z výtvorů, který z toho ponocování vzešel.
Já vím, anatomicky to není úplně to pravé ořechové. Zajímavé, jak si vždycky některých do očí bijících chyb všimnu teprve ve chvíli, kdy to naskenuju. A... ale čert to vem. Dělala jsem to v noci v mírně otupělém stavu. (Musím si to alespoň sama sobě nějak omluvit :D)


Maturák

12. března 2014 v 20:05 | Telenta |  Můj důvěrníček
Přežila jsem náš maturák. A teď jsem nemocná.
Tedy tak nějak divně nemocná. Bolí mě v krku, pálí mě v nose, bolí mě hlava, teplota zvýšená jen úplně minimálně, ale hlavně se už zase v noci potím tak, že se musím několikrát převlékat a čekat až mi uschne postel, abych si vůbec mohla lehnout a nepřipadat si při tom, jako když si lehám do vany. Nejhorší na tom je, že čas, kdy se mi tohle nedobrovolné osvěžní stane, nejde nijak odhadnout, takže když si převléknu postel, vezmu si čisté pyžamo a umyju si vlasy, a ve dvě ráno se vzbudím úplně durch, nejsem z toho nijak zvlášť nadšená. Alespoň je mi už po několika zkušenostech jasné, že po zbytek noci nemá cenu brát si nové suché pyžamo, ale bohatě stačí staré tričko, které ráno stejně poletí do koše se špinavým prádlem. Netřeba snad dodávat, že se spánkem to není nic moc.
Říkám si, jestli se moje tělo zkrátka jen nebrání tomu všemu stresu vědomému i podvědomému, potože se prostě našlo nějak moc problémů během krátkého časového úseku. A tak mě jen brzdí a podkopává mi nohy, abych chvilku zůstala stát a zase nabrala dech.

Maturák byl překvapivě fajn. Částečně asi kvůli tomu, že jsem se naučila počítat s tím nejhorším možným scénářem a pak jsem ve většině případů pouze příjemně překvapena.
Nástup i půlnočko jsme nijak zvlášť nezvorali, pro šerpu jsem si došla bez zakopnutí a zvládla jsem i to převlíkání se, aniž bych si nějak zvlášť zničila účes (který se mi tedy nijak zvlášť nelíbil, ale mohlo to být i horší, že...). Dokonce ani ty kulisy v životní velikosti, nad kterými jsme se s kamarádkou vztekaly kolik hodin, nespadly a lidi nám je chválili. Ani jsme pak nemuseli řešit, kam s nimi, protože vyhodit je by mi bylo líto, vzali si je totiž dva naši spolužáci, že si aspoň na nějaký čas vyzdobí pokoj. Když se to tak vezme, je to vlastně moje první dílo, které má doma vystavené někdo jiný než já nebo rodina :D

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz