Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Duben 2014

Poslední zvonění

27. dubna 2014 v 23:42 | Telenta |  Můj důvěrníček
No takže... asi je to fakt konec.

V pátek jsem naposled vlezla do našeho gymnázia (přísně teoreticky vzato vlastně ne, ještě si tam půjdu napsat státní testy z češtiny a angličtiny a taky ještě na tu ústní část... takže ve středu 28. května ráno mi držte i palce na nohou).
Upřímně, na tom že máme poslední zvonění my, mi nepřišlo nic super a spíš jsem se tam nudila. Jako pozorovateli mi to vždycky připadalo jako podstatně větší zábava. Ale pravda, tentokrát jsem alespoň nebyla ta zlitá a počmáraná já.
Oproti očekávání jsme se ani tady jako celá třída zkrátka nesešli. Jo, jak nám bylo řečeno, nejlepší prospěch, nejvíc zameškaných hodin.
Rozdávání vysvědčení a loučení se s třídní zatím proběhlo zcela v klidu, nicméně myslím, že se zcela oprávněně obávám, že prolévání potoků slz přijde teprve po maturitě. Přeci jen osm let je osm let. A i když se mi rozhodně nebude stýskat po všech, po některých přeci jen asi ano.

Knižní kukátko

23. dubna 2014 v 22:31 | Telenta |  Knihy
Usmyslela jsem si, že jelikož nějaké sáhodlouhé recenze se mi obvykle příliš vymýšlet nechce, ale přesto mám u některých knih nutkání doporučit je a tak nějak symbolicky "poslat dál", mohla bych zavést kratší články, kde bych něco málo sesmolila ke knihám, které mě v poslední době něčím zaujaly.
Neobjevovaly by se tu nijak pravidelně. Zkátka ve chvíli, kdy bych měla pocit, že jsem narazila na pár lepších knih, hodila bych to sem. Svým způsobem, jsem tu vlastně již jeden zveřejnila v prosinci minulého roku, s tím drobným rozdílem, že to byl výběr zajimavých knih za celý uplynulý rok.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Soumrak - Dmitry Glukhovsky
Začněme knihou, kterou jsem četla již někdy v únoru, nicméně ve mně, ze všech čtyř tady uvedených, zanechala patrně největší dojem. Pokud jsem se u Metra 2033 rozplývala, tady jsem se doslova roztekla jako zmrzlina na slunci.
Příběh samotný není nijak složitý, vypráví o moskevském překladateli jménem Dmitrij Alexejevič. Žije sám a jeho život je jedna velká rutina a šeď. Naruší ji až požadavek o překlad deníku španělského conquistadora ze 16. století do ruštiny. Svou práci dostává po jednotlivých kapitolách a deník ho natolik pohltí, že není schopný myslet na nic jiného, než kdy se mu dostane do ruky další část knihy (upřímně, já na tom byla naprosto stejně). Navíc se zdá, že události španělské výpravy se promítají i do současného světa a začínají se dít více než podivné věci.
Před otevřením Soumraku jsem u delší dobu měla problém s tím, že jsem se do žádné knihy nemohla opravdu začíst. Soumrak jsem s sebou tahala úplně všude, od školy, přes koupelnu až po nákupní střediska, a četla jsem každou možnou chvíli, co jsem si našla.
Nikdy bych nevěřila, že kniha, ve které de facto vystupuje pouze jedna hlavní postava, která většinu knihy vede vnitřní monolog nebo překládá deník a téměř nevychází z bytu, pokud to není nezbytně nutné, může být tak napínavá, tajemná, způsobující vám lehké mrazení v zádech. Musím přiznat, že tohle se Glukhovskému fakt povedlo a z mého pohledu je to ještě o třídu výš, než Metro 2033 díky kterému se proslavil.


A kam teď? Zubařina nebo medicína?

16. dubna 2014 v 16:41 | Telenta |  Můj důvěrníček
Maturity se blíží, napětí stoupá a tento týden jsem se konečně rozhoupala k tomu, že by mohlo být fajn začít se učit, protože samo od sebe mi to do hlavy asi nenaskáče.

Kromě těch maturit ovšem nyní stojím ještě před dalším problémem, spíše bych řekla dilematem. Kam na vysokou školu? Stomatologie nebo klasická všeobecná medicína?
Upřímně, v jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že vím, co chci, ale pak do mě víc lidí začalo hučet různé názory a já jsem z toho mírně řečeno zmatená. Jedni mi tvrdí, jak je zubařina super, druzí mi říkají, že si mě jako zubařku vůbec nedokážou představit, to samé s medicínou. Někteří říkají, že kdyby mohli, nikdy by už na zubařinu nevlezli, druzí tvrdí to samé o medicíně. Jako bych už vlastně nevěděla, co chci, jsem tak zvláštně nahlodaná a zrovna tohle považuju za hodně závažné rozhodnutí, přeci jen se nerozhoduju mezitím, jestli si koupím rohlíky nebo housky, ale o tom, čím se budu živit.
Nevím, jestli na tohle někdo zareaguje, ale pokud má někdo zkušenosti s jednou nebo s druhou školou (nebo i klidně s žádnou z nich =D), nechť mi, prosím, sdělí nějaký svůj objektivní názor nebo postřeh. A i kdyby se nikdo neozval už jen to, že jsem si to takhle sepsala mi v tom udělalo alespoň o trochu jasněji...


Opárno

12. dubna 2014 v 17:34 | Telenta |  fotografie
Dneska odpoledne jsme se s rodinkou poměrně neplánovaně vydali do Opárna.
Ač to vypadalo, že jsme si nevybrali úplně vhodnou chvíli, protože během cesty autem se začalo podezřele zatahovat a silnice byly ještě podezřeleji mokré, nakonec se ukázalo býti dostatečně slunečno. Na některé fotky dokonce až příliš slunečno.



Danny Elfman, Tim Burton a předčasný útěk z fyziky

5. dubna 2014 v 22:16 | Telenta |  Můj důvěrníček
Všichni jsou ochotní vám poradit do té doby, dokud souhlasíte s jejich názorem.
Všichni jsou ochotní vás vyslechnout, dokud jim nechcete něco říct.

Bohužel, jak se zdá, platí tohle všeobecně.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy šťastná. Myslím po delší dobu. Asi před čtyřmi roky?
Možná by se dalo počítat i těch čtrnáct dní loni v létě, kdy jsem byla doma úplně sama.
Pořád doufám, že se to jednoho dne zlomí, že se stane něco zásadního, co mi obrátí život. Co mě někam postrčí. Začínám mít ale pocit, že se to čím dál tím víc podobá čekání na Godota.

Dobrá, tím jsem si splnila svou pravidelnou dávku povoleného pesimismu na článek a teď popojedeme kousek dál.

Dneska jsem zase vstávala v šest. V sobotu. V šest.
Ono mi to ani zas tak nevadí, pokud něco po probuzení dělám. Pokud se ovšem vzbudím kvůli tomu, abych jen seděla na zadku, mlčela a poslouchala, padá mi hlava už jen z té pouhé představy.
Mimochodem, opět byl na těch přípravných kurzech ten dement na fyziku, jehož výklad se sestává z toho, že někomu u tabule nadiktuje příklad, tak aby to někdo jiný náhodou neslyšel, a dotyčný píše natolik malým písmem, že bych to nepřečetla ani s dalekohledem. To vážně nemá cenu. Již podruhé jsme se tedy s kamarádkou sbalily a odešly o půl hodiny dřív. Myslím, že si můžeme blahopřát, že jsme tam vydržely aspoň tu hodinu. Na rozdíl od třetiny posluchárny, která se zvedla ve chvíli, kdy ho uviděla.
Navíc už jsem přijatá na několik škol, jak na medicínu, tak i na jednu stomatologii. Sice ne tam, kam bych chtěla nejvíc, ale...


Po našem předčasném úprku mi bylo nabízeno, abych se svezla s výše zmiňovanou kamarádkou a její mámou a babičkou zpátky domů, ale... Nevím, asi bych to nevydržela. Chtěla jsem být strašně moc aspoň na chvíli sama. Na to mi tyhle občasné výlety do Prahy vyhovovaly. Že jsem si mohla jen tak bloumat, prolézt si knihu (koupila jsem si jen poslední díl jedné trilogie, který jsem navíc již v autobuse začala číst!), případně nějaké jiné obchody (dobrá, taky jsem si zakoupila tričko se slonem... ale to už je kromě jízdenky vážně všechno).
A metro. Miluju metro. V Londýně jsem z něj tenkrát byla naprosto unešená. Tuším, že jsem se tu o tom již několikrát zmiňovala.
Čas od času zkrátka budu muset do Prahy jet alespoň kvůli tomu metru.

Doufejme, že nebude dotyčnému členu rodiny vadit, že jsem si od něj tu fotku tak trošku vypůjčila...

Asi jsem se ještě nezmiňovala, že jsem 25. března měla možnost vydat se do Obecního domu na koncert hudby Dannyho Elfmana z filmů Tima Burtona.
Pokud se dobře zadíváte, můžete je oba vidět na fotce výše.
K tomu koncertu nemám slov. Bylo to úžasný. (A Tim Burton seděl naproti nám.) (A Danny Elfman si i zazpíval.) (Ne, vůbec nepoužívám závorky.)
Nepatrně to kazí ta zmrvená písemka z chemie z chemické kinetiky, kterou jsme nikdy s nikým neprobírali, a beztak podle učitelky měla původně být zaměřená hlavně na rovnováhu, a kterou jsme psali druhý den. Jestli si to vytáhnu u maturity, tak budu smutná. I když, tam to snad nebude celé postavené jen na příkladech. A pořád radší tohle než ty metabolismy, které ještě stále nemáme probrané. Na to, že za tři týdny nám končí škola, je to docela zajímavý.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz