Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Červenec 2014

Vídeň

24. července 2014 v 22:05 | Telenta |  fotografie
Je zřejmě již nějakým způsobem prokletí, že když jedu do Vídně, zuří venku nějaký extrémní druh počasí.
Když jsem tam byla posledně s výtvarkou, venku mrzlo natolik, že když jsem si na okamžik sundala rukavice, tak nejen že mi málem zmodraly a odpadly prsty, ale nepodařilo se mi ani napsat tu blbou sms, kvůli, které jsem si je sundavala. Zřejmě si můj mobil s mrazem nerozumí.
Minulý víkend, kdy jsme do hlavního města Rakouska zamířili, bylo pro změnu vedro na chcípnutí. Člověka nějak v těch 34°C přejde chuť prozkoumávat krásy Vídně a jedním z nejpříjemnějších zážitků se stává okamžik, kdy si strčíte ledovou láhev za krk.
Ale mají tam fajn metro, přehledné a čisté. Určitě jsem to tu už někdy zmiňovala, ale svištět v podzemí metrem patří mezi jednu z mých oblbíbených činností a vždycky jsem smutná, že už musím vystoupit.


Prázdniny

11. července 2014 v 22:14 | Telenta |  Můj důvěrníček
Prázdniny jsou, alespoň pro mě, velice rozporuplnou dobou.
Na jednu stranu se táhnou jako žvýkačka nalepená na botě, na druhou stranu letí dopředu rychlostí světla. Na jednu stranu chci někam jet, na druhou stranu, když už někam mám jet, tak v den odjezdu naštvaně sedím na posteli a stěžuju si svým plyšovým želvám. Na jednu stranu chci být s lidmi a bavit se, na druhou stranu bych nejradši zůstala celý den o samotě. Na jednu stranu chci jít ven, na druhou stranu si při představě, že bych se měla převléct a jít mezi lidi, přeju jen to, abych si mohla přetáhnout přes hlavu deku a zůstat tam.
Pochopitelně, mohli bychom zabíhat až do takových extrémností jako že chci ten nanuk, ale mrazák je moc daleko, ale to už radši nechme od cesty.
Důležité je najít v tom rovnováhu, aby mi nehráblo.

Na prázdniny jsem si žádné extra plány nedělala. Ne, že by to snad mělo smysl, párkrát jsem se o to pokoušela a bylo mi to opravdu tak na dvě věci.
Kromě dopředu plánované dovolené s rodiči a festivalu Made of Metal se na poslední chvíli taky rozhodlo, že příští víkend pojedeme do Vídně (tam se vážně těším, byla jsem tam jen jednou na jeden den s výtvarkou a šli jsme tedy hlavně po galeriích, navíc ten den neskutečně mrzlo a samotné historické centrum jsme si pořádně nemohli projít) a pak jsme taky na poslední chvíli zařizovali výlet do Říma. No, a adapťák. Prý, že se tam budou provozovat sportovní aktivity. Jsem moc zvědavá, jak brzo se zraním já nebo zraním někoho jiného.
A pak taky Austen maraton plánovaný s jednou kamarádkou. Každá žena totiž občas potřebuje svého pana Darcyho, že.

Zmiňovala jsem se už někdy o tom, že jsme měli tu nejlepší třídní?
Tohle mi dneska přišlo a podle toho, co jsem slyšela od ostatních, dostali je všichni se svým speciálním oslovením.
To je strašný, teprve v květnu jsem odmaturovala a už začínám být sentimentální. Trochu mě to děsí. Ale tak koneckonců osm let je osm let. Vím, že pro většinu lidí je střední dost krátký úsek života, ale já jsem si tam zatím strávila nejdelší období svého života a zažila jsem si tam dost věcí a spoustu svých poprvé. Včetně takové kuriozitky, kterou je má první demonstrace kvůli naší již bývalé ředitelce. Dokonce jsme tenkrát byli v televizních novinách :D

Momentálně se mi nic převratného neděje. Částečně je to tím, že jsem si na červenec schválně nic velkého neplánovala, protože jsem nevěděla, na jakou školu nakonec půjdu a kdy budu mít zápis. Takže se tak poflakuju doma a čerpám energii (nějak si své nicnedělání musím ospravedlnit). Ale vlastně je to pravda. Já zkrátka potřebuju nějaký čas jen pro sebe a nejlíp se mi dobíjejí baterky, když můžu být úplně sama a v tichosti si rozjímat. Někteří lidi to nechápou, jak tohle může někoho obohacovat. Asi stejně jako já nechápu, jak si někdo může odpočinout, když si vyrazí s kamarády ven (a odpočinout teď nemyslím jako čistě fyzický odpočinek, ale spíše ten psychický). Když už tak jen v nějakém opravdu malém počtu. Jak je někde hodně lidí, vyčerpává mě to a to i v případě, že se bavím.
Což mě přivádí ke včerejšku, kdy jsem byla poměrně neočekávaně pozvána na takovéhle klábosení ve čtyřech. Trochu smutné bylo, že jediný hostitel tam skoro nemluvil a usínal na gauči. Nicméně mají fajn kočku (rozšiřuji si seznam místních koček) a zase jsem díky tomu dostala chuť poslechnout si něco od Havelky, včera jsme si ho pouštěli prakticky celý večer. Taky jsem dostala svůj zřejmě úplně poslední dárek k mým letošním narozeninám. Na to, že byly v půlce května, to má dlouhé dozvuky. Nikdy jsem o té knize neslyšela. Kamarádka, co mi ji kupovala taky ne, ale shodly jsme se na tom, že to má vážně krásný přebal, hezky voní a téma imaginárních kamarádů je pro mě to pravé. A hromádka mých nepřečtených knih se opět nebezpečně zvětšila.

Zase píšu.
Nebo se alespoň snažím, mám pár nápadů, které bych přes prázdniny ráda zrealizovala. Momentálně se snažím držet se jenom povídek, cokoliv delšího se ještě nikdy nedočkalo konce a nemám teď náladu to pokoušet. Vždycky, když si to po sobě s odstupem čtu, tak si říkám, jak je to děsně pitomý a ztratím vůli v tom pokračovat. Něco kratšího bych snad ale mohla zvládnout. Budu si muset držet palce.

Pražská ZOO podruhé

1. července 2014 v 21:05 | Telenta |  fotografie

Téměř přesně po roce jsem se vrátila do pražské ZOO, tentokrát po vlastní ose. Odlepila jsem se od čtení Vánoční říše a hraní Metra 2033, přinutila jsem se ráno vstát a nasedla jsem na autobus do Holešovic (to ne, nesedím pořád jen doma... například v pátek jsme s kamarádkou pořádaly naši oslavu dvacetin... dokonce jsem se vybičovala k tomu abych ráno vstala a uvařila kvůli tomu).
Tentokrát byl už otevřen i pavilon kočkovitých šelem, zato mi ovšem zavřeli terárium, nicméně aspoň několik plazů je umístěných i v jiných pavilonech a tak začneme jimi. Těmi vděčnými zvířátky, které nemají potřebu běhat z jednoho rohu terárka do druhého jako myš na klíček.

Předem upozorňuji, že o sobě vím, že nejsem žádný fotograf a obzvlášť ve focení zvířat dosti pokulhávám, ale tak... kdo by neměl rád zvířátka.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz