Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Říjen 2014

Takové to domá... kolejní stěžování si

27. října 2014 v 17:32 | Telenta |  Můj důvěrníček
Jsem krapet rozložená.
Přesněji jsem krapet rozložená z poslední hodiny, kdy jsme museli modelovat zub z vosku.
Totálně jsem to totiž zeslonila, jak subjektivně tak i objektivně. Ono to začalo už ve chvíli, kdy se oznámilo, že tam má být i stojánek, těsně po tom, co já jsem větší kus uřízla. Už jsem byla unavená, špatně jsem si to rozvrhla (i na tom opižlaném kousku, co mi zůstal) a ještě jsem to ani nestihla dokončit, aby to aspoň nějak vypadalo. Ani by mě to tolik nežralo, kdybych to neměla dělat příští týden v rámci testu na známky. Nebo kdybych nechodila tolik let do výtvarky... ačkoliv tedy různé modelování a pracování s hlínou a podobnými věcmi nikdy mojí nejoblíbenější technikou nebylo. Já radši kreslení a malování.
Nezbývá mi tedy než doufat, že to příští týden půjde líp.
Normálně se toho bojím víc než plavání. Tedy, minule mě to i docela bavilo a troufám si tvrdit, že na to, že opravdu plavat jsem byla naposledy patrně někdy na základce, mi to i docela šlo (konečně jsem si totiž donesla plavecké brýle, tak jsem se pořád nemusela děsit toho, že mi někam odplavou čočky). Nechci to ale zakřiknout.

Sice to trochu kazí fakt, že tu žádný nemám, ale co není může být :D

Můžu se utěšovat tím Ačkem z anatomie z kostí, že pojedu pryč už ve čtvrtek, že mám v ledničce dýňovou polívku na večeři a na stole čokoládu, kterou jsem dostala jako projev díků od jedné kamarádky z kruhu. V pátek jsme totiž jely náhodou stejným autobusem do Prahy, ona měla jízdenku jen v mobilu, který jí na nástupišti kleknul, tak jsem jí půjčila svůj. Nevím, jestli je to čin hodný čokolády, ale poděkovala jsem a nestěžovala jsem si.

Jsem ale moc zvědavá, jak se stihnu pořádně do příštího týdne naučit ty vazy a klouby, výše zmiňovanou prekliniku a chemii. Ještě by nám mohli oznámit, že budeme psát z angličtiny nebo latiny, aby to bylo všechno hezky nahňácáné do těch pěti dní a pak se zase další tři týdny nic nedělo.

Hrozně se těším na Vánoce. Tedy na jednu stranu. Na cukroví, stromeček, ozdobičky, pohádky (to že budu moct být konečně doma...), nejradši bych si tu hned teď rozvěsila vánoční světýlka, zalezla pod deku a koukala se na vánoční filmy, spolubydlící by ale mohla divně zahlížet. Je přeci jen pořád říjen, ač už se blíží ke konci. Na tu druhou stranu to už bude moc blízko zkouškovému. Pro někoho, kdo ani neví, jak se na ty zkoušky v tom nesmírně divném systému, který nazývají SIS přihlásit, to zní jako opravdová výzva.

Tak mi držte palce.

Knižní kukátko II

20. října 2014 v 21:44 | Telenta |  Knihy
Spolu se začátkem školy jsem bohužel přišla i o většinu času na čtení.
Tedy, věnuji ho především učení se, potažmo čtení, anatomie. Příští Tenhle týden ve středu v půl čtvrté mě čeká úplně první zkoušení z celých kostí (tak mi držte palce) a no... lhala bych, kdybych tvrdila, že z toho nejsem nervózní. Připadám si totiž úplně dutá.
I tenhle článek píšu dlouho a po kouskách (všimněte si toho přeškrtnutého "příští"), protože když se k tomu připočítají tu slovíčka z latiny, tamhle úkol z angličtiny, tuhle zase vypracovat protokoly z chemie a biofyziky a nakreslit všechny zuby, co máme v puse, je toho času najednou nějak málo.

Tohle je tedy takový menší výběr z knih, přečtených během mých nejdelších prázdnin, které obávám se, už nikdy v životě mít nebudu.

Vánoční říše - Joe Hill
Na konci školního roku jsme v rámci loučení se po těch osmi letech s gymplem dostali od třídní poukázku do místního knihkupectví. Zatímco někteří z mých spolužáků ji patrně vůbec nevyužili, já jsem nelenila a zaběhla si pro Vánoční říši.
Victoria McQueenová, hlavní hrdinka knihy, má již odmala zvláštní dar - umí hledat ztracené věci. Stačí jí jen přejet na kole polorozpadlý most Zkratka a rázem se ocitne na místě, kde má hledat. Jak se ale ukáže, není jediným člověkem, který disponuje nadpřirozenými schopnostmi a jednoho dne se setká i s Charlesem Manxem, mužem, který odváží děti ve svém černém rolls-roycu na nejbáječnější a zároveň nejstrašlivější místo na světě, do Vánoční říše.
Od Hilla jsem předtím četla jenom Rohy a nevím, jestli to bylo tím, že mi zkrátka víc sedlo téma (komu by se nelíbila úžasná, leč poněkud zvrácená Vánoční říše, existující jen díky pánovi, který má zřejmě děti rád...) nebo postavy, které mi připadaly o něco živější a uvěřitelnější (asi je to opravdu jen můj dojem, ale s Perrishem v Rozích jsem se zkrátka nedokázala za celou dobu nějak ztotožnit, ač jsem se snažila), ale Vánoční říše se na mém osobním žebříčku umístila o několik latěk výš a mám po ní chuť přečíst si od Hilla něco dalšího.
Kromě jiných věcí, se mi na knížce zamlouvaly krátké kapitoly. Nevím jak vy, ale mám je mnohem radši, než kapitoly o padesáti stranách, čtení mi vždycky pak nějak líp ubíhá.
Joe Hill v sobě svého otce zkrátka nezapře.

První dojmy

6. října 2014 v 22:48 | Telenta |  Můj důvěrníček
Tak jsem se na koleji od minulého pondělí již víceméně zabydlela, zatím jsem dokonce ani neumřela, ačkoliv se tu lednička nedoplňuje sama od sebe, "vařič" vypadá, že se každým okamžikem vznítí a mimo jiné mě tenhle způsob ubytování nutí být téměř celých 24 hodin denně s někým dalším v kontaktu. Naštěstí spolubydlící nepatří zrovna mezi ty typy, které by od rána do večera mlely pantem, a nevěděly kdy mají přestat, ani nepatří mezi modelíny a drsné kchůl slečny, takže můžu být celkem spokojená. Kdybych měla bydlet s někým z výše uvedených, zřejmě bych do dvou dnů vyskočila buď z okna já (jsem v šestém patře, takže by to byla docela rána), nebo bych prohodila oknem já ji.

Díky informační cestě (já vím, zní to kostrbatě, ale nechci sem psát původní název z jednoho prostého důvodu, a to aby mě tu nikdo z nové školy nenašel, o to zrovna dvakrát nestojím), kterou pořádali studenti, jsem se už v úterý, den před začátkem výuky, seznámila s několika lidmi ze svého kruhu, takže jsem tam druhý den nešla s tím, že tam neznám živou duši, čehož jsem se upřímně děsila.

Začínám se orientovat v ústavech i v nemocnici, ačkoliv to jde ztuha. Zjistila jsem, jak sem jezdí autobusy i jak a kde přestupovat, jak se jezdí tramvají, jak se zařizuje menza a jak si vytisknout ve studovně věci.
Já chápu, že mnozí z vás nad tím mávnou rukou, ale pro mě to jsou neuvěřitelné pokroky. Je to trochu jako objevování nové země.

Škola mě zatím baví, ačkoliv o některých hodinách mám dojem, že nepřednášejí, ale vysílají na nás zaklínadla jak vystřižená z Harryho Pottera. Ono to tedy bude patrně způsobené tím nadprůměrným výskytem latiny v takových předmětech jako je anatomie nebo preklinika. Je ale smutné, když mám pak v sešitech hromadu chybně zapsaných slov, která v lepším případě dohledám, v tom horším jsou v takovém stavu, že se tomu originálnímu slovu nepodobají vůbec a nemůžu je najít.
Taky mě kapku vyděsil pán, který nás učí chemii. Že prý jak u zubařů má nastavenou laťku mnohem výš než u všeobecných, máme proto taky mnohem víc laborek, abychom si něco vyzkoušeli a naučili se něco nového, k čemu se ostatní nedostanou a... ach jo. A zrovna chemie bude moje první zkouška.
Snad se to nějak poddá...

Zítra musím jít v rámci tělocviku povinně plavat.
Nesnáším plavání. A ještě víc nesnáším plavání na čas, jak se ale zdá, budu to muset ten jeden semestr chtě nechtě vydržet. Tak mi držte palce, ať se neutopím hned na první hodině.

Beztak bych se pořád nejradši hned teď vrátila na gympl.
Já vím, život je změna, ale já změny zkrátka špatně snáším.


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz