Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Knižní kukátko II

20. října 2014 v 21:44 | Telenta |  Knihy
Spolu se začátkem školy jsem bohužel přišla i o většinu času na čtení.
Tedy, věnuji ho především učení se, potažmo čtení, anatomie. Příští Tenhle týden ve středu v půl čtvrté mě čeká úplně první zkoušení z celých kostí (tak mi držte palce) a no... lhala bych, kdybych tvrdila, že z toho nejsem nervózní. Připadám si totiž úplně dutá.
I tenhle článek píšu dlouho a po kouskách (všimněte si toho přeškrtnutého "příští"), protože když se k tomu připočítají tu slovíčka z latiny, tamhle úkol z angličtiny, tuhle zase vypracovat protokoly z chemie a biofyziky a nakreslit všechny zuby, co máme v puse, je toho času najednou nějak málo.

Tohle je tedy takový menší výběr z knih, přečtených během mých nejdelších prázdnin, které obávám se, už nikdy v životě mít nebudu.

Vánoční říše - Joe Hill
Na konci školního roku jsme v rámci loučení se po těch osmi letech s gymplem dostali od třídní poukázku do místního knihkupectví. Zatímco někteří z mých spolužáků ji patrně vůbec nevyužili, já jsem nelenila a zaběhla si pro Vánoční říši.
Victoria McQueenová, hlavní hrdinka knihy, má již odmala zvláštní dar - umí hledat ztracené věci. Stačí jí jen přejet na kole polorozpadlý most Zkratka a rázem se ocitne na místě, kde má hledat. Jak se ale ukáže, není jediným člověkem, který disponuje nadpřirozenými schopnostmi a jednoho dne se setká i s Charlesem Manxem, mužem, který odváží děti ve svém černém rolls-roycu na nejbáječnější a zároveň nejstrašlivější místo na světě, do Vánoční říše.
Od Hilla jsem předtím četla jenom Rohy a nevím, jestli to bylo tím, že mi zkrátka víc sedlo téma (komu by se nelíbila úžasná, leč poněkud zvrácená Vánoční říše, existující jen díky pánovi, který má zřejmě děti rád...) nebo postavy, které mi připadaly o něco živější a uvěřitelnější (asi je to opravdu jen můj dojem, ale s Perrishem v Rozích jsem se zkrátka nedokázala za celou dobu nějak ztotožnit, ač jsem se snažila), ale Vánoční říše se na mém osobním žebříčku umístila o několik latěk výš a mám po ní chuť přečíst si od Hilla něco dalšího.
Kromě jiných věcí, se mi na knížce zamlouvaly krátké kapitoly. Nevím jak vy, ale mám je mnohem radši, než kapitoly o padesáti stranách, čtení mi vždycky pak nějak líp ubíhá.
Joe Hill v sobě svého otce zkrátka nezapře.


Paměti imaginárního kamaráda - Dicks Matthew
Tuhle knihu jsem dostala od kamarádky k dvacetinám. Ani ona ani já jsme příliš netušily, co od ní očekávat, ale kamarádka, se domnívala, že téma imaginárních kamarádů a vzhled obálky jsou pro mě to pravé, s čímž s ní můžu pouze souhlasit.
Buda, který příběh vypráví, si vymyslel osmiletý Max. Je jeho nejvěrnějším přítelem a andělem strážným, ač je jen imaginární a jeho existence v našem světě je značně omezená. Může se sice sám pohybovat, dokonce procházet zavřenými dveřmi a na rozdíl od většiny imaginárních kamarádů vypadá jako skutečný malý kluk, ale ve chvíli, kdy na něj Max přestane věřit, zmizí. Nikdo kromě Maxe a ostatních imaginárních kamarádů ho totiž nevidí ani neslyší.
Max je ale jiný než ostatní děti. Trpí autismem, a proto svého Buda potřebuje daleko víc než většina ostatních dětí a Budo ho pečlivě chrání a pomáhá mu s každodenními nástrahami života. Před paní učitelkou Pattersonovou, která pevně věří, že je jediným člověkem, který se dokáže o Maxe náležitě postarat, ho však uchránit nedokáže.
Možná to bylo právě tím, že jsem knihu začala číst bez jakýchkoliv očekávání a neměla jsem tedy důvod stěžovat si, jako někteří jiní, že Maxův autismus byl skutečně brán spíše jen jako "pozadí" příběhu. Upřímně nevím, co od toho čekali, když je to beletrie. To se vážně někdo domníval, že celý román bude pitvat autismus? Od toho snad existují odborné publikace. Milý příběh, sympatické postavy, netypický pohled imaginárního kamaráda, lehce napsáno, i téma je dle mého poněkud neotřelé.

Atlas mraků - David Mitchell
Nebudu zastírat, že téhle knihy jsem si všimla teprve až díky filmu, a protože je to kniha dosti objemná, nechala jsem si ji na dovolenou v Itálii, kde se kromě čtení nic moc jiného dělat nedá.
Kniha je rozdělená do šesti samostatných příběhů, které spolu přesto souvisejí a ačkoliv se každý odehrává jiným lidem, v jiné době a je dokonce i napsán jiným stylem, vždy je něco spojuje.
Setkáváme se tak s tichomořským cestovatelem Adamem Ewingem, s bohémským anglickým skladatelem Robertem Frobisherem, s ambiciózní investigativní americkou novinářkou Luisou Reyovou, s postarším anglickým nakladatelem Timothym Cavendishem, se servantkou z budoucnosti Sonmi~451 a s mladým domorodce Zachrym, který je jedním z posledních lidí, kteří přežili tzv. Pád.
Co mě na téhle knize zaujalo, bylo právě ono "pyramidové" psaní příběhů, které Mitchell použil. Abyste rozuměli, všechny příběhy (kromě šestého) jsou rozděleny na dvě části a postupují od minulosti k budoucnosti, od šestého příběhu se lámou a jejich druhé poloviny jsou zase řazeny sestupně. Začíná se a tedy i končí v nejvzdálenější minulosti. Je tedy krásně vidět, jak do sebe všechny příběhy zapadají a věci minulé, ač nemusí být nijak významné, ovlivňují budoucnost. I když si tím asi protiřečím, bylo právě tohle i jedinou vadou, kterou jsem na knize našla. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je poměrně těžké přeorientovat se z jednoho stylu psaní na jiný a zrovna v tomhle díle jsou tyto změny mezi příběhy markantní.

Ready Player One - Ernest Cline
Nevím, jestli bych po téhle knize sama od sebe sáhla. Koupila jsem ji jako dárek Hrbovi, protože mě v anotaci zaujalo, že kniha pojednává o jakési hře jménem OASIS, ve které lidstvo postupem času začalo trávit víc času než v realitě, supr čupr soutěži v ní atd. Vzhledem k tomu, že vím, jak je do takových témat zažraný, příliš jsem neváhala a pořídila mu ji. Jak se později ukázalo, kniha ho nadchla natolik, že ještě další měsíc po dočtení nemluvil o ničem jiném a dokonce se uvolil sepsat menší recenzi, která je o hodně obsáhlejší než ta moje a můžete si ji přečíst tady. Vrcholem jeho snažení bylo, když se mu podařilo procpat ji do mého komínku nepřečtených knih a mně se to kupodivu docela zalíbilo.
Jak jsem již říkala, děj knihy se odehrává v dystopické budoucnosti, kdy se celým světem zmítá krize a lidé radši unikají do virtuální reality, než aby čelili reálným problémům. Příběh začíná ve chvíli, kdy umírá James Halliday, tvůrce OASIS, a celou zemi oběhne video, ve kterém oznamuje, že do světa OASIS umístil tři klíče, k nimž se dá dostat jen pomocí vyřešení různých rébusů a hádanek spojených s kulturou 80. let, ve kterých Halliday vyrůstal. Ten, kdo najde všechny tři klíče a podaří se mu s nimi otevřít i všechny tři brány, získá jeho veškeré bohatství včetně samotné OASIS. Jedním z milionů, možná i miliard hledačů je mladý Wade Watts vystupující pod přezdívkou Parzival. A vzhledem k tomu, že je hlavním hrdinou příběhu, není divu, že klíč najde jako první zrovna on.

Veronika se rozhodla zemřít - Paolo Coelho
Tahle útlá knížečka byla tím posledním, co jsem stihla přečíst před nástupem do školy.
Již asi před dvěma lety mě kamarádka (ta stejná, co mi zakoupila Paměti imaginárního kamaráda) na tuhle knihu upozorňovala, že by se mi mohla líbit a já jsem kolem ní dlouho chodila a říkala jsem si, že jednou na ni přijde řada... Až tohle září jsem se k tomu ovšem odhodlala.
Příběh se začíná odehrávat v okamžiku, kdy se (jak již říká název knihy) mladá slovinská dívka Veronika rozhodne zemřít, ač a nebo právě proto, že má v životě všechno. K jejímu rozhořčení se se jí sebevražda nezdaří a probouzí se v psychiatrické léčebně, kde jí doktor oznámí, že ačkoliv přežila, prášky, které spolykala, jí natolik poškodily srdce, že do týdne zemře. Jak dny plynou, Veronika přeci jen začíná uvažovat o tom, jestli je smrt opravdu tím správným řešením a zda nestojí za to žít.
Od Coelha (mohl by mi někdo říct, jak se to jméno vyslovuje? dosud jsem na to nikde nepřišla a s kamarádkou jsme na toto téma vedly dlouhé diskuze) jsem kromě Veroniky četla jen Alchymistu, který se mi sice líbil taky, ale na tuhle knihu z mého úhlu pohledu neměl. Patrně to bude tím, že filozofie Veroniky je mi podstatně bližší, než ta v Alchymistovi. Mě samotnou občas přepadává pocit, že mi život protéká mezi prsty a že až příliš spoléhám na to, že budu žít ještě dlouho a na všechno, co opravdu chci, bude ještě čas. Jenže co když nebude? Co když mě zítra srazí auto a já ty svoje sny nikdy neuskutečním? Ač normálně tyhle povzbudivé citáty příliš v oblibě nemám na tom, že "bychom měli každý svůj den žít, jako by byl tím posledním", možná přeci jenom něco je.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuza Zuza | Web | 20. října 2014 v 23:37 | Reagovat

Jsem Vánoční říši tak dlouho tematicky odkládala na Vánoce, až najednou přišly Vánoce, o kterých se budu muset učit na zkouškový a čtení si budu odpírat, achjo! Tak můžu jen doufat, že se mi ta sebekázeň zvrhne jako o jarňácích před maturitou, kdy jsem za týden zhltla Hru o trůny :D
Jinak ty Paměti imaginárního kamaráda a Ready Player One vypadá fakt zajímavě, díky za tip :)

2 Zuzka Zuzka | 21. října 2014 v 8:51 | Reagovat

Ready Player One je super čtení:) (A to i pro holky!) Dokonce jsem ji teď našla v Levných knihách. Četla jsem ji teď o prázdninách a můžu jen doporučit...

3 Em Age Em Age | Web | 31. října 2014 v 13:56 | Reagovat

První a poslední kniha mě neskutečně zaujaly. 8-O Tu poslední musím přečíst 100%. Podívám se po ní. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz