Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Listopad 2014

Pouze dialogy, prosím!

29. listopadu 2014 v 23:53 | Telenta |  Povídky
Občas na blozích vídám všemožné psací výzvy a říkám si, že bych možná nějakou mohla zkusit. Když si ji ale prostuduji důkladněji, obvykle v ní najdu pár témat, která mi zkrátka nevyhovují (obzvláště pak psaní básní) a nechám to být. Nakonec jsem si ale řekla, proč bych si občas nemohla napsat něco krátkého, jen na odreagování s tím, že si vyberu téma, které se mi zrovna zamlouvá?
Uvidím, jestli se to uchytí, prozatím tu máte jeden pokusný výkřik do tmy na téma:

Pouze dialogy, prosím!

"Myslíš, že to má smysl?"
"Hm?"
"Tohle všechno."
"Co jako?"¨
"Co teď děláme?"
"Jedeme autobusem na kolej a učíme se."
"A chceme to?"
"Nevím… Asi ano."
"A proč?"
"Protože chceme být lepší."
"Ale proč bychom měli být lepší? Proč se zbytečně namáhat, když stejně naprosto jasně víme, že v ničem nebudeme nikdy vynikat natolik, abychom s tím prorazili? Za takových sto let po nás už ani pes neštěkne a všem bude úplně ukradený, jak jsme se kdy snažili a co jsme si kvůli tomu odpírali!"
"Vidíš to moc černě."
"Opravdu?"
"Pořád jen přemýšlíš o budoucnosti. Co se takhle na chvilku zaměřit na přítomnost, hm?"
"Co s ní?"
"Jsme její součástí. Ovlivňujeme ji. Tomu se říká vytvářet dějiny, víš?"
"Vytvářet dějiny? My? Dějiny píšou vlivní a mocní, ne obyčejní lidé jako my."
"Možná se o nás nikdy nebude psát v učebnicích, ale nemyslíš, že právě takoví lidé často uskutečňují plány těch, o kterých se pak učíme ve škole?"
"Beztak to nemění nic na faktu, že žít je vlastně k ničemu. K čemu nám to je? Umíš si to představit? Že tady jednoho dne nebudeš? Že všechny tvoje věci, které jsi kdy vytvořil, věnoval jsi jim svůj čas, energii a péči, prostě zmizí?"
"Ne, že by mě ta vyhlídka nějak těšila, ale nemůžeme si užívat fakt, že prostě jsme? Že nám byla dána ta možnost bytí? Není to úžasné, že chodíme, dýcháme, mluvíme, přemýšlíme? Nejsme snad šťastní, když jsme s někým, koho máme rádi a na kom nám záleží? Když se nám něco podaří? Nebo i když si jen sníme s otevřenýma očima o věcech, které bychom chtěli prožít? Nebo i jen to, že tohle teď a tady píšeme?"
"To je možná pravda, ale uvědomuješ si, jaký je poměr takových šťastných chvil a chvil, kdy na ně čekáme? Skoro každý den teď žijeme stylem' 'vstát z postele, přežít den, padnout do postele a těšit se na víkend, že pojedeme domů'. Copak nám to snad vyhovuje?"
"Samozřejmě, že ne. Ale o tom snad život je, ne? Kdyby nám všechno hned a bez problémů spadlo do klína, nevážili bychom si toho. Pamatuješ si, co říkal doktor Vlach ze Saturnina? 'Prožíváme-li idylu příliš dlouho, přestaneme ji vnímat.' Nebo tak nějak to bylo. My tu jsme od toho, abychom se učili. Abychom byli lepšími, abychom udělali svět lepším, i když třeba jen v malém měřítku. Abychom odsud neodcházeli s pocitem, že jsme nedokázali vůbec nic."
"A jsme zpátky u problému. Co kdybychom chtěli dělat něco jiného, než co nám přikazují naše povinnosti?"
"Už jsi někdy slyšel o tom, že k tomu, aby se dalo třeba cestovat nebo podnikat zajímavé věci, jsou dost často potřeba peníze?"
"No, to ano, ale…"
"A pokud chceš peníze, obvykle se nevyhneš, ani těm povinnostem, které se ti nemusí zrovna zamlouvat."
"Chápu…"
"Hele, už jsme tady, musíme vystupovat. Umíme to už dost dobře na to zkoušení?"
"A vážně si myslíš, že to má vůbec nějaký smysl?"


- Ty hlasy v mojí hlavě

21.11. aneb Už nejsem dostatečně při vědomí, abych vymyslela nadpis

21. listopadu 2014 v 22:22 | Telenta |  Můj důvěrníček
Sedím na židli a tupě zírám z okna. Z šestého patra je už poměrně slušný výhled a ten uspokojující pocit, když uvidíte mezi stromy mihnout se žlutou tramvaj, je k nezaplacení.
Že se stmívá? Nevadí. Pohled na můj odraz ve skle je přece tak zajímavý. Ještě zajímavější je ovšem ta zářící obrazovka notebooku, co leží za učebnicí. Hm, ještě bych mohla zavřít ten Yokochiho anatomický atlas a radši se jít brouzdat vodami internetu. Nebo si snad pustit nějaký seriál.
Teď je to teprve perfektní.

Byla jsem vážně ráda, když jsem zjistila, že tohle není jen můj problém.
Včetně toho pozorování tramvají. A taky toho, že není divné, když na pitevně dostanete neuvěřitelný hlad a básníte tam o řízcích, ale to už odbočuju od tématu.
Když zkrátka něco musím a musím to co nejrychleji, nechce se mi do toho, i kdyby to bylo sebevíc zajímavé.

Jak se tomu ale mám bránit?
Nějaké rozvrhování si času, vypisování si úkolů a podobné ptákoviny na mě zkrátka a neplatí, takže jsem si musela najít svojí vlastní cestu. Dalším návrhům a zkušenostem jsem nicméně plně otevřená.
Zatím jsem přišla jen na pár věcí:
  1. Dohled. Ne, nepotřebuji, aby nade mnou někdo stál s bičem (ačkoliv, když o tom přemýšlím, asi by to bylo nejefektivnější), ale stačí mi, když je na pokoji spolubydlící (což ona je skoro pořád, nechápu, jak to dělá, ale kdykoliv se vracím ze školy, ona už tam dávno je). Zkrátka z toho mám pak horší pocit, když se neučím, ačkoliv bych měla, a vím, že u toho je ještě někdo další. To bude zřejmě taky jeden z důvodů, proč se na koleji učím líp, než doma.
  2. Hudba. Abych byla konkrétnější, tak soundtracky, kde se nezpívá, případně se zpívá v jazyce, kterému vůbec nerozumím. Momentálně jim kraluje Assassin's Creed a Alice: Madness Returns, nemůžu si pomoct, ale učí se mi u toho jedna báseň.
  3. Motivace. Nejsem si jistá, jestli je to zrovna výstižné pojmenování, ale nevím, jak bych to nazvala jinak. To si musím vyslechnout několik lidí z kruhu, co už umí a jak je tohleto a támhleto těžké, propadnout panice, že jsem úplně blbá a musím rychle začít něco dělat. Pak už to jde samo.
  4. Čaj. Je to zvláštní, ale kdykoliv se potřebuju soustředit, uvařím si čaj. Nevím, jestli jsem si čaj a soustředění už natolik podvědomě spojila dohromady, že to opravdu funguje, ale je to tak.
Zatím mi to vychází, ačkoliv toho nemám zrovna málo. Minimálně oproti gymplu, kde jsem to s učením nemusela zrovna přehánět, je to neuvěřitelný rozdíl. Myslím, že mou jedinou záchranou je fakt, že mě to zajímá a většina hodin mě i baví. Nedokážu si představit, že bych se tohle měla učit s pocitem, že mi to je všechno úplně jedno a ani to vlastně nechci vědět.
A to jsem na té škole jen chvilku, kdo ví, co budu říkat za tři roky. Možná i po prvních zkouškách, když už o tom tak přemýšlím.
Asi to radši nechci vědět.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz