Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

21.11. aneb Už nejsem dostatečně při vědomí, abych vymyslela nadpis

21. listopadu 2014 v 22:22 | Telenta |  Můj důvěrníček
Sedím na židli a tupě zírám z okna. Z šestého patra je už poměrně slušný výhled a ten uspokojující pocit, když uvidíte mezi stromy mihnout se žlutou tramvaj, je k nezaplacení.
Že se stmívá? Nevadí. Pohled na můj odraz ve skle je přece tak zajímavý. Ještě zajímavější je ovšem ta zářící obrazovka notebooku, co leží za učebnicí. Hm, ještě bych mohla zavřít ten Yokochiho anatomický atlas a radši se jít brouzdat vodami internetu. Nebo si snad pustit nějaký seriál.
Teď je to teprve perfektní.

Byla jsem vážně ráda, když jsem zjistila, že tohle není jen můj problém.
Včetně toho pozorování tramvají. A taky toho, že není divné, když na pitevně dostanete neuvěřitelný hlad a básníte tam o řízcích, ale to už odbočuju od tématu.
Když zkrátka něco musím a musím to co nejrychleji, nechce se mi do toho, i kdyby to bylo sebevíc zajímavé.

Jak se tomu ale mám bránit?
Nějaké rozvrhování si času, vypisování si úkolů a podobné ptákoviny na mě zkrátka a neplatí, takže jsem si musela najít svojí vlastní cestu. Dalším návrhům a zkušenostem jsem nicméně plně otevřená.
Zatím jsem přišla jen na pár věcí:
  1. Dohled. Ne, nepotřebuji, aby nade mnou někdo stál s bičem (ačkoliv, když o tom přemýšlím, asi by to bylo nejefektivnější), ale stačí mi, když je na pokoji spolubydlící (což ona je skoro pořád, nechápu, jak to dělá, ale kdykoliv se vracím ze školy, ona už tam dávno je). Zkrátka z toho mám pak horší pocit, když se neučím, ačkoliv bych měla, a vím, že u toho je ještě někdo další. To bude zřejmě taky jeden z důvodů, proč se na koleji učím líp, než doma.
  2. Hudba. Abych byla konkrétnější, tak soundtracky, kde se nezpívá, případně se zpívá v jazyce, kterému vůbec nerozumím. Momentálně jim kraluje Assassin's Creed a Alice: Madness Returns, nemůžu si pomoct, ale učí se mi u toho jedna báseň.
  3. Motivace. Nejsem si jistá, jestli je to zrovna výstižné pojmenování, ale nevím, jak bych to nazvala jinak. To si musím vyslechnout několik lidí z kruhu, co už umí a jak je tohleto a támhleto těžké, propadnout panice, že jsem úplně blbá a musím rychle začít něco dělat. Pak už to jde samo.
  4. Čaj. Je to zvláštní, ale kdykoliv se potřebuju soustředit, uvařím si čaj. Nevím, jestli jsem si čaj a soustředění už natolik podvědomě spojila dohromady, že to opravdu funguje, ale je to tak.
Zatím mi to vychází, ačkoliv toho nemám zrovna málo. Minimálně oproti gymplu, kde jsem to s učením nemusela zrovna přehánět, je to neuvěřitelný rozdíl. Myslím, že mou jedinou záchranou je fakt, že mě to zajímá a většina hodin mě i baví. Nedokážu si představit, že bych se tohle měla učit s pocitem, že mi to je všechno úplně jedno a ani to vlastně nechci vědět.
A to jsem na té škole jen chvilku, kdo ví, co budu říkat za tři roky. Možná i po prvních zkouškách, když už o tom tak přemýšlím.
Asi to radši nechci vědět.


Kromě učení mě pak vysává i další věc a tou je cestování. Já vím, že oproti jiným, ty tři hodiny nejsou až tak moc, ale i tak je to vyčerpávající. Obzvlášť teď v zimě, kdy jezdím domů i do školy zásadně až po setmění (přiznejme si, že i když se vracím jen ze školy na kolej, tak už bývá většinou dávno tma a obvykle se pak všude obezřetně plížím s pepřákem v kapse) a pan řidič, se kterým poměrně často jezdím autobusem z Prahy má zřejmě v oblibě nejrůznější sprostonárodní písně a odrhovačky a jsem tak nucena hodinu a půl poslouchat, jak Blažena sedí v sadě na zahradě a nechce si vzít hrobníka. Pokoušet se za těchto skočných melodií učit se, je téměř nadlidský výkon.
Jednu pozitivní věc to ale má, opravdu do sytosti se povozím metrem, když přejíždím z jednoho nádraží na druhé téměř přes celou Prahu. Metrem jezdím ráda. Už jsem uvažovala nad tím, jak by bylo fajn, kdybych mohla metrem jet celou cestu. Že by mi jako postavili speciální linku. Myslím, že můžu jít tiše snít dál.

Občas připíšu pár řádků k povídkám, čtu si dvakrát do týdne při snídaní, když spolubydlící vstává dřív než já a můžu si v klidu rozsvítit a pak někdy těsně před spaním, fotit jsem nebyla už ani nepamatuju, s kreslením to mám momentálně takhle:


Nad tímhle jsem strávila pěkných pár hodin svého života, a když už jsem všechny ty zuby konečně dokreslila, zjistila jsem, že se to vlastně nebude ani známkovat. Myslím, že není potřeba rozebírat moje rozpoložení po tomhle objevu.

Abych tenhle článek zakončila nějak veseleji, říkala jsem si, že jsem vám už hodně dlouho nedala nahlédnout do mého ipodu, respektive řečeno, toho, co teď poslouchám.

Machinae Supremacy - Indiscriminate Murder Is Counter-Productive

Tihle se mnou teď pravidelně chodí do školy i ze školy a jezdí autobusem. Vždycky si říkám, že už to stačilo, že bych si taky mohla poslechnout něco jiného, jinak z toho zblbnu. Není mi to ale nic platné. Za tohle ale já nemůžu, to Hrb. To on je někde objevil a hučel do mě tak dlouho, dokud jsem si všechno hezky nenaposlouchala.
Zmiňovala jsem se vůbec, že jsem byla v říjnu na jejich koncertě a že to bylo skvělý?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuza Zuza | Web | 23. listopadu 2014 v 19:48 | Reagovat

S hudbou a čajem jsme na tom stejně, i když já si většinou pouštím hudbu spíš nějakou vážnou a neznámou, soundtracky mě moc nutí myslet např. na daný film, tak si je ani nepouštím, ještě bych si z toho musela pustit i ten film :D Dohled nad sebou taky nepotřebuju, spíš jsem se nedávno doma setkala s nevěřícnou otázkou jestli se jako ZASE, chudinka, učím. No ono když vidím těch (zatím) asi 360 slajdů na fyziku, tak zrovna nemám pocit že to zmáknu za pár dní. Takže je to pro mě po gymplu taky velmi nepříjemnej nezvyk :-/ Ale taky mě to naštěstí baví, i když si občas připadám trochu ztracená. Ale stejně nevím, kam bych šla, kdyby mě vyhodili, takže nejlepší bude zatnout zuby a snažit se to zvládnout než abych se zas musela nějak rozhodovat :D
Nad cestováním metrem si po dvaceti letech života v Praze libuju taky. A začínám nesnášet autobusy, kterýma se ze školy k tomu metru mám dostat, protože vždycky někde naberou ukrutný zpoždění. Pozitivní je pak to, že buď radši jdu na metro pěšky a nebo si aspoň na zastávce dosyta počtu. Čímž mě napadá, že děkuju za tip, v pátek jsem si v Levných knihách koupila Ready Player One :) Akorát mi moc není jasný kdy sakra všechny ty moje nasyslený knížky přečtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz