Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Prosinec 2014

Vánoce, Vánoce... přicházejí?

22. prosince 2014 v 13:18 | Telenta |  Můj důvěrníček
Nevím, jestli je to tím počasím, faktem, že se všichni rozhodli nám nacpat zápočtové testy do jednoho týdne, a nebo prostě něčím v mojí hlavě, že nějak vůbec nejsem schopná vnímat blížící se Vánoce. Zřejmě vším dohromady. Ne, že bych na to měla zrovna čas a pohodu, když jsem si ještě do pátku musela do hlavy cpát poznatky o pufrech, PCR a podobných věcech.
Mám už zabalené dárky, pekla jsem cukroví, dokonce jsem v sobotu už i první dárky dostala, ale vánoční atmosféra pořád nikde. Možná bych měla vyzkoušet bratrancův recept na nasávání vánoční atmosféry a jít se napít vaječňáku.

Na Vánoce jsem se neskutečně těšila. Lépe řečeno na to, že budu moct být doma. Se spolubydlící si vážně dvakrát nesedíme a pro někoho, kdo je rád aspoň část dne úplně sám, je tahle kombinace naprosto vražedná. Takže zatímco většina lidí se netěší do školy, já se netěším na kolej, kde musím snášet takové věci, jako že když jsem nemocná a chci si odpočinout a zopakovat si věci na zápočet z první pomoci, který píšu druhý den, tak si ta dotyčná osoba, s níž sdílím pokoj, musí přitáhnout nějakou kamarádku a bez přestávky tam s ní řvát a pouštět si nějaká videa od dvou odpoledne až do devíti večer. Nějaké moje prosby či žádosti jdou naprosto mimo.
O takových drobnostech, jako že musím uklízet jenom já, přiškvařených nánosech rýže na vařiči nebo že pod pojmem "vynést koš" si představuje, že vyndá ten pytel, postaví ho vedle koše a pak čeká až ho já zázračně zmizím, škoda mluvit.
Jedna z mála fajn věci je, že když je tam sama, je poměrně tichá.
Ten jeden semestr to s ní snad ještě nějak vydržím. Budu muset.

(Mimochodem, opět jsem změnila vzhled. Nemůžu si pomoct, pořád jsem s něčím nespokojená. Myslím, že je jen otázkou času, kdy tu nechám čistě bílou stránku s černým textem.)


V sobotu jsem byla na Hobitovi (ano, byla to taková ptákovina, jakou jsem očekávala, ale když už jsem viděla i ty dva předchozí...) a dostala jsem od Hrba již zmiňované první dva vánoční dárky. Kdy si myslí, že budu mít čas hrát Mass Effect, to netuším, čímž ještě prohloubil moje zoufalství, že pořádně nestíhám nic, co bych chtěla. Kupí se mi tu čím dál tím větší hromádka nepřečtených knížek, v počítači nezhlédnuté seriály a nehrané hry a v hlavě neuskutečněné nápady, kterých vždycky přibývá v závislosti na zvětšujícím se objemu učiva. Když si vzpomenu, jak jsem si na gymplu někdy zoufala, že nemám čas, mám chuť si teď za to nafackovat. Ale to je asi normální. Nepochybuju o tom, že se budu chtít profackovat, až nastoupím do práce a vzpomenu si na tohle.

Jak si to tak zpětně pročítám, zní to strašně pesimisticky. Já pesimista jsem, takže se asi ani není čemu divit, ale už dávno jsem se naučila, že je dobré vždycky počítat s tím nejhorším, pak můžete být akorát příjemně překvapeni.
Ve skutečnosti je mi docela fajn. Vlastně mám poprvé v životě až hmatatelný pocit, že se nějak měním. Zatím se zdá, že k lepšímu. Těžko se to popisuje, ale jako bych najednou vnímala svět, lidi a vůbec všechno okolo pod nějakým jiným úhlem pohledu. A ačkoliv je mi jasné, že celou svojí osobnost od základů nepřekopu (ani bych nechtěla), tak s věcmi, které mi na sobě vadí, lze něco dělat. Jen je nutné to vážně chtít a něco pro to udělat. Ne, že bych tohle nevěděla dlouho, ale teď jako by mi to teprve začalo docházet v celém rozsahu věci.
Že by se ke mně zpoza rohu pomalu plížila dospělost? Anebo na mě jen zamává, ukáže mi vztyčený prostředníček a zlomyslně si odhopsá zase pryč? Trochu se obávám, že to druhé. Jsem koneckonců pesimista.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

4. prosince 2014 v 21:29 | Telenta |  Povídky
Další z článků na téma vybrané z jedné, dnes tak populární, "writing challenge", tentokrát Místo, které existuje pouze ve tvé mysli.
Možná jsem se toho chopila trošičku jinak, než by to udělala většina lidí. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale když se mi zdají sny, pravidelně se mi v nich opakují některé lokace. Je to pomalu jako když jezdíte na prázdniny na pořád stejná místa. Párkrát jsem se je už snažila zachytit, ale je to těžké. Ze snů si většinou odnáším hlavně pocitové vjemy, ale chtěla jsem se po tom zkoušení z lebky (mám AB, jupijou!), trochu odreagovat a dneska jsem to dokončila.
V tomhle článku jich zmíním jen pár, jedny z těch pro mě nejdůležitějších (ano, mluvit o neexistujících místech ze snů, jako o důležitých, je možná trochu na hlavu, ale co...).
Mimochodem, pokud se tu někdo zabýváte psychologií, nevíte, co se mi tím mé podvědomí snaží sdělit? :D
A prosím, snažte se to nebrat moc vážně, přeci jen sny příliš logické nebývají.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

Už tu jsem zase.
Z vysokých stěn a sloupů se odlupují vybledlé barvy, dlaždice jsou popraskané a pokryté vrstvou špinavé vody a bahna. Opatrně přejíždím prsty po hlavě kamenné ryby, její ocasní ploutev sahá až ke stropu a z pusy jí pomalu vybublává pramínek vody, který s tichým pleskáním stéká na zem.
Vydám se dál, projdu dveřmi a zastavím se u ochozu, shlédnu dolů na velký bílý bazén. Je starý a zašlý, stejně jako všechno kolem, ale v jeho chladných vodách se hbitě pohybuje několik postav. Zamávám jim a usměju se. Jeden z nich mi mávne zpátky. Ještě chvilku pozoruji plavce a malbu lodi na rozbouřeném moři, která se táhne podél celé tribuny. Divoce na ní tančí odlesky světla a vlny vypadají stejně skutečně jako voda v bazénu. Pak se otočím a vydám se zpátky.
Vyhlédnu z obrovského otvoru, ocelová mračna, která ostře kontrastují se zářivou záplavou světel a hluku, který se valí z lunaparku pod nimi.
Dolů je dobrých sto metrů volného prostoru. Nebojím se, vím, že se mi nemůže nic stát a tak skočím.

Za pár okamžiků se už procházím uličkami přecpanými lidmi, kteří se tlačí ve frotnách na horské dráhy, na vodní jízdy i pro cukrovou vatu a popcorn. Nejen lidi, všimnu si. Támhle se hrne na jakousi adrenalinovou atrakci kočka v obleku. Okolostojící ji hlasitě povzbuzují, zatímco si vlézá do malé kabinky, která se za ní s chrčením zaklapne. Pak se přístroj spustí a kočka i s kabinou létá vzduchem, točí se a sviští, přísahala bych, že s úsměvem na rtech. Světla blikají jako šílená, veselá hudba nabývá na intenzitě, dav ryčí. Radši mizím, začíná mě z toho bolet hlava.

Dál bloumám uličkami, až se zarazím u nízké tmavé budovy, na jejímž štítu jsou vylepeny obrázky aligátorů. Nahlédnu dovnitř, není tam ale ani živáčka. Obezřetně vejdu dovnitř. Je tu jen jedna dlouhá místnost, osvětlovaná pouze slabými blikajícími žárovkami. Po levé straně se táhne koryto vody a na její hladině se kolébá loďka. Odvážu ji a odrazím od břehu. V tichosti pluji dál do místnosti, a jak postupuji, břeh na pravé straně mizí, až kolem není nic jiného než voda. Zaslechnu za sebou nějaký zvuk. Prudce se otočím, nic ani nikoho ale nevidím. Uklidním se a pádluji dál.
Nevím, odkud se vzali, ale najednou jich tu bylo aspoň tisíc. Velcí, děsiví, se silnými zuby a skusem. Aligátoři obklopují loďku ze všech stran a strkají do ní. Chci vykřiknout, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejsem schopná přimět k činnosti jediný sval v těle. Vím, že jsem mrtvá.
Pevně semknu víčka k sobě, chci to mít rychle za sebou a pak se tu najednou objeví on. Vytáhlý kluk s krátkými černými vlasy a v plandavé košili. Chytne mě za ruku. Nemusí nic říkat, vím, co mám dělat.
Utíkáme jako o život. Vlastně ne jako. My opravdu utíkáme o život. Skáčeme z jednoho aligátora na druhého, dech se nám krátí. Přestávám vnímat čas, soustředím se jen na svoje nohy. A pak doskočím na pevninu. Rozrazíme dveře a vpadneme do rušné uličky, do bezpečí. Rozesmějeme se. Chci se ho na něco zeptat, ale ve chvíli, kdy z něj na chvilku spustím oči, zmizí.

A pak… pak se probudím.
Zase.

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz