Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

4. prosince 2014 v 21:29 | Telenta |  Povídky
Další z článků na téma vybrané z jedné, dnes tak populární, "writing challenge", tentokrát Místo, které existuje pouze ve tvé mysli.
Možná jsem se toho chopila trošičku jinak, než by to udělala většina lidí. Nevím, jestli se vám to stává taky, ale když se mi zdají sny, pravidelně se mi v nich opakují některé lokace. Je to pomalu jako když jezdíte na prázdniny na pořád stejná místa. Párkrát jsem se je už snažila zachytit, ale je to těžké. Ze snů si většinou odnáším hlavně pocitové vjemy, ale chtěla jsem se po tom zkoušení z lebky (mám AB, jupijou!), trochu odreagovat a dneska jsem to dokončila.
V tomhle článku jich zmíním jen pár, jedny z těch pro mě nejdůležitějších (ano, mluvit o neexistujících místech ze snů, jako o důležitých, je možná trochu na hlavu, ale co...).
Mimochodem, pokud se tu někdo zabýváte psychologií, nevíte, co se mi tím mé podvědomí snaží sdělit? :D
A prosím, snažte se to nebrat moc vážně, přeci jen sny příliš logické nebývají.

Místo, které existuje pouze ve tvé mysli

Už tu jsem zase.
Z vysokých stěn a sloupů se odlupují vybledlé barvy, dlaždice jsou popraskané a pokryté vrstvou špinavé vody a bahna. Opatrně přejíždím prsty po hlavě kamenné ryby, její ocasní ploutev sahá až ke stropu a z pusy jí pomalu vybublává pramínek vody, který s tichým pleskáním stéká na zem.
Vydám se dál, projdu dveřmi a zastavím se u ochozu, shlédnu dolů na velký bílý bazén. Je starý a zašlý, stejně jako všechno kolem, ale v jeho chladných vodách se hbitě pohybuje několik postav. Zamávám jim a usměju se. Jeden z nich mi mávne zpátky. Ještě chvilku pozoruji plavce a malbu lodi na rozbouřeném moři, která se táhne podél celé tribuny. Divoce na ní tančí odlesky světla a vlny vypadají stejně skutečně jako voda v bazénu. Pak se otočím a vydám se zpátky.
Vyhlédnu z obrovského otvoru, ocelová mračna, která ostře kontrastují se zářivou záplavou světel a hluku, který se valí z lunaparku pod nimi.
Dolů je dobrých sto metrů volného prostoru. Nebojím se, vím, že se mi nemůže nic stát a tak skočím.

Za pár okamžiků se už procházím uličkami přecpanými lidmi, kteří se tlačí ve frotnách na horské dráhy, na vodní jízdy i pro cukrovou vatu a popcorn. Nejen lidi, všimnu si. Támhle se hrne na jakousi adrenalinovou atrakci kočka v obleku. Okolostojící ji hlasitě povzbuzují, zatímco si vlézá do malé kabinky, která se za ní s chrčením zaklapne. Pak se přístroj spustí a kočka i s kabinou létá vzduchem, točí se a sviští, přísahala bych, že s úsměvem na rtech. Světla blikají jako šílená, veselá hudba nabývá na intenzitě, dav ryčí. Radši mizím, začíná mě z toho bolet hlava.

Dál bloumám uličkami, až se zarazím u nízké tmavé budovy, na jejímž štítu jsou vylepeny obrázky aligátorů. Nahlédnu dovnitř, není tam ale ani živáčka. Obezřetně vejdu dovnitř. Je tu jen jedna dlouhá místnost, osvětlovaná pouze slabými blikajícími žárovkami. Po levé straně se táhne koryto vody a na její hladině se kolébá loďka. Odvážu ji a odrazím od břehu. V tichosti pluji dál do místnosti, a jak postupuji, břeh na pravé straně mizí, až kolem není nic jiného než voda. Zaslechnu za sebou nějaký zvuk. Prudce se otočím, nic ani nikoho ale nevidím. Uklidním se a pádluji dál.
Nevím, odkud se vzali, ale najednou jich tu bylo aspoň tisíc. Velcí, děsiví, se silnými zuby a skusem. Aligátoři obklopují loďku ze všech stran a strkají do ní. Chci vykřiknout, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejsem schopná přimět k činnosti jediný sval v těle. Vím, že jsem mrtvá.
Pevně semknu víčka k sobě, chci to mít rychle za sebou a pak se tu najednou objeví on. Vytáhlý kluk s krátkými černými vlasy a v plandavé košili. Chytne mě za ruku. Nemusí nic říkat, vím, co mám dělat.
Utíkáme jako o život. Vlastně ne jako. My opravdu utíkáme o život. Skáčeme z jednoho aligátora na druhého, dech se nám krátí. Přestávám vnímat čas, soustředím se jen na svoje nohy. A pak doskočím na pevninu. Rozrazíme dveře a vpadneme do rušné uličky, do bezpečí. Rozesmějeme se. Chci se ho na něco zeptat, ale ve chvíli, kdy z něj na chvilku spustím oči, zmizí.

A pak… pak se probudím.
Zase.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Náměsíčná Náměsíčná | Web | 4. prosince 2014 v 21:57 | Reagovat

Tak to je opravdu zajímavý sen. Vůbec nevím, jak bych si to vysvětlovala, ale spíš si myslím, že to žádné vysvětlení a je to spíš jen tvá fantazie, která je asi hodně divoká. :) Jinak také mívám hodně divný sny a vždy mám pocit, že si je celé pamatuju, ale pak zjistím, že to nejduležitější jsem zapoměla a mám uplný okno. Prázdno. Sny jsou strašně zajímavý a chtěla bych je umět ovládat... A nejhorší jsou takový ty sny, kde ti všechno vychází a celý ten sen je strašně opravdový a v tom snu si pomyslím, jak je to super, že se mam tak dobře a v tu chvíli mi dojde, že je to jen sen a probudím se a pak jsem strašně naštvaná. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz