Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Knihy

Knižní kukátko II

20. října 2014 v 21:44 | Telenta
Spolu se začátkem školy jsem bohužel přišla i o většinu času na čtení.
Tedy, věnuji ho především učení se, potažmo čtení, anatomie. Příští Tenhle týden ve středu v půl čtvrté mě čeká úplně první zkoušení z celých kostí (tak mi držte palce) a no... lhala bych, kdybych tvrdila, že z toho nejsem nervózní. Připadám si totiž úplně dutá.
I tenhle článek píšu dlouho a po kouskách (všimněte si toho přeškrtnutého "příští"), protože když se k tomu připočítají tu slovíčka z latiny, tamhle úkol z angličtiny, tuhle zase vypracovat protokoly z chemie a biofyziky a nakreslit všechny zuby, co máme v puse, je toho času najednou nějak málo.

Tohle je tedy takový menší výběr z knih, přečtených během mých nejdelších prázdnin, které obávám se, už nikdy v životě mít nebudu.

Vánoční říše - Joe Hill
Na konci školního roku jsme v rámci loučení se po těch osmi letech s gymplem dostali od třídní poukázku do místního knihkupectví. Zatímco někteří z mých spolužáků ji patrně vůbec nevyužili, já jsem nelenila a zaběhla si pro Vánoční říši.
Victoria McQueenová, hlavní hrdinka knihy, má již odmala zvláštní dar - umí hledat ztracené věci. Stačí jí jen přejet na kole polorozpadlý most Zkratka a rázem se ocitne na místě, kde má hledat. Jak se ale ukáže, není jediným člověkem, který disponuje nadpřirozenými schopnostmi a jednoho dne se setká i s Charlesem Manxem, mužem, který odváží děti ve svém černém rolls-roycu na nejbáječnější a zároveň nejstrašlivější místo na světě, do Vánoční říše.
Od Hilla jsem předtím četla jenom Rohy a nevím, jestli to bylo tím, že mi zkrátka víc sedlo téma (komu by se nelíbila úžasná, leč poněkud zvrácená Vánoční říše, existující jen díky pánovi, který má zřejmě děti rád...) nebo postavy, které mi připadaly o něco živější a uvěřitelnější (asi je to opravdu jen můj dojem, ale s Perrishem v Rozích jsem se zkrátka nedokázala za celou dobu nějak ztotožnit, ač jsem se snažila), ale Vánoční říše se na mém osobním žebříčku umístila o několik latěk výš a mám po ní chuť přečíst si od Hilla něco dalšího.
Kromě jiných věcí, se mi na knížce zamlouvaly krátké kapitoly. Nevím jak vy, ale mám je mnohem radši, než kapitoly o padesáti stranách, čtení mi vždycky pak nějak líp ubíhá.
Joe Hill v sobě svého otce zkrátka nezapře.

Knižní kukátko

23. dubna 2014 v 22:31 | Telenta
Usmyslela jsem si, že jelikož nějaké sáhodlouhé recenze se mi obvykle příliš vymýšlet nechce, ale přesto mám u některých knih nutkání doporučit je a tak nějak symbolicky "poslat dál", mohla bych zavést kratší články, kde bych něco málo sesmolila ke knihám, které mě v poslední době něčím zaujaly.
Neobjevovaly by se tu nijak pravidelně. Zkátka ve chvíli, kdy bych měla pocit, že jsem narazila na pár lepších knih, hodila bych to sem. Svým způsobem, jsem tu vlastně již jeden zveřejnila v prosinci minulého roku, s tím drobným rozdílem, že to byl výběr zajimavých knih za celý uplynulý rok.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Soumrak - Dmitry Glukhovsky
Začněme knihou, kterou jsem četla již někdy v únoru, nicméně ve mně, ze všech čtyř tady uvedených, zanechala patrně největší dojem. Pokud jsem se u Metra 2033 rozplývala, tady jsem se doslova roztekla jako zmrzlina na slunci.
Příběh samotný není nijak složitý, vypráví o moskevském překladateli jménem Dmitrij Alexejevič. Žije sám a jeho život je jedna velká rutina a šeď. Naruší ji až požadavek o překlad deníku španělského conquistadora ze 16. století do ruštiny. Svou práci dostává po jednotlivých kapitolách a deník ho natolik pohltí, že není schopný myslet na nic jiného, než kdy se mu dostane do ruky další část knihy (upřímně, já na tom byla naprosto stejně). Navíc se zdá, že události španělské výpravy se promítají i do současného světa a začínají se dít více než podivné věci.
Před otevřením Soumraku jsem u delší dobu měla problém s tím, že jsem se do žádné knihy nemohla opravdu začíst. Soumrak jsem s sebou tahala úplně všude, od školy, přes koupelnu až po nákupní střediska, a četla jsem každou možnou chvíli, co jsem si našla.
Nikdy bych nevěřila, že kniha, ve které de facto vystupuje pouze jedna hlavní postava, která většinu knihy vede vnitřní monolog nebo překládá deník a téměř nevychází z bytu, pokud to není nezbytně nutné, může být tak napínavá, tajemná, způsobující vám lehké mrazení v zádech. Musím přiznat, že tohle se Glukhovskému fakt povedlo a z mého pohledu je to ještě o třídu výš, než Metro 2033 díky kterému se proslavil.

Kouzelná knihovnička

26. února 2014 v 21:41 | Telenta
Ačkoliv tento Abbys(in, pardon, ale skloňovat tohle mi téměř přijde jako velezrada) projekt je už nějaký ten pátek starý, již delší dobu jsem se chystala ho uskutečnit. A protože mám prázdniny a výjimečně mám všechny svoje knihy u sebe, řekla jsem si, proč ne dneska.
Ve zkratce jde o to, že vyfotíte svou knihovnu a za rok se k focení vrátíte, abyste viděli, jaké v ní nastaly za tu dobu změny.

Pro mě jsou knihy téměř jako droga.
Znáte to, někdo nedokáže odolat botám nebo kabelkám, já knihám. Někdo si na zlepšení nálady koupí nový svetr, já knihu.
Občas by se dalo mluvit téměř o obsesi, o jakési nutkavé potřebě při návštěvě knihkupectví, odnést si alespoň jeden další výtisk, nehledě na to, že se mi na nočním stolku válí dvacet stále nepřečtených knih. A pak si rvát vlasy z hlavy, že už to nemám kam dávat a zoufale přerovnávat knihovnu, aby se tam nacpalo ještě něco.

Ale dost keců, jdeme na to.

Deset knih

23. prosince 2013 v 18:58 | Telenta
Nějak se nám ty Vánoce blíží, což je krásně vidět i tady na blogu, kde valná část osazenstva (až na zatvrzelé odpůrce, pro které jsou Vánoce zřejmě hrozivým zážitkem) začíná na svých blozích zveřejňovat všemožná přáníčka a přání.
Ale k čemu taková přání jsou?
V případě, že máte nějaké stálé čtenáře to lze ještě pochopit, to se ovšem mojí osoby netýká.

Původně jsem sem chtěla přidat jednu kratší povídku, nicméně v poslední době mě zaměstnává spíš genetika, nervové řízení, polymery, heterocykly a podobné věci, takže na další ťukání do klávesnice už nemám zrovna náladu.
A tak jsem se rozhodla pojmout to z trochu jiného konce a vzhledem k tomu, že živočich blogerský je obvykle i živočich knihofilní, rozhodla jsem se sepsat takový krátký seznam deseti nejlepších knih s mým názorem a krátkou anotací (ale opravdu jen velice krátkou, koneckonců, oficiální anotaci si můžete najít v každém internetovém knihkupectví), které jsem v letošním roce přečetla a možná tak někoho i navnadila k jejich přečtení.

* z nějakých záhadných důvodů mi tu mizí odkazy na anotace na stránkách kosmas.cz, které jsou poněkud obsáhlejší než ty moje, takže si je případně budete muset doopravdy najít sami *

1. Nana - Emile Zola
Nana se stejnojmennou hlavní hrdinkou vypráví příběh mladé prostitutky, která se i přes svůj nízký a odsouzeníhodný původ, díky vlivným mužům dostane až do vyšších kruhů pařížské smetánky.
Tvrdí se, že Zola svým cyklem Rougon-Macquart věrně zobrazil tehdejší společnost a já osobně mám dojem, že nejen tu tehdejší.

Ačkoliv si mnoho lidí stěžuje na Zolův rozvláčný styl psaní a podle některých je to prý dokonce naprosto nečitelné, mě jeho dílo naprosto uhranulo. Tohle bude ovšem hodně individuální. Stejně jako já naprosto nesnáším Hemingwaye a při zahlédnutí jeho knih mi naskakuje husí kůže, Zola je pro mnohé lidi zřejmě podobný případ.
Zvažovala jsem, zda sem dát Nanu nebo Zabijáka, ale nakonec zvítězila Nana, která mi zkrátka jako hlavní postava byla daleko sympatičtější než Gervaisa. V knihovničce na mě už čeká Břicho Paříže.

Un Lun Dun

26. října 2012 v 12:35 | Telenta
Un Lun Dun
China Miéville

(ne, ne vážně, i když je to tak dlouhé, žádné spoilery to neobsahuje)


Když jsem se včera odpoledne vrátila z Prahy o Jméno větru, Janu Eyrovou, úžasně tričko s vlkem a zachumlávacím svetrem těžší, neodolala jsem a ačkoliv jsem byla utahaná jako kotě, dorazila jsem poslední třetinu knihy Un Lun Dun, protože to je přesně ten typ knihy, který chytne a nepustí.
Nevím, jak je to s Miévillovými ostatními díly, tohle je první knihaod něj, kterou jsem si zakoupila, ale již si brousím zuby na další, zejména na Krále Krysu.

Nebudu zastírat, že značný dojem na mě kniha udělala již samotným příběhem, který se pohybuje někde na pomezí Gaimanova Nikdykde a Alenky v říši divů a také samotným grafickým zpracováním, které jí posunulo ještě trochu dál. Miéville si sám celou knihu ilustroval a myslím, že za takové kresby by se nemusel stydět ani profesionální ilustrátor.

Ale o čem Un Lun Dun vlastně je?
Přísně vzato se jedná o dětskou knihu, takže nečekejte žádné brutální ani milostné scény plné ochání a achání. Nicméně je to dětské zhruba tak jako Koralina a dle mého ji nelze přesně zařadit do nějaké věkové skupiny. Tak 9-99 let, možná...

Samotný příběh pojednává o dvou nerozlučných kamarádkách Zanně a Deebě. Již delší dobu se kolem Zanny dějí prazvláštní věci a vše vyvrcholí okamžikem, kdy dívky zpozorují, že je sleduje na první pohled obyčejný deštník. Zanna, i přes Deebino varování, otočí kolem ve sklepení, kam je deštník zavedl. Ve chvíli, kdy se kolo dotočí až na doraz, dostanou se do neLondýna (UnLunDun), kde je Zanna již nadšeně očekávána.
Ona je Šuazy - Vyvolená, která má neLondýňany zachránit před jejich úhlavním nepřítelem Smogem a jeho poskoky puchomany, smombie a smoglodyty, jež se v poslední době opět začínají vzmáhat. A Deeba? Deeba je jen přisluhovačka. Zatím.

Nicméně nic neskončí tak, jak by mělo a jak by každý čtenář předpokládal.

Ostaně, když se to vezme kolem a kolem a ještě jednou dokola, kdo by to taky čekal?
Ve městě, pardon, paměstě jako je neLondýn, kde autobusy létají ve vzduchu nebo běhají po zdech jako ještěrky, žirafy jsou smrtelně nebezpečné bestie, slova jsou živí tvorové a pronásledují vás odpadky, kde se můžete přátelit s krejčím Fingem, který má místo hlavy jehelníček a chodí oblékaný zásadně do stránek knih, s poloduchem Hemim či potápěčem Hejnem, který není nic jiného než ryby v potapěčském obleku a v neposlední řadě si můžete jako domácího mazlíčka pořídit krabici od mléka, která za vámi běhá a tulí se k vám jako pejsek a můžete ji pojmenovat...nu, třeba Tvaroháčka.
Ne, už jen tohle zabraňuje jakémukoliv klasickému vývinu událostí.

Celá kniha je napsána jednuduchým svižným stylem, který se dobře čte a nemusíte se zastavovat u každé druhé věty, abyste pochopili, co že tím chtěl básník říct. Miéville zbytečně nic neprodlužuje a v každé kapitole na vás čeká další várka podivnosti, která ovšem ve výsledku zapadá do všech předchozích a ačkoliv můžete mít někdy pocit "co si to proboha autor šlehnul", je nutné uznat, že nesmyslné to není a celé to má jakýsi řád. Zvláštní, ale řád.
To samé se týká postav. Ačkoliv je většina z nich více než neobyčejná a podivná, jak kladné tak i záporné mají svou unikátní osobnost, své cíle, vyvíjí se a hlavně - jsou uvěřitelné a nemáte chuť každou chvíli křičet: "Co to, ksakru, dělá?!".

A co říct na závěr?
Snad jen utíkejte do nejbližšího knihkupectví a kupte si Un Lun Dun (a klidně i něco dalšího, knížek totiž není nikdy dost).
A...nechtěl byste mi někdo sehnat taky živou krabičku od mléka? Vážně bych vám byla neskonale vděčná.

Sirotčine slečny Peregrinové pro podivné děti

26. srpna 2012 v 22:50 | Telenta

V pátek jsem uspořádala v Praze menší nájezd na Luxor a mimo jiné jsem zde ulovila i tuto knížku - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti.
Nedávno jsem kdesi v internetových vodách na ni narazila a říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Sice jsem na to zapomněla, ale (bohudík) v Luxoru visely u schodů plakáty upozorňující na tenhle kousek, takže jsem zavětřila a vyrazila po čerstvé stopě. Našla jsem ji ležet v regále vedle Murakami (Haruki i Rjú...věřili byste, že přeložili další knihu od Rjú Murakami? tu už jsem si ale nekoupila...hodně věcí, co jsem chtěla jsem si nekoupila, to by mi potom totiž nezbylo už ani na zmrzlinu).

První, co mě na téhle knize nadchlo, bylo grafické zpracování.
Pěkný papír, ozdobené konce stránek a celá kniha proložená krásnými, zajímavými až děsivými, dobovými fotkami.
Zde přikládám náhled.

Ehm...byla jsem krapet líná něco fotit, tak jsem si obrázky vypůjčila ze stránek nakladatelství Jota, kde kniha vyšla.

Knihu jsem převracela v rukou už po cestě domů a říkala jsem si, že Egypťan Sinuhet přece chvilku počká, protože tohle mi prostě nemůže jen tak nečinně ležet na nočním stolku.
Druhý den jsem se dala do čtení.
Začala jsem dopoledne a večer jsem se vypotácela na zahradu, překvapená, že už bude šest a zklamaná, že jsem to už dočetla.

Bylo to geniální.
Po dlouhé době jsem zase našla něco, co perfektně sedí mé osobě a nad čím uslintávám blahem.

Samotný příběh pojednává o šestnáctiletém Jacobovi, žijícím na Floridě společně s poměrně hodně zazobanou matičkou a tatínkem, nadšeným, ale ne příliš úspěšným ornitologem.
Jacob je spíše introvertní typ a jeho jediným kamarádem je výrostek Ricky se zeleným hárem a i jejich "přátelství" je založené více méně na výměnném obchodu - Ricky Jacobovi zajistí bezpečí před jeho vrstevníky a Jacob Rickymu zas to, že mu pomůže, aby prolezl školu.
Jedinou osobou, kterou Jacob skutečně obdivuje a uznává, je jeho dědeček a nechává si od něj vyprávět fantastické příběhy z jeho dětství. O domově slečny Peregrinové ve Velké Británii, kde vyrůstal spolu s dětmi, které byly tak trochu podivné a kde jedině byli v bezpečí před strašlivými nestvůrami a o dědečkových hrdinských činech, kdy jako velký proti nim bojoval.
Později Jacob začíná chápat, že dědečkovy příběhy byly jen pohádky a pravda leží někde jinde. Dědeček emigroval z Polska během 2. světové války, to jediné co všechny děti spojovalo, byl židovský původ a nestvůry nebyly nic jiného, než němečtí vojáci.
Všechno se ale obrací o sto osmdesát stupňů ve chvíli, kdy Jacob po zvláštním telefonátu s dědečkem, nachází jeho rozsápané tělo v nedalekém lesíku a mezi stromy zahlédne postávat děsivou obludu. Umírající mu posledním dechem řekne několik na první pohled nesmyslných vět a od té doby jde Jacob od psychiatra k psychiatrovi. Vyprávění o nestvůře mu pochopitelně nikdo neuvěří, každou noc pronásledují noční můry na onen večer a on začne pochybovat o tom, zda skutečně všechny dědečkovy příběhy byly jen smyšlenky.
Ze stop, které mu dědeček zanechá, pochopí, že k tomu, aby tuhle záhadu objasnil a konečně se mu dostalo klidu, musí se vydat na ostrůvek Cairnholm, najít sirotčinec, kde dědeček žil a promluvit si s některým z jeho přátel, který snad mohl přežít dávný bombový útok.
A to se mu i podaří, i když asi ne tak, jak si to zrovna představoval...

A víc nebudu prozrazovat, neboť bych tak prozradila ten krásný zvrat a vy byste si čtení už tak neužili.

Již jsem se zmiňovala, že jako první klad bych viděla krásné grafické zpracování, které vás přinutí si knížku alespoň prohlédnout.
Jako další velké plus bych viděla propracovanost postav, zejména pak hlavního hrdiny, který je naprosto uvěřitelný a netrpí žádnou přemrštěnou odvahou, kuráží, ctí, pravdomluvností a podobnými nesmysly, ale je to kluk, jaký dost dobře může bydlet naproti vám. Emma, s jejími nenadálými výkyvy nálad, jakbysmet. A nesmím zapomenout na Fionu, která sice v příběhu nehrála žádnou velkou roli, ale její rozčepýřené vlasy a talent na zacházení s rostlinami mi učarovaly.
A jako poslední, nikoliv však nejméně významný, bych vyzdvihla samotný neotřelý nápad příběhu, nad kterým se moje dušička tetelila radostí.

Za jediné minus bych označila poněkud zavádějící anotaci.
Když jsem si knihu kupovala, měla jsem dojem, že to bude něco, při čem mi bude neustále běhat mráz po zádech, něco jako Sirotčinec (teď myslím ten film), ale realita je někde jinde. Samozřejmě, místy to děsivé je, ale ne tak jak jsem předpokládala a nejděsivějšími částmi pro mě stejně zůstanou ty fotografie. Mně osobně to nevadilo, možná jsem dokonce radši, že je kniha odlišná od anotace, ale někomu se to už třeba líbit nemusí...

No, a co dodat závěrem?
Snad jen doufat, že režie filmu, který má být podle Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti natočen, se skutečně ujme Tim Burton. Pak už nezbude nic jiného, než vyčkávat a číhat s popcornem v ruce, kdy snímek vtrhne do kin.



Trailer nakladatelství Jota ke knížce

Špinavá práce

8. srpna 2010 v 11:00 | Telenta

Špinavá práce

Christopher Moore

Obsah: Charlie Asher je obyčejný chlap. Naprosto normální, nikam se nederoucí chlap.Vlastní dům a malý secondhand v centru San Francisca a má krásnou ženu Rachel, která co nevidět přivede na svět jejich první dítě. Zkrátka žije šťastným a spořádaným životem.

Stařec a moře

5. srpna 2010 v 11:00 | Telenta

Stařec a moře

Ernest Hemingway

Ano, bylo jen otázkou času, kdy se dostanu k tomu, abych napsala něco o této knížce. Tentokrát spíš v negativním světle.Ne, že bych snad měla něco proti klasice. Některou mám ráda, což se ovšem nedá říct v tomto případě.

Trilogie Elenium

13. března 2010 v 22:16 | Telenta

Trilogie Elenium

Knížky v tomhle obalu už asi nikde nenajdete, protože asi před dvěma (?) roky se vydaly znovu s jiným přebalem, ale i přes to sem dávám ty starší, které mám doma, protože... Prostě mi je to nějak bližší.
Ehm, já vím, zní to asi šíleně, ale je to tak =D

Kafka na pobřeží

11. března 2010 v 21:57 | Telenta

Kafka na pobřeží

Originální název: Umibe no Kafuka
Autor: Haruki Murakami
Počet stran: 560

Obsah: Předem upozorňuji, že pokud hledáte jen něco oddechového, tak tohle pro vás rozhodně není, protože u téhle knihy jsem si mozek namáhala snad ještě víc, než při hodinách fyziky (a to je co říct) a kniha v podstatě ani nemá žádný konec. Neustále se vynořují další a další záhady, ale žádná není úplně vyřešena a vše závisí, jen na čtenářově fantazii.
Příběh se odehrává v Japonsku 21. století, převážně v Tokiu a Takamacu.
Kniha vypráví o dvou naprosto odlišných lidech, kteří se nikdy osobně nepotkají, ale zároveň jsou jejich příběhy propleteny.
 
 

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz