Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

malby a kresby

Žiju, aneb desetinu mám za sebou

1. února 2015 v 20:03 | Telenta
Takže, oficiálně mám za sebou první zkouškové.
Obě zkoušky, jak z chemie, tak z biofyziky, jsem dala na první pokus. Prožila jsem si prvotní nervování a vyšilování, přiživené tím, že jsem neměla páru, do čeho to lezu. Přistoupila jsem na občasné, ale nutné pití kafe. Já, která jsem nikdy moc nemusela ani takové cappuccino (doufám, že to píšu dobře). Jinak jsem u toho ale zkrátka nevydržela neusínat. Skoro všechny otázky, které jsem si vytáhla, jsem nechtěla, tak doufám, že v letním semestru, zejména pak u té zkoušky z anatomie, se mi to nějak vynahradí.

Chtěla jsem napsat článek o tom, co se teď děje, ale... ono se vlastně nic moc neděje.
Snad kromě včerejšího plesu, se nestalo nic, co by stálo za zmínku.
Až budu příště chtít takhle někam jít a zjistím, že tam skoro nikdo z mých kamarádů nebude, snažte se mě prosím zastavit. Ne že by se tam snad kvůli tomu odehrála nějaká katastrofa, ale úplně miluju ty lidi, kteří vás buď moc nemusí, anebo možná jen pořádně neví, co si o vás myslet (zrovna v tomhle případě se mi to nedaří pořádně rozlišit... možná obojí?). Každopádně ve výsledku se k vám chovají, jako byste byli vzduch a vy si připadáte blbě už jen když ho pozdravíte. Leč co se dá dělat, když jediný člověk, se kterým tam jdete, se s ním kamarádí, že? Blahořečím své schopnosti odpoutat se od reality téměř ve všech situacích a při tom se tvářit, že dávám pozor a sleduji konverzaci.

Aby tu aspoň něco bylo, přidám dva své rychlovýtvory, kterými jsem se odreagovávala při učení.

Snad budu mít teď v těch dvou týdnech volna víc času i na blog...


Neměla jsem úplně v plánu to sem dávat, ale mě se ta ryba prostě líbí...

Pár nevýznamných obrázků

2. září 2014 v 12:08 | Telenta
Poprvé po třinácti letech minulo datum 1. září bez toho, aby mi ráno zazvonil budík a já musela jít do školy.
Těžko říct, jestli jsem z toho nějak nadšená. Navíc zítra odjíždím na seznamovák a při představě mě samé, jak se snažím kamarádit se s úplně cizími lidmi, kteří bůhvíjací budou, no... Začínám se bát. Ačkoliv si říkám, že to radši teď vydržím ty dva dny a pak si spokojeně ještě na chvíli pojedu domů a pak 1. října dorazím do školy s tím, že už aspoň někoho znám, než abych to všechno nechala až na ten říjen...
No, držte mi palce.

A aby to tu úplně neumřelo, protože příští úterý zase odjíždím pryč a nemám sebemenší ponětí, jestli sem mezitím stihnu něco napsat, dám sem alespoň pár obrázků, které mě zase nutí ptát se, čím to je, že když je naskenuju a dívám se na ně na počítači, tak mi připadají horší, než naživo.


Třešně

25. června 2014 v 22:34 | Telenta
Ha, už je tady léto se vším všudy!
Tedy až na to zpropadené počasí.

Na třešně zatím alergii nemám. Je to docela zázrak najít nějaké ovoce, po kterém mě alespoň nepálí držka nebo hůře neotéká jazyk. Mé dříve oblíbené broskve jsou pro mě takhle naprosto passé.
A kreslení malých bezvýznamných skic. Jo, to mě baví. Už si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem stvořila něco promyšleného.
A hodně hororů.
Jak říkám, léto je tady.

Skici

1. června 2014 v 20:01 | Telenta
Na kreslení jsem v poslední době neměla příliš čas, tak alespoň pár vybraných skic, které vznikaly v prostoji mezi učením.
Jo, není to úplně dokonalé. Obzvlášť ta předposlední ženská a její oči, které ujíždějí každé na jinou stranu... no, možná už se tak narodila. Koneckonců, mohlo by to být docela zajímavé prohánět své oči po celé hlavě a stavět jim překážkové dráhy.

Mimochodem, včera jsem se konečně dostala do Prahy na výstavu Tima Burtona v mém oblíbeném Domě U Kamenného zvonu a nemám slov. I ty kresbičky na ubrouscích z různých restaurací byly neuvěřitelné (a že jich nebyo málo). Možná bych si měla sehnat něco, čím by se dalo bez problémů kreslit na ubrousky... minimálně bych tím někdy zabila dlouhý čekací čas.


Vpravo další návrh noční můry. Jen ta povídka pořád nějak nepřibývá.

Ponocování

17. března 2014 v 23:37 | Telenta
Žiju.
No, spíše přežívám.
Nějak na mě doléhá fakt, že za chvilku už bude maturita a já stále nemám zpracované všechny otázky. Přesněji mi jich zbývá šest z chemie, sedm z češtiny a šest z angličtiny. Biologii mám naštěstí již komplet. Ta čeština ani angličtina mě až tak neděsí, když si k tomu sednu a odcházím si potají číst, abych sama sebe nenačapala, jen minimálně, jsem za odpoledne schopná zvládnout i dvě až tři otázky. Ta chemie mi dělá trochu větší vrásky. Obzvlášť pak ty otázky, ke kterým budu shánět informace nevím kde. Nicméně největší starosti mi dělá ta milá paní, co mě bude zkoušet. Já vím, všichni říkají, jak jsou učitelé u maturit hodní a maturita se dá zvládnout levou zadní, ale ruku na srdce, měli jste to takhle na háku i jako maturanti?

Na nějakou činnost na blogu, sledování seriálů, čtení, psaní a kreslení mám pořádně čas teprve takhle večer. Štěstí, že jsem noční tvor. Ne že bych pak byla ráno sama sobě za to ponocování nějak vděčná, ale tvrdé nepohodlné židle ve škole a odpolední siesta to jistí.
Je to zvláštní, celý den se ploužím kolem jako mátoha, ale ve chvíli, kdy se setmí a odbije desátá hodina, jsem najednou plná elánu a přímo srším nápady. A to i v případě, že mi není dobře. Na to, abych usla brzy večer, musím mít buď opravdu vysokou horečku (ale to pak spím celý den, tak nevím, jestli se to počítá) nebo se alespoň opravdu hodně dlouho pořádně nevyspat.

A zde předkládám jeden z výtvorů, který z toho ponocování vzešel.
Já vím, anatomicky to není úplně to pravé ořechové. Zajímavé, jak si vždycky některých do očí bijících chyb všimnu teprve ve chvíli, kdy to naskenuju. A... ale čert to vem. Dělala jsem to v noci v mírně otupělém stavu. (Musím si to alespoň sama sobě nějak omluvit :D)

První náčrtky postav

26. února 2014 v 11:25 | Telenta
Není mi moc dobře. Po psychické stránce.
Ale věděla jsem, že to dřív nebo později přijde, teď už nezbývá nic jiného, než se s tím nějak srovnat.
A tak pokud nespím, nebloumám kolem nebo nečtu, čmárám si.
Tohle jsou první náčrtky dvou postav do jednoho připravovaného projektu (projektu, zní to tak strašně vznešeně... nic moc vznešeného na tom ve skutečnosti ovšem není).


Bude z ní krásná mrtvola, že?
Bohužel, na papíře to prostě vždycky vypadá líp, než když to vyfotím a marně se to pak snažím upravit tak, aby tam bylo něco vidět. Nikdy ovšem nedosáhnu takového efektu, aby to vypadalo tak jako v reálu.
Nemáte na to někdo náhodou nějaký trik v rukávu?


A hlavní postava... hm...
Vypadá trochu jako smažka křížená s orangutanem.
Už jsem se někdy zmiňovala o tom, že chlapy prostě kreslit neumím? Minimálně tak, aby to vypadalo jako něco mužského pohlaví. Jo, dojíždím na to, že jsem vždycky radši kreslila ženský a ačkoliv teorii, jak by se měli v kresbě muži odlišovat od žen, znám, v praxi je mi mé veškeré vědění na dvě věci.

Nevýznamné večerní čmárání

25. ledna 2014 v 14:05 | Telenta
aneb už mi docházejí nápady na smyslupné názvy článků

Už zase si pohrávám s myšlenku přesídlit v blogovém světě někam jinam.
Na jednu stranu by se mi líbilo začít zase znova s čistým štítem, na druhou by se mi jen s těžkým srdce opouštěl blog, na který píšu už víc jak pět let.
Ale mohla bych si je vést paraleleně, ne? Bezpochyby to dělá víc lidí.
Koneckonců, i kdybych skončila tady, zřejmě by to nikoho nemrzelo vzhledem k absenci pravidelných čtenářů.
Myslím, že bych to nedokázala, jen tak smazat, je tu toho až příliš, na čem mi svým zvláštním způsobem záleží.
Nechat to tu chátrat? To možná ano, a myslím, že dřív nebo později to i nastane.



Už jsem se zmínila, že píšu novou povídku o Noční můře?
Asi ne a s rychlostí pět vět za den, to zřejmě ještě nějaký čas potrvá.
Nicméně pololetí je uzavřené. Poslední pololetí, na kterém opravdu záleží kvůli průměru, a mohu si blahopřát, že jsem to zvládla perfektně na samé jedničky. Teď jen doufat, že mi to k něčemu bude a někde mě opravdu vezmou bez přijímaček.


Ptačí žena

27. prosince 2013 v 21:49 | Telenta
...nebo ne?
Nic lepšího mě jako název článku teď nenapadlo.
Ani jsem si nebyla jistá, jestli to sem mám dávat. Vlastně si nejsem tak úplně jistá pořád. Je to jen momentální potřeba vzít tužku a jezdit s ní po papíře, nic promyšleného. Občas mě to tak přepadne. Ta nutnost nechávat za sebou čáry na čistém papíře. Hlavně když mi není úplně dobře a potřebuju se trochu uklidnit. Je to taková terapie.

Noční můra

10. prosince 2013 v 21:28 | Telenta
Míváte noční můry?
Já až nepříjemně často.
Hlavně v létě, když je venku i v noci vedro k zalknutí a já se pravidelně s trhnutím budím okolo čtvrté hodiny ranní s promáčeným pyžamem a matrací.

Ezio Auditore

2. prosince 2013 v 17:22 | Telenta
Jak jsem slibovala již v září, po Altaïrovi přišel na řadu Ezio.
Ležel mi tu rozkreslený už hodně dlouho. No, od toho září.
Skener mi opět kazí mé dílo a levá ruka, kterou jsem schválně nakreslila jemnější a tenčí linkou, protože ji nemá v rukavici, se propadla kamsi do ztracena a musela jsem zvyšovat kontrast, aby tam bylo vidět alespoň něco.


Svým způsobem se to hezky sešlo, protože mi dneska přišlo tohle:

Kvalitka z mobilu ve špatném světle. Vytahovat na tohle zrcadlovku mi ovšem přišlo kapku kontraproduktivní.

Ofélie

8. září 2013 v 22:02 | Telenta
Nutkavá večerní potřeba něco nakreslit.
Ty oči jí jdou každé trochu jinak a skener opět udělal své.

Začínám se těšit na konec září. Na vinobraní, kde si hodlám zakoupit balónek a kýbl cukrové vaty, na Revizora ve Stavovském divadle, kam pojedeme večer s několika spolužákama. Sice jsem ho už jednou viděla, ale bylo to dost prapodivně zpracované. Ještě doufat, že mi to všechno vyjde, jak si plánuju.

A mám opět nový design a zjišťuji, že se ze mě stává čím dál tím větší minimalista, nicméně nemůžu si pomoct, je to takové vzdušnější.



"...zakrátko ale šaty ztěžkly vodou a stáhly chudince tu píseň ze rtů do zabahněné smrti."

Altaïr Ibn-La'Ahad

31. července 2013 v 21:19 | Telenta
Ty vzhledy blogu střídám jako ponožky, nicméně v tomhle ohledu patřím k lidem věčně nespokojeným a momentálně trnu, jak se můj nový výtvor zobrazuje na velkých monitorech...
Ale tak co, beztak to za chvíli zase změním.

Nějak se nic moc záživného neděje...tedy počkááát!
Nesmím opomenout sobotu, kdy jsem se ke svému vlastnímu překvapení vydala do Prahy na Sraz Snílků!
Trochu mě štvalo, že mi jede autobus akorát v devět a budu tam muset čekat do dvou. Nakonec se mi čekání o hodinu nepředpokládaně zkrátilo, protože se po první čtvrt hodině cesty rozbil autobus a skoro hodinu jsme čekali než přijede náhradní... Alespoň jsem tak konečně pohnula s četbou Zabijáka, kterého jsem si prozíravě vzala s sebou.
V Praze jsem si zašla do Luxoru (opět) a ačkoliv jsem se přesvědčovala, že si koupím jen jednu učebnici biologie, stejně jsem si nakonec odnesla i Metro 2033. Ještě jsem držela v ruce další knihy od Theorina a Mycelium, ale přemohla jsem se a vrátila jsem je zpátky do regálu.
Pak jsem se jen tak poflakovala kolem a přemýšlela jsem, jestli se mi opravdu podaří najít Faustův dům a nebudu se muset vracet poraženě domů, nicméně jsem ho ke svému vlastnímu překvapení našla hned na první pokus. Čekala jsem a opět jsem začala být paranoidní, že to určitě nebylo tady a stojím někde jinde nebo v jiný čas, ale o chvilku později mě a Anniku, která přišla o něco později, přišly vyzvednout Berenika s Venom a odvedly nás do čajovny, kde už byl zbytek lidí.
Ačkoliv nepatřím k lidem zrovna výřečným, cítila jsem se tam dobře (což se mi mezi hromadou cizích lidí jen tak nestává =D), bylo zajímavé vidět a slyšet lidi, které znám jen prostřednictvím písmenek a zjistit, že nikdo z nich nekouše a všichni rádi hrají Člověče, nezlob se. I když jsem se nemohla zdržet tak dlouho, jak jsem chtěla, rozhodně to neberu za nějakou ztrátu času nebo peněz za cestu. No a koneckonců, i nervů při zpáteční cestě.
To se totiž může stát jen mě, zapomenout si peněženku na botníku v čajovně a zjistit to až u vchodu do metra. Tak jsem běžela zpátky přes Karlovo náměstí v tom pařáku, rudá jak rajče a zpocená tak, že jsem si promáčela i ty lehké šaty, a silou vůle jsem popoháněla metro, abych se dostala včas na nádraží v Holešovicích a stihla autobus, protože byl poslední, co ten den jel.
Díkybohu se to podařilo a já jsem nemusela přespávat na ulici.

Uf, nějak jsem se rozepsala víc, než jsem chtěla, takže teď zpátky k obrázku.
Vlastně jsem si začala čmárat jen tak z nudy a dokončila jsem ho až dneska po dlouhém zápase, kdy jsem měla chuť nechat ho beznohého. Minimálně bez té pravé nohy.
Měl to být Altaïr, ale moc se mu nepodobá, no nebo... pod tou kápí si naštěstí můžete představit téměř kohokoliv.
Obrázku jsem přidala trochu kontrastu, aby tam bylo z toho naskenovaného papíru aspoň něco vidět.

Chapadla a nohy

4. července 2013 v 10:50 | Telenta
Prosím vás, až příště vezmu do rukou formát menší než A2 a tempery, tak mě zastavte. Povoluje se pouze v případě, že všechny ostatní papíry, tužky, vodovky, uhly, tuše a další podobné věci beznadějně došly.
Aspoň jsem si po delší době opět ověřila, že patlaní se s malými štětečky zřejmě není nic pro mě a pokud budu malovat, pak zásadně na větší plátno.



Taky jsem se včera večer rozhodla, že si po půl roce, co mám nový počítač, konečně udělám trochu pořádek ve svém ipodu a zesynchronizuju si ho s novými itunes. Po velice dlouhém shánění, kde mám všechny ty písničky, cpaní jich do itunes, uspořádávání do playlistů, instalování nových itunes (protože si přece nemůžu myslet, že se starší verzí by mi to fungovalo), chvilkové naprosté ztracenosti v nových itunes a pak velice dlouhém synchronizování, které stejně neproěhlo podle mých představ... jsem se na to vykašlala, protože byly dvě ráno, měla jsem nervy v kýblu a zrovna se mi podařilo lstivě odlákat komára na chodbu.

Benátky

23. června 2013 v 21:34 | Telenta
To jsem v sobotu dostala chuť na něco... no, benátského.
Tak jsem vytáhla papír a další hodinu jsem se rozčilovala, že nemůžu najít moje nerozbité perko a díky tomu jsem ve finále začala až dnes.

Je to focené.
A opět s tím přišly problémy, jako že barvy se nepodobají skutečným barvám a nic tam není zřetelné, takže jsem si s tím musela trochu pohrát, aby bylo aspoň vidět, co tam je. Pořád to není jako v reálu. Nejvíc mě mrzí, ta ozdoba na šatech, která tady působí vážně jako pěst na oko, zatímco naživo to tak vůbec není.
Ale tak, nemůžu chtít všechno, že...

Dokonce jsem vyhrabala ve složkách starší fotky z Benátek.


Ruce

16. června 2013 v 20:39 | Telenta
Po delší době jsem opět ukořistila další svůj obraz z výtvarky a odnesla jsem si ho domů.
Už je přes rok starý, nicméně k němu mám stále silný citový vztah.

Deštivý den

10. května 2013 v 17:58 | Telenta
Pršelo.
Tlusté provazce vody se snášely z ocelově šedých mraků a bičovaly krajinu. Hladina jezera, jindy klidná a hladká, že se dala používat místo zrcadla, teď připomínala rouzbouřené moře. Po obloze se klikatily blesky.
Ona stála na samém okraji břehu, šaty promoklé, vlasy se lepily k obličeji. Slané slzy stékající jí po tváři nebyly pro déšť vidět.
Pak udělala poslední krok.

Whaler

9. května 2013 v 22:38 | Telenta
Taky si tak někdy pohodlně hledíte do blba nebo usínáte a najednou vám do hlavy vleze myšlenka na to, že jednoho dne umřete? A pak se tím musíte zaobírat a otáčet to ze všech stran aniž byste došli k nějakému závěru?
Mně se to stává v poslední době docela dost často, nicméně nedá se říct, že bych z toho byla nějak psychicky zdeptaná.
Ležím a přemýšlím, jestli si na mě ještě někdo padesát let po mojí smrti vzpomene. Pokud neudělám díru do světa s nějakým převratným objevem nebo přínosem pro lidstvo, tak možná nějaká případná pravnoučata nebo něco na ten způsob...
Potom se dostanu k otázce, jestli tohle všechno má vůbec cenu. Jestli má smysl se s někým hádat, hroutit se z toho, že se mi něco nepovedlo a učit se tu spoustu věcí, které v životě nevyužiju a do roka na ně zapomenu. Nebylo by lepší ten čas využít nějak propěšněji? Koho bude za v příštím století zajímat, jakou jsem měla znáku z fyziky? Upřímně, koho to bude zajímat za dva roky? Nebylo by lepší, kdybych měla pocit, že jsem svůj život úplně nepromrhala něčím takovým?
A pak přijde na řadu uvažování, co vlastně po té smrti je. Přejdu do nějakého zaslouženého "království nebeského", či se reinkarnuju, a nebo na nás čeká jen prázdnota? Osobně by se mi asi nejvíc zamlouvala reinkarnace, v každém ze svých životů se něco naučit nebo se o to alespoň pokusit a postoupit o něco dál. Připadá mi to takové...smysluplné.

Ale zpět k přízemnějšímu tématu. Zítra píšeme test z fyziky, tak jsem se pro jistotu začala učit už včera. A toto je výsledkem:


Pravda není to zrovna to nejlepší, co jsem kdy udělala, bylo to děláno spíš z důvodu zachování mého psychického zdraví smíchaného s momentální obsesí Dishonored, neboť Lorentzova síla skutečně není mé hobby.

Oriental grove

3. března 2013 v 14:55 | Telenta
I přes mou nechuť pojmenovávat jako Čech různé věci anglicky, oriental grove k tomu prostě tak nějak přirostlo, aniž jsem chtěla a už jsem se ho nezbavila.
Obraz vznikal včera a dneska díky mé "víkendové depresi", jak to nazývá máma, což ve volném překladu znamená, že máte najednou čas přemýšlet o různých věcech a událostech a skončí to tím, že civíte do zdi a téměř nejste schopni si dojít ani na záchod, ačkoliv chcete.
Nakonec jsem se rozhodla z toho pocitu "vychodit se", a po krátké procházce jsem cítila nutkavou potřebu něco namalovat. A tak jsem začala. Bez sebemenší představy co z toho vzejde.
Nkonec jsem celkem spokojená...ačkoliv spokojená úplně asi nikdy nebudu.

Člověk

22. února 2013 v 19:18 | Telenta
Tyhle čtyři malby jsem tu již zvěřejňovala, ale byly focené jen zdálky na výstavě zušky, kde taky obrazy vznikaly. Nicméně se mi konečně dostaly do spárů a tak jsem si je mohla nafotit v klidu domova.

Jsou už staršího data, bude to skoro dva roky, co jsem je dělala, nicméně je mám pořád ráda.
Trochu se to leskne kvůli té disperzi, ale vidět to docela je.

Cvičení

22. února 2013 v 16:51 | Telenta
Vzhledem k tomu, že pokaždé když se pokusím jen tak z hlavy nakresit někoho mužského pohlaví, vyleze z toho podivný hermafrodit, rozhodla jsem se, že se si budu muset trochu procvičit kreslení mužských rysů na nějakých nevinných předlohách z nichž pokud možno obšlehnu základní rysy, právě ty, které se tak zoufale potřebuju naučit.

No, jistý pokrok v tom vidět je, ačkoliv jsem si to představovala ještě lepší, nicméně se již nepodobají tolik těm babochlapům, co jsem vytvářela předtím.
A stejně mi jdou líp kreslit ženský...


 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz