Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Moje názory

Malý člověk

30. března 2014 v 19:36 | Telenta
Musím se smát, když slyším nebo čtu, jak někdo, kdo má něco málo přes metr šedesát, si stěžuje, jak je hrozný prcek a kdesi cosi. Jakožto člověk, který tak tak překročil minimální výšku i hmotnost na to, aby mohl v autě sedět bez podsedáku nebo nějaké jiné navyšovací věcičky, to totiž nemám zrovna jednoduché. Spousta lidí se ptá, co mi na tom vlastně vadí? Přece to není nic hrozného, ne?
Milí zlatí, nijak katastrofální to sice není, nicméně úplně příjemné zrovna taky ne.
  • Začneme praktickým problémem: oblečení, dávno jsou pryč doby, kdy bylo naprosto obvyklé nechávat si šít šaty na míru, ovšem konfekce tak nějak pozapomněla na to, že na světě existují i lidé, kteří měří míň než metr šedesát a třeba by taky občas potřebovali nějaké společenské oblečení (to je v téhle oblasti patrně ta největší potíž). Lituji, ale to růžové sáčko s poníky z dětského oddělení jsem opravdu na mysli neměla.
  • Ono se řekne, jsi malá, tak si kup boty na podpatku! To je jasný jak facka! Což o to, já bych i docela ráda. Problém je v tom, že malá výška jde ruku v ruce s malou nohou. Neseženu ani sandály, aby mi z nich nevypadávala noha, natož pak něco na podpatku (upřímně se děsím chvíle, kdy se ty jediné sandály, které mi opravdu na noze drží a nijak zvlášť nedřou, rozpadnou). Konfekce je opět hlubokým zklamáním a o ševce dneska nezakopnete už ani omylem.
  • Všimli jste si někdy, že některé obchody mají regály nebo věšáky se zbožím hrozně vysoko? Já bohužel ano. A pokud vám je trapný za někým běhat a prosit ho, aby vám to sundal, jste nahraný.
  • Pokud jdu někam, kde chci pít, musím s sebou neustále tahat občanku a taky se s ní patřičně ohánět. Obzvlášť zamrzí, když třináctileté cool slečně vedle vás nalejou bez zeptání.
  • To mě přivádí k další, spíš nepříjemné záležitosti. Nevěřícné pohledy lidí, kteří zjistí, kolik mi doopravdy je let. Ano, občas to může být úsměvné, ale když se vám poštěstí a slyšíte to třikrát do týdne, začnete mít nutkavou potřebu na ty lidi zařvat, jestli si vážně myslí, že dospělost se řídí metrickým systémem.
  • Nemáte moc šancí seznámit se s kýmkoliv cizím. Vypadáte na čtrnáct? No, tak to se k vám taky tak musíme chovat aneb Co tady ta mladší sestra chce?
  • Stejný problém mě pronásleduje i u různých doktorů, úředníků, kadeřnic a já nevím, čeho všeho ještě. Zkrátka je jedno, že dítě už nejste, my s vámi tak prostě budeme jednat a basta. Naštěstí výjimka potvrzuje pravidlo a pár normálních lidí se najde.
  • Věřte nebo ne, lidi mají to nepříjemnou vlastnost, že cokoliv, co se vyskytuje mimo jejich výšku očí, ignorují. Není tedy až tak neobvyklé, že mě lidi na ulici zašlapují. A nejen na ulici. Lidé si mě nevšímají poměrně pravidelně téměř všude. Občas si říkám, jestli nejsem neviditelná, jestli nemám nějakou superschopnost, ale ve chvíli, kdy potřebuju, aby si mě opravdu někdo nevšímal, to většinou nefunguje. Tak asi nic.
  • Podtrženo sečteno, na moje, již tak nízké sebevědomí, to zrovna pozitivní účinek nemá.
Tohle jsem nepsala proto, abych dala najevo, jaká jsem chudinka. Ne, nejsem (no, možná trošku :D). Jen vím, že kolem pobíhá víc takhle malých lidí jako jsem já, určitě i menší a tak bych vás ráda požádala, abyste nás všechny automaticky neházeli do pytle s nápisem "malé děti". Ve většině případů se to dá poznat. Asi je to tím, že jsem jedna z nich, ale existují způsoby, jak takové lidi rozeznat. Možná kdybyste dávali větší pozor, zachytili byste, že ta malá osoba se chová až podezřele rozumně, má neobvyklé šaty, slovní zásobu atd. na věk třinácti let. Samozřejmě, určitě se najdou výjimky. Určitě jsou tu třináctiletí, kteří se chovají dospěleji, než dvacetiletí, nicméně si stojím za tím, že většinou je to naopak. Ale to už je trochu jiná kapitola...

Tak ulevila jsem své mysli a můžu se jít opět plácat v něčem do školy...

Děti revoluce

18. března 2014 v 15:42 | Telenta
Původně jsem to ani nezamýšlela, ale nedá mi to a krátce se vyjádřím k propukávající revoluci v AK.

Nejprve musím říct, že ačkoliv jsem byla ze začátku ohledně tohoto počinu dosti skeptická, začíná se mi to docela zamlouvat.
Můj blog byl přijat za dob Kittanyy (proč mám pořád pocit, že ty vyskloňované přezdívky vypadají na pohled naprosto hrozivě?).
Tenkrát pro mě AK byl něco. Místo, kde se sdružovali zajímaví lidé s nápady, ke kterým jsem vzhlížela a toužila jsem, že jednoho dne budu patřit mezi ně. Blog autorského klubu byl živý, téměř každý den se tam něco dělo, lidi se nadšeně zapojovali do nejrůznějších projektů, komentovali... a teď? No, myslím, že odpověď znáte sami.
Upřímně, ani já k chodu AK momentálně nijak nepřispívám. A proč? Ani pořádně nevím, nějak ze mě to nadšení vyprchalo. Spousta blogerů, kteří AK spravovali i ti, kteří byli jen členy odešla do věčných lovišť (jen ty blogy, autoři doufám, ne) a celá atmosféra a živost klubu, jako by se vypařila.
Souhlasím tedy s tím, že s AK by se něco udělat mělo. Měl by se zkvalitnit, stát se znovu atraktivnějším a to i pro nečleny, kteří dnes nad klubem převážně ohrnují nos, že do takového spolku by nikdy patřit nechtěli. Popravdě, s tím, jak to v něm teď vypadá, se jim ani příliš nedivím. Možná se ptáte, proč tedy neodejdu, ale na to mám velice jednoduchou odpověď. I s momentálními problémy mám k AK stále jakýsi vztah. Stále tam jsou někteří blogeři, které stojí za to číst, a stále doufám, že se to jednoho dne obrátí k lepšímu.

Ne, nehodlám vytáhnout zpod postele cep a řemdih a vrhnout se do předních linií. Vím, že v několika příštích týdnech nebudu mít tolik volného času, kolik bych si přála, myšlenkami budu jinde a dohadování a přesvědčování jsem si v posledních měsících užila i v reálném životě až dost. Navíc, ačkoliv s převážnou většinou požadavků a základní myšlenkou revoluce souhlasím, je tu stále pár bodů, které bych trochu pozměnila.

A jelikož když chceme něco změnit, měli bychom začít od sebe, budu se alespoň snažit, abych zlepšila úroveň svých článků, o něco více komentovala příspěvky ostatních a budu nadále sledovat vývoj revoluce.

Introvertem již odmalička

1. srpna 2013 v 15:25 | Telenta
K sepsání tohoto článku, o němž si stále nejsem jistá, jak se nakonec vyvine, mi dala podnět Temnářka se svým článkem o tom, co lidi přivádí ke psaní. A přes plastové dinosaury a prvotní povídky jsem se dostala až k tomuhle.

Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem si uvědomila, že si už neumím hrát i na šok a jakýsi pocit zklamání, který potom následoval.

Vytáhla jsem si krabici s bárbínami a lego a těšila jsem se, jak zase rozjedu další příběh plný intrik a msty, za který by se nemusela stydět kdejaká telenovela. Rozestavila jsem si městečko, dala jsem panenky na svoje místo, ale najednou už neobživly, byly to jen kusy plastu, s nimiž jsem hýbala a mluvila jsem za ně. Nebyly tak skutečné jako dřív. Sissy už nebyla tak nádherná a okouzlující mladá dáma a ani Pamela už nebyla tak pomstychtivá hloupá nána, která ve většině mých her ostrouhala (pokud jsem zrovna neměla zvrácenou náladu a neovládla celý svět, ehm...). Najednou jako by ztratily duši.

Ráda jsem si hrávala sama, nelíbilo se mi, když někdo zasahoval do mých příběhů a představ a ve většině případů je úplně rozdupal, protože jsem téměř nikdy nebyla schopná prosadit si svou. Čas os času to sice nebylo špatné, ale sama jsem se vždycky cítila bezpečněji, dokázala jsem se daleko líp vžít do svých postav. Zřejmě jsem nikdy nebyla prototyp rozjíveného dítěte (vlastně ani puberťáka) a i venku jsem si radši stavěla různé domečky, patlala jsem něco z hlíny, z písku nebo ze sněhu, co se zrovna našlo.
V létě v bazéně jsem se stávala slavnou mořskou objevitelkou, která hledala na dně oceánů vzácné artefakty (rozuměj kolíčky na prádlo) nebo neohroženým dobrodruhem zkoumající divoká zvířata (zejména mravence, kočky, slepice... zkrátka, co se zrovna vyskytovalo kolem) a bojujícím proti zákeřným a smrtelně nebezpečným nepřátelům.
A vždycky jsem mohla vyletět zlostí, když si to ke mně někdo naklusal, že si chce hrát se mnou.
Zkrátka introvert již odmalička.

Dokud jsem si hrála jen s jedním dalším člověkem, který si zrovna nemusel prosazovat jen to svoje, příliš mi to nevadilo, ale ve chvíli, kdy se objevil ještě někdo další, stávala jsem se tím nejpodřadnějším členem skupiny, což mi v té době hodně pilo krev.
A to mi zůstalo dodneška.
Jistá uzavřenost, snění si o samotě a jakási neviditelnost.
I dnes, když se ocitnu ve skupině více lidí, většinou mě nikdo z nich nevnímá. Částečně to přisuzuji svému malému vzrůstu. Dřív jsem se tím hodně trápila, že když jsem na někoho opakovaně mluvila, tak mě prostě ignoroval a uzavřela jsem se do sebe ještě víc. Snažila jsem se namluvit si, že to není pravda, ale čím víc jsem se o tom pokoušela přesvědčit, tím trapněji, opuštěněji a hůř jsem si připadala. Začala jsem se bát lidí, ovšem když to došlo do stádia, že jsem se pomalu bála jít si koupit zmrzlinu, rozhodla jsem se, že s tím bude potřeba něco udělat.

Dneska už mi to žíly tolik netrhá, ačkoliv to stále někdy zamrzí. Taky se ještě pořád děsím toho, když musím po telefonu mluvit s někým cizím nebo když se mám domluvit nějakým cizím jazykem, i kdyby šlo jen o to, koupit si housku.
Možná že tohle je jedním a řekla bych i hlavním z důvodů, který mě přivedl k tvoření, ať už kreslení, malování, psaní nebo focení. Je to způsob jak můžu zachytit svoje předtstavy a příběhy a předat je dál, je to něco, co můžu dělat sama, ale zároveň je to i určitý způsob komunikace s ostatními lidmi, a pokud mi to ne vždy jde slovy, proč by mi to nemohlo jít skrz obrázky a písmena?

Proč nechci v noci chodit venku sama? Na to je velice jednoduchá odpověď.

8. ledna 2013 v 21:04 | Telenta
Zřejmě každý byl někdy naštvaný na svoje rodiče kvůli tomu, že mu nechtěli dovolit vracet se domů za tmy samotnému. Ano, taky jsem někdy naštvaná, protože kvůli tomu nemůžu někam jít, ale na druhou stranu, když si uvědomím, co se mi někdy stává a jaké lidi potkávám za dne, nechtěla bych zjistit, co by se mi mohlo stát v noci, kdy se počet těchto bytostí, v některých případech posilněných alkoholem nebo i něčím jiným, v ulicích zvyšuje.

Jsem holka, stěží metr padesát a na ostatní musím působit, že když na mě fouknou, sesypu se. Na svých osmnáct nevypadám ani omylem. Čili jsem perfektním kandidátem na post oběti, která se nebude bránit.

Alkohol

21. října 2012 v 22:51 | Telenta
Alkoholy - patřící mezi hydroxysloučeniny společně s fenoly, které se na rozdíl od nich vážou na aromatické jádro. Obsahující jednovaznou hydroxylovou skupinu -OH. Nejjednodušší alkohol - methanol.
Alkohol, neurotoxický jed, který bezesporu v posledních měsících zahýbal Českou republikou.

Ale o hrozbách methylalkoholu se tu teď nechci šířit, omílala bych stále dokola fakta, která všichni zajisté již dávno znáte z televize, rádia, novin, internetu a já nevím čeho všeho ještě.
Radši bych se zabývala těmi médii.
Vážně jsem to jenom já nebo to neustálé papouškování stále stejných informací vadilo i někomu jinému?
Mám smůlu, že rodiče se dívají zrovna na televizní zpravodajství na Nově a já v tu dobu obvykle večeřím (ne že by k nim ostatní kanály měly až tak daleko, jen nevyužívají tolik tklivých tónů houslí) a den co den, minimálně po dobu jednoho měsíce byla první zprávou dne alespoň desetiminutová reportáž o methanolu.

Ano, uznávám, že to byl a stále je obrovský skandál, zemřelo třicet lidí, lidé byli varováni... ano, chápu, ale všeho s mírou, prosím pěkně. Když během jedné jediné reportáže slyším již popáté, že methanol je opravdu nebezpečný, kdybych to snad během té poslední minuty zapomněla, a ve výsledku se nic jiného, než to "že methanol je nebezpečný, dávejte si pozor" vlastně nedozvím, otevírá se mi v kpase kudla. A to i v případě, že zrovna žádné kapsy nemám. Pokud hrají v pozadí výše zmiňované housle, vrhám se na obrazovku a kudlu zabodávám.

A tak si říkám, vážně nemají ve zprávách o čem mluvit? Vaří z vody? Dělají to schválně? Nebo jsme na tom opravdu až tak špatně a jsme natolik zarytý národ alkoholiků, že to potřebujeme slyšet aspoň stokrát, abychom nechali tu lahev na pokoji? No, někteří si stejně zřejmě nepomůžou.

A co vy a váš názor?

Zelená

21. srpna 2011 v 21:46 | Telenta
Takže za prvé, k napsání tohoto článku jsem byla přinucena (ano, čekám, kdy se, ty dotyčný, ozveš, že to takhle přece vůbec nebylo a ať si už zase nevymýšlím). Není to sice zrovna óda, jak jsem slibovala, ale tak snaha se cení, že?

Abych vám to osvětlila, u mé osoby se občas projeví silné posednutím něčím a neodolatelnou touhou po změně. Tohle se momentálně týká zejména zelené barvy a nadkolenek, nejlépe těch s mašličkami (ne, vážně, musím si nějaké nutně sehnat, je to otázka života a smrti), takže jsem si celý počítač vyladila do zelena (ne, ne, vnějšek jsem ještě nepomalovala), pokoj naštěstí již zelený mám a v něm i dostatečnou zásobu kaktusů, palmu a kytku, která se jmenuje…ehm…calandiva? Aspoň myslím. Ale co, podstatné je, že je nenáročná na pěstování a zalévat se má jen jednou za čtrnáct dní.


Zelenou barvu jsem měla vždycky ráda. Hlavně tu tmavou, sytou, barvu smaragdu a lesů, ale i svěží světlá jarní zelená luk a vylézajících rostlinek má něco do sebe.

Zelená je odedávna barvou přírody, svěžesti, znovuzrození, odpočinku, jara, naděje a dle Feng Shui nese tvůrčí energii dřeva, která nám dodává patřičnou kreativitu potřebnou při vymýšlení a uskutečňování nových a originálních nápadů. Vždy nás obklopovala, vždy byla a je (a doufám, že ještě hodně dlouho bude) dominantou přírody, dokonce i evoluce nám zařídila, že naše oko je právě na tuto barvu nejcitlivější.

A co kromě výše zmíněného znamená zelená pro mě?

1. Stromečky, kytičky, travička (teď myslím takovou tu, co běžně roste před domem na zahradě, seká se, dá se na ní válet a tak podobně)

Za prvé, moc krásně se na to kouká, ne jako na ošklivé paneláky.
Za druhé, většinou se v blízkosti těchto, pro někoho velice děsivých věcí, nenachází příliš lidí, ne jako v ošklivých panelácích.
Z třetí, se obvykle u nich dá lépe dýchat, ne jako v ošklivých panelácích.
Za čtvrté, se z nich pomalu stává něco, co by se mělo chránit, ne jako ošklivé paneláky.
Za páté, ve většině případů voní, ne jako ošklivé paneláky.
Za šesté…no jo, už mlčím.

2. Žabičky a želvičky!

Ano, v poslední době jsem těmito zvířaty naprosto posedlá, nicméně bohužel stále ani jedno z nich nevlastním (ale to přijde), takže zatím disponuji jen jejich plyšovými kolegyněmi (Olinka a Emilka) a živým kocourem (kterého bych mohla přebarvit na zeleno!... ne, nejsem zlá).
A pozor! Želvy jsem nesmírně rychlá stvoření! (Můj vlastní skromný výzkum.)

3. Zelený čaj

Ehm, no fajn, tohle jsem si právě tak trochu vycucala z prstu, ale je dobrý, ne?

A zítra si musím koupit ten zelený lak na nehty…

Rákosníčku! Brundo! Křemílku! Kde jste?!

8. března 2011 v 16:46 | Telenta
Vzhledem k tomu, že mám šestiletého (nyní vlastně už skoro sedmiletého) bratra, zkrátka se nemůžu vyhnout tomu, abych nezhlédla nějakou z nynějších pohádek, a v některých případech skutečně jen zůstávám sedět, ani se nenamáhám hledat na zemi svou spadlou čelist a s panickou hrůzou v očích volám Rákosníčka.

Není zbytí...

16. ledna 2011 v 11:33 | Telenta
...musím se k tomu vyjádřit.

Původně jsem si myslela, že to budu ignorovat, nebudu k tomu mít žádné poznámky a nechám to prostě plavat.
O čem, že to mluvím? No, přece o novém webu Novy, jehož jméno odmítám vyslovit (stejně mi pod článkem určitě na něj poběží reklama).

Vlezla jsem tam všeho všudy jenom jednou, prošla si pár článků a znechuceně zase odešla.
Ano, uznávám, že většinu komunity na blog.cz tvoří právě dívky ve věku, kdy je všechny tyto věci neskutečně zajímají. Nevadí mi, že na všech blozích jsou na tyto stránky reklamy. Návštěvníky nějak získat musí a ať se mi to líbí nebo ne, blog.cz je bezplatný a s něčím takovým se musí počítat. To že tyhle růžovky, píšící o kosmetice a vytvářející fotky, na kterých jsou jen a jen ony s našpulenou pusou a co možná největším výstřihem, podávají veřejnosti jako nejlepší blogerky...no, tohle mi už docela hnulo žlučí, ale zatnula jsem zuby a mlčela dál.

Nicméně to, co mě přinutilo, napsat tento článek nebo spíš jen výkřik (obávám se, že do tmy) je tohle:
...
Co to u svatý Žáby je?
Vtip?
Jestliže ano, tak se moc nepovedl. A mám pocit, že prvního dubna ještě není.

Skutečně nemám sebemenší potřebu si vždy po odhlášení přečíst nějaký zaručeně pravdivý návod o tom, co si mám na sebe vzít za cool hadříčky, jak si udělat super bloghísek s obrovskou návštěvností, jak se mám malovat, či přijímat rady od čtrnáctiletých slečen, jak se mám učit nebo kde smím a nesmím souložit.
Tuším, že TopDívky a Bravíčko jsem si kupovala někdy v jedenácti letech...

Hu, jdu si dát sprchu, ať se aspoň trochu uklidním.

Kroužky

11. srpna 2010 v 11:00 | Telenta
Každý určitě do nějakého chodil nebo stále chodí a dobře ví, jak to tam chodí.

Už delší čas hodlám toto téma trocho rozpitvat a dneska (to jest 30. 7.) jsem na to dostala docela chuť, takže nebudu zbytečně otálet, až mě zase opustí a pustím se do psaní.
Jsou jich spousty ať už hudební, výtvarné, pohybové a já nevím jaké ještě, ale jejich základní fungování je většinou víceméně stejné. Samozřejmě budu čerpat pouze ze svých vlastních zkušeností s tímto zabíječem volného času, takže někdo se s tímto názorem možná úplně neztotožní.
V první řadě bych se ráda zastavila u mého prvního většího počinu, na kterém bych chtěla názorně ukázat přesně to, co mi na kroužkách nejvíce vadí, a to jest aerobic. Spousta lidí mi tvrdí, že si mě nedokáže představit něco takového dělat, nicméně vězte, že jsem se mu téměř pět let závodně věnovala a svého času mě to i bavilo.

Chování mých vrstevníků a i některých mladších jedinců

27. března 2010 v 20:46 | Telenta
Bylo jen otázkou času, kdy na tohle téma dojde.
Chování některých mých vrstevníku.
Dohnala mě k tomu jedna moje kamarádka, která nedávno dostala od rodičů povolení, chodit na takovou diskotéku v našem městě, kam by mě nedotáhli ani párem koní (už jen z té hudby se dělá na zvracení, ale to je věc názoru) a neustále (nejenom) mě zahlcuje nějakými kecy o tom, jak tam potkala "úúúžasnýho kluka a ten byl tak úúúplně sladkej a dávali si spolu tak úúúžasný pití a měla bych vidět jak úúúchvatně tančil". Prostě láska jak hrom.

Já chtěl bych být ten nejlepší, jak nikdo přede mnou...

10. března 2010 v 15:57 | Telenta

Já chtěl bych být ten nejlepší, jak nikdo přede mnou...

Tak tuhle písničku zná snad každý můj vrstevník. Přiznejme si, že Pokémoni jsou prostě legenda a mimo jiné to bylo i první anime, které jsem kdy viděla.
Jako mála jsem je naprosto milovala a byla jsem schopná kvůli nim vstávat o víkendu v půl sedmý, jen abych viděla, jak to bude dál s Ashem, Misty a Brockem. Hm, teď bych se asi z postele tak brzo dobrovolně nevyhrabala.
Vážně jsem na tom byla pomalu závislá. Sbírala jsem obrázky pokémonů, kde se jen dalo, samolepky, s bratrancem jsem hrála kartičky (teď už si vůbec nevzpomínám, o co tam vlastně šlo =D), měla jsem knížky o Pekémonech a vše dovršoval můj plyšák Pikachu, kterého mám dodneška.

Nejhrůzyplnější část našeho města

30. listopadu 2009 v 16:45 | Telenta
To jednou můj mozek zase jednou odmítal v noci ztichnout a spát a začala se v něm rozvíjet teorie o nejhorší oblasti z celého našeho města a výsledek?
Ten máte přímo tady v podobě mnou vytvořené velice primitivní mapy (ehm... asi by to dokázal líp i můj pětiletý bratr, ale co).

Do školy by se prostě v zimě nemělo chodit!

3. listopadu 2009 v 17:17 | Telenta
V tomhle počasí by se vážně nemělo chodit do školy!

Když ráno vstanu a dostanu se do kuchyně aniž bych se před tím zabila pádem ze schodů, podívám se na teploměr a zhrozím se, že venku je jeden stupeň nad nulou (to aby náhodou nemohlo sněžit) a začne mi být zima ještě dřív než vůbec vylezu ven.

Bubáci ve skříni

31. října 2009 v 16:21 | Telenta
Na tenhle článek jsem se chystala už dlouho, potom co jsem objevila tento obrázek:
Připomněl mi takový ten "dětský strach", jako bubáci ve skříni a podobně.
Ehm... Našla jsem ho asi už před dvěma týdny, ale nějak jsem se pořád neměla k tomu ho napsat, až když jsem na blogu Tammy našla tento článek, znovu jsem si na to vzpomněla a řekla si, že by přece jen neškodilo ho udělat.

Budu se tady rozepisovat především o těch mých "bubácích" a podivných příhodách, o kterých toho samozřejmě vím nejvíc:)

Podivný bárbínkovitý styl, který se šíří světem

14. října 2009 v 18:25 | Telenta
Čím dál tím víc potkávám holky zhruba v mém věku, tím víc zjišťuji, jak neuvěřitelně jsem "out".
Zrovna dneska jsem narazila při cestě domů na partičku, která vypadala jako by všechny její členky byly vyrobeny ve stejné továrně

Proč by mělo být divné, aby se holka učila karate? Toť otázka.

2. října 2009 v 23:31 | Telenta
Ano, opravdu karate, ano poslouchám metal a vážně nemám ráda růžovou a Lady Gagu, děkuji za optání.
 
 

Reklama

© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz