Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Můj důvěrníček

Bilancování

5. ledna 2015 v 18:35 | Telenta
S tím bilančním článkem sice přicházím trochu pozdě, přeci jen je už 5. ledna.
Dneska jsem ale psala z průběžný test z anatomie, konkrétně z trávičáku, a trochu jsem ten fakt, že to má rozsah 200 stran, podcenila, takže jsem posledních pár dní na psaní článků neměla úplně čas ani náladu.
Ale nějak jsem to dneska napsala a nezbývá než doufat, že alespoň na to C to bude stačit.

2014

Rok plný změn, který mám ale paradoxně celý tak zvláštně zamlžený. Jako by se ani nestal, jako by to byl jen nějaký sen.
Možná že těch změn bylo prostě jen tolik, že to můj mozek odmítá zaznamenat, ačkoliv se bojím toho, že to nebude zrovna jen tím. Už 2013 jako bych neprožila, ale zasekla se v roce 2012. Ten poslední mi připadal skutečný. Nemám tušení proč a doufám, že ty další roky začne moje hlava brát na vědomí.
Dalo by se říct, že v loňském roce jsem si splnila všechno, co jsem chtěla.
  • přežila jsem přípravy na maturitní ples a nikoho u toho nezabila, i když to bylo těsné, obzvláště s jedním jedincem, či spíše jedinkou, nikdy jsem ji moc nemusela, ale to jak na mě řvala do telefonu, protože jsem si nezapamatovala, že nechce stůl do uličky a ještě mi byla při tom schopná vyčíst, že jsem jí ten telefon nezvedla hned, protože jsem měla ještě hodinu... ne, radši o tom nepřemýšlet, nechci se zase rozčílit, tohle má být optimistický článek
  • zvládla jsem i samotný maturitní ples, který se sice vyvíjel úplně jinak, než jsem si představovala, ale nakonec to nebylo vůbec špatné (více si můžete přečíst zde)
  • koncert hudby Dannyho Elfmana z filmů Tima Burtona (oba dva jsem i naživo viděla)
  • úspěšně jsem odmaturovala, dokonce na samé jedničky
  • dostala jsem se na zubní lékařství
  • s rodiči jsem se podívala do Vídně (zde)
  • překvapení v podobě pohledu od třídní z výletu, který jsme jí dali při příležitosti maturitního plesu (zde)
  • Made od Metal (no dobrá, mělo to své slabší chvilky, ale tak... odkaz zde)
  • s Hrbem jsme se vydali do Říma (zde)
  • koncert Machinae Supremacy
  • podařilo se mi celkem bez obtíží sžít se s novým režimem na vysoké, včetně takových věcí jako je dojíždění, koleje atp.
  • v našem kruhu je většina lidí normálních a dokonce se se mnou od začátku baví a zdá se, že jim to nečiní žádné obtíže, jak úžasná změna oproti gymplu, různým kroužků a tak..., nejspíš to bude tím, že jsme se tam sešli skoro samí introverti a nikdo z nich nepotřebuje vysvětlovat, že když chvíli nemluvíte a zíráte si do blba, neznamená to, že jste nepřístupní, smutní, divní...
  • zatím jsem zvládla všechny testy a zápočty na první pokus, teď ještě aby tak vypadaly i ty zkoušky a bude to super
  • spousta nových knih, filmů, hudby, seriálů, her, které jsem za těch dvanáct měsíců objevila
  • už umím ten mikromotor a turbínu jakžtakž držet a něco s ní i do zubů vyvrtat, aby to vypadalo tak jak mělo a neodcházela při tom s levým rukávem pláště úplně promočeným (fakt, že za rok bych tohle měla provádět na živých lidech, mě ale stále neuvěřitelným způsobem děsí)
  • Vánoce byly správně o pohádkách, cukroví a dalším jídlu, dohánění spánkového deficitu, pohody (to pak měl někdo dost času a nechával si tu anatomii na poslední chvíli, ehm, ehm...) a rozhádání se rodiny při hraní Aktivit (tedy já s bratrancem jsme byli v klidu, to ti ostatní měli pořád nějaký problém... ale nakonec se všichni zase usmířili, vážně)
  • Silvestr byl neplánovaný, jen ve třech a poklidný (čtyřech, pokud se počítá i náš kocour)
Koukám, že ke konci jsem rozepisovala spíš o tom, co mi udělalo v poslední době radost, než o nějakých celoročních úspěších.
I přesto jsem ale do nového roku vstupovala trochu posmutnělá, zčásti z nejasných, zčásti z jasných důvodů, o kterých se to ale nechci rozepisovat.


A co do příštího roku?
  • udělat zkoušky, teď v zimním a nejlépe i v letním semestru... nejlépe na první pokus... no, můžu doufat
  • pokud možno najít si někoho, kdo by se mnou byl ochotný bydlet, klidně zase na koleji, jen někoho jiného
  • jet alespoň na nějaký festival, koneckonců Metalfest budu mít hned za rohem, bohužel v tu dobu bude za rohem i zkouška z anči, tak uvidíme
  • pokusit se s E. uskutečnit náš nedávný nápad jet o prázdninách do Anglie do Derbyshire, konkrétně do okolí Peak District... ale to je opravdu zatím jen takový sen
  • nevzdat se úplně čtení, kreslení, psaní, hraní a dalších věcí i během semestru, i když je toho času docela málo, a nadále tak likvidovat hromádky nepřečtených knih, nezrealizovaných nápadů atd.

Vánoce, Vánoce... přicházejí?

22. prosince 2014 v 13:18 | Telenta
Nevím, jestli je to tím počasím, faktem, že se všichni rozhodli nám nacpat zápočtové testy do jednoho týdne, a nebo prostě něčím v mojí hlavě, že nějak vůbec nejsem schopná vnímat blížící se Vánoce. Zřejmě vším dohromady. Ne, že bych na to měla zrovna čas a pohodu, když jsem si ještě do pátku musela do hlavy cpát poznatky o pufrech, PCR a podobných věcech.
Mám už zabalené dárky, pekla jsem cukroví, dokonce jsem v sobotu už i první dárky dostala, ale vánoční atmosféra pořád nikde. Možná bych měla vyzkoušet bratrancův recept na nasávání vánoční atmosféry a jít se napít vaječňáku.

Na Vánoce jsem se neskutečně těšila. Lépe řečeno na to, že budu moct být doma. Se spolubydlící si vážně dvakrát nesedíme a pro někoho, kdo je rád aspoň část dne úplně sám, je tahle kombinace naprosto vražedná. Takže zatímco většina lidí se netěší do školy, já se netěším na kolej, kde musím snášet takové věci, jako že když jsem nemocná a chci si odpočinout a zopakovat si věci na zápočet z první pomoci, který píšu druhý den, tak si ta dotyčná osoba, s níž sdílím pokoj, musí přitáhnout nějakou kamarádku a bez přestávky tam s ní řvát a pouštět si nějaká videa od dvou odpoledne až do devíti večer. Nějaké moje prosby či žádosti jdou naprosto mimo.
O takových drobnostech, jako že musím uklízet jenom já, přiškvařených nánosech rýže na vařiči nebo že pod pojmem "vynést koš" si představuje, že vyndá ten pytel, postaví ho vedle koše a pak čeká až ho já zázračně zmizím, škoda mluvit.
Jedna z mála fajn věci je, že když je tam sama, je poměrně tichá.
Ten jeden semestr to s ní snad ještě nějak vydržím. Budu muset.

(Mimochodem, opět jsem změnila vzhled. Nemůžu si pomoct, pořád jsem s něčím nespokojená. Myslím, že je jen otázkou času, kdy tu nechám čistě bílou stránku s černým textem.)


V sobotu jsem byla na Hobitovi (ano, byla to taková ptákovina, jakou jsem očekávala, ale když už jsem viděla i ty dva předchozí...) a dostala jsem od Hrba již zmiňované první dva vánoční dárky. Kdy si myslí, že budu mít čas hrát Mass Effect, to netuším, čímž ještě prohloubil moje zoufalství, že pořádně nestíhám nic, co bych chtěla. Kupí se mi tu čím dál tím větší hromádka nepřečtených knížek, v počítači nezhlédnuté seriály a nehrané hry a v hlavě neuskutečněné nápady, kterých vždycky přibývá v závislosti na zvětšujícím se objemu učiva. Když si vzpomenu, jak jsem si na gymplu někdy zoufala, že nemám čas, mám chuť si teď za to nafackovat. Ale to je asi normální. Nepochybuju o tom, že se budu chtít profackovat, až nastoupím do práce a vzpomenu si na tohle.

Jak si to tak zpětně pročítám, zní to strašně pesimisticky. Já pesimista jsem, takže se asi ani není čemu divit, ale už dávno jsem se naučila, že je dobré vždycky počítat s tím nejhorším, pak můžete být akorát příjemně překvapeni.
Ve skutečnosti je mi docela fajn. Vlastně mám poprvé v životě až hmatatelný pocit, že se nějak měním. Zatím se zdá, že k lepšímu. Těžko se to popisuje, ale jako bych najednou vnímala svět, lidi a vůbec všechno okolo pod nějakým jiným úhlem pohledu. A ačkoliv je mi jasné, že celou svojí osobnost od základů nepřekopu (ani bych nechtěla), tak s věcmi, které mi na sobě vadí, lze něco dělat. Jen je nutné to vážně chtít a něco pro to udělat. Ne, že bych tohle nevěděla dlouho, ale teď jako by mi to teprve začalo docházet v celém rozsahu věci.
Že by se ke mně zpoza rohu pomalu plížila dospělost? Anebo na mě jen zamává, ukáže mi vztyčený prostředníček a zlomyslně si odhopsá zase pryč? Trochu se obávám, že to druhé. Jsem koneckonců pesimista.

21.11. aneb Už nejsem dostatečně při vědomí, abych vymyslela nadpis

21. listopadu 2014 v 22:22 | Telenta
Sedím na židli a tupě zírám z okna. Z šestého patra je už poměrně slušný výhled a ten uspokojující pocit, když uvidíte mezi stromy mihnout se žlutou tramvaj, je k nezaplacení.
Že se stmívá? Nevadí. Pohled na můj odraz ve skle je přece tak zajímavý. Ještě zajímavější je ovšem ta zářící obrazovka notebooku, co leží za učebnicí. Hm, ještě bych mohla zavřít ten Yokochiho anatomický atlas a radši se jít brouzdat vodami internetu. Nebo si snad pustit nějaký seriál.
Teď je to teprve perfektní.

Byla jsem vážně ráda, když jsem zjistila, že tohle není jen můj problém.
Včetně toho pozorování tramvají. A taky toho, že není divné, když na pitevně dostanete neuvěřitelný hlad a básníte tam o řízcích, ale to už odbočuju od tématu.
Když zkrátka něco musím a musím to co nejrychleji, nechce se mi do toho, i kdyby to bylo sebevíc zajímavé.

Jak se tomu ale mám bránit?
Nějaké rozvrhování si času, vypisování si úkolů a podobné ptákoviny na mě zkrátka a neplatí, takže jsem si musela najít svojí vlastní cestu. Dalším návrhům a zkušenostem jsem nicméně plně otevřená.
Zatím jsem přišla jen na pár věcí:
  1. Dohled. Ne, nepotřebuji, aby nade mnou někdo stál s bičem (ačkoliv, když o tom přemýšlím, asi by to bylo nejefektivnější), ale stačí mi, když je na pokoji spolubydlící (což ona je skoro pořád, nechápu, jak to dělá, ale kdykoliv se vracím ze školy, ona už tam dávno je). Zkrátka z toho mám pak horší pocit, když se neučím, ačkoliv bych měla, a vím, že u toho je ještě někdo další. To bude zřejmě taky jeden z důvodů, proč se na koleji učím líp, než doma.
  2. Hudba. Abych byla konkrétnější, tak soundtracky, kde se nezpívá, případně se zpívá v jazyce, kterému vůbec nerozumím. Momentálně jim kraluje Assassin's Creed a Alice: Madness Returns, nemůžu si pomoct, ale učí se mi u toho jedna báseň.
  3. Motivace. Nejsem si jistá, jestli je to zrovna výstižné pojmenování, ale nevím, jak bych to nazvala jinak. To si musím vyslechnout několik lidí z kruhu, co už umí a jak je tohleto a támhleto těžké, propadnout panice, že jsem úplně blbá a musím rychle začít něco dělat. Pak už to jde samo.
  4. Čaj. Je to zvláštní, ale kdykoliv se potřebuju soustředit, uvařím si čaj. Nevím, jestli jsem si čaj a soustředění už natolik podvědomě spojila dohromady, že to opravdu funguje, ale je to tak.
Zatím mi to vychází, ačkoliv toho nemám zrovna málo. Minimálně oproti gymplu, kde jsem to s učením nemusela zrovna přehánět, je to neuvěřitelný rozdíl. Myslím, že mou jedinou záchranou je fakt, že mě to zajímá a většina hodin mě i baví. Nedokážu si představit, že bych se tohle měla učit s pocitem, že mi to je všechno úplně jedno a ani to vlastně nechci vědět.
A to jsem na té škole jen chvilku, kdo ví, co budu říkat za tři roky. Možná i po prvních zkouškách, když už o tom tak přemýšlím.
Asi to radši nechci vědět.

Takové to domá... kolejní stěžování si

27. října 2014 v 17:32 | Telenta
Jsem krapet rozložená.
Přesněji jsem krapet rozložená z poslední hodiny, kdy jsme museli modelovat zub z vosku.
Totálně jsem to totiž zeslonila, jak subjektivně tak i objektivně. Ono to začalo už ve chvíli, kdy se oznámilo, že tam má být i stojánek, těsně po tom, co já jsem větší kus uřízla. Už jsem byla unavená, špatně jsem si to rozvrhla (i na tom opižlaném kousku, co mi zůstal) a ještě jsem to ani nestihla dokončit, aby to aspoň nějak vypadalo. Ani by mě to tolik nežralo, kdybych to neměla dělat příští týden v rámci testu na známky. Nebo kdybych nechodila tolik let do výtvarky... ačkoliv tedy různé modelování a pracování s hlínou a podobnými věcmi nikdy mojí nejoblíbenější technikou nebylo. Já radši kreslení a malování.
Nezbývá mi tedy než doufat, že to příští týden půjde líp.
Normálně se toho bojím víc než plavání. Tedy, minule mě to i docela bavilo a troufám si tvrdit, že na to, že opravdu plavat jsem byla naposledy patrně někdy na základce, mi to i docela šlo (konečně jsem si totiž donesla plavecké brýle, tak jsem se pořád nemusela děsit toho, že mi někam odplavou čočky). Nechci to ale zakřiknout.

Sice to trochu kazí fakt, že tu žádný nemám, ale co není může být :D

Můžu se utěšovat tím Ačkem z anatomie z kostí, že pojedu pryč už ve čtvrtek, že mám v ledničce dýňovou polívku na večeři a na stole čokoládu, kterou jsem dostala jako projev díků od jedné kamarádky z kruhu. V pátek jsme totiž jely náhodou stejným autobusem do Prahy, ona měla jízdenku jen v mobilu, který jí na nástupišti kleknul, tak jsem jí půjčila svůj. Nevím, jestli je to čin hodný čokolády, ale poděkovala jsem a nestěžovala jsem si.

Jsem ale moc zvědavá, jak se stihnu pořádně do příštího týdne naučit ty vazy a klouby, výše zmiňovanou prekliniku a chemii. Ještě by nám mohli oznámit, že budeme psát z angličtiny nebo latiny, aby to bylo všechno hezky nahňácáné do těch pěti dní a pak se zase další tři týdny nic nedělo.

Hrozně se těším na Vánoce. Tedy na jednu stranu. Na cukroví, stromeček, ozdobičky, pohádky (to že budu moct být konečně doma...), nejradši bych si tu hned teď rozvěsila vánoční světýlka, zalezla pod deku a koukala se na vánoční filmy, spolubydlící by ale mohla divně zahlížet. Je přeci jen pořád říjen, ač už se blíží ke konci. Na tu druhou stranu to už bude moc blízko zkouškovému. Pro někoho, kdo ani neví, jak se na ty zkoušky v tom nesmírně divném systému, který nazývají SIS přihlásit, to zní jako opravdová výzva.

Tak mi držte palce.

První dojmy

6. října 2014 v 22:48 | Telenta
Tak jsem se na koleji od minulého pondělí již víceméně zabydlela, zatím jsem dokonce ani neumřela, ačkoliv se tu lednička nedoplňuje sama od sebe, "vařič" vypadá, že se každým okamžikem vznítí a mimo jiné mě tenhle způsob ubytování nutí být téměř celých 24 hodin denně s někým dalším v kontaktu. Naštěstí spolubydlící nepatří zrovna mezi ty typy, které by od rána do večera mlely pantem, a nevěděly kdy mají přestat, ani nepatří mezi modelíny a drsné kchůl slečny, takže můžu být celkem spokojená. Kdybych měla bydlet s někým z výše uvedených, zřejmě bych do dvou dnů vyskočila buď z okna já (jsem v šestém patře, takže by to byla docela rána), nebo bych prohodila oknem já ji.

Díky informační cestě (já vím, zní to kostrbatě, ale nechci sem psát původní název z jednoho prostého důvodu, a to aby mě tu nikdo z nové školy nenašel, o to zrovna dvakrát nestojím), kterou pořádali studenti, jsem se už v úterý, den před začátkem výuky, seznámila s několika lidmi ze svého kruhu, takže jsem tam druhý den nešla s tím, že tam neznám živou duši, čehož jsem se upřímně děsila.

Začínám se orientovat v ústavech i v nemocnici, ačkoliv to jde ztuha. Zjistila jsem, jak sem jezdí autobusy i jak a kde přestupovat, jak se jezdí tramvají, jak se zařizuje menza a jak si vytisknout ve studovně věci.
Já chápu, že mnozí z vás nad tím mávnou rukou, ale pro mě to jsou neuvěřitelné pokroky. Je to trochu jako objevování nové země.

Škola mě zatím baví, ačkoliv o některých hodinách mám dojem, že nepřednášejí, ale vysílají na nás zaklínadla jak vystřižená z Harryho Pottera. Ono to tedy bude patrně způsobené tím nadprůměrným výskytem latiny v takových předmětech jako je anatomie nebo preklinika. Je ale smutné, když mám pak v sešitech hromadu chybně zapsaných slov, která v lepším případě dohledám, v tom horším jsou v takovém stavu, že se tomu originálnímu slovu nepodobají vůbec a nemůžu je najít.
Taky mě kapku vyděsil pán, který nás učí chemii. Že prý jak u zubařů má nastavenou laťku mnohem výš než u všeobecných, máme proto taky mnohem víc laborek, abychom si něco vyzkoušeli a naučili se něco nového, k čemu se ostatní nedostanou a... ach jo. A zrovna chemie bude moje první zkouška.
Snad se to nějak poddá...

Zítra musím jít v rámci tělocviku povinně plavat.
Nesnáším plavání. A ještě víc nesnáším plavání na čas, jak se ale zdá, budu to muset ten jeden semestr chtě nechtě vydržet. Tak mi držte palce, ať se neutopím hned na první hodině.

Beztak bych se pořád nejradši hned teď vrátila na gympl.
Já vím, život je změna, ale já změny zkrátka špatně snáším.

Odjezd

28. září 2014 v 14:28 | Telenta
Tak mám sbaleno.
Upřímně, je na to docela smutný pohled.
Zítra se stěhuju na kolej do města, které vůbec neznám, od středy pak budu chodit do školy, o které nevím, jak funguje a příští rok budu bydlet s někým, o kom momentálně vím jen to, že to bude holka. Pro někoho, kdo není zrovna společensky založený a má rád, když má kolem sebe někoho, koho zná a ví, že mu může věřit... no, bude to zajímavý.

Docela mě mrzí, že na tom seznamováku, který jsem absolvovala, nebyl nikdo, s kým bych se mohla na tom bydlení domluvit. Buďto už s někým domluvení byli, nebo bydleli na jiné koleji či na privátě, případně měli rezervovaný jiný typ pokoje, takže tenhle můj geniální tah zkrátka nevyšel. A že tam bylo pár lidí, se kterými si dokážu představit, že bych byla schopná vyjít.
No, aspoň jsem se tam opět přesvědčila o tom, že kolektivní sporty nejsou nic pro mě a že za žádných okolností nikomu nesmíte říkat, že vás baví kreslit, obzvlášť ne, pokud se v následujících dnech odehrávají soutěže zahrnující i to kreslení. To se na vás potom všichni sesypou, že to musíte dělat vy, protože "ty přece kreslíš, ne?" a není možné jim vysvětlit, že zrovna k takovým soutěžím nepotřebujete kreslit jako da Vinci a oni sami by to bez problémů zvládli, a že vážně, ale vážně nemáte sebemenší zájem dělat úplně všechno.

Taky mě děsí, jak si po těch pěti měsících, které jsem strávila doma (tedy včetně takových nemilých vyrušení jako byly maturity a přijímačky), zase zvyknu na pravidelný denní režim, protože momentálně ho mám rozhozený naprosto neuvěřitelným způsobem. Asi budu muset prostě počkat, než se unavím natolik, že usnu dřív než před půlnocí, nic lepšího jsem na tenhle stav zatím ještě nevymyslela.

Já vím, že to není dobře zaostřený a bla, bla, bla... nejsem příliš zběhlá ve focení své vlastní osoby, ale potřebovala jsem vám nutně ukázat svůj nejnovější hrneček, který mi nedávno přivezl jeden můj kamarád a (teď už vlastně bývalý) spolužák z Londýna. Kromě toho, že je s Jackem a ladí mi s mikinou, je na něm fajn, že není ani malý, ale ani to není půllitrový kýbl a díky tlustším stěnám udrží čaj déle teplý, než ostatní hrnky. Netřeba snad dodávat, že se stal mým favoritem

Netuším, kdy se zase ozvu. Nemám totiž vůbec ponětí, jak teď budu stíhat nebo nestíhat, takže pokud by tu bylo nějak podezřele mrtvo, nebojte se, neumřela jsem (snad), jen se adaptuju.

Všechny cesty vedou do Říma 2/2

22. září 2014 v 20:32 | Telenta

Myslím, že nemá smysl se příliš rozepisovat. Jednak se mi moc nechce, druhak to podle mě stejně nikdo nečte a všichni si jen rychle prohlédnou fotky, tak to tedy vezmu stručně.

V noci se mi Vatikán líbil mnohem víc než přes den. Patrně díky faktu, že se tam netísnily žádné davy turistů, člověk si tam mohl v klidu sednout a povídat si.
Upřímně, právě davy byly tím zásadním důvodem, proč se mi ve výsledku moc nelíbilo ve Vatikánských muzeích, ač jsem se tam původně těšila. Člověk se tam nemůže pomalu ani zastavit, když si chce něco prohlédnout, protože ho proud lidí unáší dál, ať chce nebo ne.
O těch frontách, které si musíte vystát, než se vůbec dostanete dovnitř snad ani nemá smysl mluvit.


Všechny cesty vedou do Říma 1/2

18. září 2014 v 17:12 | Telenta
Pokud někdo z vás četl poslední článek, zřejmě mu neušlo, že jsem po úspěšném přežití seznamováku (beztak s nikým z těch lidí, se kterými jsem se tam bavila, nejsem v kruhu, ale co) minulé úterý zase někam odjela. Myslím, že z nadpisu je poměrně jasné kam.
Článek jsem musela rozdělit na dvě části a to z toho prostého důvodu, že i po vybrání několika fotek, které by dokázaly zmapovat mých pět dní v Římě, bylo jich pořád dost na to, aby se někomu načítaly půl dne.

První den po příjezdu jsme se vydali na menší okružní cestu centrem aneb po stopách Roberta Langdona.
Ten, kdo měl něco do činění s knihou Andělé a démoni, zřejmě již tuší, kam jsme šli. S tím drobným rozdílem, že jsme to vzali od místa, které bylo nejblíž našemu ubytování, abychom v tom teplu nemuseli běhat křížem krážem přes celé město.

První památka pro nás, byla shodou okolností pro pana symbologa tou poslední. Andělský hrad jsme měli opravdu doslova za rohem a taky se mi z celého Říma líbil asi nejvíc, ačkoliv to může být způsobeno i tím, že se tam netlačily žádné davy turistů a nelilo zrovna jako z konve.


Útržky z prázdnin

25. srpna 2014 v 14:04 | Telenta
Všichni říkají, jak jsou prázdniny mezi koncem střední a začátkem vejšky ty nejlepší.
Já teda nějak nevím. Ne, že by to bylo špatný, ale dost se děsím toho, že vzhledem k tomu, že jsem doma už od května, nebudu schopná pak v říjnu naskočit zpátky do normálního režimu... nebo to bude prostě jen hodně bolet.
Nemluvě o tom, že pro mě to úplně normální režim nebude. Dojíždění, koleje, fakt, že netuším, kde v tom městě co je, nikoho tam neznám... Řekněme, že doufám, že se 1. října dostavím tam, kam bych měla. A že tam aspoň trochu budu vycházet s těma lidma, zejména pak s tou dotyčnou, se kterou budu bydlet. Když jsem byla na konci července na zápise, tak se mi valná většina lidí zdála dost hrozná a mým zbožným přáním je, aby to byl jen můj klamný první dojem. Koneckonců, nebude tam jen těch padesát lidí na zubním lékařství, ale i medici na všeobecném.
O tom, že mojí první zkouškou bude patrně zkouška z biofyziky se snad radši ani nezmiňuju.

Co se samotných prázdnin týká, byla jsem s rodiči na týden v Itálii, ale protože příliš nemusím přeplněné pláže, opalování se a i vlastně samotné koupání, beru to jako spoustu času, který můžu věnovat jen a pouze četbě, protože mě tam od toho nic nerozptyluje, takže jsem se namazala opalovacím krémem, zalezla jsem si pod slunečník a přečetla jsem si tam Ready Player One (na Hrbovo naléhání, kdybych si ji nechtěla půjčit, patrně by mi ji násilím předčítal... ještě ke všemu jsem si to spískala sama, když jsem mu ji loni k Vánocům dala a to jsem, pěkně prosím, vůbec netušila, o co se jedná, a že on po ní tak touží), Smršť a Atlas mraků.
Jedním světlým bodem v dovolené byl okamžik, když se zatáhlo a začalo pršet (kapku oxymóron, ale co...) a vydali jsme se na výlet do městečka jménem Palmanova, kde mají úžasné náměstí, které bych jim s radostí ukradla. A taky tam mají dost agresivní komáry, které bych jim tam klidně nechala.


Týden poté jsem se vydala, či spíše jsem byla vydána, protože se mi tam zrovna dvakrát nechtělo, na první ročník festivalu Made of Metal, který příhodně leží na úplně opačném konci republiky, než je můj domov. Mým prvním dojmem bylo, že je to tam fakt malý, ale to se dá u prvního ročníku, kam mělo podle očekávání dorazit něco kolem pěti tisíc lidí, patrně očekávat. Co mě ovšem potěšilo, bylo, že kemp byl organizovaný, záchod i k večeru vždycky aspoň jeden fungoval, sprchy byly relativně čisté, a když jste se chodili mýt ráno v půl sedmé jako já, nebyla tam žádná fronta a měli jste k dispozici dostatek teplé vody.
Upřímně, to jediné, co mě tam doopravdy vytáčelo, byl jeden kluk, se kterým jsme jeli. Po malých dávkách ho jde přežít, ale mít ho takhle na sobě nalepeného pořád je k nesnesení. Ne, že bych byla jediná, komu vadil. Dalo by se to nazvat jako takový experiment, co se stane, když jediného extroverta hodíte do hejna introvertů. Jeho věčný kecy typu: "A co budeme jako dělat teď? To snad nemyslíte vážně, že tady chcete jen tak sedět, mě to děsně nebaví!" a jeho tendence všechny komandovat mi ke konci vážně lezly krkem. A to jsme tam byli jen tři dny. Ne, s někým takovým bych prostě bydlet nemohla.


Pak mě tedy taky dost mrzelo, že Alestorm nepřivezli žádný trička (koupila jsem si tedy jako kompenzaci aspoň Orden Ogan) a že si toho příliš mnoho nepamatuji z koncertu Ensiferum... evidentně jsem se ale dobře bavila.
Potkali jsme tam Ježíše, podivnou osobu, která se na výše zmiňovaných Orden Ogan chovala jako Libuše u vytržení a mávala kolem sebe jakýmsi fialovým hadrem a pak taky pravověrného pagánce do půli těla nahého, s mastnými vlasy, kožešinou omotanou kolem krku a v ruce s rohem, takže já jsem spokojená.

Liebster Award

12. srpna 2014 v 11:44 | Telenta
Žila jsem v domnění, že nedávno tak populární Liebster Award, který proťal blogové vody jako blesk z čistého nebe, už ustoupil do pozadí, jak se ovšem zdá, mýlila jsem se. Ne, že by to bylo poprvé.
Když mě tedy blogerka katbar nominovala, řekla jsem si, proč ne. Beztak v poslední době nemám příliš námětů na články a tímto jí děkuji, že to tu snad bude díky ní uhnívat o trochu méně.

Tady jsou jakási zkopírovaná pravidla:
1. Poděkuj blogerovi který tě nominoval
2. Napiš o sobě 11 faktů
3. Odpověz na 11 otázek, které jsi dostal
4. Nominuj dalších 11 blogerů, kteří odpoví na tvých 11 otázek

Prázdniny

11. července 2014 v 22:14 | Telenta
Prázdniny jsou, alespoň pro mě, velice rozporuplnou dobou.
Na jednu stranu se táhnou jako žvýkačka nalepená na botě, na druhou stranu letí dopředu rychlostí světla. Na jednu stranu chci někam jet, na druhou stranu, když už někam mám jet, tak v den odjezdu naštvaně sedím na posteli a stěžuju si svým plyšovým želvám. Na jednu stranu chci být s lidmi a bavit se, na druhou stranu bych nejradši zůstala celý den o samotě. Na jednu stranu chci jít ven, na druhou stranu si při představě, že bych se měla převléct a jít mezi lidi, přeju jen to, abych si mohla přetáhnout přes hlavu deku a zůstat tam.
Pochopitelně, mohli bychom zabíhat až do takových extrémností jako že chci ten nanuk, ale mrazák je moc daleko, ale to už radši nechme od cesty.
Důležité je najít v tom rovnováhu, aby mi nehráblo.

Na prázdniny jsem si žádné extra plány nedělala. Ne, že by to snad mělo smysl, párkrát jsem se o to pokoušela a bylo mi to opravdu tak na dvě věci.
Kromě dopředu plánované dovolené s rodiči a festivalu Made of Metal se na poslední chvíli taky rozhodlo, že příští víkend pojedeme do Vídně (tam se vážně těším, byla jsem tam jen jednou na jeden den s výtvarkou a šli jsme tedy hlavně po galeriích, navíc ten den neskutečně mrzlo a samotné historické centrum jsme si pořádně nemohli projít) a pak jsme taky na poslední chvíli zařizovali výlet do Říma. No, a adapťák. Prý, že se tam budou provozovat sportovní aktivity. Jsem moc zvědavá, jak brzo se zraním já nebo zraním někoho jiného.
A pak taky Austen maraton plánovaný s jednou kamarádkou. Každá žena totiž občas potřebuje svého pana Darcyho, že.

Zmiňovala jsem se už někdy o tom, že jsme měli tu nejlepší třídní?
Tohle mi dneska přišlo a podle toho, co jsem slyšela od ostatních, dostali je všichni se svým speciálním oslovením.
To je strašný, teprve v květnu jsem odmaturovala a už začínám být sentimentální. Trochu mě to děsí. Ale tak koneckonců osm let je osm let. Vím, že pro většinu lidí je střední dost krátký úsek života, ale já jsem si tam zatím strávila nejdelší období svého života a zažila jsem si tam dost věcí a spoustu svých poprvé. Včetně takové kuriozitky, kterou je má první demonstrace kvůli naší již bývalé ředitelce. Dokonce jsme tenkrát byli v televizních novinách :D

Momentálně se mi nic převratného neděje. Částečně je to tím, že jsem si na červenec schválně nic velkého neplánovala, protože jsem nevěděla, na jakou školu nakonec půjdu a kdy budu mít zápis. Takže se tak poflakuju doma a čerpám energii (nějak si své nicnedělání musím ospravedlnit). Ale vlastně je to pravda. Já zkrátka potřebuju nějaký čas jen pro sebe a nejlíp se mi dobíjejí baterky, když můžu být úplně sama a v tichosti si rozjímat. Někteří lidi to nechápou, jak tohle může někoho obohacovat. Asi stejně jako já nechápu, jak si někdo může odpočinout, když si vyrazí s kamarády ven (a odpočinout teď nemyslím jako čistě fyzický odpočinek, ale spíše ten psychický). Když už tak jen v nějakém opravdu malém počtu. Jak je někde hodně lidí, vyčerpává mě to a to i v případě, že se bavím.
Což mě přivádí ke včerejšku, kdy jsem byla poměrně neočekávaně pozvána na takovéhle klábosení ve čtyřech. Trochu smutné bylo, že jediný hostitel tam skoro nemluvil a usínal na gauči. Nicméně mají fajn kočku (rozšiřuji si seznam místních koček) a zase jsem díky tomu dostala chuť poslechnout si něco od Havelky, včera jsme si ho pouštěli prakticky celý večer. Taky jsem dostala svůj zřejmě úplně poslední dárek k mým letošním narozeninám. Na to, že byly v půlce května, to má dlouhé dozvuky. Nikdy jsem o té knize neslyšela. Kamarádka, co mi ji kupovala taky ne, ale shodly jsme se na tom, že to má vážně krásný přebal, hezky voní a téma imaginárních kamarádů je pro mě to pravé. A hromádka mých nepřečtených knih se opět nebezpečně zvětšila.

Zase píšu.
Nebo se alespoň snažím, mám pár nápadů, které bych přes prázdniny ráda zrealizovala. Momentálně se snažím držet se jenom povídek, cokoliv delšího se ještě nikdy nedočkalo konce a nemám teď náladu to pokoušet. Vždycky, když si to po sobě s odstupem čtu, tak si říkám, jak je to děsně pitomý a ztratím vůli v tom pokračovat. Něco kratšího bych snad ale mohla zvládnout. Budu si muset držet palce.

Číslo 5... tedy Telenta žije

23. června 2014 v 14:50 | Telenta
Dlouho jsem se neozvala, leč mám k tomu docela ospravedlnitelný důvod.

Jak se zdá, zřejmě mi konečně oficiálně od soboty započaly prázdniny.
Učila jsem se sice úplně zbytečně, neb oboje přijímačky na zubní lékařství, jak v Hradci tak v Praze, jsem neudělala (no, taky do těch 30-40 míst, když se tam hlásí tolik lidí... řekněme, že jsem si nedělala již předem žádné velké naděje, ale proč to nezkusit, že), takže definitivně nastupuju na zubní v Plzni.

Vlastně si ani úplně nejsem jistá, co chci psát.
Tedy, já jsem to věděla, do té doby než jsem si sedla k počítači a otevřela textový editor.

Upřímně, posledních několik týdnů nebylo příliš zajímavých.
Nejdřív jsem byla nemocná. Samozřejmě, že v těch největších vedrech. Vůbec netuším, kde jsem se nakazila, nehledě na to, že přes léto nemocná nebývám. A jsem za to ráda, protože mít i tu obyčejnou hloupou rýmu v pařácích není zrovna terno. Naštěstí se v té době nic zásadního nedělo, kromě toho, že jsme měli předávání maturitních vysvědčení. Větší frašku jsem už dlouho nezažila. Jediným štěstím bylo, že po nás šli na předávání ještě další dvě třídy a pan ředitel se nemohl příliš košatit během svého proslovu. A pak ten fail, kdy se uprostřed Gaudeamus ozval nezaměnitelný zvuk Windows. Beztak tam ten počítač na nic nevyužili a zůstává mi záhadou, proč ho vůbec museli zapínat. A když už, tak proč ho proboha neodpojili od toho projektoru. I ta růže mi do druhého dne zvadla a tiše mi tu dalších několik dní plesnivěla, protože vzít tu kytku a vyhodit ji, se mi v tu chvíli zdálo jako nadlidský úkol.

Od té doby jsem se příliš od domova nevzdalovala a zjišťovala jsem, že fyzik ze mě asi vážně nebude.
A pak ty neslavné přijímačky.
Ale odvezla jsem si odtamtud alespoň jednu propisku, fix a záložku, což se taky počítá :D
Hned jak jsem v pátek večer přijela domů, sesbírala jsem všechny učebnice, papíry a podobné věci, které se mi tu válely po celém pokoji a šoupla jsem je do knihovny. Modelové otázky z fyziky teď používám jako podložku pod notebook, protože když hraju, má občas tendenci se přehřívat a chystám se na pizzu, do pražské zoo a taky na poněkud hodně opožděnou oslavu mých a kamarádčiných dvacetin.
Snad to bude o něco víc strhující než znovuučení se celé středoškolské fyziky a já vám budu moct nabídnout nějaký zajímavější článek.

Maturita

28. května 2014 v 23:56 | Telenta
No, tak už to mám konečně taky za sebou a nemusím se rozčilovat při vídání některých spolužáků, při každém otevření facebooku nebo i při projíždění nejnovějších článků tedy na blogu.

Dnes v pořadí čeština, angličtina, chemie, biologie jsem odmaturovala, ke svému vlastnímu překvapení na samé jedničky. Obzvlášť tedy z té chemie, neb jsem si z ní vytáhla tu jedinou otázku, kterou jsem vážně nechtěla, kterou jsem nikdy neprobírala s učitelkou, která mě zkoušela, a která patří k těm nejtěžším, co tam lze najít - metabolismy sacharidů, bílkovin a lipidů. Když jsem ze sáčku vytáhla tu 29, myslela jsem, že mě šlehne. Upřímně, díky bohu za ta schémata všech cyklů a metabolickou mapu, kterou jsem dostala (společně s vyděšenými tvářemi všech přítomných, kteří věděli, o jakou otázku se jedná) na potítko. A pak samozřejmě za shovívavost mé zkoušející, protože i dle mého to úplně na jedničku nebylo. Dokonce jsem se musela u kamarádky po vyhlášení výsledků ujišťovat, že jsem se fakt nepřeslechla a říkali, že mám za výborně. Jsem z toho kapku zmatená ještě teď.

O té ne příliš oblíbené otázce z biologie, co jsem si vytáhla pak, snad nemá ani cenu mluvit, ale oproti metabolismům to byla procházka růžovým sadem. Popovídala jsem něco o genovém inženýrství, klonování, biotechnologiích a slavných vědcích a všichni byli spokojeni.

Když se to vezme kolem a kolem, bylo to jedno z nejpříjemnějších zkoušení, které jsem na gymplu za těch osm let zažila. Všichni se na vás usmívají, dokonce i ti, ze kterých máte celé roky noční můry, a před jejich hodinami vypuká ve třídách panika. Všichni se vám snaží pomoct a utěšují vás. Vážně, něco takového jsem tam jinak nikdy nezažila :D
A všechno to proběhlo tak hrozně... rychle. Vždycky dřív než jsem se stačila pořádně rozkoukat, tak už mě vyháněli pryč, že uběhlo patnáct minut a já si jen říkala, kam ksakru zmizely?
A jak výstižně podotkl můj spolužák, když se na nás po oznámení známek vrhali a chtěli nám třást rukama: "Ty vole, jsem zpocenej jak prase." *následováno úporným utíráním rukou do šatů či obleku*

Po vyhlášení výsledků jsme se sebrali, tedy spíše sebraly, a šly jsem za odměnu na oběd do té jedné z mála restaurací u nás, kde vás snad neotráví a mají otevřeno (zato jim trvá minimálně hodinu, než vám donesou i jen těstoviny, ale nemůžete chtít všechno).
Doma jsem se pak snažila odpoledne na chvilku usnout, protože jsem si připadala jako přejetá parním válcem, ale nakonec jsem to vzdala, protože někdo pořád přicházel a zase odcházel a chtěl slyšet mé zážitky z maturity. Tak jsem si v prostojích alespoň již s klidným svědomím, že se neflákám, zahrála poslední epizodu The Wolf Among Us (a nutně potřebuju další, ale obávám se, že k mé smůle si budu muset zase počkat), uzmula jsem jednu čokoládovou moussu s malinami připravenou na oslavu mé úspěšné první větší zkoušky, zalezla si pod deku a bylo mi poměrně fajn.

A v pátek budeme mít pomaturitní večírek, tak jsem na to docela zvědavá.

Rozvrh

4. května 2014 v 20:51 | Telenta
aneb Už mi vážně dochází nápady na nějaký normální a trefný nadpis článku

Na stole mám přímo famózní bordel.
Umělecký, pochopitelně.
Roztahané papíry, sešity, zvýrazňovače, které mi střídavě dopisují a já se je pokouším opětovně křísit. A najednou jsem nějak ráda, že maturuju až 28. května, téměř mezi posledními.
Dneska jsem si dokonce sestavila takový rozvrh, ačkoliv to je možná až příliš vznešené slovo pro ten cár papíru s několika číslicemi, a připadám si trochu jako z Červeného trpaslíka: "Listere, kde je můj přezkušovací rozvrh?" Když jsem totiž takhle delší dobu doma, obvykle naprosto ztrácím smysl pro čas a trpím představou, že ho mám ještě moře, ačkoliv mi ho třeba už zase tolik nezbývá.
No, jsem na sebe docela zvědavá.

V pátek jsme psali slohovku z angličtiny.
Přála jsem si jediné - aby tam nebylo vypravování, protože vypravování na 150 slov... to zkrátka vážně nemusím. No, můžete hádat dvakrát, co nám tam dali. Když jsem to zadání otevřela, myslela jsem, že mě klepne. To nám tam nemohli dát nějaký příjemný dopis nebo recenzi? Nebo... no, vlastně cokoliv, kromě toho vypravování. Ale co se dá dělat, něco jsem tam vymyslela, a to i přes můj prvotní totální blackout, kdy jsem jen chvilku zírala na to zadání a říkala jsem si, že to snad nemůže být pravda. Stejně se divím, že nám nedají víc témat... i u těch FCE nám dali na výběr tři. No, zkoumat smysl a systém státních maturit se mi teď zrovna nechce. Obzvlášť proto, že zítra mě čeká čeština. Ale tam se toho zase tak moc nehrozím, hlavně proto, že tam ve slohu není daný žádný maximální počet slov.
Jen mě docela štve, že je to už od osmi. Kapku mi to nabourá můj režim "číst si dlouho do noci nebo hrát Bioshock".

Včera zas na mě padla... já si ani nejsem úplně jistá, jak to mám pojmenovat. Špatná nálada? Splín? Myslím, že ani jedno to úplně nevystihuje podstatu věci. Asi jako, když jsme se s Hrbem dohadovali, jak úplně přesně a doslovně bychom přeložili creepy a nic se nám nezdálo dost dobré. Potřebovala bych na to nějakého hybrida minimálně dvou slov.
Zase si připadám úplně k ničemu, úplně zbytečná. Ne, že bych podobné pocity neměla tak nějak skoro vždycky, ale až takhle extrémně, to zas až tak často nebývá. V takových chvílích pak obvykle nejsem obvykle schopná vůbec ničeho. No, dokážu se k něčemu vybičovat, když je to nutné, ale když mám možnost, tak sebou jen plácnu do postele, s trochou štěstí usnu a čekám, až to zase přejde.
Ještě že jsem si ten svůj supr čupr (degenerace naší angličtinářkou se na mně v mé slovní zásobě projevuje čím dál tím víc) rozvrh udělala až dneska, jinak bych si ho nabourala hned na začátku :D



Odpusťte mi na závěr tenhle gif, ukradený kdesi v hlubinách tumblr, ale... docela bych teď takového Malika, který by mě mlátil těma otázkama do hlavy, potřebovala :D
A navíc je to zkrátka děsně roztomilý.
A já se teď radši vrátím zpět k základním buněčným funkcím...

Poslední zvonění

27. dubna 2014 v 23:42 | Telenta
No takže... asi je to fakt konec.

V pátek jsem naposled vlezla do našeho gymnázia (přísně teoreticky vzato vlastně ne, ještě si tam půjdu napsat státní testy z češtiny a angličtiny a taky ještě na tu ústní část... takže ve středu 28. května ráno mi držte i palce na nohou).
Upřímně, na tom že máme poslední zvonění my, mi nepřišlo nic super a spíš jsem se tam nudila. Jako pozorovateli mi to vždycky připadalo jako podstatně větší zábava. Ale pravda, tentokrát jsem alespoň nebyla ta zlitá a počmáraná já.
Oproti očekávání jsme se ani tady jako celá třída zkrátka nesešli. Jo, jak nám bylo řečeno, nejlepší prospěch, nejvíc zameškaných hodin.
Rozdávání vysvědčení a loučení se s třídní zatím proběhlo zcela v klidu, nicméně myslím, že se zcela oprávněně obávám, že prolévání potoků slz přijde teprve po maturitě. Přeci jen osm let je osm let. A i když se mi rozhodně nebude stýskat po všech, po některých přeci jen asi ano.

A kam teď? Zubařina nebo medicína?

16. dubna 2014 v 16:41 | Telenta
Maturity se blíží, napětí stoupá a tento týden jsem se konečně rozhoupala k tomu, že by mohlo být fajn začít se učit, protože samo od sebe mi to do hlavy asi nenaskáče.

Kromě těch maturit ovšem nyní stojím ještě před dalším problémem, spíše bych řekla dilematem. Kam na vysokou školu? Stomatologie nebo klasická všeobecná medicína?
Upřímně, v jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že vím, co chci, ale pak do mě víc lidí začalo hučet různé názory a já jsem z toho mírně řečeno zmatená. Jedni mi tvrdí, jak je zubařina super, druzí mi říkají, že si mě jako zubařku vůbec nedokážou představit, to samé s medicínou. Někteří říkají, že kdyby mohli, nikdy by už na zubařinu nevlezli, druzí tvrdí to samé o medicíně. Jako bych už vlastně nevěděla, co chci, jsem tak zvláštně nahlodaná a zrovna tohle považuju za hodně závažné rozhodnutí, přeci jen se nerozhoduju mezitím, jestli si koupím rohlíky nebo housky, ale o tom, čím se budu živit.
Nevím, jestli na tohle někdo zareaguje, ale pokud má někdo zkušenosti s jednou nebo s druhou školou (nebo i klidně s žádnou z nich =D), nechť mi, prosím, sdělí nějaký svůj objektivní názor nebo postřeh. A i kdyby se nikdo neozval už jen to, že jsem si to takhle sepsala mi v tom udělalo alespoň o trochu jasněji...

Danny Elfman, Tim Burton a předčasný útěk z fyziky

5. dubna 2014 v 22:16 | Telenta
Všichni jsou ochotní vám poradit do té doby, dokud souhlasíte s jejich názorem.
Všichni jsou ochotní vás vyslechnout, dokud jim nechcete něco říct.

Bohužel, jak se zdá, platí tohle všeobecně.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy šťastná. Myslím po delší dobu. Asi před čtyřmi roky?
Možná by se dalo počítat i těch čtrnáct dní loni v létě, kdy jsem byla doma úplně sama.
Pořád doufám, že se to jednoho dne zlomí, že se stane něco zásadního, co mi obrátí život. Co mě někam postrčí. Začínám mít ale pocit, že se to čím dál tím víc podobá čekání na Godota.

Dobrá, tím jsem si splnila svou pravidelnou dávku povoleného pesimismu na článek a teď popojedeme kousek dál.

Dneska jsem zase vstávala v šest. V sobotu. V šest.
Ono mi to ani zas tak nevadí, pokud něco po probuzení dělám. Pokud se ovšem vzbudím kvůli tomu, abych jen seděla na zadku, mlčela a poslouchala, padá mi hlava už jen z té pouhé představy.
Mimochodem, opět byl na těch přípravných kurzech ten dement na fyziku, jehož výklad se sestává z toho, že někomu u tabule nadiktuje příklad, tak aby to někdo jiný náhodou neslyšel, a dotyčný píše natolik malým písmem, že bych to nepřečetla ani s dalekohledem. To vážně nemá cenu. Již podruhé jsme se tedy s kamarádkou sbalily a odešly o půl hodiny dřív. Myslím, že si můžeme blahopřát, že jsme tam vydržely aspoň tu hodinu. Na rozdíl od třetiny posluchárny, která se zvedla ve chvíli, kdy ho uviděla.
Navíc už jsem přijatá na několik škol, jak na medicínu, tak i na jednu stomatologii. Sice ne tam, kam bych chtěla nejvíc, ale...


Po našem předčasném úprku mi bylo nabízeno, abych se svezla s výše zmiňovanou kamarádkou a její mámou a babičkou zpátky domů, ale... Nevím, asi bych to nevydržela. Chtěla jsem být strašně moc aspoň na chvíli sama. Na to mi tyhle občasné výlety do Prahy vyhovovaly. Že jsem si mohla jen tak bloumat, prolézt si knihu (koupila jsem si jen poslední díl jedné trilogie, který jsem navíc již v autobuse začala číst!), případně nějaké jiné obchody (dobrá, taky jsem si zakoupila tričko se slonem... ale to už je kromě jízdenky vážně všechno).
A metro. Miluju metro. V Londýně jsem z něj tenkrát byla naprosto unešená. Tuším, že jsem se tu o tom již několikrát zmiňovala.
Čas od času zkrátka budu muset do Prahy jet alespoň kvůli tomu metru.

Doufejme, že nebude dotyčnému členu rodiny vadit, že jsem si od něj tu fotku tak trošku vypůjčila...

Asi jsem se ještě nezmiňovala, že jsem 25. března měla možnost vydat se do Obecního domu na koncert hudby Dannyho Elfmana z filmů Tima Burtona.
Pokud se dobře zadíváte, můžete je oba vidět na fotce výše.
K tomu koncertu nemám slov. Bylo to úžasný. (A Tim Burton seděl naproti nám.) (A Danny Elfman si i zazpíval.) (Ne, vůbec nepoužívám závorky.)
Nepatrně to kazí ta zmrvená písemka z chemie z chemické kinetiky, kterou jsme nikdy s nikým neprobírali, a beztak podle učitelky měla původně být zaměřená hlavně na rovnováhu, a kterou jsme psali druhý den. Jestli si to vytáhnu u maturity, tak budu smutná. I když, tam to snad nebude celé postavené jen na příkladech. A pořád radší tohle než ty metabolismy, které ještě stále nemáme probrané. Na to, že za tři týdny nám končí škola, je to docela zajímavý.

Maturák

12. března 2014 v 20:05 | Telenta
Přežila jsem náš maturák. A teď jsem nemocná.
Tedy tak nějak divně nemocná. Bolí mě v krku, pálí mě v nose, bolí mě hlava, teplota zvýšená jen úplně minimálně, ale hlavně se už zase v noci potím tak, že se musím několikrát převlékat a čekat až mi uschne postel, abych si vůbec mohla lehnout a nepřipadat si při tom, jako když si lehám do vany. Nejhorší na tom je, že čas, kdy se mi tohle nedobrovolné osvěžní stane, nejde nijak odhadnout, takže když si převléknu postel, vezmu si čisté pyžamo a umyju si vlasy, a ve dvě ráno se vzbudím úplně durch, nejsem z toho nijak zvlášť nadšená. Alespoň je mi už po několika zkušenostech jasné, že po zbytek noci nemá cenu brát si nové suché pyžamo, ale bohatě stačí staré tričko, které ráno stejně poletí do koše se špinavým prádlem. Netřeba snad dodávat, že se spánkem to není nic moc.
Říkám si, jestli se moje tělo zkrátka jen nebrání tomu všemu stresu vědomému i podvědomému, potože se prostě našlo nějak moc problémů během krátkého časového úseku. A tak mě jen brzdí a podkopává mi nohy, abych chvilku zůstala stát a zase nabrala dech.

Maturák byl překvapivě fajn. Částečně asi kvůli tomu, že jsem se naučila počítat s tím nejhorším možným scénářem a pak jsem ve většině případů pouze příjemně překvapena.
Nástup i půlnočko jsme nijak zvlášť nezvorali, pro šerpu jsem si došla bez zakopnutí a zvládla jsem i to převlíkání se, aniž bych si nějak zvlášť zničila účes (který se mi tedy nijak zvlášť nelíbil, ale mohlo to být i horší, že...). Dokonce ani ty kulisy v životní velikosti, nad kterými jsme se s kamarádkou vztekaly kolik hodin, nespadly a lidi nám je chválili. Ani jsme pak nemuseli řešit, kam s nimi, protože vyhodit je by mi bylo líto, vzali si je totiž dva naši spolužáci, že si aspoň na nějaký čas vyzdobí pokoj. Když se to tak vezme, je to vlastně moje první dílo, které má doma vystavené někdo jiný než já nebo rodina :D

Jména

23. února 2014 v 21:53 | Telenta
S potěšením zjišťuji, že zpracovávat si četbu k maturitě je mnohem příjemnější než taková angličtina. Jednak proto, že jsem ty knihy četla a něco o nich vím, a pak proto, že knihy jsou pro mě zkrátka větší hobby než plkání o životním prostředí nebo hlavních městech anglicky mluvících zemí.
S čím mám problém, jsou jména. Prostě si je nepamatuji a to občas ani ta hlavních postav. Třeba takové Na západní frotně klid je toho zářným příkladem.
Bůh žehnej dílům jako Obraz Doriana Graye, Petr a Lucie, Jozova Hanule nebo takové Lolitě, kde se vypravěč jmenuje Humbert Humbert, což nejde zapomenout, ani kdybyste chtěli.

Občas s tím mám problém i v reálném životě, nicméně jen u některých lidí.
Je to zvláštní. Téměř jako kdyby můj mozek na nějakém mně neznámém principu vyhodnocoval lidí podle jejich důležitosti a sympatičnosti a část jich prostě permanentně vyškrtával. Takhle si stále nepamatuji jedny známé mých rodičů. Jejich jméno mi říkali alespoň desetkrát, několik dnů u nás dokonce bydleli, když byly loni povodně a jediné co si pamatuju je jméno kočky jejich babičky, kterou přivezli s sebou. Podobně je na tom jedna holka z paralelky, která se mnou již druhým rokem chodí na seminář z chemie. Ačkoliv každou hodinu, když se řeší absence, padne její jméno, prostě pořád nevím, kdo to je.
Ne že by mi zrovna na těch lidech nějak záleželo a chtěla se s nimi blíž poznat, ale je to zvláštní.

Jo, taky mám konečně jarní prázdniny.
Těšila jsem se, že si zalezu hezky do svého doupěte, překousnu to, že budu dělat otázky a v neděli večer se odlepím ze židle a půjdu do školy, to jsem se ovšem šeredně spletla.
Holkám, co nám dělají nástup a půlnočko na maturák, nejspíš definitivně hráblo a jen přes prázdniny nám uspořádaly pět tréninků. Z toho některé třeba pětihodinové nebo tak suprově rozvržené, že nemáme šanci se naobědvat. Jo, dojít do školy na tělocvik, kde můžeme nacvičovat, to je jim zatěžko, ale nás nahánět takhle o prázdniny, to je naprosto v pořádku. A běda těm, kteří nepřijdou. Ale pravda, kdyby chodily do školy, to by třeba musely vstávat na nultou jako ostatní, učit se ze dne na den a podobně ošklivé věci. Je sice hezké, že tvrdí, že jsou nemocné, ze začátku jsem jim i věřila, ale že celý týden do školy ani nepáchnou a pak vykládají, jak byly na téhle párty a pak na tamté, člověk získá určité podezření, že za tím nestojí pouze jejich zdravotní stav...
No, na všechny teda rozhodně nepůjdu, někdy to ani nejde, tak to beze mě budou muset holt nějak přežít.
A jestli mi bude ještě někdo jednou naprosto nesmyslně nadávat a řvát na mě přes telefon, protože do očí si to netroufne, jako jedna moje milá spolužačka, nejsem si jistá, že můžu ještě ručit za svoje sebeovládání.

No co, pořád mám víc času na spaní, na čtení i na psaní, které i tak ovšem zanedbávám, nějak mi na to nezbývá energie ani chuť, většinu času bych nejradši jen zírala do zdi, a když už si sednu k počítači a začnu něco psát, povídky to většinou nejsou. Taky jsem si říkala, že bych mohla sepsat "něco jako recenzi" na Soumrak, který jsem včera dočetla. Ještě uvidím, jak moc budu po zítřejším nácviku znechucena a nakolik budu zaměstnána Shakespearem nebo Brontëovou, pořád jsem se nerozhodla, čemu dám přednost.

Stočit se jako kocour

17. února 2014 v 21:26 | Telenta
Že zase začínám tak naštvaně ale...
Vážně se těším, až bude po 8. březnu a tím i po našem maturáku.
Netuším, kde se to vzalo, že já budu zařizovat lístky (a plakáty a kulisy, nicméně ty si mohu dělat v klidu sama a zlynčována za ně budu až na místě a to je mi srdečně jedno), ale když už jsem domlouvala jejich grafický návrh, dělala jsem všechno tak, aby vyhovoval co nejvíce lidem, osm hodin jsem je popisovala (620 míst dá zabrat... proč musíme mít tak velký kulturák?), další hodinu a půl jsem vymýšlela, jak rozsadit všechny rodiny (nechápu čí nejbližší rodina může mít 17 členů, ale fajn...), aby měly co nejlepší výhled na své ratolesti a oni se pak na mě sesypou s tím, že "jakto že mám stůl u uličky, když jsem ti jasně říkala, že tam nechci být! jako fakt nechápu s čím máš problém!". Problém mám pouze s tím, že si nepamatuju, co mi slovo od slova říkalo všech 23 lidí a u zmiňované slečny jsem si zapamatovala pouze dole a vpravo. Poznámku o uličce jsem si dovolila zapomenout.
Ach, hanba mi. Jsem tak neochotná a strašná, měla bych se sebou něco udělat.
Škoda, že už je to de facto ve fázi "hotové", jinak by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych jim to hodila na hlavu a řekla, ať se o ta místa klidně poperou.
Jediná věc, která mě na tom těší je, že jsem si svoje místa mohla vybrat úplně sama a vzhledem k tomu, že mám všechny lístky pouze já, nikdo mi je nevezme.

Jo, už je mi trochu líp...

V poslední době bych se vůbec nejradši stočila do klubíčka jako kocour a aspoň tak týden nikam nevycházela. Už mě to nebaví se každý den vídat s těma pitomcema od nás ze třídy. Doteď jsem to tak nepociťovala, zřejmě proto, že jsem se s nimi nemusela o ničem dohadovat. Navíc mě pořád tak trochu pobolívá v krku a všichni okolo mě chrchlají a frkají, nicméně nic jiného se neděje a já se jen děsím toho, kdy to udeří. Tipovala bych nějakou nejméně vhodnou chvíli, která se v blízké době naskytne.

Přihlášky na vysokou jsou všechny odeslány i s žádostmi o prominutí přijímaček a teď, jak pronesl můj kamarád, děj se vůle úředního šimla. Už se vidím, jak celý duben budu viset na internetu a dívat se do schránky, jestli mě někde tedy vezmou na průměr.

Docela mě mrzí, že teď nemám moc čas na psaní, protože povídku o milé malé Noční můře, bych ráda dopsala. Alespoň, že číst se dá pohodlně i na cestách, ve škole, když není co dělat nebo u jídla *mává rukama a všechny upozorňuje, aby si nenechali ujít knihu Soumrak od Glukhovského*.

A aby ten článek nevyzněl až tak pesimisticky, přidávám dvě kresbičky ze zápisníku.
Ehm, no dobře, nevím, jestli je tohle to pravé na to, aby byl článek méně pesimistický, nicméně dělat tyhle noční ospalé čmáranice mě zkrátka baví a skvěle se u toho odreaguju.


Všimněte si, prosím, nových úžasných povláčků na peřinu a polštáře v pozadí. Z druhé strany jsou proužkované.

 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz