Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Můj důvěrníček

Třídní záležitosti

2. února 2014 v 14:34 | Telenta
Když se nad tím zamyslíte, školní třída je jedním z nejumělejších prostředí, jaké si dokážete představit. Prostě vezmete několik lidí, dáte je do stejné místnosti a teď tu spolu těch několik dlouhých let přežijte. Netřepat, prosím.
Pokud jde o mě, je mi celkem jedno, kdo co dělá, problém nastává ve chvíli, kdy se s částí třídy, kterou moc nemusím (naštěstí zrovna tahle část do školy příliš nechodí), potřebuji na něčem domluvit. Nemluvě o tom, když mám snad jiný názor.

Upřímně, těším se, až budeme mít náš maturitní ples za námi.
Nechce se mi tím už nějak hlouběji zabývat, ale netuším, proč jedna z mých spolužaček, která od září prohlašuje, že udělá tablo, tři dny před focením oznámí, že zajišťuje jen fotky, nikoliv pozadí a hodí to na mě a ještě jednu holku, protože když už děláme výzdobu, kulisy, zajišťujeme plakáty a lístky, tak je přece logické, že budeme dělat i to pozadí, ne? A když už jsme u toho, jaktože to ještě nemáme zařízené?
To, že na to nemáme vybavení a v žádné firmě nám pouhé pozadí tabla neudělají, je již jen drobným detailem. A nechápu, proč mi pak ta samá osoba zkazí ples paralelky, když se tam do mě pustí, co jsem si to dovolila, když jsem řekla, že to nebudeme ani nemůžeme dělat.
Jo, jsem vůči ostatním tichá, většinou ochotná a nemám ráda konflikty, ale co je moc, to je příliš. Zřejmě si myslí, že když na mě houknou, srazím podpatky a půjdu plnit jejich rozkazy. To je stejné jako s tím půjčování sešitů. Jako jedna z mála, která chodí do školy a o hodiny si píše, jsem se najednou pro mnoho holek stávala nejlepší kamarádkou, když jsem jim měla půjčit svoje zápisky. Jednoho dne mě tak neskutečně naštvaly, když jsem opět hledala svoje sešity po všech čertech a nikdo je záhadně najednou neměl, že jsem prostě všem řekla ne. A co? Urazily se, pomluvily mě, jaká jsem kráva a já mám od té doby všechny svoje zápisy u sebe.
Dodělám kulisy, lístky a plakáty jsou dohodnuté, zbytek ať už si zařídí, jak chtějí. Už se od nějakého zařizování hodlám úplně distancovat. Je tam spousta lidí, co ještě nehnula ani prstem a mají jen plnou hubu keců.
Nemám ráda tohle dohadování.
Obzvlášť pokud jde o nic. Koho to baví dělat tolik povyku kvůli úplným kravinám?
Být to jen na mě, žádné tablo mít nemusíme.
K čemu taková věc koneckonců je?
Vůbec mi přijde, že se tyhle plesy až moc prožívají. Patrně víc než samotná maturita.
Ale už je mi to tak nějak jedno. Ještě tři měsíce to s nimi budu muset vydržet, pak jim zamávám a některé jedince snad už neuvidím.


To mě přivádí k tomu včerejšímu plesu.
Nutno říct, že jsem čekala, že půjde víc holek, se kterými se bavím, nicméně z těch tří si jedna přivedla nějakou svojí kamarádku, takže jsem se stala ignorovaným objektem, druhá tam byla s přítelem a třetí nějak záhadně mizela a zase se objevovala v průběhu celého plesu. Nakonec jsem většinu večera strávila v pánské společnosti a upřímně, možná je to někdy lepší než s holkama. A to nejenom proto, že jsem nemusela utratit ani korunu, protože všechno ochotně platili za mě =D

Článek s omluvným ptáčkem jako bonus

27. ledna 2014 v 23:09 | Telenta
Jsem pod peřinou, na nohou tlusté ponožky a stejně mi umrzají nohy.

Mám zase jeden z těch divných stavů.
Potřebovala bych se někomu vypovídat. Ale ne jen tak narychlo, kdy člověk řekne, co ho trápí, dotyčný ho poplácá po zádech a jede se dál, jako kdyby se nic nestalo. Chtěla bych se prohrabat všemi možnými tématy a vycucat z nich úplně všechno.
Už jsem se někdy zmiňovala, jak mi takové ty plytké povrchní konvezace občas lezou krkem?
Někdy mám pocit, že by bylo lepší i mlčet, než posté řešit, že "si Anča z Horní Dolní vyrazila s Pepou a měla na sobě fakt dost úděsný hadry".
Otázkou zůstává, kde někoho takového sehnat?
Na takové filozofické dýchánky se v dnešním uspěchaném světě asi moc nehraje.
Mohla bych si vystavit inzerát, což?

Z více úst jsem již slyšela, že jsem osoba komplikovaná, zvláštní, ne zcela zapadající do dnešních běžných standardů.
Jsem typický přemýšlivý introvert, který hledá smysl života, světem a lidmi opovrhuje, ale zároveň je chce spasit.
Spoustu věcí ve svém životě bych teď udělala jinak.
Vypadám rezervovaně a chladně.
A miluju Emilii Autumn.
Chcete mě?

Ale teď na chvíli zpátky do reality.
Přípravy na náš maturitní ples pomalu vrcholí.
Já jsem si odkroutila svůj návrh plakátu a lístků, teď už bude jenom stačit, aby se to definitivně domluvilo s lidmi, co nám to budou tisknout.
A všichni pořád něco řeší. Pořád dokola ty samé věci a stejně se k žádnému závěru nikdy nedoberou. Začínám se těšit, až to bude za námi.

Já vím, je to totálně o ničem, ale někudy ty pocity ven jít musí. Zkrátka si někdy nemůžu pomoct.

Omluvný ptáček z pražské zoo za tento nicneříkající článek (ne, že bych v poslední době psala jiné, ale tím spíš je potřeba).

INFP

19. ledna 2014 v 0:00 | Telenta
Moc takovému tomu škatulkování lidí psychology nevěřím.
Většinou po udělání si nějakého testu na mě pár vlastností sedí, zbytek je úplný blábol. Nicméně narazila jsem na jednu takovou "škatulku", která na mě sedí téměř slovo od slova.
Jedná se o Myer-Briggs Type Indicator, kde jsem opakovaně vylezla jako typ INFP. Vážně, tohle dokonale popisuje moji osobnost. Nutno říct, že mě to trochu uklidnilo, že je tu víc takových lidí a dokonce je na ně vytvořený i speciální šuplíček.

Mezi ty nejhlavnější vlastnosti typu INFP patří:
  • časté idealizování věcí často vedoucí k tomu, že dotyčný převážnou většinu času žije spíš ve své hlavě
  • snaží se najít nějaký svůj smysl života a to velmi intenzivně
  • s druhým bodem souvisí i fakt, že často chtějí pomáhat lidem nebo se alespoň snažit udělat z tohohle světa trochu lepší místo k žití
  • bývají kreativní
  • umí dobře psát, verbální projev pro ně ovšem může být někdy obtížnější
  • dokáží dobře naslouchat druhým, nepotřebují se bavit jen o sobě, díky tomu dokážou přijít s řešením konfliktů jiných lidí
  • jsou perfekcionisti
  • mají rádi svůj osobní prostor
  • svému okolí se zdají rezervovaní a chladní, ve skutečnosti všechno ovšem prožívají mnohem intenzivněji než většina ostatních lidí
  • nemají moc přátel, jen několik, kterým skutečně důvěřují a dokáží se před nimi otevřít
  • špatně snáší i kritiku, i poznámku, která tak nebyla myšlena, si berou osobně
  • často se chovají nelogicky, hlavně během konfliktů
  • dávají si cíle, kterých lze dosáhnout jen velice těžce, a i když se jim podaří, většinou se za ně sami nedokážou dostatečně ocenit
Ano, právě jste si vyslechli dokonalý popis mojí osoby!
Možná lepší, než bych ho dokázala sama bez pomoci vymyslet. Některé ty věci jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem si je přečetla a po zamyšlení jsem uznala, že na tom vážně něco bude.

Dnešek byl no... převážně víte na co.
Už jen samotný fakt, že jsem musela vstávat v šest, abych se dohrkala do Prahy na přípravný kurz a to ještě v jaké společnosti. No, nic proti spolužaččině mámě a babičce, ale bavit bych se s nimi nijak delší dobu nemohla. Myslím, že by mi hráblo. Nemám moc v lásce tyhle lidi, kteří nedokážou mluvit o ničem jiném, než že Irena z práce klofla tamtoho a Jarča má nechutnou halenku.
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nečekat, abych s nimi mohla jet zpátky autem, a radši jsem šla na autobus.
Předtím jsem se ještě chvíli jen tak courala, protože jsem měla čas a musím říct, že tohle mám fakt ráda. Ten pocit, kdy si jen tak bloumám nebo sedím sama, obklopená jen samými cizími lidmi, můžu v klidu přemýšlet a nemusím u toho trnout, zpoza kterého rohu na mě kdo z rodiny nebo známý vyskočí.
Osamělé jízdy autobusem nejsou výjimkou. Ráda sedávám na místě u okna hned před zadními dveřmi. Dneska jsem tam začala číst Zoo City, a ačkoliv jsem teprve na padesáté stránce, líbí se mi to. Obzvlášť ta představa Zinzi s lenochodem na zádech, protože přiznejme si, že lenochodi jsou úžasná stvoření.

Prý vypadám stejně, když jsem naštvaná...

Nesehnala jsem Moleskine bez linek, který jsem se konečně odhodlala si koupit, v KFC na Václaváku, kde jsem si chtěla dát qurrito - jediné jídlo, které mi tam vážně docela chutná a začali ho zase dělat - měli zavřeno a kapánek jsem vymrzla na zastávce. Dopisování maturitních otázek na angličtinu my taky nijak moc na náladě nepřidalo.

A nesmím zapomenout na včerejší návštěvu kina, kde jsem zhlédla Zlodějku knih a pokud jste ji zatím ještě neviděli ani nečetli, pak říkám, udělejte oboje!
A nezapomeňte na kapesníčky, budou potřeba.

Kachny na levoboku!

12. ledna 2014 v 20:41 | Telenta
Nestíhám kreslit, nestíhám psát, a když už si najdu chvíli, kdy by to šlo, zůstávám civět na monitor nebo na papír a nejsem schopná udělat ani čárku. Všechny ty představy, které během nezáživných hodin, sprchování, snídání a podobných situací byly naprosto jasné a zřetelné, jako by se najednou sbalily a vyrazily beze mě do nejbližší hospody na pár piv a zanechaly mě tu s imaginací a fabulací gumové kachničky.
Abych si úplně nekřivdila, dneska jsem chvíli proháněla svůj tablet a pokoušela jsem se předělat jeden obrázek. Po hodině půl snažení jsem dospěla k závěru, že to stejně nikdy neudělám tak, abych byla spokojená, takže jsem to zavřela a pro lepší pocit jsem v zoufalství načmárala alespoň obrázek níže. Jednou to jistě bude viset v Louvru.
Digitální kresba mi zkrátka stále nejde.
Není moc divu, zase tak často se k ní neuchyluju, pořád mám radši v ruce papír, leč naučit bych se to chtěla.
Pak je tu samozřejmě taky otázka mého tabletu, který funguje zřejmě na principu momentální konstelace hvězd, teploty a pohybu akcií na Tokijské burze, a není tedy jasné, kdy s ním půjde vůbec něco kreslit.


Zítra píšeme čtvrtletku za matiky.
Ne, ani trochu mi to nedělá starosti.
Už jen proto, že tohle je poslední písemka z matiky, na které opravdu hodně záleží, kvůli vysvědčení a průměru.
Nemám nic proti matematice ani jejím přívržencům, jestli je to baví a spatřují v tom štěstí a životní spokojenost, ať si vesele počítají dál, ale prosím, už beze mě.
Ne, že by bylo až tak těžké naučit se pár vzorečků a nějaké postupy, nicméně ve chvíli, kdy výsledek příkladu vypadá spíš jako zadání, přestávám v tom spatřovat ten důvod, proč to tedy počítat. Ne vážně, k čemu některé ty věci vůbec jsou? Docela by mě to zajímalo a to teď výjimečně nemyslím ironicky. Pokud mi někdo objasní k čemu mi je, že ovládám binomický rozvoj nebo umím řešit rovnice s parametrem v oboru komplexních čísel, pak uznám, že dnešní odpoledne nebylo promarněné.


A už je to zase tady.
Dokud jsem byla ve sprše, v hlavě se mi odvíjel sáhodlouhý článek plný květnatých a vtipných vět a teď...?
Nic.
V hlavě už mám zase prázdno a nemůžu si vzpomenout na žádné téma, které jsem v tomhle článku chtěla rozebírat.
Ach, vlastně na jedno ano.
Na to, že musím někdy do července vymyslet detektivní příběh. Já jsem věděla, proč jsem se tomu v povídkách vždycky vyhýbala, protože vymyslet detektivku, kde dává všechno smysl a všechny postavy mají odůvodnitelný motiv pro své chování, je sakra těžké. Ale co, vzato kolem a kolem, vlastně jsem si to na sebe vymyslela sama.
Jen mě trochu děsí, že na tomhle tentokrát "závisím" nejenom já, ale i někdo další a pokud moje fantazie ztroskotá, bude to... no, zkrátka nic moc. Nemluvě o následné spotřebě výrazu "nezlobíš se, že ne?".

Rok 2014

4. ledna 2014 v 23:03 | Telenta
Tak je tedy prý už rok 2014, obnášející každoroční zhruba tříměsíční rvaní si vlasů z psaní data.
A 4 se z 3 přepisuje podstatně hůř než 3 z 2.


Odpověď na tuhle otázku bohužel znám dost dobře.
Zatímco rok 2013 byl jakýsi nemastný neslaný až na pár světlých výjimek, ten letošní se mi postará o trochu více adrenalinu a zoufání si, že jsem úplně pitomá.

Má novoroční předsevzetí jsou jasná:
  • odmaturovat (z čehož mě děsí nejvíc angličtina a chemie... tedy spíš mě děsí ti zkoušející)
  • zvládnout přijímačky, pokud možno se někde dostat na průměr, abych potom tolik nehysterčila u těch ostatních
  • poté mé zbožné přání související s bodem výše, dostat na pololetním vysvědčení jen jednu dvojku a srazit tak můj celkový průměr za čtyři roky na 1,05 (alespoň můžu snít)
  • zvládnout bez nějakých výrazných obtíží přechod na jinou školu (doufejme, že se tak stane)
  • přežít náš maturitní ples (trochu se obávám, že všechny přítomné odbouráme smíchem již při našem nástupu, ale co)
  • pokusit se do konce dubna nezabít nikoho ze třídy (tady mám snad 100% pravděpodobnost úspěchu =D)
  • a pokud možno pak během prázdnin pomalu zlikvidovat tu hromadu nepřečtených knížek, která se mi tu kupí
Pokud zvládnu tohle, bohatě mi to ke štěstí bude stačit.

No, nový rok pro mě začal poměrně pozitivně.
Taky se ještě nic pořádného nedělo, že.

Ježíšek toho naježil dokonce víc, než jsem čekala, z čehož většina zahrnovala knížky, nějaké to oblečení a pak neuvěřitelnou zásobu punčoch, která mi vydrží aspoň tak na tři roky dopředu. A nové rádio, které vystřídalo mé deset let staré a do něhož se kromě flashky dá připojit i můj nejvěrnější přítel iPod, takže se nemusím i po baráku ploužit se sluchátky v uších.

O Silvestra jsme uskutečnili půlnoční výšlap na nedaleký kopec, kde jsme si připili "vínem". Ne, nenuťte mě tomu říkat víno, chutnalo to všelijak, jen ne jako víno, takže jsme ho všichni svorně po jednom ucucnutí vylili na zem a dožadovali jsme se vysvětlení, jak ho dotyčný mohl vůbec koupit. Cesta dolů byla zajímavější. Nebylo vidět pomalu na krok a atmosféra bývalého koncentračního tábora a krematoria (vedle kterého stojí ten děsivý a zároveň jaksi fascinující památník), za zvuků neutichajících výstřelů (dobrá, petard) tomu taky moc nepřidala. Ne, že by to bylo úplně špatné, leč do nezapomenutelných vzpomínek se to asi nezapíše.

Jinak se prázdniny nesly ve vánočním duchu. Cukroví, pohádky, ponocování a následné vyspávání, šťouchání do nových dárků... Letos okořeněné nácviky na nástup a vypracováváním otázek.
Jen škoda, že není sníh. Momentálně tu leje jak z konve.

Včera mě máma vytáhla do našeho nového "obchodního centra" (je to docela malé a i tak je polovina prostor ještě neobsazená), mají tam prý boty i v čísle 35, navíc měli 30% slevy, což se nevidí zrovna každý den a já se svými nohami i dosti malým vzrůstem zkrátka musím nakupovat tímhle "je to malé? popadni to!" stylem.
A opravdu jsem jedny boty popadla. Na podpatku a to kapku vyšším, nicméně stále dosti širokým. Budu se na tom muset naučit pořádně chodit.
Je to skutečně zvláštní, ale ve chvíli, kdy se takto trochu uměle navýším a dosahuji zhruba 160cm, lidi mě najednou berou o něco vážněji a jestli nebudu chtít, aby se mě ještě ve třiceti ptali: "Co tady chceš, holčičko?" asi mi nic jiného nezbyde. Dneska jsem je vyzkoušela a docela to jde, Hrb mě ani nemusel nést cestou zpátky domů, nicméně na dobíhání autobusu to asi nebude to pravé ořechové.
Taky tam mají i knihkupectví, na místní poměry naprosto nevídané s docela bohatou fantasy, sci-fi a hororovou sekcí. Dokonce je tam několik regálů označených jako Stephen King a přesně na tom místě jsem zpozorovala, že zřejmě znovu vydali To, které jsem jednu dobu nemohla zaboha sehnat. Ani jsem nic neříkala, jen jsem tam stála a zkroušeně se tvářila a máma, která obvykle mou obsesi mít všechny knížky doma odsuzuje, mě sama vyzvala, ať to vezmu, že mi to koupí. Pochopitelně jsem se nijak nebránila.

A rozhodně nezapomínejme na nového Sherlocka.

Jestli to někdo dočetl až sem, pak vám srdečně blahopřeji a třesu pravicí =D

P.S: Opět jsem změnila vzhled blogu. Ale já si zkrátka nemůžu pomoct, pořád mám pocit, že to není úplně ono.

Ponorka

9. prosince 2013 v 21:43 | Telenta
Asi mám ponorku.
Tedy asi určitě mám ponorku. Po jisté době se mi opět do hrudi vtírá ten neodbytný pocit, že už to s těmi lidmi ve třídě nevydržím ani sekundu, jinak vyletím z kůže. Nutně potřebuju prázdniny.
Hádám, že to nemusím nijak blíže popisovat, nepochybně si tím někdy prošel každý. Osm let v jedné třídě je dost dlouhá doba. Částečně jsem ráda, že už je to poslední.
Tentokrát se moje ponorka týká i, možná spíše hlavně, lidí z mého nejbližšího okolí. Nejradši bych tam aspoň tak týden nešla, abych
nemusela poslouchat ty pindy o tom, jak si o sobě myslí, že jsou víc než většina ostatních. Většinu času se mi to daří odfiltrovat, ale čas od času, jako bych na chvíli prozřela a nevím, jestli se mám smát nebo brečet, jestli mám chuť se urychleně sbalit a vypadnout nebo jim jednu plesknout, aby se probrali.
Ovšem v tom je zřejmě ten problém, obvykle když se někomu naznačí, že možná není až tak super a úžasný, jak se domnívá, urazí se a zcela zjevně si o vás myslí svoje. Hlavně, že všude hlásáme, jak si ceníme pravdy a upřímnosti, ale ve chvíli, kdy nám ji někdo naservíruje, už se nám tak nezamlouvá.
Samozřejmě, lidé jsou stvoření ješitná (a já se hlásím k nim, obávám se, že svoje lidství nezapřu, to jen pro ty, co si myslí, že mluvím pouze o všech ostatních) a špatně snáší jakoukoliv negativní kritiku namířenou proti jejich osobě. Obzvlášť když se polechtají jejich citlivá místa. Je ovšem velký rozdíl v tom, zda se to snažíme řešit v klidu nebo si z toho alespoň něco vezmeme a po opadnutí prvotního uraženého pocitu se nad tím zamyslíme, jestli na tom není něco pravdy, a ne že se dotyčný našpulí a myslí si cosi o dámských pohlavních orgánech. Tady mám na mysli kritiku alespoň trochu konstruktivní, pokud za vámi někdo přijde a řekne, že jste debil, těžko si z toho něco vezmete.

Pokud bychom chtěli zůstat ve školním prostředí, taková hodina matematiky se samostatnými pracemi je krásným příkladem.
Lidi, kteří tomu skutečně rozumí, sami dokážou vymyslet různá řešení příkladů a skutečně za tím vidí něco víc, se s tím nikomu nevnucují a nechlubí se s tím a pokud je člověk požádá, ochotně vám to vysvětlí.
A pak jsou tu ti, kteří si na velké machry jenom hrají. Bez zápisu a předepsaného řešení vám neřeknou vůbec nic a běda, když se pokusíte jim říct, že by někde mohli mít chybu, následuje typické odfrknutí, v krajním případě nafouknutí. Při požádání o vysvětlení se tváří, jako byste byli největší idioti na světě a ne vždy se dočkáte odpovědi.
Sama matematice zrovna nějak extra nerozumím. Jsem schopná se to naučit tak, abych měla jedničku, nejhůř dvojku na vysvědčení. Nic hlubšího za tím ovšem nevidím a vzorečky se mi za ta léta pomalu trousí ven z hlavy, tudíž nemám potřebu se s tím někomu vnucovat a tvářit se, jako kdybych sežrala celou chytrost na světě
Neříkám, že jsou takoví všichni, nicméně někteří mi s tím už opravdu začínají pít krev...

Ale co se dá dělat, to je zřejmě všude, že lidi, kteří toho až tak moc neumí, nejvíc křičí.
Radši si zalezu zpátky do své ponorky.
Žluté ponorky, aby bylo jasno.

Balancování

1. prosince 2013 v 21:17 | Telenta
Občas mám takové zvláštní stavy.
Jako kdybych balancovala na okraji vysokého útesu a snažila se dohlédnout na dno propasti, která se pod ní rozprostírá. Ne proto, že bych tam chtěla skočit, čistě jen ze zvědavosti. Zjistit, co mě čeká. Ale o tom život je, ne? O balancování. A všichni přes ten okraj jednou přepadnou, ale už se nebudou moct vrátit, aby nám pověděli o tom, jaké to bylo.
Stává se mi to hlavně v noci, když už ležím v posteli a nemůžu spát. Najednou si až neuvěřitelně uvědomuju svoji smrtelnost a to jak je náš vymezený čas krátký. Nemám z toho přímo strach, spíš jen jakýsi zvláštní pocit definitivnosti.
Ptám se, jaký to má všechno smysl. Že tu jsem. Že tu jsme my.
Proč vůbec vznikl nějaký život? Planety? A proč vesmír?
Je někde někdo nad námi a pozoruje nás jako my rybičky v akváriu? A jaký je potom jeho smysl?
O takových myšlenkách by se bezpochyby dalo diskutovat celé roky a stejně bychom se nedobrali závěru. Koneckonců na těchto otázkách stojí celá filozofie a všechna náboženství a mám silný dojem, že nikdo z jejich zakladatelů se nedobral nějaké pravdy, jen se k ní snažil přiblížit.

A dozvíme se tu pravdu skutečně po smrti? Nebo nás čeká jen tma?
S tímhle tématem mi na mysl přichází film Mučedníci. Ač je to snímek skutečně zvláštní, s naprosto nevyzpytatelným dějem a v jistých ohledech až nechutný, v závěru vám je jasné, že si celou dobu pohrával právě s touhle myšlenkou. Lépe řečeno organizace, která ve filmu po téhle pravdě "po smrti" pátrá a nemá zábrany za tímhle účelem mučit a týrat lidi, dovést je až na samý práh bolesti a smrti, aby mohli vidět a mohli jim o tom povědět.

Chtěla bych poznávat, přemýšlet a tvořit.
Vždycky mě to jistým smyslem táhlo k umění, že se ale na žádnou uměleckou školu hlásit nebudu, v tom jsem si udělala jasno poměrně brzo, ač mě spousta lidí přemlouvala, abych to alespoň zkusila. Nechtěla bych si z radosti udělat povinnost.
Pak jsem taky byla fascinovaná lidským tělem a duší. Proto tenkrát ten zájem o studium psychologie, tedy humanitním směrem, což mi rodiče teď otloukají o hlavu pokaždé když se dostaneme k výběru vysoké školy. Po čase jsem si ovšem uvědomila, že někdo, kdo pořádně nechápe ani sám sebe a sám by se se svou duší potřeboval víc poznat, nemůže v tomhle ohledu efektivně pomáhat ostatním.
Tak tedy zbylo to tělo. Pro rodiče zde nastává ohromný problém, protože tohle už je přece směrem přírodních věd a to já jsem přece jednu dobu tak strašně zavrhovala. A upřímně, docela mě v tom podporovali.
Ale ptám se, co může vědět patnáctileté tele, které pomalu ani neví, co chce dělat zítra? Neříkám, že jsem teď nějak extra vyspělá, jistý rozdíl tu ale vidět je.
A že moje spolužačka měla o studiu medicíny jasno už od páté třídy? Možná, ale my dvě jsme diametrálně naprosto rozdílné osoby. Ona musí mít vše připravené a nalinkované a jít přesně podle plánu. Ve chvíli, kdy jí něco nevyjde, ztrácí půdu pod nohama a neví, co dál. Já taková holt nejsem a zřejmě ani nikdy nebudu.
A že měním názor?
Na to můžu říct jen jediné:


Poslední dobou mám vážně divný myšlenky. A nebo ne?
Ono je to asi jedno.
Momentálně by mě zajímalo, jestli nemáte tip na nějaký zajímavý horor?

Mozek odmítá spolupracovat nejen s vymýšlením názvu článku

16. listopadu 2013 v 22:17 | Telenta
Nestíhám. Už opět.
Ačkoliv nestíhám, je možná až příliš silné slovo.
Jsem v mírném časovém presu? Ano, to zní mnohem lépe a také poněkud vznešeněji.
Za tmy do školy, za tmy ze školy. Tu referátek a tam zase písemečka. Nácviky na maturák, zkoušky šatů, přípravný kurz, brigáda, vypracovávání otázek. Nějak se toho sešlo moc.

Říkám si, jestli si za to částečně nemůžu sama.
Myslím, že by se nedalo říct, že jsem puntičkář, bez trochy uměleckého bordelu kolem sebe nejsem schopná normálně fungovat a v uklizených šuplících nikdy nic nenajdu. Nicméně když něco dělám, dělám to pořádně a tak, aby to co nejlépe odpovídalo mé představě. V okamžiku, kdy se mi to nepovede, bývám podrážděná a mám sklony štěkat na všechny okolo. Nebo alespoň líčit mé strasti kocourovi, který na mě hledí se shovívavým výrazem ve tváři a snaží se mi jazykem umýt vlasy.
Vůbec v takových situacích, kdy jsem pod tlakem, bývám labilnější než obvykle. V jednu chvíli se směju, v druhou mám chuť někomu urazit hlavu florbalovou hokejkou. Na ten nápad s hokejkou mě přivedl náš nový tělocvikář, na kterém jsem si to také poprvé v duchu zkoušela.

Víte, nikdy jsem si nemyslela, že bych si mohla vytvořit tak silnou averzi k tělocviku. Náš nový tělocvikář mě přesvědčil, že to jde a to i v oktávě na gymplu, ačkoliv jste s ním nikdy dřív problém neměli. Nejsem žádná vrcholová sportovkyně a se svým metrem a půl, dle BMI i podváhou (ačkoliv jím úplně normálně) zkrátka koulí požadovaných osm metrů nevrhnu, stejně jako při skoku do výšky nepřeskočím metr třicet a přiznejme si, že basket taky není úplně moje hobby. Navíc si pan tělocvikář vymýšlí naprosto nesmyslné cviky, které hodlá známkovat a nám nezbývá nic jiného, než na něj zírat s otevřenou pusou, jestli to myslí vážně. Ono je přece úplně normální házet po sobě medicinbaly a mířit přitom druhému na hlavu. Jak by se mohlo něco stát, že? Navíc je přece super holkám ve čtvrťáku, kterým jde o známky na pololetním vysvědčení kvůli průměru, vyhrožovat špatným známkami z tělocviku, protože je to tak veledůležitý předmět.
Radši už tohle téma opustím, začíná se ve mně zas vařit krev.

Možná, že někteří z vás se pozastavili nad tím vypracováváním maturitních otázek, neboť v dnešní době není až tak nezvyklé, že si je studenti zkrátka seženou od někoho, kdo už odmaturoval a jen se je vesele našrotí.
Mně se prostřednictvím jednoho spolužáka taky vypracované otázky z chemie a z biologie dostaly do rukou, ale když jsem je otevřela, měla jsem chuť se z toho rozbrečet. Zápisky jsou to jen naprosto povrchní, části dokonce chybí, a ačkoliv slečna, která většinu z nich vypracovala, umí evidentně zacházet s barvičkami a zvýrazňovači, řekne vám toho opravdu málo.
Naštěstí mám kamarádku, svou věrnou osmiletou spolusedící, se kterou otázky píšeme, a která je v tomhle "dělání věcí pořádně" ještě větší pošuk než já, a shodly jsme se na tom, že si to uděláme po svém a tohle využijeme jen jako jakousi berličku.
Předevčírem jsem psala o pudinkovém modelu atomu a řeknu vám, že od té doby na něj mám hroznou chuť.
Na ten pudink, jen pro upřesnění.

Taky není tedy příliš divu, že ač jsem se ze začátku snažila, projekt NaNoWriMo zcela evidentně nedokončím. Večer vždycky padnu do postele a zmůžu se maximálně na nějakou bezduchou činnost, při které není nutné příliš zapojovat mozek. Vymýšlet něco, aby to mělo hlavu a patu a ještě se při tom pokoušet o gramaticky a stylisticky správné věty, je zkrátka nad moje duševní síly.
Ale alespoň jsem začala, i to beru jako pozitivum, protože koncept se mi válel na stole už několik měsíců a nic se s ním nedělo. Teď jen doufejme, že se mi to podaří dokončit.
A když už jsme u toho psaní, objevila jsem naprosto úžasný jednoduchý editor jménem ZenWriter.
Je roztáhnutý přes celou obrazovku, tudíž vás neláká tolik brouzdání po internetu a jiné rozptylovače, jako když vidíte jejich ikonky přímo před sebou a neustále vás svádějí k tomu, abyste na ně klikli.
Ve chvíli, kdy píšete, navíc zmizí i název souboru, menu a zůstane vám jen a jen váš text.


Už mi zase začíná docházet šťáva.
Ač nejsem nijak strašlivě unavená, mozek začíná odmítat spolupracovat a já se začínám bát, jestli bude ještě schopný vyplodit tento něco jako závěr článku. Zítra, až budu při smyslech, si to po sobě přečtu.
Jsem docela zvědavá, co se dozvím.

IMG

2. listopadu 2013 v 12:18 | Telenta
Po zemi se převalují chuchvalce husté mlhy. Začíná svítat, slunce ale nikde není vidět, jen šedavá obloha dává vědět, že začíná nový den. Po obzoru přelátají s krákáním hajna vran a za oknem vlaku se rýsují komíny továrny, pletence plechových trubek a dlouhé šlahouny zkroucených keřů. Tmavé vody široké řeky líně tečou a vlní se. Skřípění kol a zalézavá zima.
Ráno jako z hororu, jak poznamenal Milan.
Ráno jako z Dishonored, jak jsem poznamenala já.

A pak ten pocit, kdy si říkáte, že ještě chvíli vydržíte, ale v příštím okamžiku se vám zatmí před očima a tak sedíte v chladné modré chodbě a kamarádka vám dává napít sladké šťávy.
Transgenní myši. Rybičky. Rybí embrya. Elektroforéza. Fluorescenční mikroskop. Retroviry. Skleněné podlahy. A v neposlední řadě překvapení, že už jsme na stanici Nádraží Holešovice.
Zhruba do těchto několika slov by se dal shrnout včerejší den, kdy jsme se jeli podívat na den otevřených dveří Ústavu molekulární genetiky v Praze.
Bylo to zajímavé, tedy až na ten můj menší kolaps, který se mi podařilo nad očekávání dobře ustát a spořádaně jsem se složila až teprve, když jsem vyšla na chodbu, takže si toho kromě kamarádky, která mě odváděla ven, nikdo nevšimnul.
Měla bych se jít učit. Předně si dodělat tu maturitní otázku The Commonwealth of Nations, ale protože mě milé zlaté Commonwealth zas až tak moc nezajímá, radši si dodělám otázku o členovcích.
V poslední době mám pocit, jako bych pořád psala.
Maturitní otázky střídám s referáty, pak taky včera začalo NaNoWriMo (nedělám si iluze o tom, že bych měla tolik času, abych to dokončila včas, nicméně menší nakopnutí se hodí) a pak taky občasné články tady na blogu.
Čekám, kdy se mi bude zdát o tom, že píšu.
Nicméně i ty otázky z angličtiny, které mi upřímně lezou krkem, se k něčemu hodí. Zpracovávání tématu My town se jeví jako jednoduché a nenáročné. Pokud ovšem nemáte učitelku, která trvá na tom, že nechce ani vidět ani slyšet nějaké bláboly o tom, jaké máme hezké město s historickým centrem, které leží na řece Labe, ale máme se zaměřit na nějaké problémy nebo opravdu zajímavá místa. Což mě přivedlo na námět článku o bývalé nacistické továrně Richard, kterou mám doslova za domem. Divím se, že mě nenapadlo o něm napsat už dřív. Ještě si najít vhodnou dobu, kdy půjde udělat nějaké fotky.

Fotky, to mě posunuje kousek dál.
Po dlouhé, velice dlouhé době jsem si nechala vyvolat fotky, které už jsou pečlivě zastrkané v albu, a říkám si, že rozdíl mezi fotkou v digitální podobě a v té hmatatelné je značný.

Čtu Zlodějku knih a moc se mi to líbí. Jsem zvědavá na film. Možná proto dneska píšu v tak krátkých větách.

A pokud by snad někomu zůstával záhadou název článku, jedná se o zkratku Ústavu molekulární genetiky.

Houpačka

21. října 2013 v 18:50 | Telenta
Už zase houpačkuju.
Určitě to každý zná. Jeden den dole, druhý nahoře.
Momentálně se nacházím kdesi uprostřed pohybu směrem vzhůru.
Co mě dneska vážně potěšilo, bylo, že jsem té zákeřné písemky na tři a půl strany ze členů v angličtině dostala za jedna, čímž jsem si docela vylepšila skoré. Pak jsem si dneska, díky nějakému zásahu shůry, v posledních několika sekundách všimla chyby v testu z matiky a stihla jsem si ji i opravit a taky se mi podařilo konečně vyřešit a definitivně uzavřít jeden problém.

V sobotu jsem byla poprvé na přípravce na přijímačky v Praze, takže jsem musela vstávat v půl páté, abych stihla vlak. Překvapivě jsem byla míň unavená, než když vstávám o něco později na nultou do školy. Beztak jsem toho moc nenaspala, o úplňku nemůžu nikdy pořádně spát. Bylo to zvláštní jet skoro hodinu a půl potmě a vědět, že mám teprve celý den před sebou. Naštěstí jsem měla s sebou dobrou společnost včetně hudebního doprovodu, takže i vylidněná Praha zahalená v mlze, ze které se zvedaly strašidelné zdi porodnice U Apolináře, která obzvlášť v takovém počasí působí, jako kdyby z ní měl vyskočit Drákula, nepůsobila tak depresivně. Dokonce jsme našli Purkyňův ústav hned na první pokus a těch šest hodin, co jsme se učili, mi uteklo jako voda oproti normálnímu vyučování, kdy ke konci dne hypnotizuju hodiny a snažím se je silou vůle popohnat dopředu.
Až když jsem se okolo čtvrt na pět vrátila domů, na mě přeci jen začala padat únava, ale musela jsem si nechat alespoň popřát k svátku a postarat se o to, aby mi rodina nesnědla všechny kremrole. A hromádka knih na mém nočním stolku se opět nepříjemně zvětšila. Smrt je mým řemeslem, Malé ženy, Válka za bílého dne, Mistr Stínu, Oceán na konci uličky, Šťastný Jim, Zlodějka knih, Noční cirkus... No, radši už nebudu pokračovat, takhle napsané to vypadá ještě hrozivěji. Už to nestíhám číst, nicméně to mě neodradí od toho, abych si kupovala a nechávala kupovat další. Jo, a nesmím zapomenout zmínit novou myš od hrba. Trochu ho podezírám, že už se nemohl dívat na tu starou, umně vyspravenou izolepou, ale tak stěžovat si pochopitelně nebudu...

Vážně už mě začínají vytáčet lidi, co vás vidí jen ve chvíli, kdy od vás něco potřebují. I jen ve škole. Ačkoliv se to dá aplikovat na různé věci.
Lidi, co do školy nechodí, ne zrovna kvůli tomu, že by byli nemocní, a normálně po vás ani nevzdechnou, ale ve chvíli, kdy se potřebují něco naučit a zápis pochopitelně nemají, stejně jako jejich podobně vypečení kamarádi (no dobrá, kamarádky, protože tohle z mých pozorování dělají hlavně holky), najednou jste jim dost dobrý a ťuťu ňuňu nejlepší kamošky, i když se vám za rohem budou smát, jaký jste krávy, že chodíte do školy a neserete na učení. A pak vám to ani nevrátí a vy musíte svoje vlastní věci shánět po všech čertech, obvolávat je a zjišťovat, kdo že vám má co vrátit. Občas si říkám, že jsem fakt blbá, že jim to stejně půjčím, že nedokážu říct ne. Jsem holt taková povaha. Ale v poslední době to to vystoupilo na takovou intenzitu, že i já jsem schopná je odmítnout. Je zajímavý pozorovat je, jak se pak shluknou jako slepice v kurníku u jedné lavice a nadávají vám. Když se tak na ně dívám, říkám si, jestli je to spíš k smíchu nebo k pláči, obzvlášť když si představím, že takhle třeba budou věci řešit celý život.

Snažím se se sebou něco dělat. Vážně. Už několik let. A až v několika posledních měsících zaznamenávám jisté úspěchy, i když někdy prostě ujedu. A navíc svoji povahu a osobnost zkrátka od základů nepřekopu. Ani bych nechtěla. Měním se jen tak, jak chci já, jaká chci, abych byla. Není to dokonalý a nikdy to dokonalý nebude, ale jsem ráda, že to vůbec jde. Krůček po krůčku, ale jde. Připadá mi to trochu jako skládačka. O kousek se zlepšíte, vidíte, že to k něčemu je a dodá vám to trochu sebevědomí a energie do dalšího kroku. Jen se děsím chvíle, kdy to nakopnutí bude moc malý, na to abych se posunula dál. Ne všechno by se někomu mohlo zdát nějak důležítý a veliký, ale pro mě to má svůj význam. I třeba jen to, že se naučím někomu říct ne.

A koukám, jak během jednoho článku dokážu přecházet od spisovné češtiny k hovorové, podle toho, kam se zrovna stáčejí moje myšlenky.
On tenhle kec vlastně ani nemá moc hlavu a patu, tak se to snad dá prominout.

Podzimní přemítání

14. října 2013 v 23:30 | Telenta
Nestíhám.
Tímhle slovem by se dal popsat můj momentální život.
Tedy stíhám, ale za cenu toho, že přijdu domů ve čtyři odpoledne po devíti hodinách ve škole a jdu se učit. Tedy snažím se učit, protože mozek je věc prohnaná, lstivá a nespolupracující a po devíti hodinách soustředění stávkuje a neustále odbíhá od tématu.

Občas si říkám, co k tomu lidi vede. Jít dál, ačkoliv ne všechno je mnohdy příjemné a nebaví je to.
Dnešní systém?
Zřejmě ano. Na to, abyste mohli uskutečnit některé své sny, zkrátka potřebujete peníze a pokud si je nenakradete, musíte si je vydělat. Čím lepší vzdělání a známosti, tím lepší práce. Čím lepší práce, tím více peněz. Jednoduchá rovnice. Jako motivace tu slouží ony tajné sny a přání, kterých chceme dosáhnout. Jen mi často přijde, že lidé jako by během té honby za penězi na své původní cíle zapomněli. Plácají se bezcílně sem a tam a stěžují si na všechno, co jim přijde pod ruku. Přitom některá přání lze vyplnit velice jednoduše, jen se musí chtít a něco pro to udělat.
Neříkám, že já žiju přesně takhle. Taky mám svá období, kdy mi všechno přijde na nic, a čekám, až mi něco spadne samo do klína. Ale ono to většinou nespadne. A já jsem naštvaná, stáhnu se do kouta a trucuju.

Spousta lidí na dnešní systém nadává, ale kolik z nich by bylo schopných se mu skutečně vzepřít, všechno hodit za hlavu a přestěhovat se na ulici? Řekla bych, že minimum.
Navíc si myslím, že zrovna naše problémy se problémům jiných zemí a jiných lidí nemůžou rovnat.
Máme co jíst, kde bydlet, nejsme ve válce ani nic podobného. Ale tohle si většina lidí uvědomí, až když jim to někdo vezme. Jak říkal, už Demokritos: "Je rozumný ten, kdo se nermoutí pro to, co nemá, ale raduje se z toho, co má."
Uznávám, že občas je to těžké a lidé jsou bytosti, které si rády stěžují na všechno možné a pokud k tomu není opravdu vážný důvod, nějaký si vymyslí. Možná to i trochu vychází z našich utopistických očekávání a představ, která se ovšem nemůžou nikdy uskutečnit, dokud lidé budou lidmi.

A co jsem se tím tedy snažila říct? Ve zkratce to, že bychom se měli někdy na chvíli zastavit a zeptat se sami sebe, jestli jsme na tom opravdu tak špatně jak si myslíme a jestli alespoň tušíme, co chceme. Nevím, jak vám, ale mně připadá, že tyhle dvě věci spolu hodně souvisí.

Upřímně, jsem příliš nečekala, že napíšu něco takového.
Jak jsem už jednou říkala, v noci mě vždycky přepadávají takové myšlenky, a kdybych nebyla tak unavená, nepochybně bych je byla schopná ještě dlouho otáčet ze všech stran a prozkoumávat je. Ale mozek opět začíná stávkovat a já při svitu stolní lampičky už jen spíš tak bezduše zírám do monitoru a myšlenky se mi stáčí k otázce, zda mám na zítra ty čtyři maturitní otázky z biologie opravdu dostatečně naučené.
A taky k listům. K těm barevným listům, které jsou všude kolem.


Ještěrky

6. října 2013 v 21:32 | Telenta
Dnes se nám poněkud neočekávaně vylíhly venku v květináči čtyři malé ještěrky.
V létě jsme totiž nechali odvézt hromadu písku, která ležela vedle skalky, kde se ještěrky obvykle prohánějí a sluní, a zmiňovanou hromadu písku si vybraly jako úkryt k nakladení vajíček. Když jsme jim ho tedy tak lstivě zničili, zkusili jsme nalezená vajíčka alespoň zahrabat do květináče s pískem, který jsme nechali na zahradě. Už jsme si mysleli, že všechny násilné stěhování nepřežily a přestali jsme je chodit kontrolovat. Byla tedy naprostá náhoda, že je dneska máma objevila, když šla sbírat ořechy.
Takže jsme si s nimi udělali několik rychlofotek, aby se neřeklo, zamávali jsme jim a vypustili jsme je na skalku.




Loupala jsem ořechy (co člověk neudělá pro to, aby ještě chvilku oddálil učení). Někteří lidé by se dle stavu mých nehtů mohli domnívat, že se nemyju. Ale zjistila jsem potěšující informaci, že ačkoliv po suchých vlašských ořeších mě pálí držka, po těch čerstvých mi nic není.

A rozlouskla jsem záhadu, proč ta kniha Malé ženy, kterou jsem si půjčila od tety, je o tolik tlustší, než ta, kterou jsem si asi ve třinácti nebo čtrnácti letech půjčovala od kamarádky z karate. Starší vydání od kamarádky totiž obsahovalo pouze první díl, takže tentokrát se dočtu, jak to všechno doopravdy dopadlo.
Normálně takovou literaturu příliš nevyhledávám, ale vždycky na podzim na mě ta romantičtější nálada přileze, nicméně držím se Austenové, Brönteových a teď tedy Alcottové... Nikdy jsem moc nemusela takové ty klasické dívčí románky jako, píše Lanczová, kterou své doby všechny moje spolužačky hrozně žraly. Jednu jsem si tenkrát od nich půjčila a dočetla jsem to jen s velkým sebezapřením, protože jsem pořád čekala, že teda přijde ten zlom, kvůli kterému si to zamiluju. A ono nic.
Ale z téhle knížky... nevím, něco z ní ve mně prostě tenkrát zůstalo, jakýsi těžko definovatelný pocit radosti a smutku zároveň, což byl jeden z důvodů, proč jsem po té knize sáhla znovu.

Zkouším si napsat svůj seznam věcí, které bych chtěla někdy v životě udělat. Už dřív jsem si dvakrát něco podobného, ač o hodně kratšího psala, a bylo milé vidět, jak se některé z položek stávají skutečností. Dost to pomohlo (a stále pomáhá) mému pošramocenému sebevědomí. Až to celé dopíšu, budu si to muset vytisknout. A dopisovat, přepisovat, odškrtávat...
Přijde mi to dobré. Mít nějaké cíle a jít si za nimi, i kdyby to mělo být třeba jen to, že se chcete naučít péct mrkvový dort nebo nutně potřebujete papuče s prasátkem. Nemůže se vám pak stát, že máte dojem, že se svým životem jen bezúčelně plácáte jako ryba na suchu.

Zatím utíkám povinnostem, jak jen to jde

16. září 2013 v 20:29 | Telenta
Už několikrát jsem si říkala, že bych si měla odpustit tyhle nic neříkající články z mého nijak dramatického a dobrodružného života odpustit, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Část blogerů by mi jistě mohla dát za pravdu.
To by byl nepochybně taky zajímavý námět na článek. Proč má tolik lidí nutkavou potřebu svěřovat se se svými problémy a strastmi naprosto neznámým (v tom horším případě nevítaným známým) lidem? Touha vypsat se? Najít nějaké porozumění, kterého se v "reálném" světě tak žalostně nedostává? Podělit se o své názory? Nebo se naopak něčím pochlubit? Asi těžko říct. Koneckonců, co člověk, to unikát. Každý bude mít trochu jiné důvody k sepisování článků, k tomu nekonečnému datlování slov za tichých večerů (rán, dopolední, polední, odpolední, nocí...).

A teď k těm mým strastem. Jsem kapku nachcípaná. Skutečně jen kapku. Bolí mě v krku a vyčkávám, jak to dopadne. Zatím to vypadá příznivě. *klepe na dřevo*
Dneska jsem byla zkoušená z angličtiny. Z něčeho, co nám vůbec nebylo zadáno a vzhledem k tomu, že geografie USA mě příliš netankuje (ostatně jako celé USA), dopadlo to, jak to dopadlo. No, vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Nevím, zda jsem byla dozkoušená, neboť jsem řekla možná tak pět vět a naše, již tak ve špatné náladě, profesorka mě nenechala nic doříct, pořád mi do toho skákala a většinu času mluvila ona ke třídě, zatímco já jsem stála u mapy a rozhodla jsem se pro metodu pasivní rezignace. Na tu jedinou část, kterou jsem uměla a kterou nám skutečně zadala, už nezbyl čas. Tak nevím. A je mi to docela jedno. Prostě uvidím. Proč se stresovat takovou blbinou. Pochopitelně jsme si všichni vyslechli, jak jsem blbí a zrovna v oktávě to musíme začít flákat. Že to byla její chyba a nic nám neřekla, by zrovna ona se svojí povahou přiznat nemohla. O něčem přesvědčovat lidi jako je ona nemá sebemenší cenu, na to jsem již před časem přišla. Však těch známek ještě budeme mít dost.
Taky se nějak pomalu začínají navalovat ostatní povinnosti. Škola se už naplno rozjela, diář se začíná plnit, vypracovávání maturitních otázek, na konci října možná budu mít brigádu, brzy nám taky začnou nácviky na nástup a na půlnočko, budu dělat ještě s jednou kamarádkou kulisy a celkově výzdobu na náš maturák a jsem moc zvědavá, jak se ráno ještě před šestou vykopu o víkendu z postele, abych dojela na ty přípravné kurzy... Každopádně to bude zajímavé.
Aspoň že tu jsou takové věci jako třeba začínající plesová sezóna, šaty k maturitě (pro někoho tak malého jako já, je to skutečně úspěch... co budu říkat, nakupovala jsem v dětském oddělení), dva rozepsané příběhy a v listopadu hodlám zapracovat na vánočním dárku, který jsem vymyslela, tak aby byl na všechno čas a v případě selhání jsem měla možnost vymyslet ještě něco jiného.
Zatím se mě drží spíš pozitivní nálada, což je více než podivné. Depky a hroucení se zřejmě teprve přijdou, osobně to vidím nejpozději na únor.
Zatím utíkám povinnostem, jak jen to jde.

A jde mi to naprosto stejně špatně.

Což mi připomíná ten zítřejší test ze zsv. A ten středeční z chemických úloh, kterého se děsím jako čert kříže. Ne, že bych byla úplný antitalent na chemické vzorce, jen se děsím, že mi bude něco zadáno triviálním názvem a já si nebudu schopná vzpomenout na vzorec. Budu doufat, v dobrou konstelaci hvězd, a aby to bylo něco známého a ne nějaká šílenost, o které jsme si možná někdy řekli, že existuje. Například taková močovina je sympatická...
Radši už mizím.

Londýnské úlovky na podzim i zimu

12. září 2013 v 22:09 | Telenta
Venku se nám začíná ochlazovat, což s sebou přináší taky značný pokles teploty ve třídách, o chodbách raději nemluvě. Do včerejška jsem měla pocit, že to jde. Dneska jsem ráno v sedm na latině klepala kosu, balila jsem se do bundy a bylo mi naprosto jasné, že další měsíce jen v tričku s krátkým rukávem rozhodně zvládat nebudu.
Osobně toleruju zimu do Vánoc, možná ještě kousek ledna, pokud mám dobrou náladu, ale pak bych povinně dala všechnu tu břečku, co se snad ani nedá nazývat sněhem rozpustit a zatopit na dvacet stupňů, bezvětrno, slunečno. Bohužel, má zatím každý rok břečka navrch.
A tak se to snažím brát pozitivně: čaj, šály, teplé peřiny, bezduché zírání z okna na tu slotu venku, sníh a fakt, že většina podivných existencí, které na vás pokřikují na ulici, zaleze do svých nor a vy se beze strachu můžete pohybovat městem. Na podzim barevné listí a kaštany, v prosinci pak cukroví, světýlka, výzdoba a vůně vánočního stromečku.
Což mě přivádí ke koupi dvou Potterovských věcí v Londýně, které s tímto obdobím úzce souvisí a zatím jsem vám je neukázala.


Vždycky jsem měla Havraspár ráda.
Havraspár a Zmijozel a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou kolej mám radši. Podle tohoto a tohoto kvízu, které jsem si včera z dlouhé chvíle dělala, bych měla patřit právě do Havraspáru (Zmijozel dle počtu bodů těsně v patách), tak jsem ráda, že jsem tu šálu trefila =D Ale i kdybych netrefila, moje dušička by beztak jásala, vzhledem k tomu, jak jsem na tom jako mladší ujížděla, všude jsem s sebou ty knihy tahala (taky je to na nich vidět...) a ačkoliv to už nemám jako tak velkou mánii, zůstává jednou z mých nejoblíbenějších sérií.

A malý výkřik do tmy nad mým dnešním domácím úkolem, skutečně je nutné, abych si do hodiny angličtiny zjišťovala, zda v USA chodí víc dětí do veřejně nebo soukromě školy a podobné věci? Upřímně, je mi to fakt jedno, zrovna USA nikdy nepatřily mezi mé zájmy a ani nemám touhu se tam někdy podívat na rozdíl... No, téměř od zbytku světa. Tohle mě fakt štve. Být v angličtině známkovaná za moje zeměpisné, historické nebo přírodovědné znalosti.
Co vám budu říkat, radši jsem šla počítat matiku s těmi zvláštními komplexními čísly, které mají, pro mě mystickou a záhadami opředenou, imaginární část.

25.8. a už se to blíží

25. srpna 2013 v 23:31 | Telenta
Nějak ztrácím sílu na to, abych vymýšlela názvy k těmhle deníčkovým zápisům.

Už se to blíží. Valí se to ze všech stran, zejména z hloupých letáků a připitomělých reklam. Za týden všem školou povinným žákům a studentům skončí prázdniny a tradá zpátky do školy.
Vždycky jsem se docela těšila. Dva měsíce volna jsou na mě trochu moc a ke konci se začínám nudit. Letos se mi ale nijak zvlášť nechce. Oktáva, maturita, přijímačky na vysokou, kurzy, maturák... a pochopitelně moje nervy v kýblu, protože ačkoliv nejsem až tak velký plašan jako moje věrná spolusedící, tak nervy na pochodu mít umím. Trochu mě to děsí a ze všeho nejradši bych byla, aby byl už příští rok touhle dobou.

Zatím se jen tak poflakuju a užívám si doby, kdy si mohu alespoň částečně prohodit noc a den. Jsem zkrátka noční pták, jak padne tma, jsem najednou mnohem čilejší, mám chuť začít dělat spoustu věcí a v hlavě se mi rojí nápady jeden za druhým. Není tedy s podivem, když jsem se včera v půl dvanácté rozhodla, že budu malovat a v klidu jsem si rozložila stojan, plátno a barvy, pustila jsem si rozhlasový záznam Hamleta a dala jsem se do díla. A zřejmě na to budu muset vynaložit víc takových nocí. Nedokážu malovat na malé formáty a vždycky jsem obdivovala lidi, co to umí. Já se se štětcem potřebuju rozmáchnout. To s tužkou je to naopak.

Poslední dny se nesly zejména v duchu nakupování, neboť máma tvrdí, že bude lepší nakoupit nějaké formálnější oblečení už teď, abych se pak nemusela příští rok stresovat.
No, zrovna tohle se moc nepovedlo, protože na hubenou holku s metrem padesát zkrátka nikde nic nemají. Opět jsem si užila divení typu: "Óóó, jak je to možné?! Tak vám už je devatenáct?!". Mám dny, kdy je mi to jedno. A pak mám dny, kdy mám za to dotyčnému chuť vlastnoručně vydrápat oči, což byl i tento případ. Vážně, to člověk musí nutně překročit hranici alespoň sto šedesáti centimetrů, aby se o něm alespoň dalo uvažovat jako o dospělém? Většinu času jsem měla chuť vsáknout se do nejbližší zdi.
Aspoň že jsem to neabsolvovala úplně bez úspěchu, a ačkoliv sako jsem nikde nesehnala, mám dva použitelné svrchníky, dvoje džíny, svetr, batoh, neb ten starý se již na některých místech začínal rozpadat, a ukořistila jsem černočervené pruhované kraťasy zlevněné z pětiset na osmdesát korun. No, nekupte to. Navíc mám konečně nová plátna, dokoupila jsem si poslední díl Stínů a Monument 14 (a nevím, kdy si to stihnu přečíst, když jsem si před nedávnem ještě pořídila z antikvariátu Nanu a Dům o tisíci patrech...) a při zpáteční cestě při honu na jídlo se mi podařilo najít sushi, které jsem si vítězoslavně odvezla domů, takže by se to dalo označit za úspěšný lov (nebo snad spíše sběračství?).

Líbí se mi Zolův styl psaní. Teď o prázdninách jsem přečetla Zabijáka a momentálně louskám Nanu. To jak dokáže vylíčit psychologii postav a celkovou atmosféru Paříže té doby je až neuvěřitelné, to jak se nebojí zajít do všech detailů i těch odporných (holt naturalismus, že...). O to víc mě mrzí, že je u nás k dostání jen naprostý zlomek z jeho díla a to rozhodně nepsal málo.

Taky si chystám podklady pro další povídku. Zatím je stále ve stádiu, kdy se může každým okamžikem změnit, tak jsem zvědavá, jak to nakonec vymyslím. Pokud z toho tedy vůbec něco bude. Uvidím, uvidím.

Ach, a ještě jedna věc. Pokud jste neviděli seriál Řím od HBO, tak to utíkejte napravit!
A já se jdu dál psychicky připravovat na blížící se září.

Nýdnol 1/2

16. srpna 2013 v 23:01 | Telenta
Fanoušci Červeného trpaslíka již jistě tuší, že půjde o cosi s Londýnem.
A pokud se najde ta nějaká malá hromádka lidí, co můj blog čte pravidelně, nepochybně si i všimla, že jsem byla delší dobu neaktivní.
Ano, byla jsem poslední týden v Londýně a teprve včera, tedy vlastně již dneska, jsem se vrátila domů.
Bylo to poněkud dobrodružné, jelikož jsem jela poprvé "sama" pouze s Hrbem, který má hrůzu z letadel (zejména pokud jsou ve vzduchu a sedí v nich), takže už jen samotná cesta byla zajímavá. Doletěli jsme na Heathrow někdy okolo třetí hodiny odpolední místního času, s menšími obtížemi jsme si zakoupili Oyster card na šest dní, dohrkali jsme se metrem i s kufry na Gloucester Road a nakonec jsme i dorazili do správného hotelu.

Tenhle způsob cestování mi vyhovuje. Ta svoboda, že si můžu jít kam chci a kdy chci, najíst se a udělat si pauzu kdy chci. Žádné hrrrrrrr na ně! Musíme vidět tohle a támhleto! A teď půjdeš sem! A teď zase tam! Bolí tě hlava? To přece zvládneš!

V Londýně jsem byla předtím již dvakrát, ale pokaždé to bylo s jazykovou školou a jen na odpoledne, takže jsem dohromady neviděla skoro vůbec nic a dost mě to štvalo.

Pokud něco nelze Londýnu upřít, pak to je spousta parků a zeleně a trávy, na kterou si můžete skutečně sednout i lehnout a schroustat si tam sendvič, aniž by vás někdo hnal pryč, jak se často stává v naší zemičce.

Hyde Park


Tu paní X dáme do lednice, jo?

25. července 2013 v 21:55 | Telenta
To se tak člověk odpoledne doplazí domů, zasedne k počítači a nějak ho zarazí, že návštěvnost jeho blogu je zhruba pětinásobně větší, že normálně.
Nemusela jsem pátrat dlouho a zjistila jsem příčinu:


Už potřetí, opět s fotkami. Tak si říkám, že úroveň mého focení nebude až tak tragická, jak jsem si myslela.
Rozhodně to potěší.

Ale kvůli tomu tenhle článek nepíšu.
V pondělí a v úterý jsem se byla podívat, jak to vypadá u zubaře. Já vím, zní to asi všelijak.
Příští rok mě kromě maturity čekají i přijímačky. Jedny z nich budou i na stomatologii a rodiče chtěli, abych se podívala, jak ta práce reálně vypadá. A jelikož naše zubařka z toho byla nadšená, už jen když slyšela o tom, že bych chtěla zubařinu studovat, nebyl s tím příliš velký problém.

Prozíravě jsem si vzala bílé tričko, protože po mámě už žádný bílý plášť nemáme a ten, co se na mě pokoušeli nasoukat mi byl... kapku velký a vypadala jsem v něm nejvíc jako čistotný strašák do zelí.

Líbilo se mi to, ale... cítila bych se daleko příjemněji, kdybych tam už mohla aspoň něco dělat (vlastně jednou jsem podávala lak na plombu, protože sestřička zrovna nebyla po ruce... tomu se říká slibný začátek =D). Jen tak tam postávat, civět zubařce pod ruku, dívat se, jak všichni ostatní pracují a uskakovat z cesty sestřičce, nebylo zrovna úplně podle mého gusta. Nemluvě o těch pacientech, co na mě divně zahlíželi (ještě že k tomu neměli moc příležitostí).
Zkrátka, hlavně se tvářit přirozeně.
Bohužel, mám dojem, že jsem většinu času vypadala spíš takhle.


Alespoň, že tam nikdo nevypadal, že by mu (v tomhle případě tedy spíš jí) to vadilo.
Doktorka mi vykládala, co zrovna s těmi nebožáky v křesle dělá, pokud to nebyla zrovna jen preventivní prohlídka, ukazovala mi, jak se poznají některé věci na rentgenových snímcích, korunky a kroutila pacientům hlavou, aby mi názorně předvedla, jak vypadají mrtvé zuby.
Sestřička mi ochotně ukázala kolik je různých druhů kleští (vážně, skoro na každý zub jsou jiné kleště), plomb, rentgen a další nástroje, co mají poschovávané v šuplíčkách všude kolem a dokonce mi bylo dovoleno jít se podívat za laborantkou, kde mi to ze všeho nejvíc připomínalo výtvarku, nemůžu si pomoct.
A taky jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí, zejména o připravované rekonstrukci ordinace, která začne již v pondělí, a užila jsem si i rozplývání se nad novou vázou, kterou jim v úterý přivezli.
Jediná věc, co mě skutečně vyděsila, bylo, když doktorka od stolu volala na sestřičku, že tu paní X (jméno si nepamatuji) dáme do lednice. Pochopitelně neměla na mysli tu paní, ale její otisky, nicméně znělo to strašidelně.
A když jsem u těch otisků, vypozorovala jsem, že chlapi všeobecně tam bývají daleko větší tragédi, než ženy. Promiňte pánové, ale je to tak. Ne všichni, ale pokud srovnáme počet nadávajících a stěžujících si mužů a žen, muži vedou na plné čáře. Taky mi dělali otisky, když mi dávali rovnátka a vím, že to není příjemné, ale z toho, co tam předváděl jeden pán, by člověk řekl, že se ho snažili zabít.

A pak... pak mi ufrnkli rodiče i s bratrem a nechali mě tu s kocourem napospas svému osudu.
A to kocour je v poslední době špatným společníkem. Většinu dne si trajdá někde venku, a když přijde domů, stěžuje si na jídlo, protože on chce přece tu bábovku, co mám na talíři a ne nějaký granule, obchází kolem jako tygr v kleci, vrčí a syčí a já mu spílám, že je to mrzutý starý dědek. Připadá mi to jako bychom byli manželé po třiceti letech.
A ani mě psychicky nepodporuje, když jdu za tmy stáhnout do dolního patra žaluzie, a bojím se, že bude někdo stát za oknem.
Jo, jak se na podzim ochladí, to jsou mu najednou pelíšek a jeho hřejivá náruč dost dobrý.

Včera jsme konečně uspořádali to grilování na oslavu FCE, kupodivu jsme se sešli všichni a ještě víc kupodivu to bylo nakonec fajn.
Vrátila jsem se sice okolo jedný v noci, ale když jsem vyšla do patra a zakopla jsem o tu hromadu knih, co jsem odpoledne vytahala z knihovny s tím, že knihovny umyju a knihy roztřídím, aby v tom byla aspoň nějaká logika, měla jsem hroznou chuť v tom pokračovat. Nicméně Hrb, který mě doprovodil, prohlásil, že už usíná a tak jsem toho nechala.
A dobře jsem udělala, jelikož jsem docela podcenila velikost naší knihovny a ve výsledném čase jsem na tom strávila něco okolo sedmi hodin.
Pak jsem si taky stoupla na druhý konec místnosti a patřičně dlouho jsem se svou prací kochala, než jsem si vzpomněla, že bych mohla jít přehodit zalévání na zahradě, abych tam omylem nevytvořila rýžové pole.

Chameleon

19. července 2013 v 20:36 | Telenta
Mám chameleona!
Tedy bohužel ne živého, ale alespoň malého plyšového, kterého si na podzim hodlám připnout na kabát.
To jsem totiž včera ráno poměrně neočekávaně jela s mámou do Prahy. Kdybych to věděla předem, nesůvila bych do dvou u počítače a šla bych dřív spát. Ale co se dalo dělat, že...

A svůj hlavní účel výlet splnil - tedy sehnat mi boty na maturák a vůbec i ostatní plesy, které mi opravdu budou, což není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už jen kvůli faktu, že ačkoliv u klasických zavřených bot mi stačí číslo 36 nebo 37, pak u otevřených bot a zejména u těch na podpatku potřebuju číslo menší. Nemám totiž nohu jen extrémě krátkou, ale také extrémě úzkou, takže z 98% bot, co se prodávají mi noha zkrátka vyjede.
Ovšem, sláva! Vzhledem k tomu, že rodiče chodí tancovat, vědí i o specializovaných obchodech, kde mají i malá čísla kvůli dětským závodníkům. Měla jsem na výběr jedny z jedněch, ale upřímně je mi to jedno. Jsou mi akorát, jsou v tělové barvě a s přiměřeným podpatkem. Víc si ani nemůžu přát.

Áááááá, ten chameleon! Myslím, že se na něj budu chodit každý den dívat, dokud se neochladí a nebudu ho moct vzít vyvenčit.
To se totiž máma chtěla podívat na nějaké dřevěné anděly v malé galerii v jedné z těch úzkých uliček vedoucích ze Staromáku a tohle tam měli taky. Tak jsme si místo andělů za několik tisíc pořídily aspoň dva chameleony.
Někdy bych ty uličky chtěla nafotit, takováhle místa mě vážně fascinují. Je to takové... útulné a s atmosférou. Nevím, jak lépe bych popsala to, jak na mě působí.
A taky bych si při té příležitosti chtěla v Praze najít některé domy a kostely, ke kterým se vážou nejrůznější legendy. Asi jako dvanáctiletá jsem totiž dostala knihu pražských legend a pověstí a od té doby si něco takového plánuju.
To už to plánuju sakra dlouho...
Ach jo.



A dneska se mi podařilo s velkou slávou spálit si záda.
Tak to totiž dopadá, když asi po třech letech jdu jednou s kamarádkama na koupaliště. Ale mají tam dobrou malinovku, to se jim musí nechat.
A taky si člověk hned víc váží své rodiny a kamarádů, když vidí, co se tam pohybuje za zjevy a vůbec takové zvláštní sorty lidí. Ačkoliv silnější účinek má na tohle patrně doprava MHD (čemuž se snažím úspěšně vyhýbat), vlaky a autobusy.

Výžblept nekomunikativního člověka aneb už vážně nevím, co mám psát za nadpisy

16. července 2013 v 13:27 | Telenta
Tak jsem se vrátila z MoRu a... nějak se u mě zhoršila nemoc "nehodlám opustit postel".
Nemám zdání, jestli to spolu nějak souvisí, tenhle stav je u mě naprosto běžný, nicméně vykopat se dnes ráno ven, protože jsem potřebovala na záchod, bylo najednou nějak mnohem složitější než normálně a síla, která mě tlačila zpět pod peřinu byla mnohem větší.
To se pořád říká, jak je pes nejlepším přítelem člověka... cha! Já tvrdím, že nejlepším přítelem člověka je peřina.

A taky nechci nikoho vidět.
Nejsem zrovna společenský typ a zkrátka potřebuji alespoň chvíli soukromí a pět dní, kdy jsem tu chvíli soukromí měla tak maximálně na záchodě, mi v tomhle ohledu moc dobře neudělalo. Nepotřebuju toho nějak moc, stačila by mi hodinka nebo půl hodinka, kdy by mi nikdo nestál za zády a nesledoval, co dělám a neustále se nevyptával, kam chci jít teď, jestli chci tohle a co si myslím a bla, bla, bla...

Už jsem vám říkala, že mám často dojem, že lidi mluví až moc? Jako by se báli ticha, jako by si ho nedokázali vážit. Nevidím žádnou potřebu v tom, neustále se účastnit nějaké konverzace, být stále s někým v kontaktu, ať už naživo, přes ksichtknihu, Skype, icq nebo já nevím co všechno. Jako by snad musel někdo neustále vědět o tom, co všichni dělají, že tady jsou a někdo by si jich měl všímat.
A ne, nejsem nešťastná a smutná, jak si většina lidí z mojí nekomunikativnosti vyvozuje, jen zkrátka nemám potřebu mlít od rána do večera pantem, jako valná většina populace.

O posledních dnech se tu nebudu nijak sáhodlouze rozepisovat. Jednak proto, že nepochybuji o tom, že se tu s články na stejné téma roztrhne každým okamžikem pytel a pak se mi prostě a jednoduše nechce.
Alespoň si tedy udělám opět krátký žebříček tři koncertů, které se mi libily nejvíc.
  1. Powerwolf
  2. Avantasia
  3. Amaranthe
Za zmínka taky nepochybně stojí Lordi, Moonspell, Arkona a Elvenking. A Leningrad Cowboys, v životě jsem něco tak šíleného neviděla, buď jsou jen tak střelený nebo musí něco brát, ale... co to bylo (a to nemyslím ve špatném slova smyslu)?
A hlavně kapely, na které jsem tam cíleně jela, většinou zahrály všechny písničky, které jsem od nich chtěla slyšet.
A mám tričko s Powerwolf.


A co budu dělat teď?
To netuším.
Docela mě štve, že skončily všechny seriály, které jsem sledovala a nemám se na co dívat. Hannibal, American Horror Story, Game of Thrones... i to Shiki jsem dokoukala. Nemáte někdo nějaké návrhy? Nejlépe něco, co nemá 18547 dílů.
Naštěstí knížek tu mám dost. Včera v noci jsem rozečetla Skrýš a z těch necelých sta stránek, co jsem stačila přelouskat, musím říct, že to vypadá hodně zajímavě. Uvidím, jak to bude pokračovat.

Jazyky

8. července 2013 v 22:11 | Telenta
Fanfáry! Je to tady!
Dneska mi poměrně neočekávaně přišel email, ve kterém mi oznamovali, že jsem prošla zkouškami na FCE se známkou A a pokud si to podle toho jejich vysvětlení vykládám správně, dostanu tím pádem o stupeň vyšší certifikát, tedy CAE. Zřejmě. Nemá s tím někdo zkušenosti, že by mi to objasnil? Jsem kapku zmatená.
Nicméně jsem ráda, že to mám za sebou a kromě maturity, která mě čeká příští rok, mě žádné velké zkoušky z angličtiny už nečekají a můžu si tedy blahopřát.
Ani jsem kvůli tomu nestihla být nervózní, kromě těch několika sekund, kdy mi Firefox nechtěl načíst výsledky tak rychle, jak jsem si to představovala.

Ještě aby se příští rok v podobném duchu nesla i maturita a přijímačky.


Takže teď budu mít trochu víc prostoru věnovat se dalším jazykům.
Učím se docela dlouho francouzsky, nicméně zrovna francouzština mi k srdci nijak nepřirostla a obzvlášť ze sloves (a zejména z jejich tvaru subjonctif) mám chuť mlátit hlavou o zeď.
Docela by mě lákala španělština. Učila jsem se ji jen jeden rok a to s tím, že ten učitel stál za starou bačkoru, ale nechtěla bych se jí úplně vzdávat. Je to nádherný melodický jazyk se snadným vyslovováním a prý pro Čecha jeden z nejlehčích na naučení. A navíc, když jsem na jazykovém pobytu v Oxfordu tenkrát slyšela, jak se tam Španělové baví mezi sebou, mohla jsem na tom uši (?) nechat.
A taky bych si někdy mohla doplnit alespoň základy němčiny, když žiju jen hodinu cesty od německých hranic a zvládnu tak maximálně pozdravit, poděkovat a objednat si jablečný džus.
Co myslíte?

No nic, asi bych se radši měla jít dál zabývat svojí povídkou, která se pomalu ale jistě blíží k zdárnému konci a chtěla bych vyždímat co možná nejvíc z mé momentální "ponořenosti do příběhu", než si sbalím kufry a ve středu ráno odjedu na MoR. Navazování na příběh po delší prodlevě je vždycky hrozně těžké, minimálně pro moji osobu.

Toť je k dnešnímu výlevu vše.

P.S. V poslední době mi dělá stále větší a větší problémy vymýšlet názvy článků... a pak to dopadá jako u tohoto.
 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz