Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Můj důvěrníček

Prázdniny a trocha zamyšlení

2. července 2013 v 22:07 | Telenta
Tak tedy na dva měsíce zase pokoj od školy.
Ne, že by to všichni už dávno nevěděli.
Na vysvědčení jen jedna očekávaná dvojka z fyziky a pokud mi příští pololetí nerupne v bedně a nedostanu víc než tři dvojky, vejdu se do průměru 1,1, což znamená jistou šanci dostat se na vejšku bez přijímaček.
Ačkoliv jsem se na prázdniny původně těšila, tak když už jsou konečně tady, najednou nějak... nevím. Nemám žádné magalomanské plány, kromě MoRu a Londýna, nic připraveného nemám a zkrátka uvidím, co se naskytne.
Jinak budu patrně jen tak bloumat po okolí a číhat. A užívat si samoty. Já vím, že člověk je prý tvor společenský a navěky sama bych taky žít nechtěla, nicméně občas mám všeho a všech už plný zuby a potřebuji se zavřít do své bubliny a tam si v klidu přežívat a oslavovat ticho a klid.


Ovšem pár malých cílů by se našlo.
  1. zredukovat tu hromadu knih, která se mi válí na nočním stolku
  2. pokud možno nakreslit nebo namalovat něco, na co bych po dlouhé době mohla být zase aspoň trochu pyšná (až příště zase vezmu do ruky formát menší než A2 a tempery, tak mě laskavě zastavte; ale co... už to domaluju, ono to nějak dopadne)
  3. pokusit se nafotit zvířátka v zoo
  4. neztratit se v Londýně a vrátit se zpět bez ztráty na životech
  5. konečně dopsat tu rozepsanou povídku, pro níž stále ještě nemám ani název, nicméně se mi po dlouhé době zase něco docela zamlouvá; a pokud múza dá, začít i něco nového
  6. zpracovat si četbu
  7. nechat si začít šít šaty na maturitní ples
  8. pokusit se nervově nezkolabovat až budu čekat na výsledky FCE
  9. urychleně dohrát dvojku Assassin's Creed, aby ze mě nebyl Hrb nervózní (nemysi si, já to na tobě vidím =D)
  10. a konečně jet se podívat na zámek na pávy, opět hlavně kvůli zachování Hrbova duševního zdraví
A to by bylo asi tak všechno...

Jinak mě docela pobavilo, jak se tu v poslední době strhávají hádky mezi vegany či vegetariány a pak klasickými všežravci, kteří se navzájem obviňují a snaží se druhou stranu přesvědčít, že jedině oni mají pravdu.
Osobně mi to připadá celé trochu jako když se děti hádají na pískovišti, jestli ten hrad bude mít jednu věž nebo dvě.
S prominutím, ať si každý žere, co chce. Já nejsem vegetarián, nicméně maso nijak často nemusím a jsem spokojená. A jestli je někdo spokojený se stravou bez masa nebo i živočišných výrobků? Prosím, když to necpe ostatním pod čumák a netvrdí jim, jak jsou zaslepení... A že někdo nedá bez řízku ani ránu? Fajn, pokud to nenutí jíst i ostatní.
Každý z nás je jiný, má trochu jiné a potřeby a vzhledem k tomu, že žijeme ve světě, kde je možné vybírat si svůj jídelníček, neměl by s tímhle být snad žádný problém. A už vůbec to není důvod k tomu vést nějaké zbytečné žabomyší války.
Toť můj názor.

Letní den

22. června 2013 v 10:13 | Telenta
Chodidla mě pálí a nesnesitelně bolí. Po čele mi stékají lepivé čůrky potu. Přemáhám touhu mrsknout sandály někam do křoví u cesty, posadit se do stínu a trucovat a vytrvale šlapu dál. Je až téměř neuvěřitelné, jaká muka dokážou způsobit nohy plné puchýřů a odřeninek - neklamné znamení toho, že nastalo léto.

Kocour leží mrtvolně ve stínu před vchodovýma dveřma. A dlaždice v chodbě našeho domu tak příjemně chladí.

Displej mého mobilního telefonu se opět rozzářil nachovou červení. Srdce jako by se mi na okamžik zastavilo a pak se naráz rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Cítila jsem, jak mě strach tlačí v krku.
To přece nemůže být pravda. Přece jsem ho zničila! Nicméně teď tam byl a s neochvějnou samozřejmostí ležel na dně mé kabelky.
Věděla jsem, že se tomu nevyhnu a pomalu jsem ho vytáhla ven. Už předem jsem věděla, co uvidím.
A on tam opravdu byl.
Snědý muž s turbanem na hlavě, na tváři zlověstný úsměv. Chtěl si znovu zahrát. A já jsem věděla, že tentokrát to může být naposledy, že se možná již za pár minut přidám k těm bezduchým loutkám, co se s prázdýma očima procházejí po městě a čekají na příkazy svého pána.
Nasucho jsem polkla a rozechvělým ukazováčkem jsem zmáčkla PLAY.

Sakra. To byl zase sen!
Čím vyšší teplotu mám já nebo okolí, tím je to horší. Tričko mám úplně propocené.
Ale vážně, komu se běžně zdá o viru, který chce ovládnout celé lidstvo a šíří se prostřednictvím mobilních telefonů a záleží jen na vás, jak moc jste odolní, abyste se při hře nepřeklikli na nesprávnou odpověď nebo se po čase prostě jen nevzdali a nepoddali se tomu?
Občas mě jen trochu mrzí, že to nezažiju až do konce a nevím, zda tomu zloduchovi nakopu prdel nebo ji on nakope mně.


Pak ležím na posteli, větrák v pohotovostním režimu a listuji Noční směnou, popřípadě se dívám na Shiki nebo Hannibala, či si něco zahraju, pokud nejsem v náladě, že bych prohodila počítač oknem. A jsem ráda, že známky jsou uzavřené, snad jen s jednou dvojkou z fyziky, a FCE mám definitivně za sebou. Teď jen čekat na výsledky a doufat, že tam nebudu muset znovu.
A nechce se mi nic dělat.

Díkybohu, že dnes už je chladněji a nemám potřebu jen chcíple ležet jako předešlé dny.

Zalézt a už nevylézt

28. května 2013 v 21:40 | Telenta
Maturity jsou stále v plném proudu a pro nás, nematuranty, by to měl být (a všechny předešlé roky taky byl) jakýsi dlouhý nádech před skokem do moře písemek, které vždy následuje, protože "honem, honem, za to pololetí jsme přece nestihli vůbec nic!".
Tenhle rok, s naším novým vedením, to takhle nevypadá ani omylem a zítra mě čeká kromě nulté a odpoledního vyučování přijemná dvouhodinovka matematiky následovaná fyzikou. Po zítřku budu mít za sebou již pátou hodinu matematiky v tomhle týdnu.
Zřejmě si prostě usmysleli, že ten poslední rok, než odmaturujeme i my, si to prostě musíme užít. A tak si mrzneme ve třídě (venku je tepleji, než ve škole) a modlíme se, aby už byl příští týden a s ním i normální rozvrh.
Navíc na mě pomalu, ale jistě začínají dopadat obavy a nervozita z FCE zkoušek, které mě čekají příští týden.
Do toho si ještě představuju, jak bude vypadat příští školní rok se všemi těmi přípravami na přijímačky a na maturitu doprovázené třídním serváním se kvůli maturitnímu plesu.
A chce se mi někam utéct nebo aspoň zahrabat se do peřin a vylézt až příští rok v červenci.

Švýcarsko 2/2

22. května 2013 v 14:30 | Telenta

Freiburg
První ze tří zastávek na cestě mezi Bernem a Lausanne, střet německé a francouzské části Švýcarska.
Patrně nejpříjemnější dopoledne ze všech. Jak kvůli katerále svatého Nicolase, Jeanu Tinguelymu, tak i kvůli obědu. Měli jsme na jídlo pouze půl hodinu a spolu s dalšími čtyřmi lidmi jsme se dohodli, že zajdeme do pizzerie hned naproti místu rozchodu.
Zvenku restaurace vypadala docela obyčejně a prázdně a tak jsme se tam energicky nahrnuli. Hned jak jsme vstoupili, tak k nám ovšem přiskočil číšník, držel nám dveře, vítal nás a my jsme zjistili, že jsme vpadli do luxusnější restaurace, než jsme měli v plánu. V obyčejných bundách, teniskách a s batohy na zádech jsme si tam připadali dost nepatřičně, ale to už nás číšník táhnul dovnitř a chtěl vědět, co si dáme. Posadil nás, a že prý pizza s sebou není problém, do pěti minut to bude, odkud jsme a Praha, že je krásná. Než jsme se stačili vzpamatovat, už nás vyprovázel i se dvěma krabicemi nakrájené margarity ven.
Posadili jsme se k altánku na náměstí, kde místní studenti chodili po provaze, a o chvilku později nám nějaký chlap a ženská cpali do rukou plechovky s Fantou, že prý je to zdarma. A přímo naproti byly záchody.
Zkrátka místo k nezaplacení.


Další galerie zasvěcena Jeanu Tinguelymu.
Švýcaři jsou opravu přesní stejně jako jejich hodinky. Otevírali v deset a přesně v deset se dveře galerie také otevřely, ačkoliv jsme dobrou půl hodinu stáli před ní, namáčknutí na sklo a schovávající se před deštěm a větrem.

Švýcarsko 1/2

21. května 2013 v 19:34 | Telenta
Možná jste někteří z vás v minulém článku zaregistrovali, že se chystám do Švýcarska s výtvarkou a ačkoliv se našly věci, které mi na těhle zájezdech příliš nesedí (taktika "hrrrrrr, na ně! jídlo nepotřebujeme"), nutno uznat, že Švýcarsko je skutečně krásná země, se spoustou lékáren, kašen a kadeřnictví (vlastní výzkum), kde pohozený papírek na chodníku je vznácností. A kde se taky lidi dokážou oblékat.
Původně jsem chtěla napsat je jeden článek, ale pak jsem viděla, kolik fotek do toho chci nacpat a radši jsem ho rozdělila na dva, pro případ, že by měl někdo potíže s jejich načtením. Ono je jich i tak požehnaně.

Odjížděli jsme v pondělí v jedenáct v noci.
No, nic moc. V tuhle dobu jsem zvyklá být zalezlá v posteli, lenošit a chystat se ke spánku a ne vyrážet na víc jak desetihodinovou cestu autobusem.
Autobusáci nezklamali. Náš původní autobus ráno vyhořel a tak nám dali náhradní a měla jsem silný dojem, že i náhradní řidiče. Zřejmě pátého bratrance z třetího kolena pana majitele, který zrovna neměl práci, a jeho dědečka, kteří si spolu dají pár krabiček cigaret denně. Jízda stylem "brzda, plyn, brzda, plyn", kdy se člověk snaží aspoň trochu se vyspat, protože ví, že celý další den bude muset běhat po městech a galeriích, není zrovna příjemná. Okolo třetí ráno zabrzdil tak prudce, že bych přísahala, že všichni vylétli ze sedaček. Soudím podle vyděšených zvuků, které se ozývaly všude kolem.

Weil am Rhein - Vitra Design Meseum
Okolo deváté hodiny ranní jsme dorazili k naší první zastávce - Vitra Design Museum, ještě na Německé straně, kde jsme navštívili výstavu architekta Louise Kahna.
Nic proti architektům, ale tohle mě tedy zrovna do extáze nepřivádělo.
Částečně zřejmě i kvůli mému nevyspání a rozlámání a taky prostě kvůli faktu, že dle mého názoru byl Kahn pěkný hajzlík. Ne vážně, přijde vám normální mít manželku, mít s ní dceru, pak si nabrknout kolegyni v práci a mít s ní další dceru a v šedesáti se spustit s další architektkou a zplodit syna? Kromě toho tu poslední v práci zamykal do kumbálu, když za ním přišla do práce jeho manželka, nezval ji na otevření budov, které pomáhala projektovat i ona a občas, aby se neřeklo, se zjevil u ní doma, vyžadoval plný servis, pohrál si se synkem a nechal se odvézt zpátky domů. A všichni tvrdí, jak byl úžasný charakterní muž. Jistě.


Narozeniny

12. května 2013 v 17:13 | Telenta
Dneska mám narozeniny, kdyby to někoho zajímalo.
Posledních náct.
Ale zatímco bych měla s někým oslavovat nebo se prostě i jen s někým bavit, tak to vypadá na poměrně melancholický den.

Rodinnou oslavu jsme měli již před týdnem, protože mám v květnu narozeniny nejenom já, ale i máma a táta má na konci dubna svátek, takže to pro úsporu času slavíme dohromady. Shrábla jsem příspěvky na mou cestu do Londýna a do Švýcarska a spoustu čokolády, dala si kremrole a zbytek dne šel ovšem tak nějak do háje.
A teď tu sedím a říkám si, kolik lidí by si na mě vzpomnělo, kdyby nebylo ksichtknihy. Zřejmě jen ta jedna kamarádka, která mi psala sms na mobil a přidala i něco víc, než bezduché "všechno nejlepší".
Nepotřebuju se bůhvínějak veselit a pořádat oslavy, ale kdyby si na mě alespoň jeden člověk udělal čas, bylo by to docela milé. Ačkoliv to bych asi už chtěla trochu moc.

Trochu si připadám jako Ijáček, který by, nebýt medvídka Pú, měl narozeniny velice podobné. A obličeje dělám asi jako Margarey. Včetně toho, že stále něco uzobávám, abych zahnala smutek.


A tak asi zase zmízím, půjdu dál hrát Assassin's Creed a předstírat, že si pilně dělám úkoly na přípravu na FCE, učím se heterocykly a balím do Švýcarska.
Což mi připomíná, že od zítřka do neděle tu nebudu. Trochu se bojím, vzhledem k tomu s kým tam jedu, ale tak... snad všechno dobře dopadne a nevrátím se se zánětem rohovky jako posledně, když jsem s těmi samými lidmi jela do Berlína.

Toť k výlevu mé dušičky. Za újmy způsobené tímto článkem se omlouvám. Zkrátka jsem se o to potřebovala podělit aspoň s někým.
Bývám často sama, jen to na mě dneska nějak padlo...

Naivně jsem se domnívala, že tento víkend začnu nějak produktivně

20. dubna 2013 v 22:35 | Telenta
Naivně jsem se domnívala, že tento víkend začnu nějak produktivně. Ano, záměrně ten nadpis opakuji, protože to je tak typické skoro pro každý víkend...

No dobrá, je pravda, že jsem rozepsala krátkou povídku, kterou jsem na chvíli odběhla od Karnevalu ačkoliv se odehrává ve stejném světě, a upřímně jsem docela zvědavá, jak se mi to bude ve výsledku zamlouvat. Jisté pochybnosti o tom začínám mít již teď a to mám napsanou pouhou stránku a půl ale tak...hlavně že se mi tam podařilo opět nacpat psychicky nevyrovnanou postavu.

Chtěla jsem kreslit, ale tablet opět stávkoval, takže z toho sešlo...
Taky jsem se ještě stihla prokousat další částí Milarepy, ale jde to skutečně velice, velice pomalu, vzhledem k tomu, že kniha je nestandartního formátu, který se blíží spíše A4 a k tomu ten drobný fakt, že má přes 600 stran... Přehoupla jsem se přes stranu 130 a pořád jsem u první kapitoly. Ale co, hlavně že mě to baví :D

Když už jsem ke sklonku odpoledne byla úplně vygumovaná a jediné čeho jsem byla schopná, bylo zírat na blikající kurzor, poslala jsem naléhavou SOS sovu (zprávu) Hrbovi a šli jsme se na chvilku vyvenčit. Ale opravdu jen na chvilku. Hrozně fičel vítra málem nás to odneslo.
Součástí procházky bylo i toto:


Někdy v průběhu týdne jsme seděli na lavičce a při očekávání Knife of Dunwall nás napadla úžasná ptákovina, že by bylo super pořídit si po vzoru Corva a Dauda Mark of the Outsider (je to nějak oficiálně přeložené do češtiny? nerada bych v tom dělala bordel). Fixu jsme sice měli, ale předlohu žádnou, tak to muselo počkat až do dnešního odpoledne. Teď ještě doufat, že to Hrbovi nerozežere ruku a všechno bude fajn :D
No, samotné provedení není nic moc. Pracovali jsme v polních podmínkách s tím, že jsem to kreslila úplně poprvé na nevypočitatelně se klepající ruku, ale pořád lepší než drátem do oka.

A jinak?
Jinak se vlastně nic moc neděje.
Ve středu byl rodičák, takže se mi dostal do rukou výpis ze čtvrtletí, se kterým jsem více než spokojená, 1- z fyziky, chemie a semináře z chemie (kvůli té nádherné písemce, kde nikdo nevěděl, co bude a nakonec se v ní objevilo učivo z kvinty...ale mám za 2 a nestěžuju si :D i když vlastně jo, o jeden a půl budu mi utekla 1 aaarrghhhh!!!) a jediná dvojka mi vychází ze společenskovědního semináře. Já vím, debilní předmět, ale máme tam jen jednu známku a s tím se pak něco špatně dělá. Tenhle předmět mi navíc vážně leze krkem, ale to už jsem tu bezpochyby někdy zmiňovala. Kdyby tou dobou nebylo dané, že u maturity si budu muset vybrat mezi matikou a tou podivnou směsicí občanky, dějepisu a zeměpisu, vůbec tam nelezu. Pokud mi dovolí přestup, vezmu si místo toho příští rok chemické úlohy, ty mi aspoň k něčemu budou.

Chtěla jsem se původně rozepsat i o tom nyní tak propíraném atentátu v Bostonu, ale...
Jediné, co k tomu řeknu je, že mi to celé začíná připadat jako hrozná fraška. Ano, je to smutné a hrozné. Ano, je potřeba o tom vědět, ale není snad nutné, aby nás tím média celé dny bombardovala. A k tomu zaměňování České republiky s Čečenskem, tehle samotný fakt je mi i docela jedno, to se vysvětlí, co mě ovšem znechucuje jsou někteří Američané, kteří říkají, jak by byla potřeba odplata. Řekněte mi, kdo z nich je tedy lepší?

Radši už zalezu a budu si tu ještě chvilku lámat hlavu nad povídkou, abych pak usoudila, že dneska už nic kloudného nevymyslím a půjdu spát, bude to tak bezpečnější.

Hakuna matata

12. dubna 2013 v 18:10 | Telenta
Upřímně, po tomhle týdnu si připadám, jako vymačkaný citrón, který následně ještě položili na koleje a nechali ho párkrát přejet rychlíkem, neboť konec čtvrtletí se blíží a všem profesorům jako by se v tuhle dobu v hlavě rozblikala varovná kontrolka a není dne, kdy bychom něco nepsali. Nedávno jsme s holkama na francouzštině přemítaly, kdy byl naposledy týden, kdy se "jenom" zkoušelo a shodly jsme se, že patrně na začátku září. V tomhle období se míra písemek obvykle zdvojnásobuje, a není problém psát tři testy z naprosto odlišných předmětů a k tomu se připravovat ještě na dvoje zkoušení v jednom dnu. Obvykle se tedy musím na něco vykašlat nebo se naučit stylem "prolistovat sešit a zavřít".
Nevím, zda se mi to jenom zdá, ale přijde mi, že ty předešlé roky to taky sice nebylo zrovna příjemné, ale nebylo to až takhle vysilující, kdy mám po návratu domů chuť jen ležet a zírat do zdi.
Včera jsem místo vymýšlení nějakého povídání o městech České republiky, vytáhla z šuplíku krásný zápisník, který mi tu straší již od předloňských Vánoc a dobrou půl hodinku jsem na něj zírala a přemýšlela jsem, co do něj budu psát. Kupodivu jsem i na něco přišla. Tenhle týden jsem se pořádně nedostala ani ke čtení, což už je hodně závažné, a se psaním to taky nebyla zrovna žádná velká sláva, doufejme, že to teď aspoň trochu napravím.
Nevypadá to ale, že je to jen můj problém, neboť většina třídy si v poslední době stěžuje na to podobné. Možná v tom má prsty i ta dlouhá zima...
Snad by teď na chvíli mohli zase zvolnit.


Tohle naprosto přesně vystihuje můj momentální duševní stav (včetně myšlenek) a patrně i fyzický stav.

Včera jsem se po třech týdnech konečně dostavila na výtvarku. Nejdřív jsem nemohla kvůli škole, pak byly prázdniny a minulý týden mě sklátila choroba. Kupodivu učitelka nebyla ani nijak naštvaná, zřejmě jsem měla štěstí, že jim zrovna budou malovat panelák a zjistila, že vyhrává kombinace, kdy je polovina domu oranžovo-žlutá a druhá růžovo-červená. Vypadala poměrně dost nešťastně a pořád opakovala něco v tom smyslu, že nechce bydlet v růžovém baráku. Chápu ji, taky bych nechtěla, obzvlášť v růžovém v takové kombinaci. Kromě toho všichni jsme si již nejspíš všimli, jaký cit mají zedníci na míchání odstínů, takže by mě zajímalo (nebo možná radši ne), jak to dopadne.
Pak už ovšem začala vykládat o zájezdu do Švýcarska, který nás čeká již příští měsíc a zdálo se, že jí to opět rozradostnilo. Na konci se mě pak dokonce ptala, jestli mám ráda víno, že tam prý mají vynikající a ptala se, zda si na cestu připravím nějaký model. Jak jsem totiž vypozorovala, zřejmě se jí jako jedné z mála osob líbí můj styl oblékání v černo-černo-černo-bílé plný punčoch, nadkolenek, sukní, kraťasů, proužků, košil, kabátků a v neposlední řadě náušnic, na které mám, přiznávám se, tak trochu úchylku.
Je to příjemná změna po lidech na ulicích, kteří při pohledu na mě občas dost divně zahlížejí, případně něco pokřikují, přes emo, kurvu až k jedné kuriozitě, kdy ke mě přistoupil jeden nagelovaný chlapec a oznámil mi, že nemám co nosit šaty na ramínkách, když do nich nemám kozy. Jo, já se asi budu v létě pařit v roláku. I když v tomhle případě může být oblečení jen jakousi poslední kapkou, která to spustí, občas by ho asi nebylo ani zapotřebí. Nechápu co je komu po tom, co nosím, pokud bych zrovna nevyrazila do ulic nahá, můžu si klidně chodit po městě v šatech spíchlých z pytle od brambor.
To jsem už ale odbočila.

Již jsem oficiálně přihlášená na zkoušky FCE, tak jsem zvědavá, jak moc tu zdupu a pak si budu rvát vlasy z hlavy a nebudu se chtít podívat rodičům do očí, protože to nebylo zrovna levné a já jsem to takhle vyhodila oknem. Po osmém červnu tedy čekejte článek utopený v slzách.
Na druhou stranu již máme s Hrbem taky zaplacené letenky do Londýna, takže to vypadá, že se o prázdniny vážně někam pojede!
No nic, na tenhle týden se dá říct snad jen: "Hakuna matata!".

Jména

4. dubna 2013 v 20:26 | Telenta
Když jsem tak na sebe zírala v koupelně do zrcadla, zatímco jsem si rozčesávala vlasy (jsou již dosti dlouhé, tak to trvá déle), napadlo mě kolika různými jmény na mě lidi volají. A to mám jen jedno, nepočítám-li příjmení.

  1. Tereza, Terka: patrně to nejběžnější, nejčastěji používáné a také dosti nezajímavé. Ne že bych nebyla se svým jménem nějak extra nespokojená. Nikdo nemá problémy s jeho zapamatováním a nikomu nepřipadá nijak výstřední a to včetně cizinců (no dobrá, potkat někoho z Indie asi mu to trochu divné přijde, ale to je snad samozřejmé). Mohla jsem skončit jako Květoslava, že ano. Na druhou stranu, pokud zavoláte na větší dav lidí: "Terezo!", je více než pravděpodobné, že se otočí víc žen, než právě ta vaše Tereza a občas bývají zmatky kolem toho, kterou Terezu vlastně kdo volá.
  2. Titina, Tiťka, Titinka a další podobné zkomoleniny: mé "domácí" jméno. Vymyslel ho můj mladší bratr, když ještě neuměl vyslovit Tereza a takhle si to zjednodušil. No, a už mi to zůstalo. Dodnes na mě takhle někdy volají. Tedy kromě bratrance, ten mě takhle oslovuje téměř vždy.
  3. Telenta: ano, ano, má blogová přezdívka, která vznikla někdy v období, kdy jsem chodila do sekundy. Z neznámých důvodů jsme s holkama řešily zdrobněliny jako Elinka, Velunka a podobné zprzněné patvary a ze mě velice záhadným způsobem, který doteď nechápu, vylezla Telenta. Když jsem si pak o rok později zakládala blog a přemýšlela jsem nad přezdívkou, vyplivnul na mě mozek z hlubin svých záhybů právě tohle.
  4. Krtkova holka: takhle mi říká jen jeden jediný člověk, přesto to tady musím uvést, protože prostě...prostě Krtkova holka :D Vzniklo to poměrně nevinně, jeden kluk z paralelky, který mě znal jen od vidění a chtěl se mě zeptat na jméno, na mě zavolal "Krtkova holko" (kupodivu jsem reagovala) a ačkoliv jsem mu své jméno prozradila, tohoto oslovení jsem se již nezbavila.
  5. Terez: takto mi říká naše angličtinářka. Ve všech pádech. Tudiž kdo, co: Terez; bez koho, bez čeho: Terez; komu, čemu: Terez atakdále, atakdále. Dosud nemám sebemenší tušení, proč to dělá. Ale tak, jestli jí to baví a líbí se jí to, bránit jí nebudu.
  6. Sova, sůvina, sovík, sovulína: zkrátka jsem sova. Jednoho dne jsem začala houkat a děsně jsem tím naštvala svého drahého Hrba (nebo Krtka, vyberte si...ty přezdívky se tu začínají nějak kupit...). Zřejmě jsem houkala v nepsrávnou chvíli, kdy se to příliš nehodilo. Nicméně pak se uklidnil a začal houkat se mnou. Postupem času jsem si začala pohoukávat i doma a o soví věci k narozeniním nebo k Vánocům tak nemám nouzi.
  7. A na závěr malá perlička - triáda lehkých platinových kovů: což už neoznačuje jenom mou osobu, ale naši holčičí trojici, co spolu sedí na chemii a pokud nás chce profesorka vyzkoušet s oblibou na nás volá právě takto. Před námi pak sedí triáda železa a v přední řadě triáda těžkých platinových kovů...
Tímto končím své dnešní uvažování nad hovadinami (to víte, nemoc dělá s člověkem divy), pokud jste to dočetli až sem, máte můj upřímný obdiv.

Zajímalo by mě, odkud ty brýle bere

10. března 2013 v 21:11 | Telenta
Tak nějak si připadám jako vymačkaný citrón.
Těch několik málo slunečných dní, kdy to konečně vypadalo jarně, mi sice trochu dobilo energii, nicméně záhy jsem ji svým vlastním přičiněním vyplýtvala až na úplnou nulu. A pak pochopitelně začalo být zase hnusně a meteorologové nám vyhrožují rtutí hodně hluboko pod bodem mrazu.
Ve čtvrtek jsem po návratu ze školy zhlédla Sinister, usoudila jsem, že je to po delší době docela dobrý horor. Otevřela jsem angličtinu se Shakespearem a záhy jsem ho zase zavřela s tím, že to stejně nemá cenu a beztak nikdo nedokáže říct, co v tom testu bude a šla jsem se těšit formou pospávání na večerní koncert Sabatonu.
K mému velkému překvapení jsem stihla včas nasednout do autobusu jedoucího do Prahy a nemusela jsem plašit, lítat po baráku a plakat tátovi na rameni, jestli by mě neodvezl na nádraží a dokonce jsme na první pokus našli Incheba arénu (jak jsem říkala, stačilo se držet černě oděných lidí).
A Sabaton nezklamal. Ani Eluveitie. A nakonec ani ti Wisdom nebyli špatní, jak jsem se obávala. Vlastně byli dobří. Dorazili jsme o něco později, takže už hráli, nicméně na Eluveitie jsme se procpali dopředu a pozici jsme udrželi i přes Sabaton. Takže atmosféra super, nicméně jsem toho s mým metrem padesát moc neviděla. Navíc si přede mě stoupnul patrně ten nejvyšší člověk, co tam byl a odmítal se posunout. Vážně, musel mít přes dva metry. Aspoň, že Joakim tak aktivně hopsá po pódiu, takže se občas v dostal do mého zorného pole :D A zahráli Ghost Division, takže mise byla úspěšná.
Kromě obvyklého pobavení nad fanouškovským "Jóóóó, zhasli!!! Jóóó´, vyvěsili vlajku!!!" mě u stánku zaujala trička s nápisem "Ještě jedno pivo", bez kterého se koncert neobešel :D A taky by mě docela zajímalo, odkud Joakim pořád bere ty brýle...

Domů jsem se dostala řádně vyhopsaná a ohluchlá před půl druhou a ráno hurá do školy na ten test ze Shakespeara. No... já teda nevím. Nejsem si jistá, jestli to překládání jeho sonetu do češtiny a hledání nějakých "sedmi životních období muže" dopadlo úplně nejlíp, ale doufám, že takové ty bláboly jako vysvětlování, proč jsou jeho hry nadčasové, porovnávání charakterů postav nebo informace o jeho životě bych mohla mít dobře... i když času bylo žalostně málo a písemka dlouhá.

Večer jsem si zamalovala kruhy pod očima a celkově se zkulturnila a vyrazila jsem plesat. Konkrétně na maturitní ples letošní oktávy. My, jakožto budoucí oktáva, ho budeme mít přesně rok od něj. Hezky se to sešlo. Tak už jsem se začala preventivně děsit toho, že se při šerpování přerazím o šaty, bude sejmuta drobnými nebo něco takového.
Kamarádka navíc měla po půlnoci narozeniny, tak jsme to museli oslavit a...no, prostě jsme si to tak plesově užili. Ke všemu se na takových akcích člověk dozví spoustu zajímavých informací :D
A tak mě nohy bolely zase o trochu víc a spánkový deficit se prohloubil.

V sobotu jsem po probuzení zasedla k Dishonored a už jsem se nezvedla.
Mno dobrá, zvedla. Na to abych se přesunula k Hrbovi, hrála tam, jedla pizzu a nakonec byla vyhnána na krátkou návštěvu našeho bývalého spolužáka a kohosi, koho jsem poznala teprve den předtím na plese. Prý že jsem závislá nebo co. No, neměl mi to ukazovat.
A nedostatek spánku stále narůstal. Nicméně nás to neodradilo od nočního vaflování (musím si to užít, doma vaflovač nemáme) a zhlédnutí pár dílů Devil May Cry, takže jsem usnula téměř okamžitě potom, co jsem se dotkla hlavou polštáře. Myslela jsem, že se prospím, ale zákeřně jsem se vzbudila už někdy mezi osmou a devátou hodinnou ranní s pocitem, že musí být aspoň jedenáct a musím se stihnout nějak dokolébat domů na oběd, takže jsme se sebezapřením vstali, abychom zjistili, že je podstatně míň hodin, než jsme předpokládali. Tak jsme si aspoň dali na čas se snídaní.
A doma jsem zasedla k Dishonored. Musím přece využít toho, že tenhle týden to bude ve škole pohoda, vzhledem k tomu, že skoro třetina třídy odjela do Holandska...


Sabaton - Far From the Fame

Hopsa hejsa do Brandejsa

20. února 2013 v 22:25 | Telenta
Přiznávám, že v poslední době tu nic moc kloudného nepřibývá, ale s tím, kolik mám pravidelných čtenářů (jestli tři, budu přehánět), to zas tak nikomu asi žíly netrhá.
Ale potřebuju si uspořádat myšlenky.

V pondělí jsem si sbalila saky i paky a vydala jsem se vlakem hopsa hejsa do Brandejsa, kam jsem byla pozvána s dalšími čtyřmi lidmi naším kamarádem na necelé třídenní zevlování, hraní her jak stolních tak i počítačových (+ speciální hra: poznej svou skleničku), hledání křupek, sušenek, spojené s návštěvou místní cukrárny. Nutno podotknout, že kdyby nebylo vidiny toho sladkého, nikam by se nešlo, jelikož při pohledu z okna by každého chuť na nějaké procházkování se okamžitě přešla.
Mno, tak jsem se alespoň trochu posunula v Dishonored, o kterém bylo rozhodnuto, že si ho prý zahraju a nakonec se ani moc nebráním. Navíc, přiznejme si, že Corvo je fešák, vždycky když narazím na plakátky s tím, že jsem hledaná, na chvíli se zastavím a obdivuji se. Tedy jeho obdivuji...být tam podobizny mé osoby, utíkám.
Nicméně jsme se nakonec procházce nevyhnuli. Když jsme se dneska chtěli autobusem dostat na nádraží (přiznejme si, že to je docela kus cesty, s taškami a navíc ve městě, které neznáme), oznámil nám řidič, že má poruchu a nejede tam, ale na cestě už je prý náhradní autobus. Tak jsme čekali. Jel jeden autobus, druhý, třetí...a nám začalo být podezřelé, že žádný na nádraží prostě nejede. Tak jsem se sebrali a šli jsme pěšky. A šli jsme velice svižně.
Nic proti Straré Boleslavi, ale musí mít vlakové nádraží v lese? Navíc bez automatu na pití.
Ale tak co, hlavně, že jsme dojeli, i když v krapet umřelém stavu.

S focením, jsem na tom docela bledě, když už něco vyfotím, pořád se mi na to něco nezdá a nelíbí a necítím potřebu to dál upravovat, možná snad kromě jedné, která ovšem taky žádný není žádný zázrak.
Opravdu už potřebuju jaro. Nebo aspoň teploty nad deset stupňů, ne tu odpornou inverzi, co momentálně číhá za oknem, možná bych pak v sobě dokázala vzkřísit nějakou energii a chuť něco dělat, co se krčí kdesi hluboko v mé dušičce a čeká na svou příležitost.


Co se týče psaní, podařilo se mi o víkendu úspěšně dokončit svou karnevalovou povídku a jsem na ni docela hrdá, nicméně ještě nějaký čas zůstane odpočívat v počítači, abych to mohla dát přečíst i někomu jinému a taky abych se pak mohla zhrozit, co jsem to vyplodila. Navíc jsem začala přemýšlet o nějakém volném pokračování ze stejného prostředí...hlavní děj už mám hotový, teď přijde na řadu promýšlení a odhodlávání...což je u mojí osoby běh na dlouhou trať.
Kromě toho, četl by to tu vůbec někdo? Někdo, koho neznám osobně a nemůže si za mnou dojít, ať mu to dám?
Taky tu na mě čeká mé úžasné šachovnicové veledílo, u kterého si nejsem jistá, zda ho kdy dokončím, ale tak třeba sama sebe překvapím.

A nakonec nemůžu vynechat kreslení. Nápady by byly, jen ta nálada převést představy ve skutečnost chybí, nicméně na výtvarce jsem konečně, po tom dlouhém nudném povinném pastelu, minule začala perokresbu hodinek. Zatím to vypadá docela dobře, až je dokončím, pokusím se je vyfotit, i třeba jen na mobil.


The Drunken Whaler

Alenka, Alenka, Alenka...

31. ledna 2013 v 22:53 | Telenta
aneb dementnější název článku jsem již nevymyslela (omluvte mou obsesi)

Zřejmě to musí vypadat, že na blog, totálně kašlu.
No, ona je to i tak trochu pravda. Konec pololetí udělal své a jediné, co k tomu můžu dodat, že jsem na vysvědčení vyvázla pouze s jednou dvojkou z fyziky, což mi na septimu na gymplu nepřipadá úplně k zahození.
Ale co, vám moje aktivita zřejmě asi příliš v žaludku neleží, vzhledem k tomu, že si nejsem vědoma nějakých davů stálých čtenářů a pokud se tam alespoň jeden nebo dva skrýváte, rozhodně se nebojte a něco napište! ^^

Nicméně jsem i tak na blogu trochu zapracovala. Upravila jsem profil, který byl již, přiznejme si to, zastaralý a taky design, kvůli mé momentální obsesi (omluvte ji prosím). Taky jsem kapku pokročila se svou karnevalovou povídkou, rodící se opravdu velice pomalu a rozvážně a promyslela a rozepsala cosi delšího, o čem momentálně zatím vůbec netuším, zde to někdy dopíšu. Ale každopádně, něco se děje.
Taky bych chtěla nafotit nějaké práce z výtvarky, které jsem si přinesla domů. Sice tu už jednou na blogu jsou, ale jen zdálky, tak bych to přefotila, abyste z toho mohli mít ten správný požitek (ha, ha, ehm...).

V pátek jsem se, vlastně až tak trochu omylem, ocitla na maturitním plese, na který Hr(a)b z mě nepochopitelných důvodů nechtěl jít, ale nakonec jsem si to užila i jako dámskou jízdu s malým narušením, které představoval jeden můj spolužák, který mě při svém nevypočitatelném a dosti zmateném tanci málem shodil na zem, ale pochopitelně to byla moje vina. Skutečnost, že takhle někoho shodí na každém plese je dle jeho názoru naprosto irelevantní. S definitivní platností jsem zjistila, že kamarádka, s níž jsem skoro celý tento večer strávila vede daleko líp než jakýkoliv kluk, se kterým jsem kdy tančila, a to i přes fakt, že jsme tancovaly polku a bylo už něco po půlnoci... A pak si také musím přečíst toho Milence lady Chatterleyové.
Škoda, že jsem musela odejít o něco dřív, než bych chtěla, tenhle den se bezpochyby zařadí do jednoho z nejpříjemnějších letošního roku.

Škola no...trochu mě děsí, že náš ředitel rozhodl, že od příštího pololetí bude o našich konečných známkách rozhodovat počítač. Ano, počítač, který nám prostě vypočítá průměr, a pokud profesor nebude s navrženou známkou souhlasit, bude se muset jít zodpovídat řediteli. Takže by vlastně úplně stačilo, kdybych přišla do školy jen na písemky. Nějaká docházka, snaha a podobné věci evidentně náš nový pan ředitel neschvaluje. A já mám pocit, že naše škola je čím dál tím víc horší, už jen kvůli tomu, kolik ředitelů se na našem gymnáziu, za těch sedm let mého studia zde, vystřídalo. Navíc je to všechno z bláta do louže. Za chvíli nebudou potřeba ani profesoři, budu se učit z počítače, udělám nějaké online testy, počítač mě ohodnotí a bude vystaráno. Jo, ani bych se moc nedivila, kdyby to takhle dopadlo.
A po víkendu hurá zase všechno začít hezky od začátku! (ne, nechce se mi počítat ta hromada příkladů na zkoušení z matiky, skutečně ne)
Takže v pondělí vyrážím do školy s takovýmto pocitem:


(omluvte mou obsesi).

Když jsem dneska dorazila domů, nedalo se jinak a musela jsem si jít na chvilku lehnout, protože jinak bych výtvarku asi nepřežila. A zdál se mi moc krásný sen o chobotnicích. Skoro jako kdyby vypadly z Říše divů (omluvte mou obsesi...vždycky jednou za čas si procházím takovým alenkovitým obdobím a ostatní to se mnou musí vydržet).

Já vím, měla bych chodit dřív spát, ale u mě se ta ospalost objevuje v pravidelných cyklech.
Špatné je to na nulté a první hodině (proč musím mít čtyři, proč?!!!), pak se proberu a další vlna ospalosti přichází až odpoledne, ale ta si začíná celkem kdy chce. Nicméně nejhorší to bývá mezi pátou a šestou hodinou večerní. S úderem půl desáté se naprosto probouzím.
Ale zpátky k výtvarce. Dneska jsme vlastně ani nic moc nedělali, protože přišli bývalí žáci (tedy žák a jeho přítelkyně, abych byla přesná) a udělali nám takovou krátkou (no, na dvě hodiny) prezentaci o tom, co se učí na vysoké na grafickém designu a oděvním návrhářství, a i když zrovna ani po jedné z těchto škol nijak moc netoužím, nemůžu popřít, že to bylo zajímavé. Dokonce přinesla i nějaké oblečení, co ušila a pak to na nás předváděla^^
Jen když došlo na dotazy, tak opět nastala ta trapná chvíle ticha...evidentně to není výsada jen naší třídy.

Tak já si jdu užívat volna.

Takové to večerní žvatlání

11. ledna 2013 v 20:53 | Telenta
Když jsem před chvilkou projížděla svůj blog, tumblr, deviantart atakdále...nemoha jsem si nevšimnout, že mám dnes, na svůj nebohý blogísek, nějakou vyšší návštěvnost než normálně, aniž bych napsala nějaký článek a přes toplist jsem se dopídila toho, že dneska visí na úvodní stránce blog.cz (no víte přece, na těch vtipných běhacích obrázcích :D) odkaz na moje fotky z botanické zahrady.
Tak si teď musím náležitě užít svou čtvrt hodinu slávy, abych aspoň nějak vyvážila tenhle strašlivý den.

Ano, tak nějak si teď většinu času připadám.

Proč strašlivý?
No, začněme tím, jak neskutečně mě s*re ten seminář ze zsv.
Brala jsem si ho jen kvůli maturitě, protože jsem nechtěla maturovat z matematiky. Volit semináře jsme si museli ještě předtím, než bylo jasné, jak to tedy s maturitami bude vypadat a náš milý a vstřícný pan ředitel nám nepovolil přestupy. Takže jsem tam úplně zbytečně a kvůli tomu, že se nezapojuji do debat (ano, jsem velice sdílný a soutěživý člověk, zejména pokud se ocitnu ve větší skupině lidí *těžká ironie*), dostanu blbou známku. Ještě jsem si dneska dopisovala jeden test, abych tam měla aspoň nějaký známky...
Vážně, proč bych místo toho radši nemohla chodit na latinu?
Tak jsem tam ještě s jednou kamarádkou takhle zašprajclá a vážně, vážně, vážně se nám to nelíbí. Ale co, ten rok a půl to ještě přetrpím a budu se uklidňovat tím, že příští rok si k chemii a biologii přiberu ještě tu latinu a fyziku a budu se snažit během toho předstírat, že žádné zsv není.

Taky jsme dnes psali čtvrletku z matiky. To byla zase jednou zábava.
Už mi z těch limit, geometrické posloupnosti a anylytické geometrie lítala písmenka (a výjimečně pár číslíček) před očima. Nakonec to ovšem nebyla taková katastrofa, jak jsem čekala. Z šesti příkladů bych měla mít pět dobře a v tom šestém se mi povedla jedna z mých báječných stupidníh chyb. Kdybyste nevěděli, tak 2x2 je 2 a ne 4. Jo, holt vzoreček byl dlouhý, test skoro u konce a můj mozek prošel chvilkovým zatměním. Jinak mám celý postup dobře, tak doufám, že třídní bude milostivá. Ale co, stejně tam mám jinak samé jedničky.

Zítra pojedu s výše zmiňovanou kamarádkou do Prahy na den otevřených lékařské fakulty, protože se mi podařilo prošvihnout farmacii a stejně bych se tam chtěla aslespoň zkusit přihlásit. Pro zítřejší ráno je ovšem zásadní to, že budu muset vstávat, abych stihla ráno v osm autobus. Proč?! O víkendu se má vyspávat a ne si dobrovolně nařizovat budík.
Což mi připomíná, že bych měla dneska zalézt dřív do postele, abych to zítra přežila. Začínat ve škole čtyřikrát týdně od sedmi mě opravdu neskutečně ničí... obzvlášť s tím, jak pozdě chodím spát.
Kromě toho mám v poslední době silné nutkání zůstat celý den v posteli, přetáhnout si peřinu přes hlavu, znovu se podívat na Mlčení jehňátek nebo se konečně nějak pohnout v četbě Krále Krysy a na nechtěné vetřelce výhružně syčet zpod přikrývky.


A po neděli bude zase pondělí...ííííííííííííííííííííí! Já nechci!

Hádám, že asi šťastné a veselé

24. prosince 2012 v 11:51 | Telenta
Takže je to nevyhnutelně zase tady. Čas, kdy jsou všechny blogy (a nejenom blogy) zahlcené přáním šťastných a veselých Vánoc a toho nejlepšího a nejúžasnějšího do nového roku.
No, a tak se připojuji.
Hezky si ten Štědrý den užijte, neuduste se při pojídání cukroví nebo večeře, neupohádkujte se k smrti a hlavně si užijte té klidné atmosféry provoněné jehličím, která by dnes měla všude vládnout.

Včera se mi konečně podařilo dodělat jednu kresbu, můžete ji brát jako takový malý vánoční dárek =)
Eh...měl to být někdo, kdo to vlastně nakonec vůbec není, takže to vlastně není nikdo, i když... Ono je to asi jedno.
A může mi někdo vysvětlit, proč to naživo vždycky vypadá mnohem líp?
Možná bych to měla zkusit ještě vyfotit, třeba by to nevypadalo tak děsně rozpatlaně...


A ještě něco.
Víte co? Víte?
Jistě, že ne.
Včera jsem dostala svůj první lehce předvánoční dárek.


Íííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Chápete to? Já je konečně mám!
Není tedy moc těžké uhodnout, co mi tu nepřetržitě vyhrává. Koledy to nejsou. Sice všechny ty písničky znám skoro nezpaměť, ale prostě originál!
Velký dík hraběti...tedy Ježíškovi.

Sova v šuplíku

6. prosince 2012 v 22:08 | Telenta
Tak už konečně i v našem ďolíku začalo sněžit.
Jak dnes trefně poznamenala naše dějepísářka, sníh je ten největší rozptylovač a rozkladač morálky během vyučování. Ještě daleko větší než bouřka, ptáci či veverky. Ne, že bych neměla sníh ráda, ale chodit pak po těch uklouzaných chodnících a neustále se snažit udržovat rovnováhu není nic moc. A pak taky ta zalézavé zima, že... Jsem zkrátka jarní člověk, s tím už nic neudělám.
Kromě toho jsem v poslední době nějak až neskutečně přecitlivělá. Vím, že vždycky se zimou a úbytkem sluníčka se to zhoršuje, ale až takhle...? Nějak se necítím úplně dobře. Ne že bych byla nemocná. Od té žůžo střevní virózy v říjnu mi nic nebylo, ale je mi prostě nějak divně a jsem permanentně unavená.
Nejradši bych zůstala zalezlá v posteli a dočetla si Oddanost podezřelého X, kterou jsem si o víkend zakoupila a musím uznat, že pan Keigo Higašino (ne, český přepis se mi moc nezamlouvá, ale proč bych to nerespektovala, že?) si tu Naokiho literární cenu vážně zasloužil a pokud se dle mého skromného názoru nedokopu k sepsání recenze (ale já bych vážně chtěla!), tak vám ji doporučím alespoň takhle.
A tak si kreslím sovy v šuplíku:


V neděli jsem se konečně dostala do Prahy, kde jsem obstarala vánoční nákupy, trochu jsem se vystresovala prodíráním se davem přes Staromák, nechala jsem se polít svařákem a hlavně jsem zhlédla výstavu Jana Švankmajera. A hahá! Bylo to skutečně převelice ťuťózní! To byla zase pastva pro mou mírně zvrácenou dušičku. Měla jsem strašnou chuť si na něco z toho sáhnout, hlavně na Březňáka z Něco z Alenky...ale byla jsem silná a odolala jsem a spokojila jsem se se zevrubným prohlížením a všem tuto výstavu vřele doporučuji.
A taky jem ukořistila za deset korun pohled, který teď zaujímá čestné místo na mé nástěnce:


Ale i když budou Vánoce skoro za dva týdny, nějak na mě pořád neleze vánoční atmosféra, což mě celkem mrzí, protože to je na tom právě to nejlepší...asi si opravdu budu muset počkat až přímo na Vánoce. Zčásti za to můžou zajisté ve škole, já bych se nebála to říct. Zřejmě mají zase všichni pocit, že před vánoceme musíme stihnout úplně všechno a připadám si zase jako kdyby bylo čtvrtletí. Nemluvě o tom, že s naším novým matfyzáckým ředitelem se patrně budeme učit ještě pátek před prázdninami.


A taky jsem chtěla napsat o té výstavě, kterou teď máme se ZUŠkou, a kterou jsem před týdnem pomáhala instalovat. ale tomu asi vyhradím samostatný článek, takže se těšte...chachachá!

Kamelot a Xandria

16. listopadu 2012 v 17:48 | Telenta
Ano, nějak mi dochází originální názvy článků, i když dnes to můžu svést na nadměrnou únavu, neboť jsem se ze včerejšího koncertu vrátila až po půlnoci a v kombinaci s nultou, hnusným počasím a velice příjemně stresujícími písemkámi z fyziky a angličtiny, se cítím jako vymačkaný citrón.

Fotila jsem celkem dost, ale použitelných fotek (za které bych se nestyděla) je opravdu poskromnu.
Evidentně bych potřebovala mnohem víc zkušeností a k mému metru a půl ještě tak čtyřicet cenťáků navíc.



A můj oblíbený klávesák! Přiznejme si, že jsem tam jela jen kvůli němu.




Bylo to dobrý... Jo...
A teď mě omluvte, půjdu dál vegetovat.

Spací počasí

6. listopadu 2012 v 15:57 | Telenta
Ach ano, přežívám a opět jsem dostala chuť na malý výžblept, který nikomu k ničemu není, než se vrhnu na tu elektrostatiku.
Mám zkrátka nutkavou potřebu si postěžovat.

Ve škole opět nastaly chmurné a kruté časy - čtvrtletí, kdy si najednou všichni profesoři uvědomí, že potřebují nějaké známky a nejlepší přece bude, když nám všechny testy narvou do dvou až tří týdnů, takže se tam mačkají jako otravné sardinky v plechovce, než abychom psali ví průběžně. Takhle nám to přece musí ohromně vyhovovat.

První týden máme za sebou, druhý právě nastavá. Zahájila jsem ho snad ne úplně pohnojenou písemkou z chemie a z občanky a dnes jsem navázala, ne již tak slavným zkoušením z angličtiny. Téma - Austrálie, za gramatiku mám jedna, za obsah 2-3, jen kvůli tomu, že jsem nebyla schopná anglický popsat zárodečný a raný vývoj vačnatců. Vážně, kdo by čekal, že z něj bude něco takového profesorka tahat? Je to v angličtině snad až tak závažné? Aspoň, že o invazi králíků jsem věděla...
Snad radši ani nepřemýšlím o zítřejším celohodinovém zkoušení z fyziky z již zmiňované elektrostatiky, jíž rozumím asi jako koza petrželi. A ta čtvrtletka z matematiky...no, taky z ní zrovna neskáču radostí do stropu. Oproti tomu bude nějaká poznávačka tkání nebo test z dějepisu procházka růžovým sadem.

Ale obraťme list.
Včera se mi konečně podařilo dorazit Janu Eyrovou, jak knížku, tak film (2011) a možná se někdy v dohledné dokopu a něco o ní sesmolím. Pak jsem řešila své časté dilema - co si přečtďu teď? Nakonec jsem se rozhodla, že ještě přelouskám z povinné četby Sophiinu volbu, kterou jsem nedávno dostala k svátku. Díky tomu, že bude jenom jedna úroveň, zbývají mi už jen tři. Jen by mě zajímalo, jestli zůstalo i to rozdělení na období a zda si vážně musím vybrat nějaké dvě básnické sbírky. Upřímně doufám a modlím se, že ne, protože u maturity by z toho bylo patrně jedno velké EHM.



Spací počasí. Moc spací počasí.
Ve kterém se rozhodně neučte v posteli. V neděli jsem omylem usnula již kolem půl deváté a za dvě hodiny jsem se vzbudila s nosem zabořeným do halogenderivátů, což je celkem div, pokud vezmeme v úvahu fakt, že kdybych mohla, noc a den bych si ihned přehodila.

Sotva začal listopad a já bych už zase potřebovala léto. Nebo možná spíš jaro, kdy nepanují taková vedra, ve kterých se nedá dýchat. Teplo, krátká trička, zmrzlina a dlouhé dny.
Vůbec se v poslední době cítím, jako kdyby mě někdo vzal po hlavě pánví...

No nic, odcházím plakat nad sešitem z fyziky a doufat, že večer budu ještě natolik při smyslech, abych pokročila ve svém literárním počinu.

Jo, tebe teda nepozvu

20. října 2012 v 12:18 | Telenta
Jo, ve chvíli, kdy člověk začne vyřvávat do světa na co všechno se těší a že všechno jede jako na drátkách, má téměř stoprocentní jistotu, že se mu smůla přikrade za záda a pořádně ho praští po hlavě.

Což se stalo i mně v podobě ne příliš příjemné střevní virózy, která se na můj vkus vlekla a vlastně pořád vleče už moc dlouho.
Začalo to celkem nevinně v úterý bolestí hlavy na biologii, následným žaludkem na vodě, se kterým jsem ještě s pomocí doklopýtala dokoupit poslední věci na přípavu dárku, o kterém se tu nebudu šířit, ale na odvoz doml jsem již musela zavolat slouhu...ehm, tátu (holt když někdo v osmnácti letech ujíždí na Hurvínkovi) a doma se pocit "ježíš, chce se mi zvracet" změnil na "zvracím" a to zhruba s desetiminutovým intervalem. Skutečně lahůdka, zvlášť když už nebylo, co. A taky nezůstalo jen u zvracení, že ano. Alespoň jsem si splnila svůj dávný sen zažít stav, kdy člověk neví, kterou stranou se má k záchodu otočit dřív a ne vždy se mu to povede načasovat.

Tak jako tak jsem se s menší protekcí (ehm, ehm...) dostala až do nemocnice. Nejdřív jen na večer, kdy se mi po jedné infuzi až zázračně ulevilo, ale v noci jsem pak ani nezamhouřila oko, protože se to všechno zase opakovalo. A tak jsem se ráno zase vrátila, tentokrát na celý den a noc, aby byla jistota, že když virozu vyrazím dveřmi, nevrátí se oknem.
Abych se přiznala, tak pro mě taková návštěva byla terno, protože jsem byla až nějak podezřele šikovné dítě a nikdy jsem se do nemocnice nedostala.
A učinila jsem několik zásadních objevů. Zjistila jsem, že dojít si s infuzí na záchod aniž bych se nezamotala do všemožných hadiček je zhola nemožné, spát a kanylou přímo v loketní jamce taky není zrovna nejpohodlnější, zvlášť když veškeré moje oblíbené spací polohy vyžadují ohnutou ruku (mám prostě neviditelné žíly a i tady to chtělo několik pokusů, než se to povedlo správně napíchnout) a pak taky, že s tak měkkými a nepohodlnými postelemi jako tam jsem se ještě nikdy nesetkala.
Aspoň, že už se mi udělalo líp, i když spánek a příjem jídla byl opět absolutně nulový a ta bolest hlavy a zad taky nic moc, nicméně posun k lepšímu to byl.

Ale měla jsem dost času na přemýšlení.
Takže jsem ho využila k tomu, že jsem si neustále zpívala asi tři verše z Klusova Pánubohu do oken (něco takového se vždycky najde, když je mi blbě a vždycky ty písničky pak nenávidím) a mimo jiné jsem si taky vzpomněla na tohle, když jsem přesvědčovala svou nemoc, aby se někam odstěhovala:


Ráno mě pustili a jen jsem dorazila domů, tak pro změnu zase překonávala rekordy rtuť teploměru a pro obveselení mě i rodičů se usadila na 39,4 občas 39,6 a odmítala se hnout dolů. Dokonce i táta se mi přestal posmívat, že jsem simulant, z čehož usuzuji, že už jsem musela vypadat jako kdybych vypadla hrobníkovi z lopaty. Omezil se jen na mumii, když z neúčinných zábalů nohou přešli na mokré prostěradlo, do něhož mě skoro celou zamotali, a na hlavu mi připlácli kapesník. Ano, uznávám, muselo to vypadat směšně.

Další den byl oproti tomu procházka růžovým sadem.
To už stávkovalo jen střevo, které odmítalo přijmout fakt, že zase začínám pomalu jíst a po třídenním nicnedělání zřejmě zlenivělo - bolesti břicha zaručeny.

No, dneska už mi je dobře, ale odněkud to zase přitáhnul brácha, takže rodiče mají o zábavu postaráno...

Tak jsem se vypsala, nemá to ani hlavu ani patu, pochybuji, že to někdo bude číst, ale mě to udělalo dobře a nic jiného mě nezajímá.

A je to v kapse!

10. října 2012 v 15:45 | Telenta
Tak.
Včera to přišlo. Den D, hodina H a minuta M, kdy jsem skáladala závěrečné zkoušky na řidičák.
Začátek zkoušky se posunul až na devátou, neb se komisař vracel z dovolené, tak aby si to tam stihnul všechno nachystat.
Rozhodně jsem si nestěžovala, za normálních okolností bych musela do školy na nultou. Nakonec se mi i poštěstilo, že táta byl ještě doma a dokonce mě i dovezl až na místo, takže jsem nemusela chodit okolo školy a trpět paranoidním pocitem, že mě nějaký profesor uvidí z okna a bude s tím mít nějaký problém.

Správné dveře jsem našla poměrně rychle, neboť se před nimi vyskytovalo větší množství lidí zejména mého věku, všichni si prohlíželi tkaničky u bot a občas se nervózně rozhlédli po okolí. Přisedla jsem si k nim a i přes ujišťování rodiny i kamarádů a držených palců jsem pomalu začínala propadat panice, že nic neumím nebo mě postihne něco způsob "křídového efektu", který vymyslel jeden můj spolužák a ve volném překladu to znamená, že i když se člověk něco naučí, ve chvíli, kdy dostane při zkoušení křídu do ruky, všechno naráz zapomene.

Dokonce si mě náš vedoucí autoškoly i po chvilce hledání všimnul a vzal si ode mě občanku (no jo, málá, tichý projev, převažující černá barva...pár lidí mě podezírá z neviditelnosti) a pak mi vyprávěl, jak zná jednu holku, která taky vypadá na svůj věk hodně mladě a co chvíli ji staví policajti, protože nevěří tomu, že by mohla mít řidičák. Jo, mám se na co těšit. K tomu připočítejme ještě to, do kolika let budu muset vytahovat občanku, kdykoliv si budu chtít koupit nějaký alkohol...měla bych nosit peněženku na nějakém snadno dostupném místě.

Testy jsem nad vlastní očekávání zvládla na 100%, i když u několika otázek jsem si nebyla zrovna jistá, ale propočítala jsem si, že i kdybych měla všechny špatně, stále mi to vyjde na potřebných 43 bodů. Ale nad tlačítkem U, kterým se celý test ukončoval, jsem nechávala viset prst hodně dlouho, než jsem se odvážila ho zmáčknout.

Když opadl stres z testu, nastoupil ten z jízd a techniky, kterých jsem se bála podstatně víc. Automobily jsou pro mě zkrátka španělská vesnice
Na jízdy nás tam naštěstí zůstávalo už míň a jezdilo se dvěma auty, takže jsem nečekala ani příliš dlouho, asi jen necelou hodinku, kdy jsem se snažila uklidnit četbou Rose Madder (která mě nějak až nezdravě chytla), ale když jse zjistila, že mi význam celého textu uniká, kvůli nervozitě, kontrolování hodinek a v neposlední řadě dívce, sedící naproti mě, která se kroutila nad otázkami z techniky, slzy na krajíčku, jako jediné se jí nepodařilo udělat o bod testy. Tak jsem knížku zase zavřela a uklidila do tašky a po zbytek času jsem zkoumala spáry v dlažbě, oprýskané zdi a vyzkoušela jsem místní záchody (nad očekávání dobré).

V 10:35 jsem se přesunula třást ven, odkud jsem měla vyjíždět, ale stejně jsem si ještě chvilku počkala, protože pan komisař odběhl někam dovnitř a nějak se pořád nechtěl vrátit. Pan instruktor řekl, ať si to zatím všechno aspoň připravím a ve zbytku času se mě ptal na základy z techniky zatímco svačil jablko a říkal své oblíbené: "Ták, tak." a dle svého zvyku vůbec neměnil výraz. Ale hází dobře, ten ohryzek od jablka letěl hodně daleko. Když se komisař vyřítil ven, zeptal se mě jen na to, co všechno kontrolujeme uvnitř a musela jsem podrobnějí rozebrat brzdovou kapalinu a olej a už jsme frčeli. Díkybohu, že to byla jen slabá půl hodinka. Nevím, jestli bych se v takovémhle stavu byla schopná soustředit nějak déle a hlavně, kvůli mé rýmě, nesmrkat. Nebylo to zrovna úplně nejúžasnější, ale nakonec mi to uznal a ty papíry prostě mám! A je to v kapse! Tedy zatím ne, nejdřív se musím dojít nechat vyfotit a pak se někdy dokopat k tomu, jít si o řidičák zažádat. Pak to teprve bude v kapse. Vlastně spíš v peněžence.


A...prostě řidičák! Juhů!
A dneska jednička ze zkoušení z chemie! Juhů!
A budu mít svátek! Juhů!
A 15.11. Kamelot! Juhů!
A Vánoce! Juhů!
A 7.3. Sabaton! Juhů!
A...stále nemůžu kvůli nadměrnému množství nudlí v nose dýchat, to již nejuhů.

Převýchovný tábor - aneb Itálie podruhé

23. září 2012 v 20:35 | Telenta
Ach ano, ano, vím že to musí vypadat, že mě přejel mamut nebo něco takového, ale skutečně zatím stále žiju a kromě menšího problému s rýmou se těším i dobrému zdraví. Jen se ně mě najednou sesypala nějak moc věcí a ačkoliv bych teď měla sepisovat rozbor četby, potřebuju si aspoň na chvíli oddechnout od datlování číslíček do tabulek, matiky, chemie, autoškoly a tak podobně. Jo, 5.10. dělám zkoušky na řidičák, tak mi držte i palce u nohou. To nemůžu dát. Ale stejně je mi pro jistotu držte...
A samozřejmě někam musím nacpat čas, kdy se můžu dívat na Misfits.

Pokud sem někdo chodí pravidelně (o čemž tedy silně pochybuji) zaregistrovali, že před 14 dny jsem odjela se třídou na sportovní kurz do Itálie. Tak trochu jsem se děsila už předem. A mé obavy byly oprávněné.
Snad se ani nemusím zmiňovat o strastiplné cestě autobusem, kdy jsem po těch 16 hodinách zkroucení na tvrdé sedačce pomalu necítila kostrč, krk, záda...a tak dále, znáte to.
Dojeli jsme do budovy (ne, hotel to odmítám nazývat) Casa al mare, který oproti svému italskému jménu vlastní Češi a využívají ho právě k takovýmto zájezdům. Aspoň, že název nelhal a vážně to bylo ani ne 5 minut od moře.
Ten zbytek už tak veselý nebyl.
Pokoje nebyly nic speciálního a úžasného, ale to jsem ani nečekala a na matracích se nikde nevyskytovala zaschlá krev, jak se mi jednou stalo, a záchody byly čisté, takže vlastně celkem fajn.
S jídlem už to bylo trochu horší. Vařili česká jídla a ehm...občas jsem si říkala, zlatá školní jídelna. Tam vám totiž alespoň nesypou do jídla vlasy. Zřejmě měli dojem, že je to výživné. Dostávali jsme ho minimálně jednou denně. Ke konci kurzu, zejména v momentech, kdy už jsme dlouho nebyli na jídle ve městě, na té chuti nějak přestalo záležet a snědli jsme skoro všechno. Hlad je nejlepší kuchař (což ale neznamená, že se člověk nemůže dojíst sušenkami).
A nesmím zapomenout zmínit tu veselou jídelnovou příhodu, kdy jsem čekala ve frontě na druhé jídlo, zatímco jakési inteligentní slečna z pedáku, který tam s námi jel, se drala skrz s polévkou v ruce. Ach, já se tak velice omlouvám, že jsem se opovážila pohnout rukou a její nádhernosti jsem vylila trochu polévky. Stála jsem k ní zády, něco jako slovo "s dovolením" asi v životě neslyšela. Když jsem tedy do ní drkla a polila SEBE ne ji a omluvila jsem se, vyvřískla na mě něco ve smyslu "Asi dávej pozor, ne, ty krávo?!" a než jsem se stačila vzpamatovat z toho, co že se to vlastně odehrálo, zmizela kdesi na druhé straně jídelně.

Věděli jsme, že to nebude žádné leháro, neboť náš nový pan ředitel má pocit, že Itálie je zhmotnělé zlo a musí být odstraněno (a již také je, byli jsme poslední třídy, která tam jela(. Nevím, jestli má pocit, že na vodáku nebo na kurzu adrenalinových sportů se mu studenti neopijou, ale tak nechme ho snít.
Každopádně s námi jako dozor poslal jednu tělocvikářku a matikářku (ano, čtete správně), která prý závodně hraje volejbal. A zjevně měla dojem, že jejím životním posláním je připravit nás na Olypmiádu. Takže jsme si plážováho volejbalu užili skutečně hojně. Ve vedrech a spalujícím sluníčku jsme pobíhali po hřišti a prováděli jsme bez přestávky asi hodinu a půl jakési nácviky, které mi stejně budou k prdu, když si je nevyzkouším ve hře, dali nám laskavé svolení přemístit se na lehátka (bez slunečníku, takže nouze o stavení neproniknutelných bunkrů nebyla nouze) a trochu se zchladit v moři. Ale že většinu lidí po tomhle tréninku bolela hlava jako střep jim zůstávalo celý týden záhadou.
V čtvrtek se ochladilo. Na 15 stupňů, foukal silný vítr a pršelo. Na pláž hrát volejbal jsme ale jít museli, i když většina lidí byla nachrchlaná. Velice příjemné, paní profesorky si tím vysloužili lásku nás všech.
A to se nezmiňuji o těch turnajích, co pro nás připravili a prostě jsme je všechny MUSELI dohrát, ono by se asi jinak něco stalo. Ale aspoň jsem zjistila, že nejsem ve sportech zas až tak zoufalá, jak jsem se domnívala.

To jediné, co opravdu stála za to, bylo večerní trajdání po městě, kde se dalo sehnat dobré italské jídlo a mňamózní sušenky, a výlet do San Marina. Jediné místo, kde jsem fotila. Vezla jsem s sebou jen můj malý kompakt, takže když to teď porovnávám s fotkama ze zrcdlovky, ten rozdíl tam vidět je, ale co, hlavně že ty fotky jsou.
Nevím, jestli jsem se někdy zmiňovala o tom, že jsem trochu úchylná na úzké uličky plné malých obchůdků, krásnou upravenou zeleň, cihly, lampy, schody, podchody, nadchody, dobré sendviče a tak vůbec?
Tohle byl pro mě prostě hotový ráj.
A mají tu muzeum upírů a vlkodlaků. Vážně. A je to tam moc hezky, i když malý a mají tam tlusté prospekty i v angličtině, které se nám ale na místě nechtělo celé číst, tak jsem je všechny na nátlak hraběte vyfotila, abychom si mohli v pohodlí domova studovat.

O cestě domů mi připadá až zbytečné se zmiňovat. bylo to úplně stejné jako cesta tam, s tím rozdílem, že se většina lidí strašně těšila až dojedeme a budeme si moct zalézt do tepla domova, kde po nás nikdo nebude vyžadovat nějaké kobry ani kachničky.
Já jsem se teda těšila hrozně.

 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz