Zavřete oči, odcházím...
Jednou to zkrátka přijít muselo. Pokud někdo z pravidelných čtenářů chce znát moji novou adresu, můžete mi napsat na email uvedený v menu.

Můj důvěrníček

Já se vrátím...

6. září 2012 v 20:43 | Telenta
Tak si tu tak sedím, popíjím jablečný čaj, který jsem dnes vyčmuchala ve skříni, dívám se na tu zabalenou tašku, co leží jen kousek ode mě a říkám si, že vlastně nikam jet nechci.

Aby bylo jasno, zítra v pět odjíždím se svojí třídou a částí pedáku do Itálie na "sportovní kurz". Jo, vyloženě něco pro mě, pro osobu, která je ráda, když míč odrazí něčím jiným než omylem hlavou. Na druhou stranu si říkám, že jako již v tolika případech předtím, to nakonec tak špatné nebude. Vždycky když jsem byla někam vyhnána, násilně i méně násilně, nikdy se to neobešlo bez toho, abych den před odjezdem nepřemýšlela o tom, jestli to mám vážně zapotřebí. Vždycky to kvůli něčemu za to stálo, ačkoliv se to jistě neobejde bez ponorkové nemoci a chvilkových záchvatů, kdy se budu chytat za hlavu a kvílet, že už chci domů do svého brlohu, do svojí postele ke knížce nebo počítači a radši bych snad chodila do školy.
Ale i přes tyhle zkraty jsem s odstupem času byla vždycky ráda, že jsem se nenechala otrávit až natolik, že bych nejela vůbec.

Prvním pozitivem, co tenhle zájezd přinesl, aniž by ještě vůbec začal, bylo znovuobjevení CD Fastfood Orchestra, které jsem kdysi dávno koupila s Filterem a od té doby se mi zapomenuté válelo v pokoji. K balení je to vážně perfektní, úplně to člověka nabudí.


Co se týče školy...no, ne že by mě nějak potěšilo, že hned od úterý jsme jeli přesně podle rozvrhu, takže dnes mám za sebou již tři nulté a zítra mě čeká další. Po tom prázdninovém režimu, kdy jsem usínala okolo třetí hodiny ranní, to je docela šok a mám tomu také odpovídající kruhy pod očima.
Je toho najednou nějak moc.
Škola, autoškola, práce (již si díkybohu mohu začít dělat a skončit s ní, kdy chci), úkoly a do toho se snažit začlenit nějak moje záliby a courání se po venku... Ještě že výtvarka mi začne až po Itálii =D
Ale zase si zvyknu, upřímně doufám, že brzy, jinak moc dlouho nepřežiju.

Takže zatím pápá.
Já se vrátím...
Dřív, než by se vám zamlouvalo...

Hamlet a tulení rozvrh

2. září 2012 v 23:29 | Telenta
Aneb musím se s vámi podělit o své dva zbrusu nové papíry na nástěnce.

Tím prvním je urývek z Hamleta.
Nemůžu si pomoct, tak moc se mi líbilo Gertrudino líčeni smrti Ofélie, že jsem si tenhle kousek našla i v angličtině a nyní zdobí můj pokoj. Slzička mi ukápla. Pokud byste se mě ptali jestli se mi to líbí víc v originále nebo v češtině...no, nejsem si jistá, co bych vám odpověděla, obojí má něco do sebe.
Vůbec jsem v posledních dnech začala trpět jakousi formou hamletofilie. Naštěstí jsem si to dobře načasovala a jedna moje kamarádka jí propadla taky. Když jsme se včera procházely v noci okolo Labe, jedním z probíraných témat bylo i to, jak je Hamlet sexy.
A nesnažte se mi tvrdit, že ne. Je inteligentní, romantický, trochu zvrácený a šílený, no neberte to. Navíc, být jednou dánskou královnou by taky nebylo úplně k zahození. Škoda jen, že to je tragédie a smrt téměř všech postav je tedy nevyhnutelná.


...možná to špatně vyznělo, ale i když se jednalo o noční procházku při měsíčku u řeky, a ano, vlastně jsme se i chvíli vedly za ruku, tak s tou kamarádkou opravdu nic nemám. Za námi se táhli ostatní členové výpravy. My jsme jen odhopsaly kousek napřed. I když pravda, hrabě si kapánek stěžoval, že mě mu za chvíli přebere...

Ale nechme toho, popojedem.
Dalším "novým papírem" je úžasně roztomilý tulení rozvrh hodin. Normálně si ho vždycky jen někam naškrábu a používám ho jen do doby, než se mi podaří nacpat si ho do hlavy, ale tomuhle jsem zkrátka neodolala a ihned po objevení jsem běžela k tiskárně.
Aspoň budu mít do začátku roku pořádnou pomůcku a nebudu muset luštit, co je, u všech svatých, tohle za písmeno.
Jen doufám, že nám nijak dramaticky rozvrh nezmění. To bych musela tuleně vyhodit! Ale ne, to se tuleňům stát nemůže...
Snad.

A prší a prší a prší...

31. srpna 2012 v 20:52 | Telenta
Já vím, že se budu opakovat po spoustě jiných blogerech, ale to už vážně bude zítra září?
Mně osobně to ani nijak moc nevadí. Ten největší problém pro mě představují ty čtyři nulté týdně, co budu mít, protože já s mojí láskou ke vstávání (cítíte v tom tu ironii, že ano?) z toho nadšením do stropu zrovna neskáču.
Na druhou stranu se do školy i těším. Učení mi příliš nevadí (ne, že bych to hrotila =D ale tak dokud mám samý jedničky nebo občas jednu dvojku na vysvědčení, každému po tom může být houby). Na některé lidi se těším více, na některé méně a na některé vůbec. To stejné platí i profesory.
A septima...poslední klidný rok...*fňuk fňuk* Hlavně doufám, že provedené změny ohledně maturit ty dva další roky skutečně vydrží, jinak budu smutná. Moc smutná.

V poslední době mám divnou náladu. Vlastně takovou že nijakou a celé dny se zasmušile ploužím, přemýšlím a tvářím se otráveně. Možná za to můžou ty změny počasí? A možná bych se konečně měla zase začít stýkat s více lidmi, k čemuž se ta škola tak krásně nabízí.


Nemohla jsem si na to nevzpomenout, ten výraz máme vážně podobný, jen mi chybí ta slušivá kožešina, co má okolo ramen =D

Ach, abych nezapomněla na další věc, které mi na náladě zrovna nepřidává, jsou komáři.
Lépe řečeno jedna komářice, která se rozhodla usadit se u mě v pokoji a již čtvrtý den se jí nemůžu vystrnadit. Každou noc mě poštípe, nejčastěji do vystrčených rukou nebo nohou a v ty nejnevhodnější chvíle se rozhodne, že mi bude kroužit okolo hlavy, abych se náhodou nevyspala. To mě pak vždycky přepadne hrozný vztek, rozsvítím lampičku, nasadím si brýle, abych něco viděla, a s pantoflí v ruce číhám, kde se objeví. Ale můžu takhle při svitu lampičky sedět třeba dvacet minut - komár nikde. Teprve až když to vzdám a lehnu, do deseti vteřin je u mě a dál si vesele koncertuje. Fakt je to na zabití.

A prší a prší a prší...
Mám dojem, že od včerejšího odpoledne (kdy jsem tak parádně zmokla a část oblečení mi dosychala ještě dneska ráno) vůbec nepřestalo. Ale aspoň mám ten nový baliček se zrním od mixit, tak se můžu vesele zdravě ládovat cereáliemi a obdivovat ten krásný švestkový tubus. Za to to katastrofální zmoknutí stálo. Tedy asi nestálo, nicméně musím se něčím utěšit.
Už to venku začíná vypadat tak podzimně. A to se mi líbí. Hlavně aby se už dalo brouzdat spadaným listím a šly sbírat kaštany, já si jich vždycky mohla nacpat plnou tašku a pak doma plakat, že to nemám kam dávat.

A na závěr se vám musím pochlubit již pověšenými plakáty, které si hrabě tak usilovně vybíral na našem výletě do Prahy, a jež se nám podařilo v jeho pokoji tak hezky rovně pověsit.
(Že je ten zlovlk hezký? Že jo? Že jo? Potřebuji podporu, neboť jsem hraběte přesvědčila, aby si místo Eddarda koupil jeho. Nic proti Eddardovi, ale nelíbil se mi na tom plakátě červený nápis a vůbec to bylo takové tmavé a divné...)


Doufám, že jsi s tím počítal, že to zveřejním, když jsem si to tam tak vysoce nenápadně fotila? =D

Když ony tam tak tence pláčou...

27. srpna 2012 v 13:19 | Telenta
Tak opět přišel čas na další z pravidelných výlevů o mém životě, které jsou sice hrozně nezáživné, ale mě baví si o tom psát.

Ráno od půl osmé jsem měla svoje čtvrté jízdy ( obsahem dnešního učiva mělo být zřejmě to, abych se naučila zvládat prudké zatáčky, stoupání, klesání a jízdu i po těch nejstrašnější děravých vozovkách, takže jsem z toho byla silně vydrncaná) a mám čím dál tím větší pocit, že ten řidičák prostě neudělám. Ne, že bych byla až tak naprosto beznadějný případ, ale vždycky se někde něco nepovede tak úplně, jak by mělo. Jako třeba, že mi dnes na křižovatce dvakrát zhasnul motor a hlavně nesmím opomenout na moje úplně první parkování na parkovišti, kde už je hodně aut, přesněji na náměstí. Nikdo mi ještě nevysvětloval, jak správně zaparkovat a nenabourat přitom všechna vozidla okolo, to se budu učit až později, ale tak proč nezjistit, co to se mnou udělá, že? No, zaparkovala jsem skutečně brilantně, myslím, že vím, co mi bude dělat největší potíže.
Ale tak když už jsem si aspoň tak hezky zaparkovala, vykonala jsem návštěvu papírnictví, kde jsem si zaopatřila hromadu sešitů a pár nových obalů (ne všechny z minulého roku jsou ještě v použitelném stavu) a zdarma jsem dostala za velký nákup lihovku dle vlastního výběru. Tak jsem si vzala černou. Překvapivě.
A dotáhla jsem se s tím nákladem až domů, kde jsem si za odměnu dala kus pruhovaného zebřího koláče.



V pátek jsem byla v Praze, jak jsem se zmiňovala již v minulém článku a kromě náletu na Luxor, kde jsme strávili skutečně moře času a kde jsem plakala, protože jsem nevěděla, co si mám koupit a co tam nechat. Už jsem Un Lun Dun držela v ruce...a pak jsem ho zase musela vrátit zpátky *fňuk*. Snad příště. Stejně jako ty ostatní, které tam tence pláčou a čekají, až si je zakoupím a odnesu domů. Aspoň že jsem konečně sehnala to Zeměmoří. I tak jsem si toho neodnášela zrovna poskromnu.
Ale aby to zase nevypadalo, že jsme celý den strávili jen v knize, dotáhla jsem svého nebohého společníka do Vladštejnské jízdárny na výstavu Jakuba Schikandera. Omylem jsme se prošli i po Valdštejnských zahradách, protože kdo by očekával, že vchod do jízdárny bude z druhé strany? Ale tak aspoň jsme se pokochali fontánkami a rybami.
A v Bontonlandu, byli jsme taky v Bontonladnu, kde si hrabě, úměrně svému postavení, strašlivě dlouho vybíral plakáty do pokoje. I když ne tak dlouho, jako předtím knížky. Pak kdo je tady nerozhodný... Dneska je půjdeme lepit, že prý musím, protože jsem expert a on pouhý začátečník. No, expert...ten plakát Pána prstenů, co se mi před dvěma měsíci odlepil, ještě pořád leží srolovaný na stole a čeká, až se uráčím to opravit.



Ach, abych nezapomněla (jako se mi již stalo asi čtyřikrát), nedávno jsem objevila stránky fotografky Kirsty Mitchell a série fotek Wonderland mi naprosto učarovala. Umět něco takového...jo, to by bylo fajn.

Volný směr

9. srpna 2012 v 16:14 | Telenta
No jo, zase jsem si včera říkala, jak půjdu brzo spát a ono jako obvykle houby. Opět jsem se přetáhla a pak už jsem nemohla usnout, i když jsem svůj mozek marně přesvědčovala, že by měl, že pak budu unavená, i kdybych vstávala ráno až v deset. A tak se taky i stalo.
Nějak se mi nedaří dělat to, co jsem si předsevzala...ale tak to ono téměř vždycky. Doufejme, že brzo zase přijde jakési období "prozření", kdy půjde všechno jako na drátkách.

V úterý jsem se konečně dokopala a došla jsem si u nás ve městě na výstavu Volný směr - setkání členů S.V.U. Mánes k 125. výročí založení spolku. Naše město evidentně příliš kulturně založené není, vzhledem k tomu, že když jsme vykročili ke kostelu, kde se výstava koná, paní, co to tam hlídá a vybírá vstupné, nám málem klečela u nohou a říkala, jak jsme hodní, že jdeme na výstavu.
Ani nevím, proč tam chodí tak málo lidí, výstava je dle mého soudu docela povedená.
A pokud se do soboty nic nepodělá (což má v oblibě spousta věcí), pojedeme do Drážďan na výstavu Raffeala.

Ty fotky nejsou nic moc, měla jsem celou dobu strach, že se to určitě nesmí a jak jsme tam byli sami, všechny zvuky, i jen při tom zapínání foťáku, se strašně rozléhaly.


Sudička od Markéty Urbanové. Tohle se mi líbilo asi nejvíc, mrzí mě tedy, že zrovna tahle fotka vyšla nejhůř.
Pokud to chcete vidět v lepší kvalitě, můžete nahlédnout na stránky autorky, které jsem již ten samý den prolezla odshora dolů a zprava doleva.


Aura - Jiří Šorm


Houbaři (detail) - Karel Jerie

Taky jsem si s popostrčením zakoupila při té příležitosti novou myš (tu k počítači), sama bych se k tomu asi nedokopala, i když ta stará už fungovala tak nějak, když se jí zrovna zachtělo. Je černá (co jiného se u mě dalo čekat, že...) a pojmenovala jsem ji Zorkal, po hlavním záporákovi v deskové hře Dorn, kterou jsem shledala jako neobyčejně naštvávací hru, pokud hrajete za hrdiny. Už teď cítím v kostech, že budeme dobrými přáteli...

A jinak?
Jinak se jsem se konečně začala prokousávat svou brigádou plnou popálenin a postupného odhalování chyb v programu, bez kterého se dál prostě nehnu (myslím, že ten pán, co ho dělal, mě už musí nenávidět). Ale tohle by snad měla být poslední oprava.
Taky jsem nedávno začala s autoškolou. Už teď je mi jasné, že to byl špatný nápad a jakmile přijde na jízdy, zabiju sebe i instruktora.
Knížky také sice pomalu, ale jistě ubývají.
Sny jsou čím dál tím víc bizardnější. Ale vážně, neznám nikoho jiného, kdo má až natolik pošahaný sny, které téměř vždy nedávají smysl, jsou plné podivných místností, které se s radostí v různých snech opakují a stoprocentně se tam najde nějaká ošklivá divná potvora, která se mě snaží zničit. Dobře, takhle to asi moc zvláštně nezní, ale už jsem i dřív uvažovala nad tím, že bych nějaké sepsala a hodila je sem. Možná by se pak ukázalo, že to vůbec není tak moc zvláštní, ale jen že mám okolo sebe moc přízemní lidi =D

A ach ano, včera jsem si v nějakém pomatení smyslů založila tumblr, tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. I když už nyní mám pocit, že to byl špatný krok. Zdá se totiž, že tam budu trávit dvakrát tolik víc času, než dřív. Ach jo, je to zlo.
Možná bych pak odkaz mohla hodit někam do menu? Asi ano. A mohla bych k tomu rovnou přidat i ten deviantart, který tam dávám už asi dva roky...

Mořské slepičky

4. srpna 2012 v 23:48 | Telenta
Nějak začínám ztrácet iluzi o tom, že ty zápisky z dovolené vůbec někdo čte a mám tedy dojem, že bude nejlepší hodit sem jen těch pár fotek a něco trochu k nim připsat, aby se neřeklo. Tedy, ne že by bylo moc o čem psát.
Rodinné dovolené u moře nejsou evidentně nic pro mou osobu.
Mám ráda moře, o tom žádná. Líbí se mi jak šumí, jak se vlní i jak voní, ale co nemůžu vystát jsou davy lidí na pláži. Lidí, kteří jsou od hlavy k patě namatlaný opalovacím krémem, pomalu z nich stéká pot a lepí se na ně písek. Lidi, kteří halekají jak na lesy, kouří a neustále vám drkají do lehátka, zatímco vy si chcete nerušeně číst v bezpečném stínu slunečníku.
Nedá se tam nic dělat.
A co teprve když venku zuří vichr a na pláži se odehrává cosi nápadně připomínající písečnou bouři? Pak se tam nedá provozovat ani to ležení u moře.

Aquileia a moc krásný ubrus

3. srpna 2012 v 19:35 | Telenta
Ze Schönau jsme se další den přesunuli na sever Itálie do města Aquileia, které je známé (dobře, moc ne, nebyla tam skoro ani noha) vykopávkami ze starověkého Říma.

Jako první jsme se ubytovali, což bylo trochu zajímavé.
Nejdřív nikde nebyla k nalezení recepce, jen na vekovní zdi byl připevněn zvonek. Zazvonili jsme...a nic se nedělo. Až zhruba za tři minuty se zničeho nic přiřítila na kole jakási udýchaná brýlatá paní, která nám dala klíčky od pokoje.

Pokoj byl taky celkem vykutálený.
Když jsme vstoupili, myslela jsem si, že jsme teprve na nějaké chodbě před ním, ale ono ne, to jen to ubytování bylo velký, s odpuštěním, jak prase (podstatně větší než prase). Nicméně i s takovou rozlohou, celý ten pokoj působil jak "stojíť, tu stojí komora, nizoučké dveře, závora". Byla tam tma, okna malá a většina z nich vedla na terasu, která byla zastřešená, velice vkusná vyřezávaná skříň, která by se hodila tak někam na zámek, kamenné stěny a nízký strop s dřevěnými trámy (za normálních okolností by se mi tyhle dvě věci i líbily, ale v kombinaci s těmi dalšími to působilo vážně hodně depresivně), sprcha "postav si sám" a to nepřeháním, která byla v dosti sešlém stavu, a když jsem stála uvnitř a ty stěny se nade mnou nakláněly a všelijak se prohýbaly, nebylo to nic moc. Na co ale nesmím zapomenout je naše menší osobní potopa v ložnici. Lidi nad námi se totiž večer také chtěli osprchovat, zatímco máma si nerušeně četla v posteli. Když knížku zaklapla a vstala, šplápla rovnou do velké louže. Kromě několika ručníků a vypnutí vody ve sprše se to nijak moc neřešilo.

Köenigssee

31. července 2012 v 13:20 | Telenta
Když o tom tak přemýšlím ani jsem se vlastně nijak nedostala k tomu, jak jsem přežila na mástrech, ale po chvíli hloubání a dloubání jsem dospěla k závěru, že se o tom asi příliš rozepisovat nebudu, jednak už tu je spousta jiných recenzí a deníčkových zápisů bezpochyby kvalitnějších než ty moje a pak taky vzpomínky blednou, že =D
Ale abych to aspoň nějak shrnula: přežila jsem, občas jsem dokonce i něco viděla (no jo, já s mým metrem padesát...) buď proto, že se lidé velice šikovně postavili a vznikla mezi nimi škvíra, kterou se dalo dívat, ale to nebylo zrovna dlouhotrvající, nebo jsem byla vzata na ramena (v tom pasivu to zní mnohem vznešeněji). A v nejnejvhodnější okamžiky mi vlezla do hlavy znělka z My Little Pony a zaboha jsem ji nemohla dostat z hlavy.
A pak to velice inspirativní kuře rozdloubané mým bratrancem, které mi vnuklo nápad na obraz, ale netuším, kdy se k jeho realizaci dostanu.
Na závěr menší žebříček kapel, které se mi líbily nejvíc:
  1. Sabaton
  2. Edguy
  3. Freedom Call
A co se vizuální stránky týče nemůžu opomenout Hell a Milking the Goatmachine =D

A teď zpátky k dovolená, která následovala bezprostředně poté (přijela jsem domů, naházela oblečení do pračky, zas ho vytáhla a znovu zabalila). Včera jsem psala o Legolandu.
Druhý den jsme se z Burgau přemístili do města v Alpách jménem Schönau, které leží na hranicích Německa a Rakouska a kde jsme se ihned po ubytování vydali k jezeru Köenigssee, kde jsme jako první hledali něco k jídlu. Zrovna když to vypadalo, že zůstaneme hladoví až do večeře (která se podávala v našem ubytování), vynořila se před námi, samozřejmě až úplně na konci cesty, restaurace, kterou nám ukazoval na mapě pán na recepci.
A uznejte, že ten výhled byl famózní:

Legoland

30. července 2012 v 10:53 | Telenta
Tak jsem byla dnes ráno opět přinucena brzo vstát (na co mi ty prázdniny jsou?), jelikož mi na hematologii posledně vzali málo krve e nevyzbylo jim ještě na nějaké testy. S tím jak nesnáším odběry jsem skutečně prirážela hlavou strop nadšením, když mi to zavolali. Každopádně se díky tomu zdá den najednou nějak delší a říkala jsem si, že když už mám tolik fotek z dovolené, ze které jsme se v sobotu večer vrátili, přemůžu svou přirozenou lenost a něco sesmolím.

Odjížděli jsme ve středu (brzo ráno, abych se náhodou snad nevyspala) a kvůli bráchovi jsme nejprve jeli do Legolandu v Dojčlandu (pardon, ale mě se to hrozně líbí tahkle napsané...nemůžu si pomoct, něčím mi to připomíná kachnu...radši nic), protože mu to bylo již dlouho slibováno a naposledy to nějak nevyšlo.
Naštěstí nebylo moc vedro a lego je fajn, jen ta malinová tříšť byla nechutně sladká a bylo jí nechutně moc. A taky ta spousta ječících německých dětí, že ano.
A Star Wars. Star Wars naprosto všude (taky jsem si vyloudila tričko s R2-D2 a C-3PO).

Tak a je to tady...

29. června 2012 v 20:39 | Telenta
Chápu, že dneska tady takových článků bude jak hub po dešti, ale nemůžu si to prostě odpustit. Stejně jako pravidelné vánoční články, bez kterých by to zkrátka nešlo.

Tak tu po desitiměsíčním čekání jsou - prázdniny.
Vlastně si najednou nejsem jistá tím, že se na ně těším. Je to zvláštní, hlavně si ten prázdninový fakt zatím příliš neuvědomuju a mám neodbytný dojem, že v pondělí budu muset do školy.
Ne, že bych si na vysvědčení stěžovala, byla jsem dokonce velice příjemně překvapená, jelikože se naše milá paní profesorka třídní nade mnou zřejmě smilovala a dala mi jedničku i z matiky, takže jsem měla samý, což se u mě v rodině setkalo s naoko (aspoň doufám) negativními ohlasy, že co si to ve druháku na gymplu dovoluju, že takovou šprtku aby svět pohledal (paradoxně se zrovna moc neučím, ale což...nebudu jim to vyvracet).
Na jednu stranu jsem ráda, že to mám za sebou a čekají mě dva měsíce relativní pohody. Na druhou stranu se bojím, že ke konci prázdnin mi začne opět hrabat, budu nevrlá a podrážděná, že nemám co dělát a okamžitě chci zpátky do našeho vzdělávacího ústavu. Ale nepředbíhejme událostem, třeba se stane zázrak, něco mě osvítí a já takový problém mít nebudu. Jen se trochu strachuji o svůj společenský život, jelikož škola mě donutí být s ostatními svého druhu, nicméně jak se na konci června zavřou její dveře, obvykle se s nikým příliš nestýkám, jsem zalezlá ve své noře, kde kuju strašlivé pikle na zničení světa (nebo se tak některým lidem alespoň jevím). Tenhle rok ani nebudu vyslána do Anglie, kde bych si mohla kromě jazyka zdokonalit i svou schopnost přežít dva týdny s naprosto neznámými lidmi v naprosto neznémém prostředí, což pro někoho mé nátury je skutečně nesmírně zapeklitý úkol, takže spoléhám na hraběte, že aspoň zajedem do té zoo, půjdeme si zajezdit na koloběžce a pak se aspoň pokusíme uskutečnist pár z těch přehršle věcí, co jsme si usmysleli (v opačném případě shnijeme každý ve svém doupěti). Pak mě ještě zachraňuje týdenní rodinná dovolená a MoR.

Zatím si připadám nějak takhle:

Myslím, že Sunako mou náladu vystihuje naprosto perfektně a mám velice silný pocit, že takhle budu vypadat i následující dny.

Jinak si ještě musím trochu postěžovat.
Dneska jsem, již tradičně, byli se spolužáky (tedy s částí) oslavit konec školného roku v místní kavárně, kde mají skutečně mňamózní dorty, ale kde, jak jsem dnes zjistila, mají naprosto nevychované mladé kavárníky. Ten drzoun si na mojí hlavu na chvíli tak nějak odložil skleničku, protože si ji potřeboval pořádně chytit. Jo, možná jsem malá, vypadám jako mladší sestra svých spolužáků (jsem nejstarší z nich), nikdo mě nikdy nevidí, a když už mě uvidí, obvykle se zhrozí mých černých hradrů a občasné zajímavé podobnosti s Wednesday Addamsovou, ale krucištěrk jednou jsem jejich zákaznice, tak i kdyby mi bylo osm let a vypadala bych, jako kdybych právě vylezla z rakve, nemají si na mě co odkládat sklenici.
Ne vážně, stalo se vám někdy něco podobného?

Tak já se už radši rozloučím, jinak bych vás mohla začít obtěžovat tdotazy, zda máte duhového berana nebo alespoň duhové víko od popelnice, čemuž jsem se dnes také poměrně s nadšením věnovala.

Mám co dělat, ale zároveň nemám...

24. června 2012 v 0:02 | Telenta
Tak se zdá, že bych už konečně mohla být zase zdravá.
Minulý týden ve středu jsem totiž ochořela angínou a pobyla jsem si celý týden doma s tím, že mi každý den bylo špatně nějak jinak, takže to bylo docela pestré. Myslela, jsem si, že když budu doma, tak stihnu udělat spoustu věcí, na které jinak nemám čas, ale šeredně jsem se spletla. Obvykle jsem neměla chuť na nic jiného, než jen tak ležet, spát, číst si nebo si vymývat mozek Červeným trpaslíkem. A tak se zase nestihlo nic, že...

Rytíři!

5. června 2012 v 19:59 | Telenta
Na chvilku jsem si odskočila od změn skupenství a goniometrických funkcí, neb mi ty kalorimetry a siny lezly už i ušima, a vzhledem k tomu, že jsem již dokoukala Once Upon a Time (fňuk), rozhodla jsem se moji přestávku zužitkovat aspoň k něčemu a odhodlala jsem se naházet sem fotky, které mi už nějaký ten pátek straší v počítači.

Ani nevím, proč jsem tam šla (ne vážně, proč?), ale poctila jsem svou přítomností, společně s hrabětem Sovičkou ze Sovičkova a dvěma pážaty, vystoupení rytířské skupiny Traken.
S hrabětem jsem odlétli již odpoledne na náměstí, jelikož tam mělo být jejich uvítání, ale ačkoliv jsme čekali víc jak hodinu, rytíři se zřejmě zneviditelnili. Alespoň se mi podařilo na druhý pokus vymlátit z bankovních úředníků novou kreditní kartu.

Večer již naštěstí dorazili na místo určení a tak se zběsile fotilo.


Létající kůň.
Nemohla jsem odolat.

Sova na každém rohu

15. května 2012 v 18:18 | Telenta

A je to tady.
Tedy bylo to tady.
V sobotu jsem oslavila své osmnáctiny. Již třetím rokem jsem čekala na nějaké prozření, dospění doplněné fanfárami a záblesky světla. Zase nic a to jsem si letos dělala velké naděje. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že žádné "zmoudřete snadno a rychle" se patrně konat nebude, stejně jako s tím, že mi nepřijde dopis z Bradavic, a ještě v padesáti si budu připadat pořád stejně pitomá. Ale stále ještě neztrácím naději, jelikož zázraky se dějí.
Vzhledem k tomu, že naše rodina tyhle věci poměrně dost prožívá (na rozdíl od většiny ostatních, jak jsem zjistila), nejprve se konal oběd, kdy si mě posadili do čela stolu, aby na mě měl zbytek (přesněji 10) rodinných (nebo alespoň částečně rodinných) příslušníků dobrý výhled. Tohle jsem vůbec nikdy nějak moc nechápala. Mají snad lidi nějakou nutkavou potřebu sledovat oslavence, jak žvýká těstovinový salát?
Pak jsem byla nahnána do obývacího pokoje, postavena pod obraz, kamerována svým krutým bratrancem a (nakonec to nejlepší) obdarována.
Kdyby se na mě konstatně nezíralo a nefotili mě, bylo by to lepší, v jeden okamžik jsem pociťovala nesmírně silnou touhu vsáknout se do gauče.
Navečer ještě dorazili i naši známí, takže nás ve výsledku bylo 17.

Ale dárečky moooc fajn. Spousta sov.
A nový foťák. Zdá se, že si na sebe budeme muset ještě nějaký čas zvykat a já budu muset přemoct svou lenost a náhlédnout do uživatelské příručky, abych zjistila, co všechno se s tím vlastně dá dělat.

Tohle jsou první dvě fotky:


Zde vidíte jeden z dárků - soví hodinky na krk. Dostala jsem je i společně se soví pohádkou (kterou tu tedy nevidíte). Tady mě někdo dobře zná =D


A tady jsou spolu i se zbytkem, zavěšeným na mém "cetka stojánku". Pokud to vezmu shora, obdržela jsem vážku, ovčí brož (již je na kabátě), L (upřímně se divím, že někdo z mých příbuzných uchoval v paměti, že mám ráda Death Note =D), vlastnoručně vyrobené náušnice a pak samozřejmě ty hodinky. když si to tak procházím kolem a kolem a ještě jednou dokola, je to vlastně všechno až na keramickou sovu, náramek se sovou (ano, mám úchylku na sovy), čokoládu a květiny.
Ach ano. A samozřejmě tu fotoknihu, kterou mi nechali udělat rodiče.
Má to přes 50 stránek a všichni si to nesmírně nadšeně prohlíželi (všichni kromě mě). Dobře...možná že za 20 let to ocením víc.

Tak nechť vám slouží křídla a máte stále teplé hnízdo
Vaše (sova) Telenta

P.S. Máte taky někdy ten neodbytný pocit, že se musíte stočit do klubíčka a litovat se (pokud nejste až příliš unavení) až z toho nakonec usnete?

Výsledky analýzy - Krištof Kintera

20. dubna 2012 v 22:02 | Telenta
Již během velikonočních prázdnin jsem se konečně dostal do Prahy na výstavu Krištofa Kintery - Výsledky analýzy v Městské knihovně.
A nutno říct, že toho nelituji

Vzhledem k tomu, že jsem v Městské knihovně nikdy dřív nebyla, bylo zapotřebí zjistit si trasu a doufat, že náš orientační nesmysl tentokrát necháme doma.
Trefili jsme hned na první pokus (johó!). Ačkoliv menší obtíže se přeci jen vyskytly. Jako například: Vážně se tam leze těmahle malýma dveřma? Vážně je možný, že tu je tolik schodů? a nakonec Sakra! To vypadá jako sámoška, určitě tu jsme špatně! A špatně to nebylo, pokladna v podobě sámošky byla součástí výstavy...
Kromě zakoupených lístků jsme dostali do ruky a A3 plánek knihovny s popisky všech vystavovaných objektů (nejvíce mě dostal patrně název: Lehni si a sviť).

Již z tohoto zážitku byste mohli začít tušit, že to nebude nudná výstava plná krajinek a zátiší.
Jednak zde bylo vše dovoleno, focení, prohlížení si objektů z minimální vzdálenosti a dokonce se na ně mohlo i sáhnout. V galeriích něco naprosto nevídaného.A potom, většina objektů byla nějak světelně nebo zvukově doprovázena, a když jsem se důvěřive nahnula nad Mluviče (viz níže), abych si ho lépe prohlédla, a on na mě vážně promluvil, málem jsem v úleku prorazila uměle přidanou stěnu, za kterou byl schovaný.

Nevyfotila jsem všechno a rozhodně to není v žádné úžasné kvalitě, ale myslím, že tady to ani není potřeba.
A navíc, kdybyste se snad rozhodli, že se ještě půjdete podívat (čas máte do 13. května), tak vám přece nebudu ukazovat všechno ^^.

My light is your light

Nemocná? Zase?

19. března 2012 v 15:21 | Telenta

Sláva. Jsem nemocná.
Většina školou povinných lidí by v tomto okamžiku asi zaplesala, ale mně to fakt vadí. Už od rána vrčím a kvílim zpod peřin, že chci do školy.
Začalo to včera večer, když jsem trpěla dojmem, že jsem na tom už natolik špatně, že mi je od bolesti zad blbě od žaludku, takže jsem se nechala od tatínka napatlat a poďoubat v nějakých bodech na těle. Když mi píchnul prstem do jednoho místa na holeni, udělalo se mi ještě hůř. Pak to tedy přešlo, ale v tu chvíli jsem měla dojem že umřu.
Když mě přestaly bolet záda i hlava, ale pořád mi bylo zle a i pod peřinou jsem se třásla zimou, začalo mi to být nějak podezřelé. Tak jsem si změřila teplotu. A to jsem neměla dělat. Jsem doma.
A to už je mi vlastně dobře.
Ale máma vyhrožuje, že mě doma chce nechat aspoň tři dny.
Co tu jako budu dělat, když už je mi celkem fajn?
Že bych se znovu naučila háčkovat?
Nebo zhlédnu několik sérií Chůvy k pohledání(na tom jsem již začala pracovat)? Niles je prostě úžasný sluha. "Dokvokáno, dámy?"
Hlavně mě mrzí to, že se zrovna teď udělalo venku tak hezky a já budu muset sedět zavřená doma...

Boty na drátě

5. března 2012 v 18:36 | Telenta

Ať si meteorologové říkají, co chtějí, minimálně pro mě už jaro načuhuje zpoza dveří a strká k nám nos.
A já mám konečně zase jednou pocit, že mám energii i na něco víc, než jen se odpoledne bezvládně zhroutit na postel/židli/křeslo/gauč (nehodící se škrtněte) a zase mě to táhne ven, když už tam není dvacet pod nulou a vichřice.
Proto také ten nový design.

A chci prázdniny. Ale strašně hrozně příšerně moc.
Už jen kvůli tomu faktu, že jsem se dneska pochlapila (poženštila?) a šla jsem ještě spolu s jednou kamarádkou sdělit naší chemikářce, že tu olympiádu pro vyšší ročník dělat nebudeme. Jednak proto, že nám to řekla na poslední chvíli, a pak samozřejmě ten drobný detail, že to, co se tam řeší, jsme vůbec neprobírali a pomalu nerozumím ani zadání.
A vůbec, stačí, že dělám svojí kategorii.
A v neděli se mi podařilo udělat si těch 196 názvů a vzorců komplexů, které nám zadala. Jsem na to na sebe náležitě pyšná ^^


Boty.
Proč to někdo udělal?
Chtěl nové boty a rodiče mu to nechtěli dovolit, tak se jich zbavil?
Nebo se jen nechal inspirovat filmem Velká ryba?


Ano, ano jsem na úchylna focení stropů.
Tenhle je z našeho kulturáku. Focen při příležitosti některé z prodloužených, kde jsem, díkybohu, byla již jen jako pozorovatel.


Jsem hrdý kočkofil.
Nemám moc ráda psy. A spousta lidí na mě kvůli tomu zle zahlíží ^^
Zkrátka se s tím smiřte, kočky jsou mé duši bližší. Jsou silné, nezávislé, umí manipulovat se svými páníčky a spí v moc krásném úhledném klubíčku. Vrní a tence mňoukají.
A v našem městě mám již několik vytipovaných míst, kde se kočičky zdržují a nechávají se pohladit.
Zřejmě nejoblíbenější je Marmeládové koťátko (které už dávno není koťátkem a nyní připomína nejvíce obrovskou, zrzavou, chlupatou kouli na nožičkách), žijící v domě, okolo něhož každý den chodím ze školy. Bohužel se mi nikdy nepodařilo ho vyfotit...
Kočka na fotce je jedna ze tří, které se u tohoto domu zdržují a vždy se nechají ochotně pohladit a s nadšením vám zachlupí kalhoty.

Krutá krůta

29. února 2012 v 20:47 | Telenta

Ještě jednou děkuji Tammy, za objevení téhle nádherné písničky a vyplnění mého nicnedělání , alespoň něčím hezkým k poslechu^^

Ehm...nepíšu. Já vím.
Mám pár článků rozdělaných, možná se někdy konečně dokopu k tomu je dopsat, ale momentálně na to nemám příliš pomyšlení.

Kromě toho, že se blíží čtvrtletí a profesoři zase vyšilují s tím, že nemáme žádné známky, tak jsem již od pátku poměrně nachcípaná a urputná bolest hlavy a cosi podivného, hnusného, slizkého, vytékajícího z nosu vám na náladě zrovna nepřidá.
Na zlepšení kvality písemného projevu zcela evidentně také ne.
Včera jsem i zůstala doma, vypila nespočet hrnků čaje, podruhé jsem shlédla poslední díl Pottera a Voldy a Snape opět nátáhli bačkory *fňuk fňuk* (ha! mohla bych si znovu přečíst knížku, jestli to nedopadne jinak!) a zdá se, že můj krk to poměrně ocenil, takže dnes jsem se opět vrhla do školy, abych nemusela dopisovat další testy.
Navíc, co by si tam ostatní bez mé oslnivé společnosti a malůvek v sešitech počali, že...
A taky jsem dnes díky tomu mohla zaletět se sovím hrabětem na horkou čokoládu se šlehačkou (začínám mít pocit, že jsem na ní závislá...ale co, každý ví, že horká čokoláda léčí bolavý krk).

Jinak k tomu nadpisu, dnes nám v Domě nechutnosti podávali k obědu krůtí guláš a já se z neznámých důvodů začala uprostřed jídla smát.
Znáte to? Ten pocit, že nechcete, ale musíte se smát na celé kolo? Nevím... prostě mi "krutá krůta" připadala vážně vtipná. A vyvinula se z toho hezká debata na téma "krůta v bagru". Doma jsem pak ještě přemítala o tom, jestli je "krocan" správně. Přece, když je paní Krůta, tak by měl být pán Krůťák. Nebo pan Krůtón?
To si budu muset ještě řádně rozmyslet.


Je to teď jak na horské dráze. Nahoru, dolů, nahoru, dolů,...
Momentálně stoupám (a až uvidím zítra ten test z angličtiny, patrně zase hodně rychle zahučím dolů =D).
No jo, a to máme teprve únor. Nejstrašlivější měsíc březen je už skoro tady. Je to jen můj subjektivní pocit, nebo se březen vždycky tak hrozně vleče jako kdyby měl kouli na noze?


Kachna? Kachna.

15. února 2012 v 22:49 | Telenta
Nemůžu si pomoct, tahle skladba se mi hrozně líbí a dobře se mi u ní píše. Jsem schopná pouštět si ji tisíckrát dokola a neoposlouchá se mi. Což mě přivádí k dalšímu problému (no, ehm...problému). Uvažuju nad tím, jestli sem nedat aspoň kousek z povídky (?), kterou mám rozepsanou. Na jednu stranu se mi moc nechce, na druhou bych zase ráda věděla, co by tomu řekla veřejnost. Tedy za předpokladu, že by si to vůbec někdo přečetl a vyjádřil se k tomu.

Hůůůů! Zdravím všechny sovy i obyčejné lidské bytosti!
Pokud patříte k těm šťastným a máte jarní prázdniny (které se nám povážlivě krátí) jako já, doufám, že si je užíváte plnými doušky a nenecháte si všechny školní povinnosti na poslední chvíli, jak to má ve zvyku moje maličkost a v neděli tu budu vyšilovat, že nic nestíhám.
No...aspoň něco bych si mohla udělat dřív. Možná...

Ale k dnešku.
Nějak mě zase chytla fotící nálada a zde vám dám k nahlédnutí některé její výsledky.:


Tohle bylo spíš jen taková blbnutí s vodou.
A jedna z mála fotek, která z toho blbnutí za něco stála.

Vídeň

30. ledna 2012 v 20:45 | Telenta

Salut!
Vážně, jste měli dojem, že jsem po smrti (opět)?
Patrně ne, vzhledem k tomu, že to tu nikdo nečte, ale ono by stejně nebylo o čem psát. Jdu do školy, učím se, přijdu ze školy, civím do zdi nebo do něčeho jiného, pokouším se učit na druhý den, jdu spát atak dále a tak dále... Prostě nic. Popřípadě něco, o čem se mi na blog psát nechce.
Díkybohu se to teď trochu uklidnilo, když je tedy zítra to vysvědčení, ale náš fyzikář už se třese na to, jak bude ve středu celou hodinu zkoušet, jelikož jsme podle něj banda líných povalečů, která se vůbec neučí. Ha ha.
Dalším "problémem" je i to, že jsem po dlouhém hledání konečně našla žánr, který mi jde psát a výsledný příběh (alespoň zatím) nevypadá, jako kdyby ho sesmolil můj sedmiletý bratr, když zrovna neměl do čeho píchnout. A jde to psát tak nějak samo a na psaní článků mi nezbývá moc času ani chuť.

Jedna z mála opravdu zajímavých věcí, která se nedávno udála, a to můj čtvrteční výlet s výtvarkou do Vídně.
Tedy, původně měli jet převážně žáci ZUŠky, ale ono se to nakonec nějak zvrtlo a z těch dvaceti, co nás jelo, bylo žáků pouze sedm.
Popravdě, zezačátku se mi tam moc nechtělo, k čemuž výrazně přispíval fakt, že se odjíždělo ráno v pět a vraceli jsme se v jednu ráno druhého dne (ta nultá hodina tělocviku byla skutečně lahoda).
Nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Kromě toho neskutečného mrazu, kvůli němuž jsem ani nemohla (nebo spíš nechtěla) fotit, protože stáhnout si rukavice, prohrabávat batoh a následně fotit stále bez těch rukavic, bylo jednoduše nemožné. Minimálně pro teplomilného člověka jako jsem já.

Samotná cesta do Vídně proběhla nad očekávání dobře. Dala jsem si sluchátka do uší, zabalila jsem se do mikiny (jelikož v zadní části autobusu byla neskutečná zima, pár jedinců dokonce spalo s rukavicemi...) a pustila si svou osvědčenou uspávací kombinaci kapel. nevím, jestli jsem to už někdy zmiňovala, ale takovéhle dlouhé cesty mám strašně ráda.
Nikdy opravdu tvrdě neusnu, jen se vznáším v takovém polospánku, kdy se mi občas zdají i sny, ale pořád jsou propojené s realitou, mohu-li to tak říct. V tomhle stavu mi obvykle vyskakuje v hlavě jeden nápad za druhým, a pokud jsem zrovna víc vzhůru obvykle začínám filozofovat, což se v mém případě rovna katastrofě.
V tomhle případě jsem se konkrétně zabývala tím, jak ve mně někteří lidé zanechali nesmazatelnou stopu a pořád si k nim zachovávám zvláštní specifický vztah, i když jsem je už dlouho neviděla a byla jsem s nimi třeba jen pouhých čtrnáct dní. Necítila jsem k nim lásku ani žádné hluboké přátelství, ale stejně tam v koutku mého mozku pořád sedí a čekají. Na co? To netuším.

Do Vídně jsme dojeli okolo půl jedenácté a hned jak jsme všichni vyskákali z autobusu, byli jsme nahnáni do Albertiny, kde kromě stálé expozice měl velkou výstavu i belgický surrealistický malíř René Magritte. Nesmírně mě potěšilo, že tam byl i obraz s milenci a dýmkou, které podle Magrtitta dýmkou vlastně není ^^ Nutno říct, že ve stálé expozici toho bylo opravdu hodně, což byla zároveň i tak trochu smůla, jelikož mi ke konci už všechno splývalo dohromady a to byla teprve první galerie. Z toho, co si vzpomínám, byl tam zajisté Monet, Picasso, Modigliani a dokonce pár obrazů tedy spíš obrázků od Michelangela a Rafaela.
Potom jsme dostali (na můj vkus) až moc dlouhý rozchod, kdy jsme s kamarádkou běhaly v centru Vídně, zmrzlé jak polární lišky, s občasným zastavením se v obchodě, abychom alespoň trochu roztály a hypnotizovaly jsme hodiny a vybízely jsme je, aby sebou laskavě koukly hejbnout. (A mimo to jsme taky drbaly a drbaly a drbaly, dokud nám nazačaly omrzat i držky, což značně komplikovalo správnou artikulaci.)

Když konečně odbilo půl páté a my jsme se vydali směrem k Muzejní čtvrti do Mumoku, odhodlala jsem se dokonce napsat sms a dobrovolně jsem si sundala rukavice, v důsledku čehož mi málem odpadl palec pravé ruky.
Do Mumoku jsem se těšila.
Nebylo tedy překvapením, že dvě patra rekonstruovaly, v jednom nebylo nic a v těch dvou, kde dokonce nějaké obrazy byly, taky nebylo zrovna přecpáno. (Jen ten obrovský modrý plyšový pavouk nesoucí název Modrá vdova, byl naprosto geniální!) Tak jsme se s kamarádkou posadily před obrazy Andyho Warhola, civěly a nechávaly jsme odpočívat své nebohé uťapkané nohy.

Když jsme načerpaly dostatek nových sil, usoudily jsme, že tady už opravdu k vidění nic není a s námahou jsme se přeplazily do protějšího Leopold museum, kde měl zrovna velkou výstavu Egon Schiele (hů hůůůů! ^^) našlo se tam i několik obrazů jeho učitele Gustava Klimta. Na rozdíl od Mumoku, tady to bylo nacpané až k prasknutí. Ani jsem si nestihla projít úplně všechno. (Ale nakradla jsem si několik letáčků. muhaha!)
V dolním patře jsem tu narazila na velice...ehm, zvláštního rakouského umělce jménem Hermann Nitsch. Na fotografii vypadal jako takový hodný milý vousatý pán, který se zajisté vyžívá v malování krajinek, ale ono houby.
Já snesu hodně, ale tohle bylo vážně moc. Možná to bylo přiživené i tím, že jsem byla hodně unavená a hladová, ale i tak... Z některých fotek se mi až zvednul žaludek. Možná jsem suchar, ale jeho zálibu v orgiích a rituálech, obnášejících obětování zvířat, ukřižování, hrooooomady vnitřností a spoooousty nahých lidí, popřípadě lidí v bílých róbách... Nic moc. Obzvlášť ta videa.

A než jsem se nadála, už jsme zase jeli domů.
Aspoň že nám cestou zpátky zatopili i v zadní části autobusu...

Moje šála Kvído a ty ostatní záležitosti

5. ledna 2012 v 20:50 | Telenta

Ehm...nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale nějak začínám propadat kouzlu francouzských písniček.
Zejména těch starších. A tenhle Belgičan, Jacques Brel, mi v poslední době přímo učaroval. Hlavně tahle písnička Dans le port d'Amsterdam. Je to příjemné odpočinutí pro uši.
Kromě toho se na tu fotku moc hezky kouká, má svoje kouzlo. Škoda, že už je 34 let po smrti.

Hm, ani si nejsem tak úplně jistá, proč to tu vlastně píšu. Řekněme, že mám prostě jen velice silné nutkání něco někomu sdělit, které je zřejmě zapříčiněno dnešním "velice krásným počasím".
Navzdory tomuto krásnému počasí mám celý den podezřele dobrou náladu, která mě neopustila ani teď. Dokonce mi ji nezkazil (tedy, ne na dlouho) fakt, že vedení školy se zase potřebovalo hrabat v tom, jak to bude se semináři, takže mi seberou hodiny anglické konverzace a španělštinu, které jsem měla tenhle rok poprvé, díky tomu, že jsem šla na humanitní větev. Pokud bych chtěla pokračovat, musela bych si to vzít jako seminář a vzhledem k tomu, že můžeme mít jen tři, je to poměrně problematické. Kromě toho jsem si po několika velkých ohnivých hádkách mě samé se sebou a bušení hlavou do stolu konečně vybrala chemii, biologii a dějepis a nehodlám se v tom už víc nimrat.
Mohla bych si ublížit.
Ale na co si, sakra, vybírat větev, když se to pak všechno zruší?!

Jinak byl dnešek takový příjemně ospalý. Minimálně odpolední španělština byla nesmírně uspávající, takže jsem se svoji spolusedící řešila, zda nás cestou domů nesežerou vlci, když už je tma a ve volných chvílích jsem ji otravovala třásněmi mojí šály a mávala jsem jí s nimi pod nosem. Pojmenovala jsem je Kvído a zjišťuju, že se mi to jméno moc líbí. Já si vůbec libuju ve zvláštních jménech... Kvído, Hildegarda, Emílie, Olinka. Předem lituji mé případné budoucí děti. Nebo alespoň kočky.

Je to zvláštní, když končíme vyučování a ve škole už kromě uklízeček nikdo není.
A teď jdete tou chodbou, venku je zataženo, se stromy lomcuje prudký vítr, o okna se rozpleskávají dešťové kapky, zdaleka ne všechna světla stále svítí. Obvyklý ruch zmizí, slyšíte jen rozléhající se kroky a svůj dech.
Nechtěla bych, aby mě někdo ve škole zamknul a já tam musela zůstat přes noc (což se nám jednou díky uklízečkám dychtícím po teple svého domova málem povedlo). Alespoň ne sama a ne v zimě.

Daleko horší ovšem bylo vylézt do toho nečasu ven a plazit se domů. V takovéhle dny by se mělo zůstat v posteli pod peřinami, rozhodně by to bylo zdravější.
Naštěstí kamarádce Kvído až tak moc nevadil a šla se mnou domů. Musely jsme vypadat vážně vtipně. Stejně jako všichni ostatní lidé, kteří se opovážili vystrčit nos ven. Na zádech batoh narvaný k prasknutí, před sebou napřažený otevřený deštník jako štít (prostě muselo foukat na tu špatnou stranu), v obličejích odhodlaný výraz, jenž nevynikl tak, jak by měl, jelikož jsem díky zvýšené větrnosti měla neustále prameny vlasů v obličeji. Společně s deštníkem tak tvořily naprosto neproniknutelnou hradbu, přes niž jsem neviděla ani ň. Na přechodech to bylo dost na obtíž. Ale tak dorazila jsem domů v celku, takže lze považovat cestu za úspěšnou.

Doma byl odstrojen stromeček *fňuk, fňuk*
Ale k večeři byly palačinky *mňam mňam*

Takže tím bych zakončila dnešní výlev, který nikomu absolutně nic neřekl, ale mně se udělalo líp.
Jezte palačinky, chovejte se hezky ke kočičkám a čistěte si zuby
Vaše Telenta


Jedna fotka z léta.
Už jsem ji tu jednou zveřejňovala, ale přijde mi, že se k tomuhle dni hodí.
 
 

Reklama


© Telenta 2008-2014
telenta.blog.cz